neděle 11. listopadu 2018

VELKÁ S MALÝMI

Stázina to neví, ale má startovní číslo 6634. Jsou jí tři roky, vypadá na tři roky, ale dneska jsou jí formálně čtyři. Aby mohla běžet. Má boty na suchý zip a pláče.

Start Velké kunratické pro malé děti je z poloviny jímavý, z té druhé fascinující. Rodiče kolem jejich koridoru vytvořili špalír, z nějž trčí mobily a foťáky. Uprostřed špalíru defilují ve dvojstupu holčičky 4-7 let (snad Stázinu nikdo nepráskne). Je to, jako by si ve školce hrály na maturitní ples. Někteří rodiče konejší, jiní fandí jako na fotbale. Každých pět vteřin dvě holčičky vyběhnou a ztratí se mezi stromy a zbylý dav se o krok posune. Tři sta sedmdesát metrů, v cíli diplom a hračka.

Stázina asi úplně přesně neví, co dělá, cupitá po spadaném listí. V davu hledá známé tváře. Hodnou, legračně malinkou tetu Marjánku a divného strejdu Lukáše. Zírá naším směrem. Větší část naší delegace (aka Hujerovi) běží s ní, samozřejmě mimo dětskou trať, kterou od běžného světa oddělují žluté pásky. V nejvzdálenějším bodě Stázina předvede drobný fígl, chce si skrz les nenápadně střihnout zatáčku, ale pořadatelé ji jemně popostrčí zpátky do vymezeného koridoru. Samozřejmě by to mohl být jen omyl tříletého dítěte. Já v tom ale vidím velký potenciál rafinovaného křiváctví do budoucna.

My ostatní se pokoušíme nemotorně rozcvičit. Letos nebudou žádné bizarní sázky a hecování. Chceme jen přežít. Marušce je blbě, Tomáš je po operaci srdce a bere léky na snížení tepu, takže vlastně antidoping, Slížák ztloustl, Martin nikdy neběhal a já mám kotník o velikosti dýně hokaido a přes něj nepoddajnou ortézu. Kunratickou to ale nezajímá, takže tu všichni jsme a z nějakých protekčních důvodů (s velkou nevolí najdu ve výsledcích i u svého jména tým Labská bouda - moje tradiční stáj Zelená liška to bere jako velezradu) startujeme hned zkraje závodu, krátce po veteránech.

Trať je ještě nerozdupaná tretrami, gumotextilními kopačkami a Slížákovými kily, je příjemných deset stupňů a dalo by se pomýšlet na překonání osobního rekordu. Já jsem však ještě patnáct minut před startem intenzivně pomýšlel na to, že vůbec nepoběžím. Ale už jsem tady, brodím se potokem, který jen pro forma nechává na dně trošku vody, šplhám na Hrádek a bůhvíproč se u toho marně pokouším běžet, místo toho, abych jako pavouk nebo zvídavé batole využil veškerých končetin v nerovném duelu s drolícím se svahem.

Na těch pár divných vteřin na vrcholu Hrádku, kdy popletené nohy vůbec nerozumí tomu, že je ženu zase dolů z kopce, se každý rok těším - a je v tom trochu přiznaného masochismu. Nad posledním kopcem mě kdosi předběhne, čímž mi pomůže najít tempo do posledního zběsilého kilometru, který končí zase dole u potoka. Doběhnu ve stejném čase jako každý rok. I s dýní.

Pár minut po mně se z posledního svahu spustí má žena. Má boty utažené pro jistotu na dvě kličky a trochu se usmívá. Cupitá po spadaném listí ve špalíru cizích lidí, ve kterých nevidí rodiče ani divné strejdy. Jsem na ni hrdý a ona je šťastná, i když v cíli nedostane růžovou bárbínu.

text a foto Řízek

úterý 6. listopadu 2018

CESTY PÁNĚ POŠŤÁKA

Větší část profesní kariéry jsem strávil v rychlém internetovém prostředí a tiskoviny, které moji předchozí zaměstnavatelé často spíš ze setrvačnosti vydávali, jsem považoval (v lepším případě) za nutné zlo. Nemoderní, rigidní, neaktuální, nepraktické a výrobně náročné. Ježiši, jak mě ty noviny (v lepším případě) štvaly! Parní lokomotiva vedle neviditelné stíhačky. V dnešní době? Nesmysl.

