pondělí 24. června 2019

KRISTÍNKA IBA SPÍ

Opustil jsem bublinu, komfortní zónu, pohodlí domova i bezpečí velkoměsta a jedu poprvé přednášet (rozuměj šířit bůhvíkým – nejspíš Sorosem nebo Bruselem – placenou pravdoláskařskou ideologii) studentům gymnázia městečka skoro na hranicích. Dozvědí se, jak vypadá práce novináře. Nebo aspoň to, jak vypadá nervózní, potící se novinář.

A já nervózní jsem. Natolik, že jsem posledních pár dní špatně spal i psal, a když jsem zrovna špatně nespal, chystal jsem si epochální prezentaci.

Natolik, že si celou cestu nahlas předříkávám všechny objevné myšlenky, které jsem složitě zformuloval a opsal odjinud a kterými zahrnu kvintu broumovského gymnázia, která se do vyhřáté učebny zrovna vrátí z oběda. Jsem sám sobě audioknihou z Hodně levných audioknih. A občas i otočím volantem či předjedu kamion.

A nestíhám. Do konce opáčka celé prezentace mi chybí ještě asi deset slajdů, když mezi horami vykoukne věž broumovského kláštera. Moje přednáška má však začít už za pár minut. Ve sborovně nacházím pana učitele. Je milý a vypadá přesně jako Peter Nagy. Sympaťák. Sme svoji. Myslel si, že jedu z Náchoda. Chápu. Deník N zní jako Náchodský deník. Omlouvá se mi za to, že jedu až z Prahy; omlouvám se mu za to, že jedu skoro pozdě a že budu mluvit jako hotentot.

Slunce se opírá do oken učebny výtvarky. Ale opírá se až moc, protože tu kvůli opravě nejsou žaluzie. Jdeme tedy jinam. Slunce se opírá do oken učebny hudebky a do lavic se trousí mí náctiletí posluchači a posluchačky s předprogramovaným znuděním (mimochodem, krásny zadok!). Školní ajťák se mi omlouvá, že ještě není hotová dálnice z Hradce, a hned napodruhé zapojuje projektor. S Peterem Nagyem ladíme noty. A když mě tak vidíme, shodujeme se, že začneme promítáním dokumentárního filmu o fungování českých médií.

Představuji se šestnácti- až sedmnáctiletému publiku a marketingově rafinovaně (připravoval jsem si to už od Jaroměře) se vyznám k náklonnosti k místnímu kraji ("tak rád jsem se sem s oddílem vracíval, tak rád jsem po kopcích na kole jezdil"). Nagy se usmívá, třída se tváří nepřítomně. Vysvětluji divákům, že nejdříve uvidí špatný film o tom, jak se novináři před dvěma lety snažili zjistit, jestli bude Miloš Zeman znovu kandidovat. Ale že jim neprozradím, jak to dopadlo (pauza na smích, který nepřichází). A že se omlouvám za to, že se v něm na několika místech mihnu. Nikdo se nesměje. Inu, někdy je smích, někdy pláč. Tak to radši pusťme.

Režisér filmu Mimořádná zpráva odvedl dobrou práci v tom, že správně odhalil, že naprostá většina stěžejního dění v redakcích velkých médií se odehrává v mikrosvětě porad, kde důležití muži v košilích jeden přes druhého sáhodlouze rozumují a udělují zbylým dvěma redaktorům důrazné protichůdné pokyny. Jeho film je právě proto střídavě nesnesitelná nuda a potrhlý chaos, což do dramaturgie mé přednášky vlastně sedí dokonale. Včetně toho, že je kvůli huhlání protagonistům špatně rozumět – i to máme společné. Nagy obchází usínající třídu a zabavuje mobily. Pár lidí si položilo hlavu na lavici, Kristínka iba spí.

Po skončení filmu se rozvine celkem zajímavá debata. Než mi dojde, že si vlastně docela příjemně povídáme s učitelem. Posledních pár nejvěrnějších nebo nejslušnějších nemá mobily v rukou. Asi dva žáci se ještě na něco zeptají. Aj tak je to fajn.

Chce být někdo novinářem? oslovím umdlévající třídu v naději, že nějakého aktivního šprta se mě zželí. Někde v serpentinách u Hronova jsem si dokonce v hlavě napsal dialog: "Takže vy byste chtěla psát? A co?" zeptám se já. "Něco o kultuře, mám ráda divadlo. Nebo bych chtěla jet do války a psát reportáže ze zákopů. Případně by mě bavilo dělat zpravodajství z olympiády," špitne dívka. A já na to citlivě: "Hm, nejspíš to dopadne tak, že budeš někde pár let nalévat zprávy z ČTK na web a pak půjdeš na mateřskou nebo dělat PR do nějaké regionální továrny za dvakrát tolik peněz, jak tak na tebe koukám." Naštěstí se nikdo nehlásí, protože nikdo novináře dělat nechce.

