středa 30. ledna 2013

FATÁLNÍ NEÚSPĚCH

Asi to není moc k chlubení, ale i já jsem několikrát v životě hrál Dračí doupě. No ano, s bráchou a sestřenkami, někdy v minulém století, jsme rozjížděli neskutečná dobrodružství v krajinách nespoutané fantazie, když jsme trávili prázdniny v chalupě na středočeském venkově. Pravidla jsme, pravda, neměli ani moc neznali. Přesto jsme tušili, že v rámci příběhu může přijít něco, čemu se říká fatální neúspěch. Útočíš na sedmihlavou saň a omylem dekapituješ kolegyni hraničářku. Chceš okrást trpaslíka, hodíš desetistěnnou kostkou - a místo toho ti někdo třeba sežere sváču. Nejhorší je, když se tyhle dračákové věci začnou míchat do běžného života. Jako dneska.

Chtěl jsem totiž po čase vytáhnout (shodou okolností, která se nabízela) draka na světlo boží. Vyzrát na oblevu a užít si dosud - pro občasného vyznavače kitingu, jež skoro neopouští okolí Prahy - poměrně marnou zimu. Buď je málo sněhu, anebo nefouká. Tentokrát ale větrná předpověď nelhala, venku to zběsile tálo, ale špinavý sníh se zuby nehty držel, sfoukl jsem tedy z draka prach, naházel jsem jej a lyže do auta a hurá do Hlubočinky.

Co tam? Hlubočinka je tuctová obec nedaleko Prahy, již od zapomnění a od záměny s jakoukoli anonymní vesnicí položenou u rozbité silnice, jíž se lze vyhnout ucpané dálnici, zachraňuje rozlehlý lán. Ten milovníky tažných draků láká prakticky dokonalými podmínkami. Pole je téměř bezbřehé, nikde nepřekáží dráty, lidé, naštvaní zemědělci či stromy. A vítr hladký jak šlehačka, většinou.

U krajnice právě odstavil svou felicii mladý rider. Hned za ním já. Prohodili jsme pár slov používajíce slang (usilovně jsem se snažil působit dojmem zkušeného borce, co už má, kámo, něco nalítáno). "Fouká jihojihozápad, to neni dobrý. To vůbec neni dobrý," odtušil a jal se připravovat svůj snowboard a létající nafukovačku. Něco jsem zamumlal, udělal ramena a vytáhl přezkáče s Lisou Simpsonovou. Žádný jiný lovec adrenalinu tam nebyl, to bylo podezřelé.

Sám sebe jsem překvapil, vše bylo krásné. Hned napoprvé se mi v poměrně silném větru podařilo odstartovat a lyže se rozjely po zaváté ploše, zatímco důkladnější kolega si na sebe teprve navlékal páteřák a další ochranné pomůcky, pro nás profíky zbytečné. A můj osobní Pán jeskyně už si do svého čtverečkovaného sešitu osudu čmáral nesnáze.
 Lyže krájely rozbředlý sníh, který mi jako tříšť dopadal do bot a během půlminuty mi promáčel kalhoty. Cítil jsem se jak mojito. Sotva jsem se na opačném pólu pole otočil a bokem na vítr se podoben plachetnici vracel zpátky, fukejř hrozivě zesílil. Najednou jsem svištil mnohem rychleji, než bych sám chtěl. Adrenalin nikde, dostal jsem strach. Zpomalit nešlo. Jako by někdo odřízl hadičku od brzd. Šutry bušily zespoda do skluznic. Ve třicetikilometrové rychlosti, která mi za normálních okolností zas tak závratná nepřijde, zářivě oranžový drak o rozměru bezmála padáku najednou mocně zabral. Sfouklo mě to. Hrany lyží už nezvládly vzdorovat a poslaly mě po obličeji do sněhu.

Bebíčka. Šup s tím na fejsáč!
Tedy, spíš do kamení. Těch pár čísel sněhu jsem coby pluh v pohodě odrhnul lokty a zápěstími. Drak, když chytne, tak už nepustí. Až po asi padesáti metrech orání se mi podařilo ho od sebe odstřelit takovou záchrannou brzdou, odletěl opodál a natáhl se mezi dva osamělé stromky. Vypadal jak nějaký výsměšný sociálně demokratický billboard. Do toho začal slejvák. Ujel jsem jen 1,6 kilometru, hlásí Endomondo. Mám dost, hlásím já. Celé dobrodružství trvalo osm minut.

