úterý 30. dubna 2019

POPLETENÉ ALGORITMY

Jako se čeká na pořádný déšť, i když všichni tak nějak tuší, že už nikdy žádný nepřijde, čekáme už drahně let na postup z nejnižší ligy malého fotbalu. O postupu se v našem týmu každý rok hodně mluví hlavně před sezonou a po pivech. Jakmile liga začne a přijdou první prohry, objevují se výroky o postupu spíš v nadsázce nebo ve spojeních typu: "S takovou obranou postoupíme tak akorát do prdele".

Výjimkou jsou krátká období vzedmutí, kdy ti troufalejší z nás v duchu, nebo i veřejně zauvažují nad tím, že přeci body budou ztrácet i ti před námi a že kdyby se odteď už všechno vyhrálo...

Ono se to samozřejmě nevyhraje, ale pojďme v tom ještě chvilku žít. Záblesk naděje vyvolalo utkání třetího kola. Hrajeme s kýmsi, kdo nás před pár lety porazil 16:1. Brosway team ale prodělal - a teď vytáhnu z torničky nějaké otřepané výrazy - personální rošádu, respektive kádrové zemětřesení, takže z něj nešel takový strach, jak jsme se obávali. Naše mužstvo navíc hraje poslední dobou relativně dobře, kombinuje a občas i dává branky. Takhle třeba ve 25. minutě Filip, mladý hráč, vysokoškolák, obkličkoval několik hráčů a zblízka dal na 1:0.

Kromě mladých hráčů máme i matadory, kteří si místo v sestavě zasloužili hlavně svými zkušenostmi nebo tím, že na jejich post nikdo jiný nechce. Mou pozici tak třeba vůbec neohrožuje, že jsem se za téměř dvacet let praxe v brance nenaučil sbírat vysoké míče směřující ze stran do vápna. Částečnou omluvou mi budiž fakt, že jsem za toto období ze svých 174 centimetrů nevyrostl ani o píď. Zkrátka, dva vysoké míče, dva zmatené zákroky brankáře, a najednou prohráváme 1:2.

Naštěstí máme v týmu Luboše, který je něco jako zápis o utkání – nechybí prostě na žádném zápase. Tentokrát se ale ukázal platný nejen jako položka na soupisce, protože nejprve vyrovnal, načež po divokém závěru plném divných šancí dostrkal míč zblízka za čáru a hned vzápětí se ozval závěrečný hvizd.

V euforii jsme žili dokonce čtrnáct dní, protože nám vyšší moc fotbalového svazu do rozpisu zařadila volno. O to víc jsme se těšili na další kolo. "Máte kapitánskou pásku?" skočil mi při redakčním tlachání do řeči kolega, který hraje mnohem vyšší soutěž, kde už hra vypadá jako fotbal. "Jasně že jo," opáčil jsem radostně. "Pak je jasný, že hrajete osmou ligu. Nikdo, ale vůbec nikdo jiný nic takového nepotřebuje," konstatoval.

Kapitán natáhl pásku a pustili jsme se do dalšího soupeře. Canary FC sice zatím neměli žádné body, ale to my donedávna také ne. Hrálo se na širokém hřišti a poměrně otevřeně, takže jsme během krátké doby dodali zblízka dvě branky, soupeři jednu. O poločase to za stavu 3:1 vypadalo otevřeně, proto se kapitán i s páskou odhodlal k tradičnímu motivačnímu projevu. "Kajetáne, dělej, pojď sem, já mluvím," volal přes hrací plochu. "Tvoje proslovy jsou jako zaseknutá deska," volal řízný hráč s číslem 5. "To se pleteš, to je remix," vysvětlil Václav.

V projevu jsme se dozvěděli, že máme hlavně hrát od začátku, koncentrovat se a dát nějaké další góly. Znělo to celkem rozumně; ostatně tuhle taktiku máme zažitou. Na začátku druhé části jsme nejdříve přežili pár šancí, na rozdíl od soupeřovic útočníka, kterého jsem sejmul i s míčem (ale omluvil jsem se, takže jako by se to nestalo). Pak se stala zvláštní věc: nebavilo mě poslouchat ty neustálé kecy, že nerozehrávám míče po zemi, a místo toho je nesmyslně kopu ke druhé brance. Tak jsem je začal přihrávat kolegům. Ti místo nešikovné akrobacie začali hrát po zemi – a najednou začali i dávat góly. Konečné skóre 7:1 bylo vůči soupeřům až trochu kruté, ale takový je sport.