Jeden student, možná Marcel z malého mesta, se pak skutečně zeptá. Na to, jestli jsem si přál, aby Zeman už nekandidoval. Je to skutečně dobrá otázka.

Mluvím dál. O sobě, což mi jde nejlépe, o novinách, o dezinformacích. Několikrát zvoní, ale to není podstatné. Když mi dojdou slova, vzpomenu si, že jsem jim přinesl noviny. Pojďme sa zachrániť!

Zapojím žáky aspoň tak, že si je rozdělí do lavic. Dva žáci tvrdí, že čtou papírové noviny – Hospodářky a Blesk. Ty naše, které vidí prvně, je zaujmou rozměrem a (ne)kvalitou papíru. Na druhou stranu, je to první věc, která je za poslední hodinu a půl zaujala. Druhá stížnost směřuje na délku článků (příliš mnoho not). Nagy najednou vyzve žáky, aby poděkovali návštěvě a zvedli za sebou židle a vyrazili na školu v přírodě do Žamberka (nikdo nevíme, kde to je). Loučíme se a jsme všichni svým vlastním způsobem rádi.

Dostávám broumovskou propisku a dvě čokoládky. Učitel děkuje a prchá do svého kabinetu. Sám s nohami na stole balím počítač (pravda, v téhle poloze se to dělá těžko) i s prezentací, ze které jsme stihli přesně jeden slajd. Bylo na něm napsáno Práce novináře a na pozadí obrázek notebooku ukradený z fotobanky.

Druhý den mi pan učitel píše, že jsem tam zanechal dobrý dojem, ale i počítačovou myšku. Aj tak sme stale frajeri.

text a foto Řízek

pátek 21. června 2019

ÚVALSKÁ HOVADA

„Napiš o tom hrdinský epos,“ napsal mi v pondělí ráno Lukáš. Možná jsem v tu brzkou hodinu zapomněl, že už je pouze můj bývalý šéf, a tak jako kdysi na poradách jsem mu to rychle odkýval, aniž bych věděl, co vlastně po mně chce.

Moc eposů neznám (vlastně asi jenom ten o Gilgamešovi), tak úplně nevím, jak vhodné je začínat kynutým švestkovým knedlíkem. Ale právě jím ten strastiplný příběh dvou hrdinů, chcete-li titánů, začíná. Zatímco jsem jeden takový knedlík a další dva jeho podobně chutné příbuzné měl okolo nedělního poledne kdesi v trávicím ústrojí a chystal se na stejnou cestu poslat čtvrtý, a tím zbořit všechny bežecké mýty o důležitosti předzávodní stravy, Lukáš již tou dobou byl v Úvalech.

Pár dní předtím jsem mu totiž oznámil, že zde běžím hezky vypadající závod. A jen tak jsem zmínil, že dvě hodiny předtím jedou na stejné trase třicetikilometrový závod také bikeři a že někteří pak odběhnou rovnou i ten běžecký, přičemž mohou bojovat o titul Úvalský tvrďák. Prostě nic pro normálně uvažující lidi. Lukáš se tedy samozřejmě hned s nadšením přihlásil.

Několik minut před startem běžeckého závodu jsem pak na něj narazil. Seděl vedle zabláceného kola a vypadal tak nějak nepopsatelně. Rozhodně ne tak, že by měl za chvilku vyrazit na trať jedenáctikilometrového běžeckého závodu, jehož trať vypadala přesně tak, jak ji s mírně zabláceným obličejem popsal. „Víš, kudy se běží? Po startu jdeš to prudkého svahu, pak prudké klesání, následuje prudký kopec, pak zase seběhneš a potom už jenom taková pohodová část,“ řekl mi krátce po našem shledání o okruhu, který se běžel dvakrát.

To ale ještě nevěděl, že se trať pro běžecké závody mírně liší od té, kterou před několika minutami projel na kole. Pořadatelé onu ani ne kilometr dlouhou „pohodovou část“ vedli kousek vedle, kde se pravděpodobně kdysi někdo učil bagrovat a zanechal po sobě sérii několika malých, zato prudkých kopečků.

Lukášovo deváté místo na kole bylo příslibem toho, že by přece jenom mohl pomýšlet na hezké umístění v souboji o cenu Úvalské hovado, jak jsme cenu překřtili, aby lépe vystihovala svou podstatu. Ve skutečnosti od nás dostala ještě mnoho jiných názvů, vesměs o dost vulgárnějších.