Byl jsem mokrý skrznaskrz, potlučený, krvavý, potupený. Klepal jsem se zimou. Asi mám něco s loktem a se vším. Drak na tom byl stejně, navíc měl zamotané šňůry. Dvě trosky se belhaly k autu. Naložit se a zapomenout. Kolega mezitím nafoukl svého draka, nazul snowboard a párkrát elegantně skočil. Načež všechno sbalil, protože v tomhle se to jako fakt nedá.

Jestli čekáte, že mi ještě někdo ukradl auto nebo vypustil kola, tak to se nestalo. Ale pro mého Pána jeskyně neboli Pídžeje to může být inspirace do budoucna.

text a mobilní fotky Řízek

čtvrtek 24. ledna 2013

HISTORIE PANA KOCOURKA

 
Genealogie je in. V rodokmenech se hrabou lidé prostí i celebrity; včera na jedničce třeba zkoumali hříšky předků populárního romanopisce Viewegha - jedli jsme pečené kuře, popíjeli svařák a tím bádáním jsme byli téměř pohlceni. Bylo to vážně poutavé. Shodou okolností ve stejný den, kdy se diváci dozvěděli, že Vieweghův dědeček trochu chlastal a prohrál prachy na koníčkách, jsme navíc zjistili převratné informace týkající se rodové historie našeho kocoura.

Kocour Pepan, přezdívaný Hříbek, Pepeček, Pan Ňuf a podobně, s námi koexistuje už celkem dlouho. Protože je to starý simulant jako zbytek rodiny, je poměrně častým návštěvníkem u zvěrolékaře. A tam nastávají trapné okamžiky, a to nejen tehdy, když je řeč o hmotnosti. "Kolik mu je, mackovi?" ptá se doktor a my krčíme rameny a tázavě hledíme jeden na druhého. Díky převratnému včerejšímu objevu už to však víme, a to naprosto přesně.

Genealogie je pomocnou historickou vědou. Pomocnou vědou genealogie je počítačová archeologie, jež se pravděpodobně ještě ustavuje. Nebo jsme ji ustavili my. Abych byl konkrétnější, včera jsme s kolegou v práci náhodou zjistili, že máme společného známého. Pochlubil jsem se, že právě od něj jsem kdysi v pravěku získal černé zvíře, jež jsme na jeho počest pojmenovali Pepan.

Kolega, vybaven sloní pamětí, si v tu chvíli vzpomněl, že i jemu tehdy přebytečná koťata nutil, a to pomocí roztomilého inzerátu. A že ho ještě někde v poště vyhrabe. Abyste rozuměli, mně tehdy jejich majitel žádný inzerát neposlal, dozvěděl jsem se to šeptandou. Přijeli jsme tehdy na Žižkov, naložili kocourka do favorita, on roztomile koukal na neony a světýlka velkoměsta, až jsme ho vyložili v Radotíně.

Náš kocour už je tak velký,
že už se ani tak velké krabice
nevyrábějí.
K mému velkému divení mi kolega, amatérský emailový archeolog, za necelých pět minut přeposlal mail z července 2008 - málem bych zapomněl, že tehdy už byly nějaké počítače! Legračním písmem vyvedená nabídka kromě stručné charakteristiky nabízených zvířat (o tom, že jsou jejich rodiče zároveň sourozenci, je taktně pomlčeno) a jejich roztomilých podobizen obsahovala naprosto zásadní informaci - a sice datum jejich narození.

Pro nezaujaté je to možná ještě marginálnější než disputace o tom, zda Vieweghovi praprapředci leží pod tím či oním náhrobkem, ale pro chovatele bylo nesmírně vzrušující dozvedět se konečně, bezmála po pěti letech, kolik je vlastně našemu zvířeti roků. 21. května 2013 mu bude pět. A jakého je znamení! Každé ráno mu můžu předčítat horoskop!

Samozřejmě, mohl bych býval zvednout telefon a kdykoli v mezidobí zavolat kamarádovi Pepovi, zda to přesné datum nezná. Jenže to by bylo určitě proti zásadám jak genealogie, tak počítačové archeologie. Hlavně by mě fakt nenapadlo, že to bude vědět.

