pátek 31. srpna 2012

JINDRA

Tak je to tady. Všichni s tím počítají, ale přesto, čas je neúprosný, ani jsme se neotočili a máme doma Jindru. Na svět poprvé mrkl v Ústavu pro matku a dítě v Podolí, a to 21. srpna.

O pár dní později v pondělí 27. již poprvé okukoval svůj nový domov. Asi nejvíce si na změnu musí zvykat náš prvorozený Jarda. Zatím to celkem jde, ale bude hůř, jak říkají všichni moji škodolibí kamarádi, kteří jsou již zkušenými otci.

Ale jak praví klasik, co jsme navařili, to si musíme vypít. Jak to doopravdy bude, ukáže opět až čas.

Pěkný den vám přeje Vlastík s rodinou!

text a fotky Vlastík

sobota 25. srpna 2012

DVĚ DUŠE, KOPCE A VLASTIVĚDA


Ve filmu by mi z té scény asi čelist nespadla, ale tvůrcům bych přiznal kladný bod za snahu. Zvlněná středočeská krajina náhle pobledla, červené střechy vesniček i žluť řepkových polí tmavly pod obrovským mrakem, který najednou ukryl zbytek nebe. Začaly sršet blesky a režisér a scénárista nám tím vším chtěli říct, že se blíží pořádný slejvák. 

Došlo nám to, ale nedalo se nic dělat, jen se ještě víc opřít do pedálů a doufat, že tomu ujedeme. Do nejbližší hospody v Březnici jsme však dorazili úplně durch a zmrzlí a štamgasti si od nás štítivě odsedávali.

Bouřka a přívalový déšť byly trestem za zpupnost a za akutní nedostatek pokory. O den dříve jsme totiž s Jirkou vyrazili na horských kolech na bezmála stokilometrovou terénní cestu na tábor a vyšlo nám úplně vše, včetně počasí. Zatímco všude kolem nás, před námi i za námi pršelo, nám se dešťové nesnáze vyhýbaly. Jenže nám to nestačilo a chtěli jsme se i podobným způsobem vrátit. A tak, jak jsem už nakousl, jsme neslavně po dvaceti kilometrech skončili u piva v Březnici, naše zadky znehodnocovaly čalounění tamních židlí a domů nás potupně vezla Nikol svým sporťákem.

O den dříve jsem vyrazil z Budějovické v půl jedné a upoutalo mě, že fouká silný vítr přímo proti. A to jsem se s Václavem chtěl vsadit, že nejpozději v sedm budeme v Čimelicích, abychom v klidu stihli tradiční táborový fotbalový mač nezkušených proti legendám. Tak to nedáváme ani omylem. V Radotíně jsem nabral kolegu vybaveného mapami a znalostí trasy a také celoodpruženým kolem Scott. Za stálého nadávání jsme vyrazili proti proudu řeky a proti větru o síle snad orkánu, který nejenže znesnadňoval konverzaci, ale hlavně šlapání.

Úleva přišla, když jsme od Berounky uhnuli. Z Všenor do Černolic je to totiž takový krpál, že je úplně jedno, jestli ještě fouká. Už jsme v podstatě v Brdech, libovali jsme si, fotili jsme se a po frekventované brdské cyklostezce to po hřebenech valili na Dobříš.

Tam přišla první nesnáz, pro mě typická. Ve sjezdu pod Kazatelnou jsem píchnul, nový plášť osvědčeného typu Racing Ralph si nedokázal poradit se špičatým šutrem, ale na takové věci jsme byli přichystáni. Přišli jsme o jeden život, ale ještě pořád nám zbývaly dvě rezervní duše. Servisním technikům oprava trvala sotva pár minut včetně telefonátu doprovodné Marušce.

Kolem Dobříše obloha vypadá podobně apokalypticky jako o den později. Jenže se nám ta spoušť vyhne. Šlapeme otravně podél dálnice, protože jinudy to moc nejde. Kupuju minerálku v sámošce v jakési absolutní díře a prodavačka se mě pokouší okrást, což je taky nějaká součást folklóru.

Dál už mi to trochu splývá. Kopcovitá krajina a často náročný terén nám nedává šanci si vydechnout. Podle plánu najdeme modrou značku, která vede nemilosrdně ne zrovna prochozeným lesem - a hle, píchá i Jirka. Druhá zastávka v boxech je snad ještě rychlejší než ta první. Jím všechno, co mi zbylo, jablíčko z Alberta, tatranku, hroznový cukr. Dochází mi, že když všechno sním, už mi nic nezbude, ale nedá se s tím nic dělat. Kilometry přibývají hrozně pomalu, naopak toho začínáme mít docela dost.

