neděle 24. března 2019

KACHNA SE ZELÍM A HRANOLKY

Decentně jsem zajásal, ale pak jsem si za to vyhuboval. Dávat zesměšňující góly přes celé hřiště na Piškotově poháru, kde namísto o body jde o uctění bráchovy památky a (o zahrání si po zimě), je prostě chucpe. Nadto sympatickému týmu zjevných nefotbalistů a holek, který pokaždé přijede, ač téměř vždy skončí poslední, a jeho neméně sympatickému kapitánovi-brankáři. Ale už se stalo (brankáři se omluvím), vedli jsme v posledním zápase skupiny 2:0 a postup do semifinále turnaje začal vypadat reálně.

Jenže místo trpělivého navyšování skóre Dream team po rohu snížil, a i když se hlavou prosadil Kuba, nedostatečných 3:1 znamenalo, že se v závěrečném duelu musíme spolehnout na to, že dosud suverénní J. R. Club nedostane v prvních pár minutách gól a pak v poklidném tempu pošetří síly do dalších bojů vědom si toho, že takové skóre stačí k postupu oběma soupeřům – tedy i Na zdraví pana Macháčka, které jsme předtím šťastně porazili 2:1.

A ono se přesně tohle stalo. Marně jsem pak s rozhodčími přepočítával body i skóre v tabulce a vymýšlel nějaké kritérium, podle kterého bychom do semifinále prolezli (třeba pravidlo 01/2019: Při rovnosti bodů postupuje ze skupiny tým, který nemá modré dresy), ale marně. Pak mě napadlo zbytek turnaje zrušit a za vítěze prohlásit nás – jsem si jistý, že takové řešení by se Piškotovi tuze líbilo. Ale nakonec jsme se skřípáním zubů přijali fakt, že jsme zřejmě první tým v dějinách turnaje, kterému k postupu dál nestačily dvě výhry ve skupině. A že teda zabojujeme, popereme se o to a budeme aspoň pátí (nezabojovali jsme a byli šestí).

Pod pokličkou: Takhle se chystá
Piškotův pohár.
Modré nebe, 21 stupňů a jako jediné dvě kaňky chybějící toaleťák na záchodech v kabinách a nezaviněný výron našeho mladšího Matyáše (nemá to souvis). Ten si za svých sto korun startovného užil jen osm minut fotbalu, což je v přepočtu skoro jak návštěva bordelu nebo Matějské, ale na reklamace nebereme zřetel.

Ochozy byly obsypané, pokud budeme obsypanost definovat méně přísně, zkrátka tu a tam se někdo přišel podívat – Forejt hnal kupředu chór manželek pořadatelů, můj otec, nehrající pokladník Péťa, Vlasta a Jiřina s Eliškou vychovávající náš budoucí dorost. To už je solidní kotel.

Ve druhé, papírově silnější (každá bez nás je silnější) skupině jsem doufal v postup Kozy znezaneřáděné, protože s námi hrají už devět let, a TJ Pětapůl, protože s námi hrají celou zimu. Vyšlo mi to jen napůl. I zde se na konci musely počítat góly, což je další důkaz, jak se světový malý fotbal vyrovnává, takže už není slabých soupeřů a tak.

Pětapůl vyhráli svou skupinu a do semifinále je doprovodil tým Tutto Bene. A vyřazovací duely byly tak vyrovnané, že mnohdy došlo až na penalty. Musely rozhodnout jak zápas o třetí místo, tak samotné finále. A zatímco v prvním zmiňovaném vynikali brankáři, v tom druhém vítězil tým, který trefil aspoň branku. A jelikož to je zjevně princip fotbalu, po zásluze se z trofeje poprvé radují TJ Pětapůl.

Ták sme šestý no a có...
Co se dělo pak? FC Forejt čekalo finále turnaje v podobě vytrvalostního pití ve třech různých hospodách. V té první si naše loňská posila ze Španělska (autor tří branek!) objednala kachnu s hranolky, což vzbudilo v knedlíkově založené části týmu opovržení a po zásluze se stalo leitmotivem další diskuse. Zeli is bad, hranolky is good, říkala jedna strana stolu. Druhá nad tou kombinací krčila nos. Shodu jsme samozřejmě nenašli, ale to ani nikdo nečekal.