Zbývá už jen zjistit, které ze zvířat na snímku je to naše. Jen jedno je jisté - to vlevo to není. Má úplně jiné oči.

text Řízek, foto Archiv počítačové archeologie a mobilní fotky Řízek

neděle 20. ledna 2013

33 KILOMETRŮ PRŮRAZNEJCH ARGUMENTŮ


Polovina národa řeší, zda volit Losnu, či Mažňáka. Druhá polovina, která početně neustále sílí, toho má už po krk - a vyráží na hory. Je teď moderní, že prestižní sdělovací prostředky svým váhajícím čtenářům poradí, koho by měli hodit do urny a proč. A tak vězte, že Řízkovy stránky si vybraly ty hory.


Na počátku všeho bylo to, že jsem se jednou v práci sebral a vyrazil na oběd do kantýny něžně přezdívané Chemička nebo Prasečák. Když tu na mě Černá kronika haleká, ať jdu k nim. Jedeš s námi na běžkách Krkonošskou sedmdesátku? - Proboha, proč? Já? Ste upadli, ne? Jako jedinec bez názoru jsem byl nicméně za necelé tři minuty prakticky ukecán. A na chemickou specialitu jsem prakticky ztratil chuť. A doma tedy neměli radost.

Ten závod prý běží pětičlenné hlídky, což ovšem bohužel neznamená, že bychom se nějak rafinovaně vystřídali. Ba ne, na začátku března nás všechny (tedy i mě) čeká sedmdesát kilometrů přes krkonošské kopce. Což by zřejmě nebylo nic zas tak strašného, kdybychom kupříkladu pravidelně běžkovali. Ale to já třeba ne.

Abychom si to aspoň trochu dovedli představit, vyrazili jsme s kolegou, který tenhle úlet vymyslel, na jeden den do Jizerek na tamní magistrálu. Veslař Mikuláš oděn do trendových červených běžkařských oblečků a maje nejvyšší bruslařský model z manufaktury Jana Fischera - a já, v jedné ze svých plyšových mikin a s lyžemi z půjčovny pravděpodobně progresivní značky Ski Trab, soudě podle názvu východoněmecké.

Ze stadionu v Bedřichově jsme se krátce po poledni vydali strmě vzhůru. Na trati to vypadalo jako na magistrále v odpolední špičce. Mikuláš se odvážně řítil vpřed a pomalejší lidi problikával voláním Stopa! Jeden ho zvlášť brzdil a dělal, že ho neslyší, a tak jej předjel zprava. Nezdařilo se, v odstavném pruhu se vyválel a poškodil svou botu, taky značky Želé. Pomalejší lyžař se mu vysmál, sportovci si navzájem vyměnili nějaké ty debily a hovada. Ale v desetistupňovém mrazu emoce rychle chladnou.
Na běžkách jsem byl naposledy asi předloni, tak jsem radši moc neexhiboval a jel takticky, co bakelit na mých lyžích stačil. Stoupali jsme v protisměru Jizerské padesátky přes Krásnou Máří a Tetřeví boudy nahoru na Čihadla. Předjel nás pouze jediný člověk - ano, musíme si to přiznat, byla to ženská.

Na Knajpě, kam jsme se škrábali bezmála hodinu a tři čtvrtě, vytváříme vrcholové foto a přemýšlíme, co dál. Nakonec sjíždíme dolů do Smědavy. Tam začíná asi kilometrový krpál kolem Jizery a boj o život. Veslař je v krizi, opouští ho dobrá nálada, dokonce se přestal kriticky otáčet za dívčími zadnicemi a jeho sporttester pípá jak kuře na tripu. Když se konečně po asi hodině vracíme na Knajpu, je jasné, že toho bylo ažaž. Kolega pojídá sójový suk, což je energetický gel pro plebs. Moje müsli tyčinka ztvrdla na kámen a vybil se mi kromě těla i telefon! Chci domů.

 Posledních deset kilometrů do Bedřichova je pořád z kopce, nebo aspoň dřív to tak bylo. Tentokrát jakoby tu nakloněnou rovinu někdo zlomyslně pootočil. Vůbec to neutíká. Jak rád jsem se na stadionu v půjčovně opět setkal se svou obvyklou obuví, banánem a občankou!

Nominační závod zakončujeme v Liberci ve fastfoodu s obřím žlutým M. Máme dohromady asi dvanáct hamburgerů (na severu Čech jsou nějaké mastnější než jinde), silácké řečičky a někteří z nás (já ne) i zálusk na servírku Kateřinu. Byť se i servírka snaží, skutek utek, chybí energie.