Cestu k nesmazatelnému zápisu do úvalské sportovní historie mu však komplikovaly dvě překážky. Jednak prestižní titul chtěli mimo jiných také dva borci, kteří dojeli v cyklistickém závodě na druhém a čtvrtém místě, a jednak to, že Lukáš musel ještě uběhnout 11 kilometrů náročného trailu. A opravdu nevypadal nijak zvlášť čerstvě. Možná to však byl jen optický klam způsobený tím, že po dlouhé době zase běžel v něčem, v čem by ho žena bez rizika, že jí udělá ostudu, pustila vynést alespoň odpadky. O jeho cyklistickém dresu bych si však něco podobného tvrdit již neodvážil.

Zatímco já jsem se na startu postavil do první řady, Lukáš se zařadil někam do středu pole. Vysvětloval jsem si to tím, že si chce předbíháním pomalejších běžců v průběhu celé trati vlévat do žil energii, kterou ztratil v cyklistické závodu. Napínavá část mé hrdinské výpravy skončila záhy po startu, kdy jsem si v prvním kopci vytvořil náskok, který jsem až do cíle navršoval. Abych si zkrátil nudnou chvíli na čele, přemýšlel jsem, kdo píše všechny ty příručky o běhání, když v nich není ani zmínka o švestkových knedlících, jejichž zásluhou nyní všem utíkám.

A utíkal jsem i Lukášovi, jehož boj o titul Úvalský bůhvíco patřil k nejnapínavějším sportovním soubojům tohoto roku. Když jsem v cíli dojídal osmou čtvrtku pomeranče, třetí měsíček melounu a zapíjel to čtvrtým kelímkem iontového nápoje, v závěrečné rovince se objevil Lukáš s jedním ze svých soupeřů. To, čeho jsem byl svědkem, jsem naposledy viděl před deseti lety v Berlíně, když Usain Bolt proběhl stometrovou trať v čase 9,58. Lukáš, přestože měl v nohách více než 30 kilometrů náročného terénu na kole a dalších téměř 11 kilometrů běhu na stejné trase, se svým soupeřem mohutně finišoval a v souboji dvou jamajských sprinterů v tělech prací zmordovaných Čechů zvítězil. To mu po devátém místě v závodu biků zajistilo také deváté místo mezi běžci. A jestli minimálně nevyrovnal Boltův deset let starý výkon, určitě jeho hodinky aspoň ukázaly nejvyšší tepovou frekvenci, která kdy byla jakémukoliv člověku naměřena.

Zatímco se Lukášovo srdce snažilo pomalu vrátit ke standardním tepům, pořadatelé časy všech bláznů, co se účastnili obou závodů, dosazovali do záhadného algoritmu. Výsledkem bylo, že Lukášovi se podařila nevídaná věc a o zhruba půlminutu zvítězil v nejprestižnějším sportovním závodu Úval a přilehlého okolí. Kromě diplomu obdržel také startovné na půlmaraton, za což za jisté u Wernerů skákali radostí.

Ihned po převzetí cen se ukázalo, že druhému v pořadí se zdálo nereálné, aby ho porazil muž v cyklistickém dresu, který vypadá jako košile vidláka z nejodlehlejší vesnice. Spolu se svým početným týmem se snažili spočítat, jestli se někde nestala chyba. K jakému závěru došli, jsme už nezjistili. Usoudili jsme, že je nejvhodnější chvíle i se všemi těmi cenami v podobě balíčků mentosek a prášků proti stárnutí urychleně zmizet.

Jako nejtěžší disciplína dne se nakonec ukázalo nasoukat všechny hodnotné ceny a Lukášovo kolo do auta. I to se, nám šampionům, povedlo. Cestou domů jsme tak začali plánovat, na jakých dalších závodech triumfujeme. Příští rok se prý běží nějaký závod pod pěti kruhy v Tokiu a prý je to docela prestižní. Tak asi tam!

text Radek D., foto František Zouhar, Bike team Kralupy a neznámá paní 

středa 12. června 2019

DOBRÁ ZPRÁVA

Na postup myslí kdekdo, ať už se jedná o kariéru, životní situaci nebo o nějaký sport. Postupem času jsou zpravidla očekávání utopena v realitě a člověk je rád, že aspoň nesestupuje.