A reakce? Zatím se nás svět úplně nebojí. Spíš naopak. Facebook se mě jako správce naší stránky zeptal, jestli to, že máme v popisu napsáno "sportovní tým", není trochu zavádějící. Navrhl mi to škrtnout a rovnou nabídl alternativu - "amatérský sportovní tým". Zuckerbergu, proč teď, když jsme na vlně?!

text a foto Řízek

středa 24. dubna 2019

JOUDOVÉ A RADOST

Na lednici je několik měsíců usilovně držely magnetky, ale když přišel jejich čas, nikdo se k nim neměl. Mám dva lístky do malé Lucerny na koncert J.A.R. – objevily se pod stromečkem vedle poukazu do barbershopu, který mě udivil podobně, jako kdybych dostal poukaz na liposukci –, jenže žena jít nechce a kamarády zjevně odkojila jiná hudba. Snad až na Václava.

"Václave, co vlastně děláš zítra? Nerodíte nebo tak něco?" tázal jsem se na konci hovoru, který byl jako obvykle dlouhý a o všem a o ničem zároveň, spíš jen tak, abych pořádně využil neomezený tarif (podobně jako jsem kdysi psával esemesky zásadně na 160 znaků). Václav nečekaně propukl v extatickou radost, a druhý den jsme tak opět pokračovali v přerušeném rozhovoru o zbytečnostech na konci fronty v pasáži Lucerna.

Během diskuse jsme například zjistili, že jsme na J.A.R. ani jeden nikdy nebyli, ač jsme samozřejmě hrozně chtěli. Oba nás to překvapilo. Jako nás překvapilo, že jsme se do sálu skoro nevešli. Respektive jediné místo bylo skoro až na barovém pultu uprostřed lidí, které jsme považovali za staré, ale oni to už asi byli naši vrstevníci a vrstevnice.

Kdesi v dálce křepčili na pódiu muzikanti a pravděpodobně předváděli i nějakou hudbu, ale z pozice, kde jsme se nacházeli, k nám doléhala spíš konverzace okolí (jakkoli zajímavá) než samotné tóny. Spíš to byl jednolitý zvuk krájený bicími a dechovou sekcí, ze kterého se občas dalo rozluštit nějaké to slovo rapujících osob na pódiu. To asi zní mírně kriticky, ale vlastně nám to nijak zvlášť nevadilo. Já ty písničky stejně vesměs znám a Václav to asi taky neřešil.

Po opakované návštěvě blízkého baru se perspektiva změnila a s ní i zvukové vjemy. Pravděpodobně jsme se posunuli poněkud blíže levému reproduktoru, nebo okolní konverzace byla nudnější a tišší. Nebo se dostavil účinek lihovin a očekávané uvolnění a dobrá nálada, které se vždycky snažily vyzdvihnout reklamní spoty, než je zakázali, protože zapomínaly na ty odvrácené stránky dobré nálady.

Zazněli Bulhaři a píseň o mizející Haničce, zmítal jsem se jak po zásahu proudem, kamarád začal s telefonem nesmyslně nahrávat okolí, jako to dělají ostatní lidé, a pak u východu zamířil do fronty s propagačními předměty a poprosil o bodýčko. Jeho dcera bude fanynkou a ještě o tom ani neví. Třímali jsme kelímky a mířili domů a J.A.R. mohlo znamenat klidně Já a rum. Nebo cokoli jiného.

text a foto Řízek

pondělí 15. dubna 2019

NEUTOPIT, UMÝT

Našel jsem na internetu spoustu skvělých rad, jak umýt kočku. Jak jí máte pokud možno ostříhat drápky, jak máte rozmíchat trochu šamponu v mističce na jídlo a pak jí zlehka polít hřbet, aby si na vodu zvykla. Teplota vody má být 33–39 stupňů (zdroje se různí, ale spíš teplejší, aby zvíře neprochladlo). Nepoužívat šampon na lidi ani psy, nýbrž na kočky. Pokud máte kočku, která vodu nesnáší jako já porady, Maruška moje běhání a náš kocour vysavač, využijte suchý šampon (ať už je cokoli) anebo otruby (to už se ani nesnažím pochopit).

V neposlední řadě je třeba dodat, že běžné kočky se nemusí moc mýt. Naopak kočky výstavní, zejména světlých barev, je lepší umýt pro jistotu dvakrát (a s kondicionérem) a relativně brzo před akcí, aby se to přešlechtěné zvíře ještě před promenádou v plavkách nedejbože nestihlo uprasit.

Tohle všechno jsem bohužel nastudoval už s podrápaným břichem a po všestranně traumatizujícímu zážitku. Celé to nastartovala nevinná poznámka "Pepo, zdá se, že ti trochu zapáchá kožich. A pořád se tak divně drbeš" a fakt, že byl zrovna víkend, tedy čas něco udělat v domácnosti – natřít stojan na víno, uvařit dobrý oběd (roštěnky se žampiony) a umýt kočku. Naposledy jsme zvíře myli před několika lety; Pepan od té doby zmoudřel, pouto k nám zesílilo, nebude žádný problém.

