úterý 19. března 2024

DVĚ DĚTI STEJNÉHO VĚKU (PŘÍPADOVÁ STUDIE)

„To je proto, že nemaj sourozence. to vy jste se takhle s kamarádkou nepraly,“ neodpustili si ti, kteří nás neustále tlačí do druhého dítěte, jízlivé poznámky po našem sdílení zážitků z hor. 

Když pominu, že my v tomhle věku ještě taky žádné sourozence neměli, možná je to pravda. Ověřili jsme si toto tvrzení na vlastní kůži letos už podruhé v malebné chaloupce v Krkonoších. Každopádně o důvody k roztržkám dvou tříletých copatých holčiček nebyla ani letos v Harrachově nouze. Všechny pře vykazovaly shodné výsledky: hysterický usedavý pláč na jedné straně + smích na druhé, hysterický usedavý pláč postupně na obou stranách, hysterický usedavý pláč + žalobníček. 

„Ona mi řekla, že nemůžu bonbón.“

„Ona mě bouchla.“ 

„Ona nechce tancovat.“

Naše hypotézy o tom, jak už si spolu budou krásné hrát a my budeme mít chvilku klidu na rozjímání se svařákem na lavičce u horských panoramat, se nepodařilo ověřit. A nejen proto, že nám svařák odmítli dát do kelímku s sebou. „Ne.“ „A co do hrníčku? My jsme tady na hřišti u vás před domem.“ „Ne!“ 

„Já chci dětskou židličku!“ (byla tam jenom jedna)

„Zelený brčko chci já! Ne, já!“

„Tuhle lžičku budu mít já!“

„Já!“


Po třech dnech výzkumu v terénu se zástupkyněmi cílové skupiny přichází náš tříčlenný (poslední člen přes veškerou vynaloženou snahu bohužel nedorazil) výzkumný tým s následujícími zjištěními:

    • Před započetím dovolené je nutné si zavolat a synchronizovat vybavení – motorka, helma, šatičky, noční košile. Vše se musí shodovat, jinak bude mrzení.

    • Je nutné zaplnit každou minutu každého dne aktivitou. Prohlídka sklárny, dětské hřiště, bobová dráha, výšlap k Mumlavským vodopádům, liberecký IQ park, návštěva továrny na dřevěné hračky a podobné. Polední spánek se bohužel ve zkoumaném vzorku nevyskytl, a proto nebyl blíže prozkoumán.

    • Všechny navštěvované restaurace musí být vybaveny dětským koutkem. Tomu předchází podrobná rešerše dostupných internetových zdrojů.

    • Musí se objednat naprosto identické jídlo a pití. Subjekty zkoumání jsou na odchylky velice citlivé. 

    • Identická barva brčka je výhodou, která se ale v náhodných chvílích stává podmínkou.

    • Všechny svačinky, sladkosti a zkrátka cokoliv, co se kupuje, musí být ve dvou naprosto totožných verzích. Odlišné příchutě kapsiček jsou nepřijatelné.

    • Je dobré vzít s sebou pro pobavení nějaké zvíře, které nemá moc kam utéct.

    • Společenské hry s mnoha malými částmi naopak moc vhodné nejsou.

    • Účesy se musí provádět také ve dvou naprosto totožných variantách, bez ohledu na délku vlasů.

Jen tak si hned po návratu zasloužíte: „A proč už nejsme na tý chalupě? Mně se moc líbila.“ 

(poznámky pro budoucí výzkumníky: Chalupu je nutné příště objednat napřímo, a to zavolání paní nebo pánovi. Ne na Bookingu!)


text Míša, foto Řízek

úterý 5. března 2024

TLUSTOVOUSY

Vím to, jsem protivný, když nemůžu běhat, takže jsem s přestávkami protivný od září loňského roku. Existují nějaké aktivity, které projevy akutní protivnosti tlumí, jako třeba plavání, jenže z něho mám stejný požitek, jako když žvýkám takový ten polystyren potažený čokoládou nebo když poskakuju v koloně před Barrandovským mostem.

