pátek 11. ledna 2019

SHOW PRO ≥ PĚT LIDÍ

 
Spousta dobrých nápadů se už v našich částečně vypitých a ze zbytku uhlavičkovaných mozcích urodila; bohužel, jen málokterý byl uskutečněn.

Vymysleli jsme tuningové svítící lyže, které by i z průměrného sportovce udělaly zářivou hvězdu nočního lyžování, jenže než jsme v realizaci pokročili dál než k debatě, v jaké pražské čtvrti si po nepochybném komerčním úspěchu postavíme haciendy a jestli bude vířivka u mě, nebo u Vaška, někdo to opravdu sestrojil a úspěšně prodával. Já osobně jsem zase ohromoval své známé myšlenkou na internetový prostor, kde by se lidi mohli beztrestně urážet (říkal jsem tomu Seznamy lidí), jenže pak někdo vynalezl Facebook. Aspoň že ten nápad na Trsáčův koncert Milan dotáhl do konce.

To bylo tak: Milan tak dlouho naléhal na emeritního písničkáře Trsáče, že mu uspořádá koncert, až muzikant souhlasil - pod podmínkou, že přijde aspoň pět lidí.

Trsáče, který se dnes už spíš jmenuje Jakub, jsem jako jinoch obdivoval, protože dokázal slova a tóny proplést do písniček, aniž by tyto byly trapné. Tohle se mi nikdy nepodařilo, i když jsem to zkoušel: tak jsem aspoň působil jako popularizátor talentovanějších a několik jeho skladeb na našich večírkových vystoupeních zlidovělo. Respektive jedna. Jen doufám, že mi to jednou OSA nenaúčtuje.

Do klubovny jsem dorazil přibližně jako pátý. V šatně fronta nebyla, protože nebyla žádná šatna. S úžasem jsem sledoval, jak na improvizovaném neviditelném pódiu probíhá zvuková zkouška a zapojování mikrofonů a kamerového systému (audiozáznam z koncertu najdete zde), jak kolega oblečený do mundúru bedňáka, ve kterém chodí i normálně, zprovozňuje reflektor, jenž mění barvy jak chameleon, a především jak se klubovna zaplňuje celou řadou lidí, o jejichž existenci už jsem často pochyboval. Několik lidí dorazilo i v košili a namalováni, což už mi přišlo přehnané, každopádně už jsem byl na řadě opravdových koncertů, kde bylo publika výrazně méně. Čert ví, co jim všem Milan slíbil.

Sám promotér s kolegou basistou hlavního interpreta v některých písních doprovázeli. A mělo to vše, co patří k folkovému koncertu. Sympaticky nejistého muže, který váhavě vypráví historky a vysvětluje okolnosti vzniku té které skladby a občas i něco zahraje. Dramatické ladění, které publikum považuje za zbytečné, ale vypadá efektně. A hlavně asi dvacet skladeb, které prořízly dosavadní tvorbu umělce, jemuž jen o pár esemesek onehdy uniklo vítězství v anketě Česko hledá písničku. Pro zajímavost, tehdy se radoval o něco kypřejší a méně sympatický a tehdy naprosto neznámý Xindl X.

Trsáč zpívá o životě, těžko říci, o čím vlastně. Asi o svém, ale stylizovaném. O depresi a o lásce. V čase se posunul a dospěl, jako všichni kolem. Začal s analogovým Dopisem, kdy někdo na druhé straně marně čeká na zprávu. A končil s písní o vztazích v době Facebooku a chytrých, ale telefonů, kdy někdo na druhé straně postele marně hledá cestu pryč a modré světlu jim oběma září do obličejů.

Mělo to všechno a každý si v tom všem našel to, co chtěl. Celý koncert navíc efektně zakončilo zašlápnutí pejska, k němuž došlo při odchodu umělce. Nic se mu nestalo, ale bylo to vtipné.