Samozřejmě jsem pak byl první, který se hnal k hučícímu pohyblivému pásu obří tiskárny, z něhož padaly dvaasedmdesátistránkové výtisky našeho speciálního vydání k výročí neexistující republiky. Hned po generalitě. Ta je v Deníku N nepočetná, takže jsem uzmul výtisk číslo 00004 a dychtivě si špinil palce a očichával novinový papír. Taky jsem namátkou hledal překlepy na stránkách, které mi ještě jen virtuálně prošly pod rukama. A pak jsem cestou do redakce pln dojmů a zbytkového alkoholu spadl z kola, ale to není předmětem tohoto pojednání.

Uznávám, papír v sobě má jistou magii. Ale nastávají komplikace, které internet nezná. Když už něco smysluplného napíšete a vytisknete a chcete se tím pochlubit, nebo to dokonce prodávat, doručit to zbytku světa není snadné. (Ostatně, vyzkoušel jsem si to už na začátku tohoto roku.) Donést dvě stě gramů chytrých slov a ostrých fotek do několika tisíc schránek sice nezní jako bůhvíjak náročná logistická operace – byť by si nějaké kódové označení zasloužila, třeba AKCE PANELÁK –, jenže ve skutečnosti je to jako nebezpečný výsadek do území ovládaného Talibanem. Velké nasazení s nejistým výsledkem. Cesty distribuce jsou zkrátka nevyzpytatelné jako cesty Páně.

Říct, že distribuční firma zcela selhala, není úplně přesné. Protože blíže neurčené množství šťastlivců své objednané noviny dostalo, nebo to tak firma aspoň vykázala. Ba dokonce se s nimi (ta první skupina) fotili na sociálních sítích, čímž dráždili ty méně šťastné. Podobně jako u minulého zaměstnavatele jsme se rozhodli vzít osud a noviny do vlastních rukou a pustili jsme se do hraní na pošťáka. Oproti hraní na doktora je to méně zábavné a výrazně invazivnější:

- PROSIM?
- Dobrý den, já se omlouvám, že vás otravuji, ale nesu noviny vašemu sousedovi, nemohl jsem se dozvonit. Mohla byste mi otevřít?
- COŽE?
- Noviny... Deník N, speciální vydání. Panu Horákovi, asi není doma.
- ŽÁDNEJ DENÍK EM NENÍ. HORÁK TU NEBYDLÍ. BZUČÁK NEBZUČÍ A JÁ VÁM NEOTEVŘU, PROTOŽE JSEM NAHÁ!
- Děkuji, jste moc hodná.

Co vlastně jsem? Jsem manuální internet, jsem jen nosič informace, nemohu protestovat. Nemůžu jí říct: "Blbá krávo, táhni i s tím svým podělaným panelákem v téhle totální díře, kde ani metro nejezdí. Kde to vlastně jsem? Na Spořilově? V Záběhlicích? A není to jedno?" Místo toho jdu do vedlejšího vchodu a začínáme zdvořile a od nuly.

Bojuji, avšak není to snadné. Někdo si objedná noviny, ale na zvonku nemá jméno. Nebo na schránce. Nebo si je nechá doručit na kolej, kde ho nikdo nezná. Ani vrátný.

Navzdory všemu si držím víc než 90procentní úspěšnost – kam se na mě hrabe PNS. Jsem vytrvalý, vlezlý a využívám různých triků a darů, které mi seslalo nebe. Třeba počkám na kolemjdoucí pošťačku, která má na rozdíl ode mě i od běžné distribuční firmy klíče od vchodů, a navíc nevypadá jako bytař nebo potenciální násilník. Jsem na ni milý, vynechám humor o České poště. Teď jsme spojenci. Nebo využiju toho, že domovnice šla zametat listí a nedovřela dveře. Je to trochu adrenalin a velká improvizace, nicméně obvykle to vychází.

A někdy je to paráda. V Braníku nad pivovarem jsou prvorepublikové vily, každá má obrovskou zahradu a – co je momentálně klíčové – luxusní schránku i s čitelnou jmenovkou. Ráj doručovatele.

Nebo když mi otevře sám předplatitel. I když jsem tu o dva dny později, než jsem měl být, je nadšený, jako kdybych mu třeba právě zavedl elektřinu nebo odblokoval záda. Třeseme si rukama, přidávám pár historek z redakce, samolepky a placky pro děti, odmítnu kafe a loučíme se bezmála jako dlouholetí přátelé.

