čtvrtek 25. prosince 2008

SCÉNKA O SCÉNCE


Čtyři plus jeden zdarma
text a foto Ř.


Nevím, jak vy, ale já mám rád takové ty filmy o filmu. Jak vám tam režisér, usazený na křesílku s nápisem REŽISÉR, objasní veškeré záhady. Že to, co jste považovali za sníh, je jenom vata, že to, co jste měli za prsa hlavní hrdinky, je taky jenom vata, stejně jako většina z vět duchaplného scénáře. Pak tam je taky pár záběrů těch dech beroucích scenérií, pohledů do maskérny, nějaký ten orchestr, či věhlasný popíkář, jak nahrává ty dojemné melodie, a samozřejmě představitelka hlavní hrdinky, bohužel už bez vaty.

Letos jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom na Mikulášské mitře zahráli scénku o naší scénce. Tedy o jejím problematickém nacvičování. Ne, že by to u naší družiny nebylo jaksi zvykem, ale letos to bylo zvlášť šílené. Připomeňte mi prosím příští rok v srpnu, že už bychom měli začít. A radši to celé vymyslet i s přestávkami pro případný smích, nakreslit kostýmy a uplatit porotu. Jinak to bude zase vypadat přibližně takhle:

První dějství.

Péťa: No tak máme asi měsíc do Mitry, takže by už bylo pomalu načase začít něco nacvičovat.
Řízek: HÉJ! Neházejte si s těma lakroskama! Péťa vám snad něco říká, ne?!
Honzina: Každej si do příště připraví něco, co by se dalo zahrát, jasný?

Druhé dějství, o týden později.

Honzina: Takže teď Mitra! Tak co máte?
Řízek: HÉJ! Neházejte si s těma interkroskama! Honzina vám snad něco říká, ne?!
Sbor: (bordel, hluk, křik, sténání raněných, zvuk lakrosového míčku narážejícího do okenní tabulky).
Honzina: HÉJ!
Sbor: (ticho).
Péťa: Aha, no tak nějak postupně, někdo začněte, třeba ty, Dítě 1.
Dítě 1: No já jsem teda myslel, že by šlo hrát třeba Stár wors. Nebo takový to Medvídek Pů. A ještě mě napadlo, že by v tom mohla nějak bejt ta politika.
Sbor: (smích, šum, ruch, svistot lakrosového míčku)
Řízek: HÉJ! No, tak někdo další.
Dítě 2: Já jsem to svoje zapomněl.
Dítě 3: Péťo, prosím tě, můžu se tě zeptat? Kolik je hodin? Já dneska musím odejít dřív.
Dítě 4: Éééé, nóó… napadli mě třeba Simpsni, to by bylo dobrý. Nebo Rákosníček. Nebo takovej ten známej film o mutantovi z galaxie XY314, to každej zná.
Honzina: Aha, takže nemáte nikdo nic. Výborně. (Naběhne mu vzteky žíla na čele, mně i Péťovi unisono taky. Následuje proslov, jehož rozsah i obsah překračují možnosti tohoto textu). Takže příště už budete vědět, co budete hrát, jasný? A ZAHOĎTE SAKRA UŽ TY LAKROSKY, NEBO VÁM JE HODÍM DO KAMEN!!!

(...)

Poslední dějství, o měsíc později než první dějství, den premiéry, generální zkouška.

Řízek: To je hezký, že nemáte lakrosky, ale kde máte kostýmy?
Dítě 12: Já to budu mít až tam, ale bude to dost dobrý.
Dítě 14: Ahoj, já jsem tu teď tři měsíce nebyl, ale budu zase chodit. Můžu taky hrát?
Honzina: Ne, tady si sedni a seď. Nemáme čas.
Dítě 7: To se to fakt bude jmenovat Bylo nás čtyři plus jeden zdarma? To je trapný!
Řízek: Je, ale bude.
Dítě 14: Můžu hrát tady na to piáno?
Řízek, Péťa, Honzina, Pavel: Ne.
Dítě 14: Ách jo, kdyby tu aspoň byl nějakej hmyz...
Péťa: Heleďte, panáčkové, za půl hodiny musíme jít, vy jste to ještě nezahráli celý a teď si tu házíte s míčkem. Přijde vám to normální? To vás teda chci vidět, jsem na vás MÓC zvědavej....

No, a vidíte to. Naši borci byli třetí. Nabízí se laciná otázka, kolik nás to stálo. Jen spoustu nervů. Ostuda byla totiž téměř hmatatelně blízko. Děti však scénku zahrály lépe než kdykoli předtím (což ostatně nebylo tak těžké), ba dokonce lépe, než byla napsána. Ještě lépe však scénku našich svěřenců přijala porota, což fakt nechápu. Ale bylo to od ní hezké.

Příště to chce více jistoty, méně nervozity. A stejnou porotu.


(24. 12. 22:15)

pondělí 22. prosince 2008

OSMAČTYŘICET!


Krátce o dlouhé oslavě
text a foto Ř.

Už nějakou tu dobu chodím po světě. Jistě, chvíli jsem se také plazil, dost toho prosedím a proležím, často jezdím a občas i létám. Nicméně dohromady to dává už bezmála čtyřiadvacet let. A protože můj kamarád Jirka je na tom dost podobně, jen toho asi víc naběhal, uspořádali jsme společnou oslavu.

Možná bych mohl lehce poodestřít, co se za takovým mejdanem vlastně skrývá a ve stručnosti popsat práci celého týmu, armády odborníků z cateringu, kaskadérů a bedňáků. Anebo radši ne, jen vypíchnu to absolutně nejdůležitější. Největší pozornost je potřeba věnovat sudu, ten se musí vošéfovat jako první a tak, aby na něj bylo spolehnutí. Žádný jiný účastník totiž není tak nenahraditelný – i kdyby oslavenec nedorazil, nebude to taková pohroma. Mnohý z návštěvníků by to pravděpodobně ani nezaznamenal.

Nikol sice vaří pivo, ale Jirkovi po varnsdorfském moku nebývá dobře, a tak jsme sáhli po konkurenci. A pak jsme ji i naložili do mého dosud bezejmenného vozu, společně s nějakými dalšími drobnostmi, jako jsou lahve vína a koly a Eliška. Všechno jsme to odvezli do klubovny a už kolem čtvrté jsme to odpálili. Aby na nás taky něco zbylo. Postarali jsme se i o interaktivitu mejdanu: papírové verze zdejších populárních anket jsme umístili mezi pokrmy a napjatě čekali, jak návštěvníci budou hlasovat. Obě anketní otázky byly totiž ještě zapeklitější, než soutěž o padesát tisíc ve Snídani s Novou.

Hráli jsme stolní tenis a klubovna se zvolna zaplňovala. Lidmi, lahvemi s rumem a bahnem. Počasí bylo totiž přesně takové, aby nikomu nevadilo, že sedí v teplé klubovně, klábosí a popíjí. A komu to vadilo, šel ven hrát badminton. Taky jsem to zkusil, ale protože lopatka, jež mi suplovala raketu, neunesla mé zaujetí pro hru, šel jsem se bavit jinak.