Někde mezi hospodami nás kapitán k radosti přihlížejících dětí nahnal na hrazdu a byl přísný jako vždycky. "Matyáši, nečum, jsi na řadě." Pak zavelel, že si vezmeme pivo na borovici. Tam už ho poslechl málokdo, vlastně jenom já. Seděl jsem na větvi, zapadalo slunce a mně se hlavou honily všechny góly a další důležité věci a božkovský pokus o kubánský rum činil všechny vzpomínky hořkosladkými. Byl bych tam seděl doteď, ale začínala být fakt zima.

Navíc jsme museli ještě do jedné hospody.

text a foto Řízek 

(víc fotek, tentokrát i z fotbalu, bude brzo)

sobota 16. března 2019

ČASOPROSTOROVÝ HMG A TABULKA SELHÁNÍ

Do redakce přichází nová kolegyně a nechápe.
Pozdní páteční večery patří v redakci k magickým, pokud jste příznivcem nenáročných rozvláčných kouzel nad články, které musí někdo znormalizovat. Anebo dopsat. Tentokrát v milé společnosti láhve whisky, kterou jsme si k té řeholi vypůjčili od nepřítomného redaktora.

Z archivu tabule. Tipovačka, kolik
naměří chorý kolega. Bylo to málo.
V době, kdy už většina kolegů z normálních oddělení v rodinném kruhu čerpá síly na další týden boje o čtenářovu přízeň a kreditku, vznikají ty nejlepší věci. Třeba se zrovna rozpadá SPD a vůbec ji nezajímá, že redakční odbornice na popletený extremismus měla už dávno být u kadeřníka. "Co tam chceš stříhat? Máš to dobrý. Piš. Kdyžtak ti napíšu omluvenku," motivuje editor.

Ve skutečnosti jsem to já, ale ve třetí osobě to vypadá lépe a uvěřitelněji. Kdysi na žurnalistice zkoušel podobný novátorský postup prorazit tehdejší spolužák, když psal v er-formě reportáže o událostech, v nichž sám figuroval, ale byl spíš než za inovátora za debila.

Z archivu. Čaj selhal tím,
že se vylil. Kaloni vymřením.
Naproti němu (=mně) sedí soustředěný muž, jemuž co chvíli zavibruje telefon. "No jo, já vím, že mi voláš," povídá si s manželkou, aniž by přístroj zvedl. Jeho žena to neví, ale on už se vlastně skoro vrací domů na Letnou. Zatím je v Bubenči v cizím bytě, v cizím článku. Odehrává se tam scéna jak z přiblblé detektivky. Teď už ano, původní verze textu však obsahovala tolik časových rovin, že člověk při jejich překonání trpěl pásmovou nemocí. Autor se totiž dnes moc nevyspal. Nad ránem zaháněl nespavost u počítačové hry, oslavoval tak mezinárodní den spánku. K dovršení paradoxů měl volno, ale šel místo toho do práce. Teď už se v jeho, přiznejme si, ne úplně přehledném textu, díky editorovi dá cestovat hladce a ten může pomýšlet i na návrat do svého pravého bytu. Nebo aspoň zvedne ten telefon.

Z neúhledným (=mým) rukopisem popsané tabule tak mažu další položku ze seznamu nazvaného Časoprostorový HMG (harmonogram, pozn. red.). Je na ní červenou fixou zaznamenaný stav aktuálně chystaných textů; nahrazuje mi nedostatečnou krátkodobou paměť. Náhražku chybějící empatie jsem zatím neobjevil.

Návod, jak si má  kolega rozplánovat den.
Dále je na tabuli celá řada více či méně zbytečných věcí. "Obdivuji tě, že se v tom vyznáš," řekl mi šéfredaktor, ale vycítil jsem, že spíš než jako obdiv to znělo jako námět na zlepšení.

K němu dosud nedošlo, takže tu dále máme například populární seznam Selhání, kam se nahodile zapisují nezdary kohokoli, od redaktorů přes okolní restaurace a jídelny po počasí. Implementaci údajně už zvažují i další mediální domy. Měli jsme i sousední kolonku Úspěchy, avšak neujala se – bylo nám trapné tam cokoli psát. Je zde také zeleně namalovaná hlava kočky. Na tabuli je už přes půl roku a pochybuji, že by šla smýt, proto ji tam necháváme.