Proto je skoro zázrakem, když se ve vašem okolí něco podobného stane. Že někdo převeze gravitaci a jde nahoru. I když se to týká tak zbytečné oblasti lidského konání, jako je šestá lokální bowlingová liga na Proseku, mělo by se o takových věcech mluvit. Vždyť jedna z opakovaných výtek čtenářů médií je, že je obecně málo dobrých zpráv.

A co může být lepší zpráva, než že dva úředníci, učitel a novinář dokázali společnými silami v ostré konkurenci sedmi dalších uskupení, z nichž některá měla i dresy v jednotné barvě, zvítězit a zvednout nad hlavu plastikový pohár pro vítěze? Asi ledacos, ale buďme rádi za ty dary.

Kdo vlastně vyhrál a proč si řada lidí zřejmě oddechla, že jsme konečně postoupili někam pryč? Učitel a novinář jsou méně nápadní členové týmu a ostatní mužstva nemají důvod na ně mít jakýkoli názor. Věnují se výhradně svým drobným starostem, soustředí se na výkon. Že by nějak řvali nebo mávali rukama, to se stává spíš výjimečně. Komentují vizáž některých hráček, to ano. Ale to pravidla nezakazují.

Něco řešíme I.
To druhá polovina manšaftu zbytek herny výrazně polarizuje. Část hráčů, určitě menší, je má za svěží vítr v jinak nudném prostředí. Ta zbývající by si pravděpodobně vybrala raději jiné soupeře. Bude to pro ně asi kruté zjištění, ale Radek s Vlastou jsou trochu hluční. První je obdařen znělým hlasem, který se z dráhy 1 donese možná až někam k dráze 8, která zrovna nefunguje, a místo normálního rozběhu často praktikuje něco, co vypadá jako Jan Železný při světovém rekordu. Je s podivem, že se z dráhy pokaždé dokáže zvednout, aby mohl znovu řvát. Druhý zase mluví pořád a má tendenci cizím lidem říkat věci, které je nezajímají, i když by samozřejmě měly, třeba že Vlastovi zůstaly kuželky divně stát nebo že se Vlastovi minulá hra moc nepovedla.

Když o tom tak přemýšlím, asi jsme trochu kontroverzní i my dva méně nápadní. Prožíváme každý hod, gratulujeme si při sebemenším náznaku úspěchu, ukazujeme na nespadnuvší kuželky vulgární gesta poté, co pokřik "Spadni!" nezabral. Celkově vzato pravděpodobně působíme dost mentálně nevyrovnaným dojmem. Já navíc občas vztekle zahazuji svou umělou ruku, kterou si zpevňuji zápěstí, aniž by mi to jakkoli pomohlo. A jsem roztěkaný: při jednom ligovém klání hořela v Paříži katedrála. Na turnaji se to projevilo tak, že to bylo každému jedno. Vůbec nechápali, proč tam mezi nimi pobíhám s očima navrch hlavy, a dál si řešili ty svoje žlábky a koule.

Něco řešíme II.
Postupně jsme navyšovali svůj náskok. Poráželi jsme silné, slabým jsme rozdávali. Jsme takový Robin Hood nebo Andrej Babiš z Radotína. Poslední hru jsme prohráli 0:5, ale už nás nikdo nemohl předhonit. Sem s tím pohárem a vyšší ligou! Nejužitečnější hráč, dva hráči s největším náhozem večera a Vlastík pak posbírali individuální ceny, za vlažného potlesku zbytku herny.

Slibujeme si, že budeme přes léto trénovat, abychom v páté lize neudělali ostudu. Ale dejte na mě, že na to ani nesáhneme. Přece v tom horku nebudeme hrát bowling.

Jedeme domů. Kapitánovi, který ten pitomý periferně-pornografický název Amatéři Radotín vymyslel, jsem věnoval svá dárkově zabalená piva. "Hrál jsi dobře, zasloužíš si je," loučím se s Vlastou. Oba lahváče mu doma vypadnou na zem a rozbijí se. Tak je to v našem týmu se vším.

text Řízek, foto tichý pořadatel bowlingových turnajů a Ř.

čtvrtek 6. června 2019

ŽENU ŽENU

Někdy se těžko rozhoduju a z plejády možností po dlouhém váhání zvolím tu špatnou. Třeba probrouzdám jídelní lístek, užuž si skoro jistě vyberu moravského vrabce, i když už jsem byl téměř odhodlán jít do svíčkové, jenže nakonec si ve chvíli, kdy už má celý stůl objednáno a pingl ostentativně zakašle, objednám borůvkové knedlíky. A pak zklamaný brblám.

Má žena to ví a moje váhání pozoruje úkosem. Vymyslela proto dovolenou, která byla jako degustační talíř, na kterém se vedle sebe tísní drobné porce svíčkové, vrabce i borůvkových knedlíků.