Anebo kolo, to je přece jen o fous lepší. Ze silničního jsem udělal rotoped a druhé, to zábavnější expediční, mi visí nad pracovním stolem a trpělivě čeká, až budu mít čas a příležitost.

"Co kdybys do toho Hradce dojel na kole?" zeptá se takhle Maruška pozorující některé neklamné znaky blížícího se záchvatu protivnosti před plánovanou víkendovou cestou za kamarády. 

Co bych nedojel? Samozřejmě by kamarádi mohli bydlet v nějaké atraktivnější a méně placaté lokalitě: v Tatrách, Krkonoších nebo vlastně kdekoli, kde něco je, jenže nové kamarády-horaly takhle narychlo neseženu, brblal jsem si v duchu – ale dofoukl jsem duše, do batůžku hodil nějaké tatranky, do hodinek stáhl trasu a vše nachystal na diskrétní odjezd před půl sedmou ráno, abych nikoho neprobudil a někdy kolem poledne dorazil do cíle, jak bylo žádáno. Heda prý shodou okolností vstala v 6:25. 

Baví mě jet podle navigace, dává to vyjížďce zdání dobrodružství. A jsem ze závodu 1000 Miles Adventure zvyklý hodinky poslouchat na slovo: když mě šipka místo pohodlné trasy podél potoka bůhví proč pošle do kopce, kolem pole a hnusného sídliště, ani neceknu. 

První hodinu mě to baví. Je kalné nedělní ráno na pražské periferii, nikde ani noha. Jen v Úvalech zrovna jedou dva vlaky proti sobě, naštěstí každý po své koleji. Tak čekám. 

Ujet pět kilometrů mi trvá zhruba dvanáct minut. Vlaku výrazně rychleji. Kdybych projížděl uličkou rychlíkového vagonu, určitě by se ty vektory nějak sčítaly. Nepochybně bych byl v Hradci dříve, jenže bych přišel o zážitky.

Nebo spíš o pole. Lesy záhy došly a krajina se proměnila v neatraktivní polnohospodářskou placku protkanou vesnicemi s bizarními názvy. Tlustovousy, Přišimasy, Žhery, Skramníky, Zvěřínek, Hořátev, Jestřábí Lhota, Polní Chrčice, Sány, Zbraň, Mlékosrby, Boharyně, Homyle. Na vývěskách na návsích visí plakáty agrometalových a revivalových kapel. Zaujala mě skupina Anežka: má asi nikoli náhodou stejný font jako Metallica a zřejmě tady zrovna má turné. 

Ještě by třeba mohlo začít foukat, pomyslel jsem si – a stalo se: ze severovýchodu vanulo něco, co sice rozhodně nemělo parametry vichřice, ale vytrvale protivné to bylo a chvílemi i celkem akutně. 

Největší kopec celé trasy překonával čtyřicetimetrové převýšení a na jeho vrcholu byla místo výhledu umístěna bioplynová stanice, což jsem vzhledem ke směru větru tušil už na úpatí.

V Poděbradech jsem si dopřál kafe a svačinu, ale neprozřetelně jsem zůstal sedět vně kavárny a trochu jsem (v asi patnácti stupních) zmrznul, protože paní servírka se blížila ještě pomaleji než následně Chlumec nad Cidlinou, který byl zhruba na stém kilometru; do konce expedice jich zbývalo ještě třicet.

 

Dál jsem na kole s 2,5palcovými pneumatikami kosil co 12 minut pět kilometrů, jen už to bylo trochu s přemáháním a s bolavými zády. Aby toho nebylo málo, před Hradcem a těsně před polednem se nečekaně objevilo několik kopečků, čemuž už jsem odvykl, a přímo v Hradci pak rozladěné děti včetně našeho, které se přetahovaly o hračky a střídavě plakaly.