Najeli jsme s veslařem a Ski Trabem 33 kilometrů. Po sedmdesáti kilometrech bychom tedy teoreticky měli vypadat jen dvakrát hůř. A co když ne? Aspoň budou mít v Černé kronice o čem psát.

text Řízek, mobilní vrcholové snímky Mikuláš a Řízek a mapička Endomondo.com

pondělí 14. ledna 2013

NALEPENÁ IDENTITA

 Přetvářka je v módě a je hrozně jednoduchá. Nevýrazný šedivý úředníček ze sebe dělá nejlepšího možného lídra státu tím, že všude, kam přijde, zběsile gestikuluje rukama, asi mu to řekli poradci. Starý noblesní pán se stylizuje do pankáče - pravda, jen na plackách a tričkách. A podobně starý jezevec zase předstírá, že je aligátor. Není pak snadné se v tom dnešním světě vyznat. Co teprve, když se přetvařujete a nevíte, kdo vlastně jste.

Prý tu hru předvádějí v Partičce, avšak já jsem ji neznal. Na čelo ti nalepí papírek a ty máš hádat, co je na něm napsané - a tedy kdo či co vlastně jsi. Zároveň se dlouze zamyslíš a vytvoříš identitu někomu jinému. Když hádáš správně, můžeš se ptát dál. Jinak hraje další bytost.

Zní to, pravda, trochu primitivně, ale na silvestru v Pacově jsme se s tím docela dobře zabavili.
Nevím, dál.
Hlavně se mi splnil klukovský sen: stal jsem se během jednoho večera kancem se šípkovou omáčkou a vzápětí Ježíšem. Obě tyto osobnosti v běžném životě respektuji, byť nestejnou měrou.

Velmi srandovní situace nastávají, když se v kolektivu objeví dva totožní jedinci, což samozřejmě navzájem netuší. Stalo se nám to v případě cmundy po kaplicku a taky Ježíše. 
Tak co se tak ježíš?

Ačkovi vím, že do stejný řeky nevstoupím, troufale jsem onehdy Marušce zabavil její lepicí papírky, jimiž si ve svém zkouškovém období značkuje postup skrze kodexy. A zkusili jsme to zahrát i s dětmi.

Tady jsme narazili na několik problémů, a to ten, že jim lepítka na čelech zpocených z právě skončeného fotbalového mače nedržela, byl ten nejmenší.

Bieber, kníže, Čech a tuším Obama.
Všeobecný přehled žáka druhého stupně je v průměru asi celkem přijatelný, ovšem existují mezi nimi obří rozdíly, což se právě zde ukázalo.

Tak třeba Michal David. Člověk by řekl, že je to už málem učivo prvouky. A ono ne. "Jak můžu zpívat pop, když jsem plešatý?" dumal Viktor. Podobně i další. Hlavně postup typu Jsem sportovkyně? - Ano. - Hmm.... Jsem zpěvačka? - Ne! nás neustále dostával do kolen.

Majkl Dejvid.
Z našeho exkluzivního sociologického zkoumání tedy vypadlo, že celkem snadno odhalitelní jsou sportovci (Jágr a Čech, ovšem Špotáková ne), složitější je to u umělců (Lucka Bílá, Justin Bieber a Božena Němcová ještě jo, ale Polívka vůbec) a politiků (Obamu jsme zvládli, ale Schwarzenbergovi jsme nemohli přijít na jméno).

Ale bylo to fajn. Jen se na konci schůzky nenašel nikdo, kdo by po nás v klubovně uklidil. Tak jsem zametal já. Ježíšovi to nevadilo, ale kanec ve mně se cukal.

text a fotky Řízek a foto kance Maruška

pondělí 7. ledna 2013

BEZ PÁNA A BEZ LIMITŮ

Pacov je město Antonína Sovy z mazutu, kde však spíš lišky dávají dobrou noc všem, kdo tam přijeli vyspávat. To my ne. Pacov je město, kde se tráví silvestr. I když kolem není vůbec nic. V Hotelu Vysočina, jenž se pyšní jednou hvězdičkou, se letos dobrovolně tísnilo 22 lidí, jedna bázlivá kočka a jeden pes, který sám sebe uměl zdvojit. Jaké to letos bylo, povypráví trojice hrdinů.

Silvestr Domči: Bez Pána a ve sprše

Silvestr v Pacově byl ze začátku takový osamělý. Parta Pražáků přijela natěšená na Pána, a Pán nikde. Přes tuto nepříjemnou skutečnost jsme se však, doufám všichni, přenesli a užívali i bez něho.