V jedné anonymní vesnici, snad to byly Smolotely, nelze minout hospodu. Výčepní pult je velkoryse vybaven logy snad sedmi různých piv, načež dostaneme na výběr ze dvou. Je mi to jedno, vypil bych i ten gambáč.

Zelená značka je moc pěkná. Potkáváme dvě děvčata na kolech, zdraví nás Dobrý den, což mě uráží. Nazdár, zahlaholí Jirka. Bylo jim asi třináct. Nebo maximálně patnáct a půl. Chvíli to řešíme, pak najednou cesta zmizí. Značka sice tvrdí opak, ale projíždíme krokem metr a půl vysokou trávou. Ze zbylé trasy si pamatuju akorát rozcestí s asi osmi duby, každý z nich měl jméno. Josef, Alois, Eva a tak. Nemáme čas po tom pátrat, spěcháme na fotbal.

Směřujeme jakoby k Orlíku, ale už se to snažíme maximálně zkrátit. Přesto se ještě chceme podívat na památník romského holocaustu, především tedy proto, že je to při cestě.

Smrad z onoho profláklého nedalekého vepřína nebyl zas tak hrozný, daleko horší byl nenápadný krpál. Vlastivědu a moderní dějiny zvládneme rychle a přes Královu Lhotu a Laziště přijíždíme v 19:30 vstříc nejlepšímu segedínu, milujícím ženám, Václavově zapomenuté sázce a trapné porážce legend. Na tachometru mám necelých 100 a v očích smrt. Ale jsme hrdinové.

A druhý den chceme vstoupit podruhé do stejné řeky, a to se nevyplácí.

text Řízek, fotky Jirka

pondělí 20. srpna 2012

PADESÁT KAPEK VODY

Když na táboře prší, spadnou ze střechy jídelny igelity a zasklí její okna, poslušné děti se obalí barevnými pláštěnkami a dírami ve střeše kape voda na neuklizené stoly náčelníků. Pár rozjívených neposlušných dětí ještě chvíli běhá na náměstí mezi stanem a jídelnou, než je někdo dořve. A místo dovádění venku nebo v lese se čas pro všechny táhne v šeru pod střechou z plachty, zkoušenou náporem dešťových kapek.

Co jsem tak slyšel, letošní Čimelice patřily k těm deštivějším, chcete-li, prochcanějším. Jako dítě jsem ty propršené dny měl nicméně docela rád, dalo se flákat ve stanu, číst si a vítězit v těch chytrostních hrách v jídelně, při kterých není potřeba pořád někam rychle běhat, na což mi přebývaly proporce.

A dalo se testovat, jestli holínky jsou opravdu tak nepropustné - povětšinou nebyly. A mokré věci se daly sušit u krbu a když neshořely, měly pak takovou exotickou kouřovou vůni. A někdy se pod podlážkou po dešti objevily takové pěkné bílé nadýchané chomáčky plísně.

I letos se mi tam líbilo a dá se to snad říci i o zbytku rodiny, který mě povětšinou doprovázel. Celkem jsem byl na táboře asi tak týden, protože nejsem ani pedagog, a už vůbec ne úředník, abych si tam mohl válet šunky celé léto, že jo.

Za těch pár dní jsem taky občas něco vyfotil, a i jiní, kterým jsem půjčil otlučeného nikona. Konečně jsem to probral.

A proč zrovna padesát kapek vody? Kapela Už jsme doma vydala kdysi výběr toho nejlepšího s velmi podobným názvem, který se mi líbil. Co kapka, to písnička, respektive fotka. Tak jsem si ho teď trochu parafrázoval, trochu ukradl. Už jste doma?

Dost řečí, běžte se na to mrknout.

text a fotky Řízek



čtvrtek 16. srpna 2012

JAK JSEM VAŘIL BOLTOVI


Londýn (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Jakkoli se to může zdát nestandardní, o 30. letních olympijských hrách jsem se rozhodl napsat i přes to, že jsem v jejich průběhu nepobýval v krásné univerzitní čtvrti na Russel Square s ostatními novináři, ale pod střechou obrovského stanu, ve kterém sportovci čerpali energii v podobě olympijské stravy.