Přijela za námi moje kamarádka Maruška, ta malinká s růžovými vlasy, co mluví sprostě a tvrdí, že ne. Už chvilku po jejím příjezdu došlo pivo, aby dokázalo, že naše obavy o jeho spotřebování byly liché. Ze spolupráce se sudem Ferdou jsme tedy vytěžili maximum - děkujeme, Ferdinande! Co se vlastně dělo dál? Tvořily se hloučky, povídalo se, hrála muzika zprostředkovaná, ale i živá.

Ta se soustředila do malé klubovny, kam přitáhla i nějaké posluchače a spoluhulákače. Dostávali jsme spoustu darů převážně rumového charakteru, některé z nich však tradiční pochutinu posouvaly dál a výš (vzpomeňme na láhev o objemu tankeru od Václava, dárkové balení Mírovo či například tuzemského Řízka s tuzemským Basítkem a plachetničkami od Zdenky). Rozjetý večírek jsme opustili někdy nad ránem, když to ještě v klubovně žilo. Spolu s úklidovou četou jsme se tam vrátili kolem nedělního poledne a musím konstatovat, že jsme třídili.

Nezodpovězenými otázkami zůstává, která z pomazánek byla chutnější a zda to byla nejhorší oslava na světě. Obě ankety totiž někdo v nestřeženém okamžiku svěřil kamnům.

pátek 19. prosince 2008

VAŘENÝ KOČKY.


Jak zachlastat ve Varnsdorfu aneb pozvánka na místo, kde málokdo byl
text Nikol a foto Vlastík


Když se otevře kovová brána a je vidět asfaltový plac, který občas slouží jako parkoviště kolosálních kamionů, za tím pláckem je budova vzhlížející jako komunistické nádraží. Velikostí rozhodně ne, ale barvou (červenožlutá) jistě. Bývalý areál keramické továrny by málokdo zvenku tipoval na objekt zájmu tolika lidí v Česku, neboť v útrobách se děje vlastně takový malý zázrak, dělá se tam pivo… A světe div se, vařím ho tam já, prakticky každý víkend a asi ještě nějakou dobu budu. V té továrně se taky momentálně staví hospoda, která bude otevřena v červnu, a tak tedy nebude tak vzdálená cesta do hospody z mého dvoupokoje. Ten je přímo nad pivovarem (ne zas tak přímo, ale spíše trochu šikmo).

Pokoj nabízí asi tak dvě velice solidní postele plus asi tak maximálně šest dalších lůžek na karimatkách ve spacáku. Musím upozornit, že luxus závisí především na kvalitě vaší karimatky a spacáku. Pokud nechcete spát v mém dvoupokoji, je tu pár dalších variant na spaní či možné uložení se v (u) pivovaru. Pokud by vaším přáním bylo živočišné teplo, mohu doporučit ovčín, kde spává asi tak 20 ovcí i s beránky a jeden kozel. Zde se patří zdůraznit, že kóje jsou dle vlastního výběru, ale i zde platí: kdo dřív přijde, ten dřív mele, neboť o kozlíka by mohla být rvačka. A pokud by ani toto nebylo po vaší chuti, pro mě za mě prostor „keramičky“ je dostatečně veliký, a kde si kdo ustele, tam si taky lehne. I zde se však lze setkat s živočichy, jež jsou podstatně menší než ti v předchozí nabídce, avšak jejich počet je mi neznámý.

Doprava je pravděpodobně nejrychlejší autem, ale pokud tuto vymoženost nevlastníte, a ku vaší smůle nepojedete navštívit ono městečko na severu ve společnosti majitele kárky, mohu doporučit autobus. Jezdí ve všední den každou chvilku z holešovického nádraží, avšak nenechte se odradit bezdomovci, ti většinou nikam nejezdí, jen tam postávají a žebrají. O možnost odvést vás směrem na sever se mohou poprat dvě až tři autobusově společnosti, z nichž každá má nějaké výhody a nevýhody.

Ještě k tomu alkoholu, je ho tu hodně, tedy především piva.

No a výlety do okolí! Mohu nabídnout příznivcům filmu Máj, že se mohou podívat na kostel a křížovou cestu, které se ve filmu objevily. Rozhledna Jedlová spolu se sjezdovkou, a hrad, ne-li zřícenina Tolštejn a varnsdorfská dominanta Hrádek atd… Pro ilustraci zde přikládám pár Fotek, mimochodem, fotil mistr Jansa.

Každý návštěvník má jednu exkurzi v pivovaru zdarma. Rezervace na telefonním čísle 728 44 22 90 nebo na icq 214 679 894 nebo na e-mailu varenykocky@centrum.cz
Těším se na návštěvu!!!!!

pondělí 15. prosince 2008

PĚŠÁCI STÁNKOVÉ MAFIE


Trpasličí chaloupky
text a foto mobilem Ř.

Možná že vás to taky napadlo. Kde se berou ty ohyzdné stánky, které několikrát do roka za spokojeného brumlání starosty Jančíka zakryjí velkou část pěší zóny na Andělu? Jestlipak je pokaždé postaví rozkošní trpaslíčci s malinkými kladívky a šroubováčky a lesní víly na jejich střechy při měsíčku nakladou došky, mech a kapradí? Nebo se tam objeví díky mávnutí kouzelného proutku – starosty Jančíka?

Zjistil jsem, že pravda je tak někde uprostřed. Za bezesných nocí je tam za neustálého nadávání budují přiožralí asociálové spolu s chudými studenty.

Našemu štábu se koncem listopadu poštěstilo, že byl při tom. Spolužák Honza mi už dávno předtím nabídl brigádu. Dokonce tak dávno, že jsem na to zapomněl jako na smrt (což je mimochodem klišé, které mi přijde naprosto zvrhlé). Bohužel Honza nikoli, a tak jsem se na práci, „na kterou nás bude dost a která bude rychle odsejpat, uvidíš,“ jednoho večera musel začít chystat. S nekvalifikovanými pracemi mám už své zkušenosti, a tak jsem se soustředil hlavně na dva potenciální problémy, o nichž jsem si byl jist, že nastanou, a sice zimu a hlad.

Kromě těchto dvou, na něž jsem se samozřejmě opět připravil nedostatečně, se objevil ještě další, naprosto zásadní. Organizace práce, respektive její absence. První část večera se nesla v duchu absurdního dramatu Čekání na Pešíra. Tajemný muž, šedá eminence v pozadí ne a ne se odtajnit. Místo něj náš hlouček mrznoucích a na Godota Pešíra lajících neustále nabýval na síle. A také skupinka bezdomovců, prostitutek a dalších typických Smíchovanů.

Po hodině a půl neplaceného volna se On objevil. A s ním i náklaďák se stavebnicí, z níž měly naše šikovné ruce zbudovat vesničku pětatřiceti vkusných dočasných dřevostaveb. Pešír přiděloval nářadí. Vybral jsem si prestižní a intelektuálně (troufnu si tvrdit) nejnáročnější post elektrického šroubovače, neboť studuji už třetí humanitní obor na vysoké škole a vyhrál jsem olympiádu z češtiny.