Louže se dá využít všelijak, rozbít si
hubu jde ostatně taky různě
Letos nechybělo v Pacově nakupování v Albertu, dlouhé vystávání ve sprše, procházení se po městě, společenské hry, hádky u společenských her,výlet po stezce A. Sovy (jak komu), klouzání se po kaluži, Domči fotografie ve zdi, medvědí mlíčko (jak komu) hromada alkoholu, Špína, pes, párty jednohubky, cibulové kroužky, ohňostroj a taky novoroční zpívanky pro Rádoše...

Takže, jen tak dál s úspěšnými oslavami nových roků! Díky, moc jsem si to se všema užila!!!

Silvestr Řízka: Bez genia loci

Zátiší s Táborem a morem
Jsem starý. Dokonce tak moc, že už mi rozmotávání požárních hadic a horolezení na půdu ve čtyři ráno nepřijde tak cool a atraktivní, abych se k tomu přidal a třeba tomu velel. Ale ne zas tak starý, abych proti tomu nějak účinně zasáhl (přišlo mi to vlastně docela srandovní). Anebo že bych jel na pravděpodobně poklidnějšího silvestra s lidmi, kterým nerozumím, či s těmi, kteří mají děti, a že jich kolem mě je! A jsem jak pes, nesnáším rachejtle a petardy, takže až se někdy po Novém roce ztratím, hledejte mě nejspíš v útulku.

Poslední den roku jsme strávili se separační grupou Vašík, Haninečka či Handí, Zuzka, Luboš a my v Táboře. Jediné, co fungovalo, bylo muzeum takzvaného táborského pokladu (dnes by se za ty nalezené mince zřejmě dal pořídit vůz nižší střední třídy či chatička v Posázaví). Přesto to bylo zajímavé. Ve vypuštěném Jordánu jsme viděli mor a v učňovské restauraci Beseda originální otevírání bohemky, po kterém zůstal host potrefený špuntem.

I holky umí dělat bordel. Mají od nás
od všech palec nahoru.
Z dobrot mě nejvíc zaujaly Pájovy kuchařské inovace - třeba jeho sushi rolka ze šunky a bramborové kaše. Ve stolních hrách jsme si ani my nic neodpustili; při Ticket to Ride to vypadalo přinejmenším na partnerskou krizi (kdo neznal naštvanou Marušku, musel z ní mít nahnáno). Při Česku pak nečekaně vyhořel Venál. "Cože, génius noci? Toho teda vůbec neznám," nebál se toho. A nejlepší byla hádací hra s cedulkami na čele. Byl jsem kanec.

A ta bázlivá kočka? Pepan měl z Pacova depku, neopouštěl bezpečí peřiny. Když se chtěl konečně seznámit s pejskem, odvezli jsme ho pryč. Líbilo se mi, neměnil bych.

Kolik je na snímku psů?
Silvestr Páji: Bez přemlouvání a bez omezení

Na Silvestru panovala dobrá nálada. Nejezdí tam děti. Díky tomu nejsme omezeni šibeniční mírou třech panáků.

Na Silvestru na sebe byli všichni milí. V Pacově se nikdo nepozvracel. Také jsme si vyzkoušeli, jaké to je, když holky dělají větší zvukový nepořádek než kluci. A to ne proto, že by si to neuvědomily, ale protože chtěly.
Když vaří Pája.
Na Silvestru nebyl nikdy problém s tím, že by někdo nechtěl něco udělat. (Nebudu to dělat!!! Nééééééé!!!) Troufám si říct, že dokonce ani nikomu nevadilo, že jsem na této akci byl. Ani nikdo nemusel sám sebe dlouho přemlouvat, aby tam jel.


Těším se na příští turistickou akci, kde bude díky minulé radě ještě pozitivnější nálada, než byla tady.

text Pája, Domča a Řízek, foto Řízek



Fotoalbum bude časem, věřte mi.

středa 2. ledna 2013

PF 2013

Do nového roku vám přejeme hodně jídla a hodně práce, protože - jak ví i pan prezident - bez ní pečení holubi ani kachny z nebe nepadají. Aby vám chutnalo, aby vám lidé okázalým mlaskáním nelezli na nervy, a když ano, tak jim to proboha řekněte, ať toho nechají. Ať nikdy nejíte sami, nebo ať je vždycky někdo, na koho můžete u jídla myslet. 

A ať nikdo nejí z vašeho talířku

přeje redakce Řízkových stránek