A kdoví, třeba se zrodila tradice, která k tomuto období v roce bude časem patřit jako novoroční koncerty Vídeňských filharmoniků nebo vánoční vystoupení Petra Kotvalda.

text a foto Řízek

úterý 1. ledna 2019

NEJHORŠÍ NOC V ŽIVOTĚ

Zvednout zrak od silvestrovské estrády Jaromíra Soukupa, polknout chlebíček, otevřít bohemku a vypotácet se do ulic střílet po sobě petardy.

Několik set domácností v Česku a na Slovensku na tyhle rituály mohlo zapomenout. Místo toho se jejich nervózní příslušníci semkli před obrazovkami počítačů, tabletů a telefonů a náhradu za cinkot letmo se dotýkajícího se tenkého skla obstaralo zuřivé cvakání klávesnic. Pokud snad někoho napadlo, že by snad horečně posílali kamarádům novoročenky, je vedle.

Žít s někým, kdo si usmyslel dokončit extrémní závod 1000 mil na kole, má svá úskalí, která se zdaleka neomezují na několik týdnů trvání závodu a následného líčení dramat, jež na českých a slovenských horách dobrodruh zažil. Teror totiž začíná už zkaženým silvestrem:

V 0:00 se na stránce má objevit odkaz na přihlášku. Míst je jen devadesát, zbytek už je od loňského léta rozebrán. Je to kruté, ale pro všechny stejně (ponechme teď stranou, že se mi loni podařilo čtrnáct dní před začátkem závodu pořadatele ukecat, aby mě vzali navíc).

Žena se s mou stoupající nervozitou během večera smířila, a dokonce mi do míst, kde byl nejsilnější bezdrátový signál, donesla skleničku a záložní počítač. Jak později zjistím, věřila, že se vejdu, protože mi k následným narozeninám darovala skladnou samonafukovací karimatku, abych v horách neprochladl. Zbytek kamarádů mě naštěstí považuje za kuriozitu a jejich přechod mezi roky nijak nenarušuji.

Na rozdíl od jiných, kteří údajně zkoušeli zvýšit svou šanci tím, že pověřili rodinné příslušníky, takže se pak v listině objevili třeba šestkrát, jsem vsadil jen na jeden telefon a na to, že si pamatuje údaje často zadávané do formulářů (jméno, mail, adresa...). A taky jsem trochu počítal s tím, že web závodu hned po půlnoci spadne, takže jsem si ještě během večera načetl přímo konkrétní stránku, kde se měl objevit odkaz na přihlášku.

V 0:00:01 se tak opravdu stalo, periferním pohledem jsem vnímal barevné obrazce nad Lipnem, přípitky uvnitř a padající web Mílí, zatímco jsem manicky a se zatajeným dechem doplňoval vše, co o mně pořadatelé touží znát. Nemohl jsem si pomoct, a dokonce do nepovinné kolonky vyplnil název svého one-man klubu "Zelená liška", třebaže to byly rozhodně zbytečné sekundy navíc.

Po půlminutě mám hotovo, jen přinutit na závěr systém, aby mi věřil, že skutečně nejsem robot, je po několika skleničkách složitější než obvykle. Odeslat...

... a jsem tam. Někdy mezi 0:00 a 0:01 se chopím sklenice v marné snaze dohnat bublinky, které už mezitím vyprchaly, ty divné přelomové sekundy, které jsou vlastně úplně normální, i společnost, která už má tohle poznání i novoroční přání za sebou.

Už po necelých třech minutách je kapacita závodu, kde se časy počítají spíš ve dnech, vyčerpána - i když fakt není o co stát. Vždyť i ten zadek se dá do krve rozedřít daleko levněji než za sedm tisíc, co stojí startovné!

Neúspěšných je několikanásobně víc ta devadesátka šťastlivců. Na sociálních sítích své zklamání i vztek nad touhle nedokonalou selekcí vyjadřují třeba i zájemci, kteří se nedostali ani na několikátý pokus, i ti, kteří snad vyhráli nějaká mistrovství světa, ale v jiných sportech, než je vytrvalostní terénní cyklistika a rychlostní klikání. Někdo dokonce napsal, že to byla "nejhorší noc v životě". Takový život se skoro chce závidět.