Redakční terasa. V létě to bude jízda,
zatím se tu spíš suší moje hadry na běh.
Ale zpět k pátečnímu večeru. Mladší kolega sloužící noční směnu si objednal nápoj v prášku, kterým se teď bude živit, protože neumí vařit. Po druhé lahvi konstatuje, že z něj není nijak odvařený. Je zde taky před pár dny nastoupivší kolegyně, v níž dosud převládá údiv nad tím, že tenhle hlučící cirkus různě sociálně deformovaných lidí může vydávat něco jako noviny. Potřetí se jí dnes ptám, jestli se jí u nás líbí. Místo odpovědi mi říká, že už se jí dneska ptám potřetí.

Na dně zbyla poslední slza a někdo se jí blahosklonně ujal. Jedu domů s pocitem, že to bylo krásné, ale pro tenhle týden to stačilo. Povedl se; napsal bych ho do kolonky Úspěchy, jenže vypadalo by to trapně, když by tam byl tak sám.

Na Karlově náměstí vystupuji a vracím se zpátky do redakce, jelikož jsem si na tabuli zapomněl napsat, že si mám vzít domů notebook. Na tabuli Selhání si píšu další čárku.

text a foto Řízek

čtvrtek 7. března 2019

DÁVKA BĚHU

Přesný okamžik, kdy se z vašeho koníčka stane něco patologického, je zpětně nedohledatelný. Třeba ten zvláštní člověk, který si tapetuje ložnici snímky Miloše Zemana, nejspíš neví, kdy se to zlomilo z původně roztomilé zábavy v něco takhle ujetého. A ani já nevím, kdy se to u mě zlomilo s běháním.

Na čtyřdenní zimní dovolenou s námi kromě lyží, hůlek, zimních bund a reflexních vest proto putují i běžecké boty. To, že jsem vzal jen jeden pár, naznačuje, že to se mnou nakonec není tak zlé. Ale bylo to tedy těžké rozhodování. A ještě za Budějovicemi jsem dumal nad tím, jestli jsem spíš než tmavomodré neměl upřednostnit světlemodré.

Přijíždíme do rakouského městečka a zjišťujeme, že je celé zapadané sněhem. Ale ne pražsky, nýbrž opravdicky, půl- a vícemetrově. Zatímco ženu to nechává zcela chladnou a spíše ji zajímají další podstatnější aspekty dovolené (zařízení pokoje - přítomnost fénu, měkkost matrací -, kvalita sjezdovek, polopenze a ryzlinku a v neposlední řadě přepravní kapacita lanovek), mně se sevře srdce: Kam mám asi jít ráno běhat, když všude leží to bílé svinstvo?!

Ale nebyl bych to já, kdybych místo problémů nehledal řešení. Večer věnuji přípravě nad mapou dobře si vědom toho, že podklad nereflektuje zasněženost.

A ráno před sedmou, zatímco žena ještě spí, paní kuchařka v dirndlu se stopkami vaří vajíčka naměkko a skládá konvice s kávou do pravidelných úhledných tvarů a lidé z městečka se chystají vytvářet kostýmy na masopustní legraci, vyrážím. Vlastně kamkoli, kde není sníh a moc aut.

Takže volím úzkou silnici, která se nejprve vine mezi domky, načež se bez varování zlomí do prudkého sestupu budícího dojem, že se během pár minut dostanu někam do podhůří. Ale asfaltka to krátce poté, co klesnu do mrazivé vlhké oblačnosti, vzdá. Z metrové sněhové bariéry vykukují ty upravené baráky. Z některých budov jsou cítit pachy původního obyvatelstva, tedy krav.

Míjím vlastivědné muzeum. Bohužel má otevřeno jen ve čtvrtek a v sobotu odpoledne. Na obzoru se rýsuje podivný skalnatý útvar, jejž jsem si nerozvážně vytkl za cíl oběhnout. Citelně stoupám a uprostřed pustiny působí trojice mávajících dětí jako zjevení. Až se budu o pár minut později vracet, protože mi sníh zatarasí veškeré možné cesty (světlemodré boty by jím bývaly hladce prošly), už tam nebudou. Pohltil je školní autobus.

Vracím se zpátky, jak se bohužel říká, na hotel. A je mi vlastně úplně jedno, že jsem vůbec nedoběhl tam, kam jsem chtěl, že je mi zima a bolí mě z těch kopců nohy. Dostal jsem svou dávku a bude ode mě chvilku pokoj.

Mlha se rozpouští, vajíčka stydnou v proutěném košíku, Maruška vstává a ten divný člověk lepí na strop další fotku Miloše Zemana.

text a foto Řízek