Má hladina jásotu ze získání prakticky bezpracného postu klesala nepřímo úměrně hladině alkoholu v krvi mých dvou spolupracovníků. Obě podivné existence totiž dost podezřele často odcházely s lahví kofoly. Až po čase jsem pochopil, že je říznutá fernetem, nebo spíš naopak. Oba muži se stávali čím dál méně vhodnými pro náš náročný úkol: do bezpochyby architektonicky cenných staveb bušili kladivem, malátným přenášením jednotlivých dílů ohrožovali typické Smíchovany a v neposlední řadě občasné návaly beznaděje, či naopak euforie velmi brzdily průběh stavby. Musel jsem tedy často odkládat své povýšené náčiní a suplovat bujaré dělníky.

Vleklo se to. Milan s Honzou byli odveleni na galeje – v jakémsi tmavém skladu plnili další náklaďáky dřevěnými kusy vesničky. Když se po půlnoci vrátili, vypadali zuboženě. Na Honzu padla krize – sotva se hýbal, nemluvil, na střechu dával podlahu a na podlahu padal sám. Ve špatné formě s blížícím se koncem zápasu však byli všichni: skupinka rebelů dokonce odešla dříve, jejich vůdce prostě řekl: „Sol!“ a Pešír beze slova rozdal každému po tisícikoruně. Jiní se opřeli o stánek a rozebírali erární nářadí, či pohlavní život svůj, druhé a třetích.

My jsme, poctiví a hloupí, vytrvali až do konce. Když už noci moc nezbývalo, nasadili jsme poslední chatičce stříšku, nastavili dlaň a dovlekli jsme se na Smíchov. Z posledních sil jsem otočil klíčkem v zapalování a odjel někam domů.

Vzpomeň si na nás, až si tam budeš kupovat trdelník. A uroň do předraženého grogu či svařáku v plastovém kelímku slzu!

středa 10. prosince 2008

NÁSLEDUJ MĚ!


O letadélkách a káňatech
text a foto Ř.

Tendence k přehánění je asi přítomna v každém z nás, ve větší či menší míře. Představte si, že by vám rozzlobený partner vyčítavým hlasem sdělil: „Kde sakra jsi? Čekám na tebe už nejméně dvě minuty a třicet pět sekund!“ To by bylo asi dost divné, asi nejen mně. Pocit provinění se totiž v dostatečné kvantitě pochopitelně dostaví jedině tehdy, nasadíme-li alespoň půlhodinku netrpělivého mrznutí na autobusové zastávce, kde navíc nepříjemně fouká. Raději však více. Ovšem jen do jisté míry: časy v řádech dnů, týdnů a měsíců působí už ve většině případů neuvěřitelně a nedůvěryhodně. Ale třeba jsou i takové a tací.

Neletěl jsem víc jak deset let, a to nepřeháním. Držím se zkrátka při zemi, což může být zápecnictví pro všechny zcestovalé návštěvníky dosti nepochopitelné. Ale i s tímto svým nešvarem bojuji – byl jsem se aspoň podívat na letišti. Expedici zorganizoval Honzina; díky důslednosti a vytrvalosti, s nimiž posílal upomínací maily, jsem přesně v určenou dobu dorazil tam, kde jsem měl být. To málokdy umím.

Octli jsme se ve staré části letiště. Průvodce prohlídku začal obšírnou historií místa a letecké přepravy vůbec, stáli jsme užasle nad zaskleným modelem letiště. Vypadal trochu jako zmenšené kolejiště na hlavním nádraží, kam když se hodí pětka, vlaky se načas rozjedou. Tento model otvor na pětku postrádal, a tak letadla rovněž zůstala při zemi, ač jsem se je všemožně pokoušel rozpohybovat, tedy s ohledem na všudypřítomné sklo, průvodce a riziko ostudy.

Další zastávkou byla rentgenová kontrola zavazadel. Díky ní jsem našel v kapse batohu před časem zapomenutou svačinu. Bohužel i v reálu měla zelené odstíny, tak jako na obrazovce počítače, a tak jsem ji tam zase ukryl.

Naskládali jsme se do karosy, která nás trochu povozila po letišti a vyložila u místní hasičské zbrojnice. Působila na mě ospalým dojmem, ale třeba to bylo právě to takzvané ticho před bouří. Tito místní blaničtí rytíři jsou prý schopni vyjet do 45 vteřin, a to zřejmě nepřehánějí. Sympatický pan hasič po nás vrhal dech beroucími údaji a pojmy, což v mém případě bylo házení perel svini, pro výraz největšího údivu jsem opravdu nemusel chodit daleko. Protože zrovna nehořelo, mohli jsme osedlat i kabinu hasičských speciálů, a tam jsem byl jako doma. Tedy jako v autě.

A pak jsme se vydali do podzemí, kde mají požárníci ukryté tréninkové centrum. Zaujal nás zejména nekonečný žebřík, ten jsme si prostě museli nechat zapnout. Do výcvikového bludiště jsme byli také vpuštěni, ale dětský pláč, dým a tmu nám průvodce odepřel, a bez nich to opravdu nebylo ono.

Začalo se smrákat, když jsme se autobusem opět rozjeli po betonové ploše. Pan průvodce nám povídal o ptácích: prý sem sem tam přivezou nějakého toho hladového dravce, který posvačí špačka či dva, a přeživší zvířata si ten otřesný zážitek pamatují celé další dva měsíce. Pravděpodobně proto, že nesledují televizní zpravodajství. Blížila se zrovna dopravní špička, a tak jsme mohli několik minut sledovat proces proměny vzdálené svítící tečky v přistávající letadlo a také pár startujících strojů. Nakonec nás zavezli zpět na starou Ruzyň, aby těch zážitků zase nebylo příliš.

Exkurze se líbila, i já jsem byl velmi spokojen. A protože tenhle článek píšu už asi sedm a půl hodiny bez elektřiny a bez nápadu a zítra potřebuji zařídit asi tak devadesát šest věcí, s tímhle konstatováním se dnes rozloučím. Koneckonců, nic se nemá přehánět.

neděle 7. prosince 2008

NAD MOSTEM


Vlastní názor
text a foto Ř.

Antihrdina tohoto mikrosvěta za sebou má poměrně hektický týden.cz. (Reklamu svému současnému kůrku-z-chleba-dárci dělám čistě dobrovolně a bezplatně, chtěl jsem jim udělat radost). Tohle nedělemi ohraničené období mělo hned několik různorodých vrcholů. Z toho, o němž budu (dnes prosím stručně) psát, byl nejlepší výhled.

O gigantické stavbě pod fotografem a před vámi, na niž je vidět odevšad a zhruba na stejné ploše budí obavy, toho bylo již mnoho napsáno. Ne však mnou; častokrát jsem přemítal, jak toto téma co nejlépe uchopit, na papír mé úvahy však cestu nenašly, dokonce ani náznakem. A tak je dnes nejvyšší čas s tím něco udělat. Jednak stavba estakády přes údolí Berounky nabývá čím dál jasnějších kontur, jednak tu máme tu fotku – a co s ní, viď. Zformulování a vyjasnění svého úhlu pohledu proto věnuji celý další odstavec. Tak tedy:

Ne, díky.