Moje nadšení do práce v kuchyni, která zásobovala jednotlivé stánky olympijské Dining Hall, tedy European, African, Asian, Halal a Best of Britain, poněkud podkopávalo vědomí, že drtivá většina atletů, potažmo jejich podpůrných týmů, plní svá chřípí hamburgery zdarma v tamějším McDonaldu. Pokud jeho přítomnost na seznamu sponzorů některé (např. moji maličkost) šokovala, po pohledu na masivní fronty, ve kterých se medailisté sprintu snažili uprchnout medailistům boxu, aby dostali svůj junk food co nejdříve, jsem ze sebe vyrazil jen odevzdaný povzdech. Že Jana Železného jsem jinde jíst neviděl, snad raději nezmiňovat.

Pokud se v novinách dočítáte, že byly letošní hry skvěle zařízené, a zajímalo by vás, jestli novináři přehánějí, tak nepřehánějí. Rozhodně ne příliš. Na každém kroku (hromadné dopravě jsem se vyhýbal, a proto jsem jich udělal skutečně mnoho) bylo vidět, že starosta Boris Johnson a celý přípravný tým vzal svůj úkol vážně. Největším “průšvihem” her byl snad fakt, že obchodníci v centru se dostali do obrovských ztrát, jelikož všichni zákazníci se přesunuli do mamutího obchodního centra přilehlého k olympijskému parku (Westfield Stratford je asi 4,5krát větší než naše Palladium).

Strach z teroristického útoku mne sice opustil až při ohňostroji na závěrečném ceremoniálu (který jsem sice, jakkoli jsem byl tou dobou cca 500 metrů od stadionu, pouze slyšel, přesto mám z toho burácení zážitek na celý život), bál jsem se ale celkem zbytečně, protože nejenže je Al-Káida od smrti Bin Ládina neakceschopná, především ale byly celé hry zabezpečeny skoro až přehnaně úzkostlivě.

Tak například můj příchod do práce byl kvůli bezpečnostním prohlídkám prodloužen každý den o 15 minut a vždy mi byla odebrána lahev s vodou, i přesto, že můj spolupracovník tam celých 14 dní pronášel velkou sadu nářadí na snowboard (možná už se od dob keramických nožů detektor kovů nepoužívá). To byla však zřejmě jediná slabina; k pracovníkům s nápisem SECURITY na zádech, kterých bylo nepočítaně, se na většinu času připojila i armáda (která prý měla v Docklands horší ubytování než v Afghánistánu), a tak si člověk někdy přišel (a to zejména v těch několika málo parných dnech) jako kdesi v Iráku spíše než v srdci Velké Británie.

Ale jak jsem již řekl, vše probíhalo v naprostém pořádku. Dobrovolníci, ve zdejších novinách (které se po 14 dní zabývaly výhradně tématy Team GB, Usain Bolt a ztracená holčička Tia Sharp) tak opěvovaní, byli mnohdy až příliš nápomocní, policie byla natolik všudypřítomná, že jsem si na své cesty po městě raději nebral žádné návykové látky, a všechny medaile prý byly rozdány, kromě excesu běloruské mužatky, svým právoplatným majitelům.

Ptáte-li se, jestli bych práci na olympiádě pro příště doporučil, tak odpovídám, že ne, jelikož příští hry jsou v Riu, kde by byl plat zhruba pětinový. Nehledě na to však musím říci, že žít olympiádou je zážitek vskutku intenzivní a to i mimo stadion/pohovku před televizí. Byl jsem sice v olympijské vesnici, ze které to bylo ke stadionům, co bys medailí dohodil, přesto jsem však z celé té akce viděl jen 10 Boltových vteřin, a to pouze v televizi...

Tedy nashle v Riu?

text a fotky Janek

pátek 10. srpna 2012

KOULE

Jedním z nejdůvtipnějších vynálezů, kterými se v minulosti lidstvo vytasilo, je bezesporu koule. V mém osobním žebříčku je mnohem výš než třeba kolo, náboženství, spalovací motor nebo takzvaně chytrý dotykový mobilní telefon HTC.

Koule má totiž lví podíl na celé řadě zábavných věcí, jako jsou kupříkladu kuličky, kopaná nebo bowling. Právě ten jsme si tuze moc chtěli zahrát na táboře. S lesními hrami máme velmi rozsáhlé zkušenosti (umíme golf či vodní slalom a jednou jsme se pokoušeli o verandový bowling).

Ale zatímco najít vhodnou dráhu a kuželky v lesním prostředí zas takový problém není, kde vzít něco, co by aspoň částečně splňovalo náročné požadavky hráčů prestižní Amatérské bowlingové ligy? "Tak tu kouli udělejte," pravil Milan, čímž to rozčísl. A tak jsme se do toho dali.