Ale furt to bylo asi stotřicetkrát lepší než plavání.

text a foto Řízek

sobota 24. února 2024

FAMILIE MARES

Těžko říct, co si o nás paní domácí myslela, když místo očekávané "Familie Mares" z dodávky vylezlo sedm různě zmuchlaných mužů disponujících lyžemi a pípou, postupně jí podávalo ruce a slabikovalo zdvořilosti typu "háj, aj em Pítr". Já jsem taky moc nevěděl, co si o tom celém myslet, každopádně už jsem začínal věřit tomu, že jsem opravdu s kamarády na horách v Rakousku.

Oni takhle jezdí každý rok, ale zpravidla mě zapomenou pozvat, respektive je patrně přestalo bavit mě zvát poté, co jsem to rok co rok s různými výmluvami odmítal.

Ale teď jsem tu, dokonce mi svěřili dodávku (řekl bych, že správně odhadli, že nebudu mít cestou potřebu pít pivo) a vypnul jsem si i pracovní notifikace, tedy aspoň některé. Šestihodinovou cestou jsme třeba řešili, jak se pozná, že v sousedství někdo umře, a dospěli jsme k závěru, že podle televize: když nápadně hraje, soused umřel, když nápadně nehraje, soused taky umřel. Taky jsme hráli slovní fotbal (otáčím a zkracuju) a jediný, kdo neudělal skvělý vtip o Rakušanech a sklepu, byl asi Tutsu, protože pořád spal.

Večeřeli jsme sekanou z mikrovlnky. Kremžská hořčice, radotínské minipivo a divná hudba tekly proudem. Největší ohlas vzbudil zpěvák výčtových písní Ladislav Vodička a nějaká silná žena Natálka, která řekněme zpívala o lásce. Společenské hry jsme nepostrádali, protože jsme koukali na YouTube. Když došlo až na sestřih pořadu Rande, usoudil jsem, že jdu spát. Nenapadlo mě, že člověku může dojít YouTube. 

Postel měla jen o pět centimetrů víc než já a za celý pobyt jsem se s tím nedokázal srovnat, respektive naopak. Lyže měřily stejně jako já a byly tátovy, oblečení jsem měl bráchovo, a jelikož mě strašně tlačily ty boty, postupně jsem vyškemral ještě dvoje další ponožky.

Ale jinak jsem to po těch pár letech úplně nezapomněl; kdybychom byli na lyžáku, jezdil bych s Kubajzem v prvním družstvu, pokud by mě nesuspendovali za rozevlátý styl. Na Katschbergu jsme se ještě s teplými permicemi spustili z černé sjezdovky a pak z lanovky pozorovali zbylé kolegy, jak profesorsky i svérázně zdolávají rychle měknoucí svahy. 

Taky že bylo pořád asi jedenáct stupňů. Tutsu se nekonečně dlouho vyhříval na lavičce a srkal aperol. Péťa každou jízdou namotal tisíce úplně stejných obloučků a cestou do ubytování před námi jel strašně pomalu někdo z Brna a hned jsme přesně věděli, o čem si ta posádka asi povídá. 

Večer mi ukázali novou hudebně-zábavní dimenzi, a sice kapelu Bert and Friends. Milan skvěle hrál na kytaru a obskurním způsobem zničil paní domácí sprchový kout. Ta ale byla ráda, že jsme v pořádku, protože v televizi hlásili, jak pro Angličany a Holanďany přistával vrtulník – asi si zlámali nohy. "Když už mluvíme o těch zlomených nohou," vytvořil jsem asi nejlepší oslí můstek v životě a přiznal se ke zničení jakési rurální židle.

Poslední večer jsme pili "Pštroh", Milan mě obskurním způsobem zničil ve stolním fotbálku 0:10 a při turnaji se staly i další divné věci, ale já o tom celkově nemůžu napsat vůbec nic negativního, protože chci, aby mě zase příště pozvali. 

Na konci se paní domácí ptala, jestli jsme jako kamarádi, nebo co vlastně jsme. Nezáleží na tom, jestli naše vysvětlování pochopila nebo co si o tom myslí, jde jen o to, jestli Milan nebo pojišťovna zaplatí za zničený sprchový kout. Protože jestli ne, půjde do sklepa.

text Řízek, foto asi Petr a Marťas