Dobře, uznávám, že mé vzdorné a důrazné dupnutí nohou asi mělo přijít dříve; mohl jsem se připojit k hloučku ekologů s transparentem, nebo se spolčit s jinými spoluobčany, dokud vše bylo ještě v hlavách. Ale určitě i teď má svou váhu, třebaže nepatrnou. Zkrátka se mi to nelíbí. Já si netroufám zpochybnit, že by ta stavba neměla mít nějaký svůj dopravní smysl – koneckonců, svezu se pak po ní rád–, vadí mi čistě výtvarná stránka věci. Údajně subtilní, ale i tak nepříjemně nepřehlédnutelná konstrukce nejdelšího dálničního mostu u nás na mě působí dojmem, jako by ji navrhovalo čtyřleté dyslektické dítě, které sotva se všemi nástrahami zvládlo populárního hlavonožce. Takovéhle mosty jsem si v těch časech taky kreslil, a možná už i tehdy jsem se za ně styděl.

Proto navrhuji, aby se celá stavba z dříve nádherného údolí přesunula. Nemusela by ani nijak zvlášť daleko. Napadla mě Kosoř – tamní trochu zaostalá infrastruktura jistě novou silnici (i s mostem přes lom) uvítá.

úterý 2. prosince 2008

ZLATÍ HOŠI


Nikdo jiný to za nás neudělá.
text Vlastík a foto Citrón

A je to tady! Pomalu utichají nekonečné pásy vracející zpět odhozené koule, nezvykle tiší jsou i hráči a jejich fanynky (tentokrát jich bylo nejvíce za celou historii Amatérů), kteří s napětím čekají na konečné bilancování. Týmový fotograf Citrón má prst na spoušti, aby nic neprošvihl. Po čtyřech turnajích, v dýmu z cigaret, si bere konečně hlavní organizátor butovického přeboru do ruky mikrofon. V týmu Amatérů jsou všichni podivně napjatí, nejvíce asi Řízek, který se nemůže dopočítat, zda se o necelou kuželku stal nejlepším hráčem či nikoli.

Vyhlašování probíhá obvyklým způsobem. Nejprve nejvyšší a nejnižší náhozy jednotlivců za každý hrací den. První z nás jde pro cenu Piškot za vůbec nejvyšší nához 245 bodů. Přebírá ručník na utírání koulí, popřípadě vlastního potu (mimochodem stejný ručník Řízek loni hned po obdržení někde zapomněl) a triko člena VIB klubu – stříbrné barvy (každý hráč, který v soutěži nahraje rozmezí 225 – 250 bodů). V dalším hodnocení na řadě jsou nejvyšší náhozy týmů. Tentokrát jde Řízek pro vůbec nejvyšší nához našeho přeboru 531 bodů. Cena je dárkové balení piva Klášter.

Řízkův tep jde nahoru, až mám chvílemi strach, zda nedostane infarkt. Myslím, že si toho všiml i organizátor, který poté rychle vyhlásil Řízka nejlepším mužem přeboru Butovice. Zvítězil s průměrem 158,5 bodu před druhým mužem o pouhých 0,35 bodu (pan Matuš měl průměr 158,15). Řízek poté převzal triko s límečkem a oranžovými pruhy (nejprve se tvářil všelijak, ale pak si ho myslím oblíbil).

Na závěr už se vyhlašovalo jen pořadí družstev. Od třetího turnaje bylo naše vítězství jasné, a tak jsme šli přebrat pohár za náš největší úspěch v dosavadním působení v Amatérské bowlingové lize. Kromě poháru jsme ještě dostali moc pěkné medaile a dárkový certifikát na slevu 500 Kč na startovné do příští sezóny. To již nikoli v přeboru, ale v 3. lize. Vzhledem k ošidnosti baráže nás přímý postup do vyšší soutěže asi těší nejvíce. Ta teprve prověří naše schopnosti.

Co říci závěrem? Hráli jsme skvěle jako tým (já, Piškot, Řízek), kluci to navíc ještě podpořili skvělými individuálními úspěchy, což se projevilo i v závěrečných statistikách. Mezi prvními deseti muži dle průměru za odehrané hry byl 1. Řízek 158,5 b., 7. Piškot 146,75 b., 10. já 145,05 b. V deseti nejvyšších náhozech za týmy figurovali Amatéři na 1.a 2. místě (531 a 518b.) na 6. a 7.- 8. (481 a 480 b.) a 9. místě 474 b. Mezi desítkou mužů s nejvyšším individuálním náhozem byl 1. Piškot 245 b., 3. Řízek 206 b., a 7.-8. já se 193 b.,.

I když figuruji jako pomyslná týmová „trojka“, musím říci, že jsem celkem spokojen s postupným navracením mé dřívější formy. Musím pochválit kluky za skvělé individuální úspěchy a celý náš tým za neuvěřitelný bodový zisk 36 b. ze 40 možných (ve 20 hrách pouhopouhé dvě prohry).

Bowlingu zdar!

neděle 30. listopadu 2008

BOREČCI NA HORÁCH

Píchej!
text a foto lumixem Řízek

- Bauer.
- Dobrý den, u telefonu Lukáš Werner.
- Dobrý den...?
- Prosím vás, pane Bauere, já mám na vás takovou jako prosbu, víte.
- No, povídejte. (ztlumí rádio, hrají Landova Kryla)
- Víte, já jsem si teďka ňák chtěl koupit běžky pro sebe. Skejtový. No a tak jsem si myslel, že vy tomu asi aspoň trochu rozumíte, a tak byste mi jako poradil, který vybrat, abych nekoupil nějakej ten šmejd, no. Jo a tó... Viděl bych to tak mezi dvěma, třema tisícema – chudý student, však to znáte. A taky byste mi řekl, jestli třeba nekoupit ty se šupinkama, aby to hodně dobře stoupalo, že jo. Kdy by se vám to tak hodilo?
- (chvíle ticha, jen v dálce bratříček drsným hlasem zavírá vrátka...) Heleďte, tak co třeba zítra ve dvě před Gigasportem...?

Tento dialog bohužel zůstal schován pouze ve světě fikce, avšak dnešní běžkařský výlet na hory se opravdu uskutečnil. A jako pokaždé, když se sejde poměrně dobrá parta, sníh a cestovní kancelář Fávotrans, to stálo za to.

Přišel s tím včera vprostřed večírku Kubča, a přišel s tím za mnou. Odvedl mě do temné místnosti, jejíž okna byla zalepena novinami (jestli jsem si stačil správně všimnout, Lidovými), několikrát zkontroloval, zda není někde schovaná štěnice či jiná breberka, a pak mi šeptem dohodnutým tajným kódem oznámil, že zítra jedeme do Jizerek na běžky. Já jsem během oné oslavy již stačil přislíbit svou účast (a, což je mnohem důležitější, proto v závorce, účast svého vozu) na dalších dvou akcích. Jejich odvržení organizátoři mě pak ale mohli pouze výsměšně parodovat, aniž by jim to zvlášť pomohlo.