Pepa se vrátil z chaty, kde se proběhl po zahradě mnohonásobně rozlehlejší, než je jeho každodenní výběh 2+kk. Sice nemá mimické svalstvo, ale tvářil se podle mě spokojeně a netušil zradu. Matně si vzpomínám, že krátký rukáv naposledy nebyl dobrý nápad, takže natahuji mikinu, zatímco si Maruška volá kocoura a snaží se mu vysvětlit situaci. Mile, ale důrazně mu sděluje, že to, co se na něm v příštích minutách chystáme spáchat, je jen pro jeho dobro.

Ale ani tým zvířecích psychologů a nejnovější vědecké poznatky a chytří lidé z internetových fór by nedokázali překonat tisícileté trauma jeho kmene, kdy jakmile se jedinec stane nepohodlným, je utopen. Nad tím se nedá vyhrát. Ve vaně, ke které si jinak sedá rád, je napuštěno pár centimetrů vlažné vody, oba jeho lidé jsou hned u něj, avšak jindy velice klidný kocour už vší silou hledá útěk ze sevření, aniž by se jeho kožich vůbec dotkl hladiny.

V ideálním světě je to práce pro dva sehrané lidi. Jeden drží, druhý myje. Vzpínající zvíře syčí a pak nasadí takový tón jak z operety, hází sebou a ostrými (neostříhanými) drápy útočí na slabá místa chovatele, ze kterého se nyní stal držitel. Všude kolem létají chomáče černých chlupů; je to jako ty stylizované záběry z westernové pustiny. Dostáváme zvíře do vany, a ač nemá mimické svalstvo, tuším, jak se jeho obličej zkřivil nenávistí. Maruška mu mydlí hřbet šamponem, na jehož etiketě je nějaký voříšek.

Kocour se celý večer snaží zbavit té chemické čistoty, celý se olíže. Srst pořád moc nevoní, ale aspoň září a je hebká. U stojanu na víno jsme netrefili barvu a je flekatý. Roštěnky jsme připálili.

text a foto Řízek

pondělí 8. dubna 2019

DIVADLO EMOCÍ

Večer před maratonem jsme se u počítače střídali u hraní letní olympiády. Nestárnoucí hra, která od roku 1992 celosvětově zkrátila život milionům klávesnic, měla i v cizím bytě na vídeňské periferii typický průběh: vysmívali jsme se jeden druhému, když jsme nebyli s to šipkami navést nemotorného parkurového koně k poslední překážce či vratký kajak až na konec hranaté řeky. Virtuální skokan do výšky si pak několikrát bolestivě narazil záda o tartan, když jeho ovládající osoba neodhadla délku rozběhu. Krátce před půlnocí nám zbývala poslední disciplína, při níž se rytmickými údery do klávesy Enter (=šlapání) popohání cyklista po klopené dráze.

Je to jako v životě nebo při maratonu: První okruh ještě závodník zvládá v šíleném tempu. Ve druhém a třetím hráč začne zatínat i svalstvo, o kterém doteď nevěděl, a poslední, čtvrté kolo, už je vyloženě na krev. Postava se plouží po ovále a málem padá z velodromu.

Druhý den ráno je ve Vídni na 35 tisíc podobných postav, které jsou však reálné a metro je vyplivlo do nehostinné mrakodrapové čtvrti, odkud se startuje 36. tamní maraton. Je chladněji, což je pro běh ideální; obtížnost je tedy nastavena na Easy nebo Amateur. Kdybych potřeboval nahnat řádky, vyjmenoval bych všechny země, jejichž zástupce tlampače vítaly na startu. Vybrané národy byly dokonce pozdraveny i v mateřštině. I mě a další reprezentanty vlasti Miloše Zemana pořadatelé uvítali v "Divadle emocí", jehož mnohahodinové představení právě začínalo.

Maratonský závod se určitě nedá vyhrát hned na začátku, zato se v téhle fázi dá celkem snadno zkazit. Z otevřené kapsy se mi nezadržitelně sypou gely krátce poté, co jsem nemotorně přelezl zábrany mezi masu lidí, kteří se ukazují být mnohem pomalejšími než chci dnes být já. Ještě nejsem za startovní čárou a už tu Vídeň (jakékoli město, jakékoli lidi) nesnáším.

Uklidňuji se až po nějakých dvaceti minutách kličkování mezi různými běžci, kteří měli společné to, že se rozhodli mi stůj co stůj, motej se co motej bránit v překonání sebe sama. Jaro je v plném proudu, stromy v Prátru nakvetlé a kilometry ubývají tak hříšně snadno, že se vkrádá myšlenka, jestli jsem snad nezačal příliš pomalu. Hned jsem si však vzpomněl na kamaráda Václava, který mi pár dní zpátky při společném běhu kladl baterii dotazů typu "Co budeš dělat na dvacátém kilometru, když se ti poběží hodně dobře?", na něž jsem měl odpovídat z možností označených jako A), B), C) a D). Přičemž mi tím chtěl sdělit v kostce to, že mám na začátku běžet raději pomalu, než abych běžel rychle. Než si sám zvrtnul kotník.