Asi bych byl podobně kyselý. Třeba kdybych navíc věděl, že místo mě na závod, kde se každý musí spolehnout hlavně sám na sebe, jede nekňuba, který za posledních několik měsíců na kolo prakticky nesedl a jen triviální výměnu pedálů prováděl zhruba tři hodiny a uspěl až poté, co si na YouTube našel polopatické instruktážní video. Takže se omlouvám.

text a foto Řízek

úterý 25. prosince 2018

IMERZIVNÍ JABLONĚ

I takové dny v životě - jinak velmi vyrovnaného, zkušeného a se vším smířeného - muže jednou přijdou a neklepají dvakrát. Doposud vidím svou milovanou ženu, jak vchází do dveří a ve spěchu spojeném s chaosem sobě vlastním mi oznamuje:"Miláčku, jdeš s námi na imerzivní divadlo?". Ten otazník si samozřejmě můžete odmyslet, nebyl nijak výrazně důležitý stejně jako jiné otazníky v jejích dalších, čistě oznamovacích větách.

Mé skromné nadšení dávám najevo za ta léta naučeným úsměvem a nepřítomným, leč souhlasným zamručením.

V den D se kolem sedmé večer scházíme s druhým párem před na první pohled architektonicky zajímavým počinem, mnou odhadnutým a zasazeným někam do prosperujícího období první republiky.

Spatřuji strohou, nijak výrazně opečovávanou zahradu, ačkoliv plně postačující svému účelu. Poté vcházíme bočním vchodem po schodech dolů, kde odkládáme svrchní šatstvo.

Ach, ano, zapomněl jsem zmínit člověka ležícího na zádech, ostentativně dávajícího najevo svůj hluboký spánek s lehkým sklonem k chronické apnoe, na pravé straně chodby před šatnou. Pravděpodobně se jedná o rekvizitu a nedílnou součást celého vystoupení. Pokud ne, tímto se dotyčnému návštěvníkovi hluboce omlouvám.

Následně vcházíme do velmi netradičně a velkoryse řešeného mezonetového prostoru, dříve sloužícímu pravděpodobně jako společenská místnost s tanečním sálem a vchodem na užší, ale o to delší terasu s výhledem na zahradu a hlavní vchod.

Ihned po vstupu do tohoto prostoru se nám nabídne pohled na desítky metrů čtverečních plochy, která je funkčně rozdělena do několika homogenních celků dávajících naprostý smysl.

K nevýslovné radosti mé drahé ženy je zde i bar, kde mají červené a bílé víno, taktéž prosecco, jakožto i další neméně podstatné položky nápojového lístku pro případ, že zpět budete řídit.

Osazenstva dnešního představení pomalu přibývá, většina přítomných je opravdu vkusně a dobově ustrojena, těžko je tedy rozeznat od účinkujících, avšak až na Natašu Ivanovnu, kterou vzhledem k objemu prostoru, které její tělo okupuje, shledávám nepřehlédnutelnou a taktéž nezapomenutelnou, ale o tom snad až později.

Na nesmlouvavý a léty prověřený signál mé drahé ženy objednávám dvojku bílého a pomalu procházíme celou vilou od mezzaninu až po druhé nadzemní patro. Pokoje jsou jednoduše, ale dobově zařízeny a dýchají atmosférou těch dávno minulých let, mně tak silně připomínajících Saturnina.

Poslední patro, které se skládá ze dvou menších pokojů, je věnováno neveselé historii této stavby a taktéž snad ještě neveselejším osudům původních majitelů.

Až zde dnešnímu člověku dochází, jak tenká byla hranice mezi blahobytem a lidským utrpením v podobě druhé světové války, kterou vzápětí střídá více jak 40 let komunismu s lehkým světlem na konci tunelu, které přinesla sametová revoluce.