Na parkovišti před Martininým domem se pochopitelně nejdéle čekalo na Martinu. Vyrazili jsme Frantovým woodstockem 2.0 už po osmé hodině, sešlo se nás šest, sedmý přistoupil v Liberci Kubčův závodní kamarád Tomáš. Osmý byl napůl člověk, ze dvou třetin bůh Karel Gott, jenž se majestátně tyčil z 55 hodin písniček, které se komprimované mačkaly v Kubčově mobilu. Bez jeho Biene Maja a asi sebeironické Für immer jung by naše výprava byla sotva poloviční, ačkoli to početně příliš nesedí (a není to v tomto odstavci poprvé).

Na Nové louce to chvíli vypadalo, že nezaparkujeme, a pokud náhodou ano, tak na úkor okolních slabších a křehčích vozů. Bohužel se to nakonec podařilo, proto jsme byli bez milosti vyhnáni z vyhřátého auta, jak ti ušatí králíci z klobouku. Trošku mrholilo a foukalo a mne překvapilo, že je mi hrozná zima, navzdory tomu, že moje oblečení bylo teplé dokonce i na pohled.

Chlad však záhy zahnalo funění, první kilometry byly krušnou zkouškou výdrže, odvahy, a především tolerance a motoriky. Cesta byla totálně přecpaná sportovci. Připomínala předvánoční Tesco, lidé však nevlekli vozíky, nýbrž sebe, a okolní stromečky byly ochuzeny o vkusnou výzdobu. Čím výše jsme byli, tím méně svalovců a svalovkyň v kombinézách a funkčním prádélku významných značek. Zřejmě se ztráceli v mlze. Šlapali jsme asi dvacetikilometrový okruh v rozumném tempu, jen Tomáš coby družice soustavně probíhal okolo nás tu tam, tu zpět – pokusy o zachycení jeho bytosti alespoň na sítnici končily pohybovou neostrostí jak z učebnice fotografie. Měl totiž běžky snad ze slitiny peří a pavoučích sítí a hůlky v ceně ojetého vozu, no a možná i fyzičku.

Raději jsem bruslil v mlze před ostatními, aby ty mé pády nikdo neviděl. K tomu, abych rotoval kolem skupiny, jsem se však nezvýšil – byl jsem rád, že má rozřezaná tlapa příliš neprotestuje a nehodlal jsem ji moc škádlit. Krizí jsem si prošel až v posledním kopci před sjezdem zpět. Určitě i Lukáš Bauer zná ten nepříjemný pocit, že stoupá, stoupá, píchá a klouže, ale okolní krajina zůstává na stejném místě a obzor se odmítá přiblížit. Problesklo mi hlavou, jak jsem se mohl mít s Jirkou a drakem na poli (či ve vepříně) či s FC Forejt na fotbale...

Ale pak už na nás čekaly zase jen příjemné věci. Flákací pětikilometrový sjezd, objevení restaurace, vydatné pozdní poobědvání a s ním nevyhnutelně spojená ostuda, a nakonec pohodová cesta zpět s Karlovou brilantní němčinou a dalšími hity, od hiphopu přes Hložka až ke kořenům a Nedvědům.

Bylo to překrásné, ale do příště je rozhodně třeba:
- pořídit Frantovi novou čepici, v té staré vypadal hrozně;
- upozornit servírku v restauraci, jejíž jméno jsem zapomněl, že latté se musí podávat ve skleničce;
- zavolat Bauerovi a domluvit se na těch nových běžkách.

čtvrtek 27. listopadu 2008

OD NEVIDIM DO VIDIM.

Putování po Horní Dolní
text Matouš a foto Řízek

Budu vám vyprávět. Příběh plný zvratů a dobrodružství. Zkráceně výlet táborníků do krajů Kokořínska při příležitosti prodlouženého víkendu. Tento výlet byl, tedy alespoň pro mě, lehce odlišný, a to hlavně ve stylu dopravy. Jsem uvyklý na cestování vlakem a s ním spojenými komplikacemi, ale protentokrát jsme se uchýlili k cestování autobusy. Hned první komplikace nastala na cestě z Prahy do Mělníka, kde jsme uvázli v dopravní zácpě, a tím se připravili o přímý spoj do Vidimi. Naštěstí pán autobusák z dalšího spoje projevil svojí dobrosrdečnost a vyhodil nás na odbočce, po které když se dáme, dojdeme do Vidimi kratší trasou, než z původně plánované zastávky.

Pravdu měl jen z půlky. Do Vidimi jsme samozřejmě došli, ale přes dva krpály s kompletní bagáží na hřbetech a se třemi kilometry v nohách navíc. (Pozn. Ř. Kdyby jen se třemi, Matouši!) Nezbývalo nám nic jiného, než řidiče proklít případně si ze všeho dělat srandu a jít.

Roubená chata vypadala zvenku stejně jako zevnitř. Tedy už značně opotřebovaně. Vevnitř byla celkem zima a na zátop scházel papír, tak se shánělo, co se dalo. Po mnoha neúspěšných pokusech jsme spálili Kryštofa (nebojte, to byly jen noty, ne žádný táborník) – a jak pěkně hořel! Třikrát sláva Frantovi a hurá na kutě.

Hlavní cíl naší sobotní výpravy byly Ještřebické pokličky. Cesta vedla krásnou lesnatou oblastí, kde bylo přehršle pískovcových stěn, skalek a fantazii dráždících útvarů. V žádném případě jsme se nechtěli vrátit domů za tmy, ale naše přání nebylo splněno, neboť v Jestřebici jsme se zastavili v místní restauračním zařízení na něco málo či na něco víc k snědku.
Když jsme vyrazili na cestu, už se silně smrákalo, a než jsme dorazili na rozcestník, byla už tma jako v ranci. Zmateni tmou jsme nechali jít zbytek skupiny napřed a koukli jsme se do mapy a šli dál. My (tedy já, Řízek a Franta) jsme zanedlouho narazili na křižovatku a přemýšleli jsme, kudy se mohl zbytek dát. Nicméně jsme se dali po značce vzhůru do kopce. Hladina obavy se začala stupňovat, když jsme nebyli schopni druhou skupinu dojít. Došlo i na stopování v písku. Dovolat se jim nebylo možno kvůli nulovému signálu, tak jsme šlapali dál.

Teprve na kopci nám volání konečně zvedli a dostalo se nám odpovědí, že se nechali zlákat slušně vypadající cyklostezkou a neohlíželi se po značkách. Super. My jsme tedy sešli do chaty a jali jsme se připravovat oheň na vytápění a vaření. Ztracenci dorazili necelou čtvrthodinu po nás.

Další den, další výlet. Protentokráte jsme žezlo vedení výletu předali táborníkům, ať nás dovedou na místo určení, aniž bychom šli po silnici nebo značené cestě. Smutně musím konstatovat, že práce s mapou nepatří mezi nejsilnější tábornické dovednosti. Obzvláště nás překvapilo zjištění, že louka je na mapě značená jako les, ve kterém jsme dozajista nebyli. Úspěšně jsme se také část cesty vraceli, ale nakonec dopadlo vše dobře a dorazili jsme na bod dalekého rozhledu, kterým byl vrcholek Nedvězí (459 m. n. m.). Zde jsme natrefili na Piškota a jeho milou. Zde jsme se už napojili na značenou trasu a po lehkém zkrácení cesty po asfaltce jsme, tentokráte před setměním, dorazili do chaloupky.