Ale nedá se to. Republika je výrazně větší než Braník, kde jsem se dozvonil na 19 lidí z 20. V každé redakci, která se do podobného dobrodružství pustí, v určitou chvíli nastane střet zájmů mezi doručováním starých novin a vytvářením nových. Zbylé výtisky neseme v obálkách na opravdovou poštu a až je ta paní pošťačka, která mě zachránila v Modřanech na sídlišti, poveze v té směšné tašce na kolečkách a bude je cpát do schránek, zanadává si, jak je to neskladné a těžké.

text a foto Řízek

středa 31. října 2018

HARRY POTTER A KÁMEN ÚRAZU

Kousek od Nové Paky, v malebné krajině Českého ráje leží chatkový tábor Sopka. Děti se tam v létě patrně vyřádily při etapové hře Harry Potter a sbírka mincí Barda Beedlyho aneb vzpoura Smrtijedů.

A zatímco řádily, jejich vedoucí zevlující na travnatém plácku s fotbalovým míčem nejspíš dospěli k závěru, že jim to kopání celkem jde. A hned potom, co se vrátili do civilizace, vystřízlivěli, umyli se, uklidili ešus a zkontrolovali, jestli nemají klíšťata, přihlásili se do Hanspaulské ligy.

Až na to, že se tábor jmenuje jinak a není v Čimelicích, je to vlastně okopírovaná historie našeho fotbalového týmu.

S LDT Sopka nás nespojoval jen podobný osud, ale i podobně nelichotivá poloha v tabulce naší skupiny. Sopka sice ležela ještě kousek pod námi, jenže naše výchozí pozice se začala zhoršovat se snižujícím se počtem našich hry schopných kamarádů.

I mě skolila rýmička, ale utkání nejnižší ligy na světě má absolutní prioritu, tak jsem se obalil šálami a šátky a šel. Povolali jsme i bratra Kubu, který dosud dával přednost vysokoškolskému soustředění. A bylo nás tak akorát, stejně jako soupeřů. Unikátní bylo jen množství míčů, které jsme donesli a které postupně všechny zmizely ve tmě pod hřištěm.

Záhy se ukázalo, že když jsme si na táborech říkali, že nám to kopání celkem jde, chyběla nám soudnost. Na hřišti se odehrávalo něco strašidelného – kamenem úrazu bylo posunout balon aspoň přibližně požadovanou intenzitou a směrem. Při kontaktech s míčem, které byly vesměs omylem a nahodilé, hrozilo poškození samotných hráčů. A celé se to úplně rozpadlo ve chvíli, kdy se po jedné vzájemné nešikovnosti zranil nejstarší hráč Sopky, která tak musela pokračovat oslabena.

Hrát přesilovku v malém fotbale je hračka. Trpělivou kombinační hrou rozeberete unavené soupeře a do prázdné branky přidáváte další a další góly. Pokud tedy nejste my. My jsme své už tak nedostatečné fotbalové umění zahodili a nahradili ho totálním chaosem. Všechny balony končily za plotem. Vůbec jsme si nevěděli rady. Jen jsme si nadávali. Soupeři stačilo usilovně stát kolem branky a potutelně se usmívat a nenápadně nevěřícně kroutit hlavou.

Až po nekonečných 45 minutách udělal bratr dvě kličky a zavěsil míč do šibenice, což měl udělat o půl hodiny dříve a několikrát, načež rozjel s kamarádem mladým Matyášem nepochopitelnou dětinskou oslavu plnou plácání a la černošský gang v Bronxu a mávání rukama do neexistujících kamer, jako kdyby právě v nastavení rozhodl finále Ligy mistrů. „Přestaňte se radovat,“ poručil starý Matyáš. Vrátili jsme se na zem.

Soupeř zareagoval nečekaně. Zraněný hráč se vrátil do hřiště a postavil se k mojí brance. Sice se nemohl hýbat, ale i tak byl celkem nebezpečný. Nebo se tak aspoň tvářil. O pár minut později se navíc zranil náš Dan a stoupl si k němu. Souboje dvou zchromlých mužů se měnily na vzájemné podpírání a působily nechtěně komicky. Sopka nás však začala tlačit a cítila, že slabšího soupeře už letos nepotká, takže by bylo záhodno vyrovnat. A málem se jí to povedlo. Trefila břevno a měla i další šance. Ještě párkrát jsme překopli balon přes plot až k zaparkovanému traktoru a pak to naštěstí skončilo.

Poprvé v kariéře jsem po zápase zašel za rozhodčími, abych se jim omluvil za to, že se na to museli celou hodinu koukat.

A pro všechny zúčastněné z toho vyplývá, že věci, které na táboře vypadají tak hmatatelně a opravdově, jako třeba fotbal nebo Harry Potter, v reálném světě neexistují.

text a foto Řízek