Mé rozjímání o tatíčku Masarykovi, prezidentu Benešovi, generálu Eliášovi a všech těch černobílých filmech s Vlastou Burianem ukončuje muž menší postavy, který energicky vchází a žádá všechny přítomné, aby se dostavili do toho úžasného prostoru v přízemí, kde na nás již netrpělivě čekají všichni ti, jež pořádají dnešní večer.

Scházíme úzkým centrálním točitým schodištěm, které se jasným poměrem společně s nevhodně zvolenou obuví a velikostí mé nohy podílí na neustupujících křečích lýtkového svalstva v obou nohách.

Všem účastníkům je představena celá skupina aktérů detektivní inscenace, kteří následně jdou a volně konverzují, s kým je zrovna napadne, s intonací a žargonem 30. let minulého století.

Příběh je relativně propracovaný a celý děj se vám doslova odehrává přímo před očima. Můžete za jednotlivými herci chodit po celé vile, a když je vhodná doba, vést s nimi i dialog. Avšak nezapomeňte se prosím nejdříve řádně představit, a to včetně všech titulů!

Celkový počet postav je dle mého názoru na hranici udržitelnosti v paměti průměrného diváka detektivek, pro mě ovšem jen do té doby, než dramaturgie zahraje svůj prim v podobě časových prostřihů. V tuto chvíli se mi toto detektivní puzzle začíná rozpadat. Víno střídá káva a možnost jít za Natašou Ivanovnou na terasu, kde vyslechnu zajímavý dialog linoucí se z terasy ve druhém patře, jenž je pravděpodobně klíčový k pochopení samotného příběhu.

Nataša Ivanovna si energicky zapaluje cigaretu, a ačkoliv jsme na terase skoro sami, nevypadává z role, ba naopak mne utvrzuje v tom, že zde příroda na hereckém talentu nešetřila.

Pohyb po celé vile je v době představení de facto neomezený, tudíž můžete být, kde chcete, a věnovat se čemukoliv, co vás zajímá. Někteří přijeli jen za tím jedním, a to je jako první zjistit, kdo a proč ukradl sošku nazvanou Dům v jabloních, tudíž zmateně pobíhají po celé vile pronásledujíce všechny herce naráz. Obzvláště točité schodiště je místem mnoha zajímavých situací a střetů. Jiní konverzují a popíjí v blízkosti místního baru, případně chodí kouřit na jednu z teras, kde při troše štěstí vyslechnou zajímavé historky týkající se celého příběhu.

Několikrát za celé představení se ozve gong a všichni herci doslova ztuhnou na místě a v póze, kde je toto zvukové znamení zastihlo. Ano, správně, to jsou ty časové prostřihy, které mě osobně lehce mátly.

V průběhu inscenace se dostanete i na zahradu, kde se odehrává nejedna důležitá scéna. Příběh je taktéž vhodně doplněn dobovým tiskem, který má dokreslit charakter a povahy jednotlivých postav.

Po více jak 120 minutách se pomalu dostáváme ke konci celého dramatu. Nervozita a chaos těch, kteří přijeli odhalit příběh zloděje sošky, eskaluje na nejvyšší úroveň, nevědí, kam dříve... Já zachovávám stoický klid a objednávám čtvrtou dvojku vína, jelikož naše parta má již jasno.

Děkovačka, potlesk, několikanásobný příchod a odchod herců. Opouštíme vilu právníka Winternitze, kterou pro něj a jeho rodinu navrhli Adolf Loos a Karel Lhota a jež byla vystavěna mezi lety 1931 a 1932 a v níž právníkova rodina žila do roku 1941.

Má vrozená skepse z podobných představení je ta tam a sám pro sebe si říkám: "Sem musíš znova!". Má drahá žena jako by tušila, kudy se ubírají mé momentální mozkové pochody, a neváhá s hodnotící otázkou, kde tentokrát má otazník právo na svoje místo na konci věty.

Souhlasně přikyvuji a uznale pozvedám obočí nad organizací celého představení a jeho citlivého zasazení do objektu více než vhodného.

text Petr Kop, foto manželé Kopovi