text a mobilní fotky Řízek
Takových zápasů jsme v dlouhé historii našeho fotbalového týmu moc nezažili. A ještě méně jsme jich zvládli. V přímém souboji o postup z bahenní poslední ligy proto asi ledaskdo potajmu i veřejně favorizoval naše soupeře, byť byli v tabulce o kousek níže. Po zajímavém průběhu s několika až moc hravými zápletkami jsme však mohli otvírat šampaňské my. Kdyby nebyla taková zima.
Výkop byl tentokrát až ve 20:45. "Jako Liga mistrů," podotkl troufale Václav. Světlem reflektorů klouzaly k zemi sněhové vločky, když jsme se v několikastupňovém mrazu uprostřed tajgy na Jižním Městě pustili do souboje s Pražským peklem. To muselo vyhrát, nám teoreticky mohla stačit remíza.
A začali jsme výrazně lépe. Hned po pár minutách se navrátilec Jirka obtočil kolem beka a poprvé propálil gólmana. Náš senzační vstup do zápasu pokračoval. Po krásné přihrávce od Vlasty mířil Péťa do prázdné branky a nedlouho poté sám kudrnatý šutér využil můj dlouhý výkop polostřelou z úhlu. Neuvěřitelně agilní Vlastík pak ještě přihrál Jirkovi, který poslal míč přesně pod břevno. A víc nic. Na nečekané vedení 4:0 nám stačily čtyři akce a čtyři střely a odhadem nějakých dvacet minut. A mně teď jeden odstavec.Kdo by si řekl, že bylo hotovo a že následovala exhibice jako v Barceloně, asi nás nikdy neviděl hrát. Za stále houstnoucího sněžení Matyáš totiž ukličkoval na půlicí čáře sám sebe a míč, o který příšel, po chvíli oboustranného zmatkování v naší obraně soupeři došťouchali až za čáru. A nebohého Matyáše seřvali snad úplně všichni, kromě rozhodčích.
To ještě nebylo nejhorší. O poločase jako by soupeři přezuli na zimní gumy. Zatímco my jsme padali a klouzali, zvlášť útočník s kanárkovými podkolenkami nás s brazilskou lehkostí kompletně vymíchával. Nedlouho po pauze Peklo tvrdou ranou k tyči snížilo na 2:4 a dlouhých dvanáct minut před koncem po nešťastné Štěpánově teči to bylo dokonce jen o jeden gól.
V tu chvíli na nás padla sněhová deka, byli jsme pod palbou na vlastní polovině – a přiznám se, že jsem přestal věřit. Pak najednou Jirka v brejku běžel sám na bránu... a trefil jen gólmana. A pak se zase hrálo jen před naší bránou. Na zasněženém hřišti začínají prýštit emoce, Zdenda po faulu vztekle zahazuje míč a dostává žlutou, napomínán je i jeden z pekelníků.
Když už to skoro nemůže být horší a tlak soupeře vrcholí, nasáklý míč se odráží k Matyášovi, který míří hodně, hodně nahoru... ale balon se do sítě přece jen vešel, propuká jásot. Za zhruba třicet minut urazil Matyáš cestu od zavrženíhodného kreténa po hrdinného poloboha.
Na oslavy opravdu nebylo klima, což věděli patrně i chybějící fanoušci. Z toho jediného se po zápase vyklubal správce hřiště, který počkal, až Péťa dokončí odvážnou kulturistickou exhibici, a pak zhasnul.
Pochopení naopak dočista chybělo městské policii, která mi za parkování v tundře na zákazu nemilosrdně dala papírek za stěrač (dokonce jej rafinovaně zaházeli sněhem). Copak se tohle dělá? Dovolili by si snad dát botičku autobusu vezoucímu hokejové mistry světa...?