Loni bylo celý závod hrozné vedro a město jsem vnímal jen jako obří nepřátelskou saunu. Letos jsem si trasu chvílemi prohlížel. Po úvodu s monumentálním mostem a parkovém rozklusávání na prvních kilometrech následují kilometry rychlé, ale ne moc záživné táhnoucí se podél dunajského kanálu. Ano, někde tady bude při realizaci všech dystopických představ a nočních můr ochránců přírody i zdravého rozumu začínat kanál Dunaj-Odra(-Labe).

Tyto pasáže se střídají s úseky vedoucími širším středem města a dále od vody. Zhruba na šestnáctém kilometru pociťuji nevýhody tohoto řešení – kolbiště není tak úplně placaté jako tartanová dráha, kde jsem si přes zimu navykl trénovat. Chvílemi je to spíš kopec jako prase. Zato je na co koukat a podél trati je hodně lidí. Někteří mi zkouší fandit, ale jméno "Luká¿" na mém startovním čísle se nesnadno skanduje. A můj tříčlenný fanklub po tom včerejším olympijském výkonu nejspíš ještě spí, takže jeho členy ani očima nehledám.

Ostatně, když už jsme u toho spánku, respektive u jeho absence: Bývám před maratonem dost nervózní sám o sobě a kvalitě mého spánku nepomohla série epizod jak z blbé němé grotesky (jen to chrápání by se muselo nějak graficky vymyslet). Následující odstavec tedy čtěte pokud možno zrychleně a černobíle a doprovoďte jej legračním klavírním doprovodem.

Utíkal jsem (v 1:15) před svým hlasitěji spícím spolubydlícím (předtím jsem si zacpával uši polštářem) do vedlejšího pokoje a on mě (ve 2:00) překvapivě následoval, rozsvěcel, podával mi mobil, zhasl, zase rozsvěcel a pak nesmyslně usnul (2:02) vedle mě na gauči, i když byla ve vedlejším pokoji volná široká postel. Však jsme z ní oba postupně odešli. Načež jsem se vrátil do původní místnosti (2:03), takže jsem vlastně dosáhl svého, ale ještě jsem mu na gauč donesl jeho peřinu (2:04). V 6:30 jsem vstával.

Krátce po polovině závodu nicméně konstruktéři trati zabudovali vzpruhu i pro nevyspalé závodníky. Běželo se z kopce a po větru a obtížnost klesala z Easy do kategorie Novice nebo Tutorial. Pak jsme město zase nechali za zády a podél kanálu zamířili zpět do Prátru. Tam jsme pod dohledem z ruského kola měli strávit tu nejhorší část, kdy člověk ještě pořád není dostatečně blízko k cíli, aby se tam už "nějak dostal", ale zároveň už překvapeně zjišťuje, co všechno ho bolí. Tak třeba na levé noze mám asi strhnutý nehet a je mi trochu šoufl.

Park je obrovský a na ose X ho tvoří děsně dlouhá neúprosně rovná, monotónní asfaltka. Je to jak kroužit pořád dokola na atletickém ovále – což jsem vlastně dělal celou zimu! Trochu zpomaluji, ale pořád se držím. Na 33. kilometru se otáčíme kolem jakéhosi altánu a rázem foukne do zad. V téhle části už člověk v sobě musí najít něco, o čem ani nevěděl, že má. V mém případě to byl v kapse zapomenutý neztracený gel a jakási tobolka s minerály. Zapíjím to kolou, ruské kolo mi tak trochu mává a my vlastně jdeme do finále, do závěrečného okruhu, kdy už je pravačka na enteru v poslední křeči.

Město je zpátky. Tři kilometry před cílem jsem vratký a nestabilní, v jedné zatáčce zavadím o obrubník a málem padám mimo asfaltový velodrom. Dva kilometry před koncem na mě slabý hlas zavolá "Řízku", ale já to nesprávně vyhodnotím nikoli jako kamarádku Dominiku, nýbrž jako důkaz toho, že už by to fakt chtělo konec. Poslední stovky metrů jsou v táhlém stoupání, pravděpodobně proto, aby diváci viděli opravdu pořádné divadlo negativních emocí.

Jsme tam. Na konci této olympiády je pompézní ceremoniál s monofonní hudbou, ohňostroj zářící plejádou až 256 barev. Nakonec vylétnou k nebesům holubice, které vypadají jako hranatí kostičkovaní čápi. Nesou dobrou zprávu: závod končí, Luká¿ má nový osobní rekord a můžeme to vypnout.

text Řízek (3:07:55), foto Ř. a Veronika L. (3:08:28)