Bowlingová koule, jak jsme vypozorovali, se zpravidla vyrábí tak, že se z mohutné klády uřízne poleno, sežene se ostrá sekyra, no a pak stačí dřevěný válec z obou stran ohlodávat tak dlouho, až se kýžené kouli začne podobat. Třebaže já ani Kajetán moc zkušeností se soustružením dřeva nemáme, už za necelých šest hodin práce se dílo začalo rýsovat a jen o pár chvil později, když už děti šly pomalu na kutě, se koule vyloupla.

K dokonalosti jí chyběly pouhé tři věci, a to díry. A i s těmi jsme si téměř poradili:

Karle, potřebovali bychom v Písku koupit nebozez. - Nebozez? K čemu, prokrista? - No, potřebujeme vytvořit něco s dírama na nějakou hru. - A co? - Takovou kouli...  jakože na bowling... - (chvilka ticha) - Fakt? Kluci, já vám hrozně fandím, to je skvělý, nebozez vám určitě seženu! To je úžasný!

Zásah, parníček potopen.
Jenže v Písku mají sice několik železářství, ale bez nebozezu. Tak se holt hrálo s koulí bez děr.

Děti z lesních her nebývají příliš nadšené, nicméně bowling se jim celkem líbil. Kromě ne úplně kulaté koule měla hra několik vychytávek, třeba pařez, který dokázal i ztracený hod usměrnit mezi kuželky, anebo kořen, který někdy nadzdvihl přesný pokus zákeřně kousek nad hlavy kuželek, a hráč byl pak následně podroben výsměchu. Byla to radost, až na stavění kuželek, takže coby stavěcí mechanismus jsem v duchu každému hráči přál neúspěch.

Tím ovšem využití našeho výtvoru neskončilo. Koule se dala perfektně katapultovat, a po chvilce blbnutí jsme vymysleli další hru. Jmenovala se Katapulty a s Oldou Říhou neměla nic společného. Byla to spíš námořní bitva, která se utrhla ze řetězu a ze čtverečkovaného papíru. Ten kluci vytvořili v trávě. Virtuální flotila sestávající z člunu, parníčku, trajektu a letadlové lodi Enterprise se pak dala potopit právě jen katapultováním.

Koule nezahálela i nadále a na své další role ještě čeká. Kdoví, třeba do ní někdy někdo bude cvrnkat nebo kopat. Tedy, pokud ji na konci tábora naložili a odvezli. 

Odeslané z telefonu HTC

text a fotky Řízek

pondělí 6. srpna 2012

DOBRO DOŠLI

Je ráno. Probudili se racci chechtaví a hýkají, jako kdyby partička pubescentů napodobovala mentálně postižené. Je vedro. Už v půl sedmé ráno vyráží korpulentní uklízečka Marijana napravovat následky hotelových privátních mejdanů a radovánek. Maruška spí. Zbylé osazenstvo hotelu Laguna právě patrně obklíčilo bazén a kolonizuje dosud zamčená lehátka svými ručníky (bazén se sice otevírá až v devět, ale konkurence je veliká a lehátek tak málo). Opravdoví pubescenti nehýkají, ale od rána okupují gauče v hotelové lobby, protože je to jediné místo, kam chorvatští inženýři zavedli bezdrátový internet.

Vybíhám. Po chodníku vedoucího od nechutného kempu podél kamenitých pláží do města, propletu se přístavem s opravdovou vůní rybiny z opravdicky olezlých rybářských lodí a i kolem pestrobarevné poutě s nefalšovaným odérem kolotočářských kadibudek, tedy v lepším případě. Vzduch je slaný, mísí se s mým potem a moře se vlní. Je krásné a modré, i když ho svazují betonové břehy a místní podnikavci z něj svými čluny a vodními skútry vytěžují maximum.