Čas odjezdu byl stanoven zhruba na čtvrtou hodinu odpolední, tudíž byl ještě ráno čas na hry, a to konkrétně frisbee, které se uskutečnilo na hornovidimské louce nedaleko hřbitova. Obavy, že by kotouč zalétl nějakému nebožtíkovi na hlavu nebo nedej bože slétnul z kopce někam do neznáma, se naštěstí nevyplnily, a tak děti i vedoucí strávili příjemnou hodinku hraním. Balení, smýčení a všeobecný úklid proběhl celkem v klidu a vedoucí výpravy mohl konstatovat, že roubenku odevzdal v téměř stejném stavu, jako ji dostal. Tou drobnou změnou byla jablkem vysklená tabulka okna.

Pan řidič, který už tak měl zpoždění, nebyl moc šťastný, že nás vidí, a také to dával velice okatě, naštěstí ne sprostě, najevo. S bandou exotů se ovšem smířit musel a drncavá jízda stylem brzda-plyn byla nejspíše jeho odplata. Nedá se nic dělat. Kvůli opětovnému zpoždění jsme nestihli vlakový spoj, a tak jsme se uchýlili k nebohé lince 244. Já musel v Radotíně ještě chvilku posečkat na vlak a následně pak na další autobus domů, na Karlík.

(27. 11. 10:36)

úterý 25. listopadu 2008

S VÝHLEDEM NA ŘÍP

Ve vlaku
text a foto Řízek

Ve vlaku bylo od počátku velké teplo. Děti si sundaly čepice a šály, paní babička vytáhla z kabelky Vlastu. Tak pětiletý Tomášek, který seděl naproti své o kousek starší sestřičce a naproti směru jízdy, fascinovaně hleděl, jak se mu smíchovské nádraží ztrácí před očima a jak místo něj přibíhají stromy, šedivé skály a sem tam nějaké auto. Bylo to v podstatě legrační. Tomášek se usmíval, šmejdil rukama po okraji upatlaného okna a cucal si prsty.

„Necucej si ty prsty!“ rozkázala babička zpoza Vlasty. „Copak nevíš, že všude kolem nás řádí zákeřná žloutenka?“ doplnila holčička dikcí moderátorky hlavní televizní zpravodajské relace. Tomášek vykulil oči, leknutím se trochu kousl do palce, a plačtivě a nechápavě se otázal: „Kdo je ta Žloutenka?“ Holčička se povýšeně zasmála (kdyby nebyla tak roztomilá, řekl bych, že byla skoro na tečku). Pak ho informovala, že to není žádnej bubák, co požírá děti, které si cucají prsty, ale jen taková nemoc a že to všichni velcí vědí. Tomášek s klidem vrátil ruku zpět do úst.

„Hele, pan průvodčí. Vidíš, Tomášku, já už jsem velká, skoro jako babička, a proto mám tuhletu kartičku s fotkou. Až budeš taky tak velkej, budeš mít taky kartičku s fotkou, víš?“ (Trochu zahanbeně jsem průvodčímu ukázal svou kartičku bez fotky). „Dyť já mám taky kartičku! Mám ji! Mám ji doma! Skovanou!“ spustil Tomášek. „Ale nemáš, Tomášku, všichni víme, že jsi ještě malej a že žádnou kartičku nemáš!"

V jeho očích se zaleskly slzy, jako kapky z roztátého sněhu na poškrábaných oknech. Sestřička pochopila, že přestřelila a že je načase žehlit. „Koukej na toho Tomáška za oknem, jak se na tebe kouká mezi těmi ubíhajícími stromy, skálami a auty!“ Opravdu, byl tam, venku v zimě. Bylo mu ho líto, že nemá ani šálu, ani čepici. Díval se na něj vykulenýma očima – aby mu dodal odvahy, usmál se na něj. Tomášek venku se smál také, ačkoli jím zrovna proběhla Chuchle. Nevím, který z nich začal, ale brzy oba unisono nadšeně volali: „No ty jsi ale suňálek! Ty suňálku jeden, co na mě vyplazuješ jazyk! Ty jsi můj suňálek, víš?“ Než je babička razantním způsobem („Ticho tady krucinál bude!“) utišila.

„Babička je Žloutenka, suňálku,“ dodali ještě spiklenecky potichu a odvrátili se od okna, každý na svou stranu.

Když jsem dnes přijel do svého nového domova, na posteli seděly kočky, pod radiátorem stál budík a fotka a na oknech byly jihnoucí zbytky sněhu. Podíval jsem se skrz a viděl jsem staveniště, komíny a v dálce Říp. A mezi tím vším svého suňálka, jak se na mě směje a vyplazuje na mě jazyk. A to už jsem velkej!

čtvrtek 20. listopadu 2008

JAK JSEM JELA FANDIT FC FOREJT...

Pánbů nás netrestej - FC Forejt 2:2
text Nikol a foto Ř.

Po pátečním vydařeném lacrossovém finále, kdy jsme se propíjeli až do brzkého rána, jsme se na sokolovně (možná to bylo ještě u Kestřánků) dohodli, že se pojedu podívat na zápas. Při té příležitosti vezmu auto a část týmu směrem Modřany dovezu. Když jsem dojela před Pandu, setkala jsem se tam s Frantovým transportérem, Frantou, Špínou a Vlastíkem, chvíli jsme tam tak stáli, pak přišel Kajetán a Řízek.

Když jsme zjistili, že nepřijelo další menší auto, rada klubu FC Forejt rozhodla , že pojedeme Frantovým transportérem. Přirozeně jsem chtěla jet vzadu, ale to mi nebylo dopřáno, jelikož jsem byla nejvíce střízlivá, nebo chcete-li nejméně opilá, šla jsem po krátkém dohadování na místo řidiče toho autobusu značky Volkswagen. Prvními úkony bylo srovnání zrcátek a zařazení zpátečky, ovšem to mi nebylo dopřáno a musel zakročit můj osobní navigátor značky Řízek (byl vybrán pravděpodobně proto, že asi bude nejméně vzteklý a nervózní, nebo že to Franta nechtěl vidět zblízka).

Po vycouvání jsem rozžala světla a naše vozidlo si to šinulo z kopce, u Jankovky jsme předjeli 244, když stavěla, zezadu se začaly ozývat posměšné poznámky (typu, že to bylo dost rychlý nebo co?), které za celou cestu neustaly. Moc jsem je nevnímala, ale doufám, že majitel stránek nějaké doplní. (Pozn. Ř.: Tak snad radši ne…) No cesta celkem ušla, až na tu mlhu, která byla fakt hustá, a přidávání plynu, kdy se Franta měnil v hada – syčel tak, že jsem se až skoro bála.

Po dohadování, kde je konečná tramvaje v Modřanech, jsme odbočili doleva a tušili tam v mlze přítomnost hřiště. Pozastavila jsem mikrobus a kolemjdoucího se otázala na fotbalové hřiště. Nejprve mou otázku zopakoval a poté vysloviv ji ještě jednou ku své přicházející přítelkyni, zmizel v zaparkovaném autě. Žena nám odpověděla a k údivu všech nás nasměrovala mlhou kamsi, kde jsme jen těžko mohli tušit hřiště.