Do Rakouska tedy jedu zatím sám, jen s kolem, spacákem a brašnami plnými více i méně potřebných věcí. A jedu přes kopce a lesy a tlačím kolo po loukách i nekonečným řepkovým polem. Za Třeboní ve vesnici pojmenované snad po charismatickém policistovi (Kojákovice) vytvořím z autobusové zastávky dvouhvězdičkový penzion s budíčkem v pět, kdy vyrážejí první spoje. A druhý den mi v Novohradských horách volá máma, kdy jí otrhám třešně, a já se jí omlouvám a vysvětluji, že se teď vracet nemohu, nýbrž že mám odpoledne rande v údolí Wachau, kde roste víno a meruňková marmeláda.

Druhá fáze dovolené začíná s Maruščiným příjezdem. Zahrnuje řadu požitků, které přítomnost jí a údolí Dunaje poskytuje. Unáší nás výletní parník ke klášteru do Melku a moje zelenání potvrzuje, že lodě (spolu s autobusy) nepatří do první poloviny mojí hitparády dopravních prostředků. Zpátky svištíme na půjčených kolech. A tuhle část uzavřeme v senzačním sklípku nad městem, kde v jakémsi průjezdu vedoucím přímo do vinice pijeme čím dál tím lepší vína a pozorujeme, jak jsou odcházející hosté čím dál tím vratší. Dominuje muž, který přesto neváhá odjet na elektrokole. Po dvaceti metrech sesedá, jako by se jeho soudnost probudila, jenže muž jen zapíná blikačku a pokračuje ze strmého srázu...

Nakonec jedeme na Šumavu. V Sušici necháváme auto a přesedáme na autobus do Železné Rudy. V autě zůstává mimo jiné mé kolo, které důmyslná soustava dek chrání před zvědavostí zlodějů, nebo naopak podněcuje jejich zájem. Nevíme, dozvíme se, až se za několik dní vrátíme z výletu.

Na hřeben s krosnami stoupáme asi dvě hodiny. Všude je spousta brouků. Někteří vypadají jako náš vůz, jsou modří a mají protáhlou karoserii kombi. V ní mají schované nezamčené kolo.

Cestou mě napadne, jestli tři trička, plecháček, dvě bomby k vařiči a především stan byly na tři dny opravdu nutné. Ale už to mám všechno na bedrech a zádech. Spíme na nouzovém nocovišti kousek pod jezerem Laka s dalšími dvěma páry. Chytřeji umístí své provizorní příbytky tak, aby je ranní slunce nechalo spát. My tím pádem můžeme dřív vyrazit a potkat rozšířenou rodinu divokých prasat. Uklidňuji ženu, že pro takové případy mám s sebou sprej proti zvěři, jen že zrovna nevím, kde přesně je.

Maruška se stejně jako Libuše Šafránková ve Svatební cestě do Jiljí dává do řeči s cizími lidmi a poslouchá jejich příběhy. Lesní dělník nebo zloděj dřeva nám vypráví, jak někde viděli vlka, jak i rys a další tvorové se vracejí. Celé si to představuji jako legendární obraz zasloužilého umělce Františka Ringo Čecha. Jen uprostřed jsme my.

V Prášilech je luxusní penzion s wellness, jen o pár domů vedle jsme odložili těžké batohy a s nimi spojené starosti do nuzné ubytovny a vyrazili na Prášilské jezero. A když už jsme tu, tak zdoláme i Poledník. Sliboval jsem občerstvení pod rozhlednou, ale bufet mě vypekl, protože zrovna ten den se rozhodl neotevřít. Vrátili jsme se do Prášil, a přestože jsem deklaroval, že jen odpočívám, krátce po deváté jsem usnul.

V chatě s námi bydlí milí lidé, kteří cvičí vyhledávací psy. My máme zase vyhledávací kočku. Vyhledává místa, kde by se zašila. Loučíme se s nimi a naposledy lezeme na hřeben. Mobilní aplikace, kterou jsme si před cestou zakázali, ale nedodržujeme to, slibuje na odpoledne bouřky. Ženu ženu k Modravě a kolem nás sviští elektrokola. Pak už i blesky a hromy. Nebe se konečně otevře na dohled od prvních domků. Pláštěnky natáhnout! Strategicky je poblíž honosná restaurace plná čerstvě zmoklých lidí. Po dlouhém až trapném váhání vybírám borůvkové knedlíky.

A to kolo pod dekou? Zůstalo tam.



text Řízek, foto Ř. a Maruška