Amfiteátr v Pule, takové pseudokoloseum.
Nikdy si v žádném případě nekupujte nic od místních podnikavců, zejména pak výlety! stojí patrně v každém průvodci po Chorvatsku. Už v Pule, kam jsme jednoho dne vyrazili na poznávací vyjížďku autem, se na nás sesypali jako vosy na ocumlanou karamelku. Děkujeme, nechceme. Nechceme. NECHCEME! O hodinu později v nedaleké Fažaně jsme ale podlehli, jinak to nešlo. Obchodník se zážitky totiž tvrdil, že v Praze studoval žurnalistiku, bydlel na koleji Hvězda a pracoval v Lidovkách a (považte) i v iDnesu. Chtěli jsme vidět slony a zebry v tamním národním parku Brijuni a pak dát na Facebook vtipnou fotku, jako že jsme v Africe. „Tss, je tam jeden slon, dvě zebry a tři krávy a nechají vás tam deset minut, celé to pak trvá čtyři a půl hodiny,“ mávl rukou, „ale naše plavba kolem čtrnácti ostrovů, to je něco úplně jiného!“ uzavřel a my byli zlomeni. Slabě jsem zaprotestoval, že neuvidíme slony, tedy slona, ale Maruška už lovila kuny.

Průvodkyně třímá průvodce a
nestydí se za to.
Na palubě jsme my dva, finští manželé, dvě Němky a dva mladí asi Rakušané a italská rodina. Pak kapitán, který měl na tričku kapitána s kolou (aby bylo zřejmé, kdo je tu šéf) a během řízení obstarožního plavidla si stihl nípat nohu a druhou ovládal kormidlo, a konečně průvodkyně, která neuměla anglicky. Její srandovní němčinu beztak po většinu času přehlušoval atmosférický řev atmosférického motoru. V průvodci po Chorvatsku nám ukazovala, co bychom bývali viděli, kdybychom na daném ostrově přistáli. Třeba Titovo sídlo. Ale my jedeme jen kolem. A tak erárními rohlíky krmíme racky a dostáváme i hlt německého piva. Plavba se vydařila a slona jsme opravdu neviděli.

Když nejsou vlny, koukám vodě pod sukni potápěčskými brýlemi. Mám totiž šnorch, což je zařízení, jemuž všichni kromě pana docenta (Maruščin otec) říkají šnorchl. Naučil jsem se jeho pomocí docela obstojně dýchat i pod hladinou. Samozřejmě, ne vždy se to podaří. Pod vodou se kromě kelímků a tácků vyskytují mně neznámí živočichové a jiné organismy převážně z čeledi rybovitých. Na dně nadzdvihávám domnělou tajuplnou lasturu a už mi svou masitou nohou vztekle hrozí cosi, co ve skořápce ještě existovalo. Lekám se a bezděky piju spoustu slané vody. Jakékoli jiné chorvatské tekutiny jsou naopak příšerně sladké, zejména pak hotelová limonáda. O pivu Favorit, při jehož ladění určitě pomáhali mladoboleslavští motoráři, radši vůbec nemluvě.

Když přijdou vlny, vytáhneme jedovatě zelenou matračku a dovádíme mezi haranty. Jindy se opékáme na slunci. Má družka během týdne mění barvu pokožky z původní slonové kosti na řekněme bukovou dýhu, protože se v posledních dvou dnech „soustředí na opalování.“ Přečetl jsem nového Szczygieła a byl jsem z něj značně rozpačitý. To tři dny staré noviny s jihočeskou přílohou, to bylo to správné dovolenkové čtení.

Olympiádu stíháme taky. Jenže bez Michala Dusíka to není ono. Ono to hlavně není ono bez (aspoň nějaké) české televize. Je to k nevíře, ale zahraniční kanály (dvě německé a jedna chorvatská stanice) ty naše medailové naděje vesměs opomíjejí. Na chorvatské stanici běží dnem a nocí házená (chorvatsky rukomet, a to opravdu – kopaná se řekne nogomet), vodní pólo a basket; Němci zase mají tendenci přepínat přenosy v nejlepším – Knapková vede o parník, tak co bychom tam nedali na chvilku rozběhy na stovku, že jo. Mimochodem, nejlepšího komentátora má německý Eurosport a patrně se specializuje na veslování a vodní sporty. Bezvadně ráčkuje a ještě se v tom vyžívá.

Je večer. Hrajeme neolympijský minigolf a je to velké drama. Hrajeme i Ticket to Ride, byť na herním plánu Novigrad chybí. A oboje skončí 1:1 na zápasy, což je pro klima ideální. Pijeme víno, v kterém si snad někdo vymáchal nohy, ale každým dnem je o kousek lepší. Jeho nejúžasnější kousek tedy končí ve výlevce. A my balíme a jedeme domů. Přes zácpu na Strakonické fabie zvládá cestu v novém osobním rekordu a naše první dovolená u moře, mimochodem parádní, končí.

text a fotky Řízek, portrét Ř. s dildem na hlavě fotila Maruška