S parkováním v kopci mi pomohl Řízek. No a fotbal se nesl v duchu nelítostné honby za míčem zelených a modrých hráčů. Rozhodčí, který měl k Radotínu blízký vztah (nebo možná k Martinovi, kdoví), mimochodem měl i dvě zlaté náušnice jednom uchu. Zápas byl zakončen remízou, hodnotit hru si nedovoluji, protože fotbalu nerozumím, ale šlo to.:-)

Cestou zpátky se řečičky ještě přiostřovaly, ale moje pozornost již ochabovala. Jediné, co si asi vybavuji, bylo, když Špína řekl, že to bylo fakt vtipný, protože se smál i Péťa Forejt. Nevím, jestli je to pro Špínu lichotka, ale pokud vím, Péťa se směje rád a často. I tomu, když Špína po vzoru Izera srovnával Krytináře, Skamene, Janouškovou a Čenského podle velikosti.

Dovezla jsem je do Radotína; Marťase a Káju jsem vyložila u Jankovky, zbytek jsme dovezli před cukrárnu, kde jsem si přesedla do svého auta, které odmítlo nastartovat, asi se fiestička cítila podvedená. Franta se prokázal jako gentleman, pokusil se to opravit, klepnul do toho startéru a nic. Takže, když vylezl zbytek z cukrárny, byla fiesta roztlačena a nastartována. Domů jsem dojela a na doporučení fiesta nikde nechcípla a dojela až na parkoviště.

No jen se těším na další výpravu s FC Forejt.

úterý 18. listopadu 2008

HLAVA A ŽÁBA

O kamenění a tak.
text a foto Ř.

Kokořínsko je kraj skal, roubenek, opadaných jablek a pochybných řidičů autobusů. Aspoň mi to tak po našem včera prošlém čtyřdenním pobytu připadá. Zvláště těch skal!

Nejsem jejich zvláštním příznivcem, avšak jejich ohromující množství a tvarová rozmanitost by zapůsobily i na ještě zarytějšího nehorolezce, než jsem já. Byly zkrátka všude, nadzvedávaly okolní stromy (ty jehličnaté i listnaté) a drtily jejich kořeny, vykukovaly zpoza těch všech roubených chaloupek, dalo se do nich házet padanými jablky a možná se v jejich tajemných lůnech rodili pochybní řidiči autobusů. Kdoví.

I když jsme zrovna potmě klopýtali přes kořeny a pokradmu ztráceli značenou stezku – což se nám dařilo celkem často –, dala se tušit zlověstná přítomnost nejrůznějších studených postav, věcí a zvířátek z kamene. Nebyl bych to já, kdybych se nezamýšlel nad tím, kde se tam to tam všechno vzalo.

Kde se to tam všechno vzalo? Podle jedné mé teorie existuje tajné zaříkávadlo, pomocí něhož lze cokoli, co vás naštve, proměnit v butrák. Jen jeho poměrně mizivá medializace a s ní související nízké rozšíření tohoto tajemství dosud zabránilo tomu, aby i další oblasti země byly zamořeny kamennými revizory, telefonními budkami, zhrzenými partnery a podobnými věcmi. Aby to nebylo tak fatální, tak třeba existuje ještě jedno, kterým se to celé poté dá ještě přehodnotit, až horká hlava vychladne. Takové Ctrl + Z či Undo.

Zaříkadla vám nepovím ani nenaznačím, za což byste mi mohli být vděčni. Kamenění je totiž, tak jako oheň, padaná jablka a žena, dobrý sluha, ale zlý pán. Přesvědčit se o tom mohly hlava a žába z dnešní krátké pseudobajky. Žily totiž spolu radostně a spokojeně, než se v jejich vztahu narodil problém – hlava přistihla žábu s jinou žábou, nebo to bylo úplně naopak. Strašně se obě rozzuřily, možná létaly i nějaké ty talíře a nadávky, a jelikož znaly tajné kokořínské zaříkadlo, mělo to skončit tragicky. Z jejich úst se totiž tajný slogan vydral současně – a než obě stačily říct: "Platíš mi pivo," změnily se v pískovec.

A teď k nim vede turistická značka a lezou po nich děti.

Jaké z toho plyne ponaučení? No přece, že než někoho zkameníš, rozmysli si, jestli tě taky nemůže zkamenět. Tak nějak.

středa 12. listopadu 2008

ZLOČIN A TREST

Prasátko snad nemá hlad...
text, foto mobilem a archivní fotka Ř.

Že létání s velkými tažnými draky (takzvaný powerkiting) může být dost nebezpečná a adrenalinová záležitost, o tom asi málokdo pochybuje; však je také varování o akutní blízkosti smrti součástí každého draka, podobně jako krabičky cigaret. Odvážným letcům však nehrozí nebezpečí jen od zákeřných větrných poryvů, blízkých lesních porostů (viď, Matouši?) či nedostatečné hmotnosti v kombinaci s chybějícím pudem sebezáchovy (že jo, Smeagole?). Nečekané komplikace může totiž způsobit třeba i zakomplexovaný sedlák.

V neděli kolem poledního svítilo příjemné sluníčko a nad polem u Třebotova pofukoval nezákeřný, celkem mírný a vlahý vítr. Není divu, že jsme se tam zanedlouho octli i já a Jirka. Sotva jsme rozbalili plachty, rozmotali pětadvacetimetrové šňůry a provedli první neúspěšné starty, po polní cestě přijela červená fábie a v ní pán v modrých montérkách.

V dalších několika okamžicích jsme se o sobě dozvěděli řadu dost nelichotivých věcí (byl jsem kromě jiného označen za buzeranta – proti čemuž se ohrazuji: ty kraťasy jsou jenom takové veselé!) a posléze i důvod těch invektiv: pán je sedlák, pole je pánovo, na poli je schovaná řepka a my jsme na ní svým několikaminutovým pobytem údajně zanechali nevratné škody. Když si sedlák lépe prohlédl naše vozidlo, ke všem nadávkám přidal ještě adjektivum pražský případně debilní pražský.

Je třeba podotknout, že jsme mu neopláceli stejnou mincí, naopak jsme byli až nečekaně slušní, veškeré zabedněné burany a choromyslné vesničany jsem pronášel jen v duchu. Několikrát jsme se mu omluvili a slíbili jsme, že ihned odjedeme a už se na jeho panství a přilehlý vzdušný prostor nikdy nevrátíme. Muži to však vůbec nestačilo. Jeho s amokem hraničící zloba se nejprve přesunula k našemu autu – muž ze svého pole vyzvedl obrovský šutrák a chystal se inzultovat páté dveře nebohého vozu, načež se hněv přelil v chladný kalkul.

„Kolik máte peněz?" zahřměl ten dobrý muž, jak jsme později seznali, křestním jménem Igor. (Celé příjmení uvádět nebudu, aby na vesnici nebyl zbytečně zostuzen, nebo naopak zbytečně proslaven, ale začíná na K a končí na unda a mezi tím je několik dalších písmen). Trvali jsme na 50 korunách a na tom, že jsme chudí studenti. Pán s kamenem nad dveřmi párkrát naprázdno promáchl. Nutno uznat, že mu nechyběl herecký talent – nejen favorit měl docela nahnáno. Pak najednou odhodil kámen zpět na pole, vytáhl vizitku a řekl, že chce deset tisíc a že všechny místní policajty má pod palcem.

Zopakovali jsme chudé studenty. „Tady leží nějaká plachta“, prohlásil Igor, popadl Jirkova týden starého bělostného draka v ceně vyšší než místní pozlacená řepka a narval ho i se šňůrami do kufru svého vozu. Jirka protestoval pouze verbálně, k mému nezměrnému údivu. Navrhli jsme, že si náš prohřešek odpracujeme. Tvrdohlavý sedlák po nás sice ještě párkrát hodil závratnými ciframi, načež seznal, že mu opravdu nic nedáme. Koneckonců, dostatečnou náplastí mu mohla být vidina Pražáků kydajících hnůj.

A tak jsme jeli kydat hnůj. Tedy spíše uklízet prasátkům jejich páchnoucí domeček. Bylo tam příšeří, dvě lopaty, vidle – a kupodivu prasata. Nejprve jsem se trochu ostýchal mezi ně vstoupit, podezřívaje Igora z vyšlechtění speciálních lidožravých vepřů, ale prasátka byla přívětivější svého pána, a tak jsme jejich produkty lopatami rádi přeházeli do sousedních pokojíčků – na hlavy dalších zvířátek, kterým to nevadilo. Práce to byla namáhavá, ale legrační a šla nám rychle od ruky; za slabou třičtvrtěhodinku jsme byli hotoví.

Byli jsme vykoupeni. Igor nám beze slova vrátil draka a jeho otec nás odkázal na jiné pole, kde můžeme beztrestně pobíhat. Pohádka tak neskončila svatbou, nýbrž nádherným tříhodinovým létáním za sílícího větru a bezvadného počasí. A poučení pro milé děti: nikdy nešlap na něco, co by mohla být řepka, nebo skončíš mezi prasaty. A pro zlobivé děti: Nikdy nevíš, kde se zrovna skrývá Igor...

neděle 9. listopadu 2008

MEZIPATRA

O hráčích a lidech
text Ř. a foto Basítek

Před téměř x lety napsal možná zapomenutelný a tehdy zřejmě notně zpruzený novinář Radovan Holub do Reflexu článek s nezapomenutelným obsahem. A zejména titulkem. Jmenoval se Kultura kriplů, kulturou byly míněny počítačové hry a společenství kolem nich (časopisy Level a Score – proboha, existuje to ještě? Ví to někdo? Čte to někdo?); hráčům, a zejména autorům z herních periodik pak patřilo to nelichotivé označení. Tamní pisálci totiž nechápali rozdíl mezi recenzí, reportáží, rozhovorem, nekrologem a úvahou, do hovorové češtiny pletli módní cizí slovíčka (wow, cool, sex atd.). A hlavně namísto esteticky hodnotného obsahu svým lačným a pubertálním čtenářům nabízeli převážně jen návody, jak nejlépe kulometem dekapitovat teroristu či rozpárat střeva mutantovi. Aby byl tuhej.

Z našeho včerejšího večírku by se panu Holubovi nejspíš zatočila hlava, možná by svůj výtvor po létech celý podtrhl, nebo napsal i něco ostřejšího. Čtveřice více méně zdravých chlapců se se svými počítači na celý večer zavřela v temném domě a na jeho studeném schodišti. Prostě proto, že je nenapadlo nic lepšího než hrát neustále dokola bezduchou střílečku. Hezký.

Kromě obvyklých kamarádských vazeb je po téměř třech hodinách snažení propojily sítě a kabely, a to v množství značném. Leckterý z hráčů, když z nějakých nejasných, nebo naopak zcela jasných příčin ucítil potřebu vstát a kamsi popojít, byl okamžitě omotán nestejně tlustými hady znemožňujícími jakýkoli pohyb. Pak prostě musíš vzít nůž a kuchat do nich hlava nehlava. Pak jsou tuhý.

Sakra, tohle jsme zas projeli. Ale tak teď si je už konečně dáme, Slipouši. Ty vole, ty naši boti jsou úplný debžoti! Podívej se, jak se tam blbec zaseknul! No ten se tam zaseknul jak hovado! Jak s tímhle materiálem můžeme vyhrávat? Už jsi někoho, Petře, zabil, nebo ještě pořád nic? Ne? Střílí se levým tlačítkem, víš? Hehehe, ty vole, Basete, tys tam šel jak na procházku s pejskem nebo s Eliškou!
- Drž hubu!

Po přibližně dvou stovkách her a asi sto padesáti virtuálních smrtí se kripl plíží domů nočním Radotínem. Chodit prostředkem chodníků je nesmysl, snajpři mohou být všude. Radši se prodrat skrz křoví – ať ten pámelník tolik nešustí! Nervózní z toho, že cestou nepotkal vůbec žádné teroristy, se neslyšně svalí se do postele.

Do minuty je tuhej.

pátek 7. listopadu 2008

DVA KVĚTY V ZAHRADĚ

text a foto Ř. Polosám na Jižním Městě Pro jednou jsem byl optimistou, a třebaže nikdo kromě mě na koncert Květů a kapely Dva kdesi na Jižním Městě nechtěl, zamluvil jsem v předstihu dva lístky. Jenže pak nastala nevídaná smršť více či méně vynalézavých odmítnutí. Nečekaně nejen od žen, dokonce už i muži mi dávali košem! A tak jsem zase vyrazil sám. Ten, kdo pojmenoval kulturák na Chodově Zahradou, musel mít záviděníhodný smysl pro humor. Cokoli, co by zahradu připomínalo, v téhle části světa nenajdete. Leda tak zahradu betonovou ze sprosté knížky Iana McEwana. Minul jsem paneláky, spoustu paneláků, bizarní velkokapacitní altánky a večerní pejskaře, načež jsem se bůhvíjak najednou octl přímo před kulturním centrem. Slečně za pokladnou jsem musel vysvětlit, že dva nejsou pokaždé tak úplně dva, že jsem měl velké oči, a že si tedy vezmu jen jeden lístek. V předsálí jsem potkal Marťasovy rodiče, takže najednou jsme byli tři. Ti Dva začali hrát kolem čtvrt na devět, už od počátku to bylo zajímavé a nevšední nejen na poslech, ale i na podívání. Kluk hrál na kytaru a ovládal krabičky a smyčky, holka zpívala vesměs neexistující řečí a brilantně ovládala saxofon. Další dva na kraji pódia zatím vytvářeli pomocí meotaru v reálném čase klipy. Okamžitě se mi asociovaly hodiny dějepisu na základní škole, které stály a padaly právě na takové promítačce. Průsvitné fólie popsané letopočty a očíslovanými vladaři zdánlivě absolutně postrádaly jakýkoli výtvarný potenciál. Jenže dvojice šikovných lidí předpotopní didaktickou pomůcku dočista rozhýbala; vrstvením různých obrázků, jejich dokreslováním a dopisováním vznikaly úžasné příběhy a obrazy. Francouzka se v baru nad vínem horlivě seznamovala s nefalšovaným americkým cowboyem, zatímco Dva zpívali podivuhodný šanson. Do (skvělého) rumunského diska vstupovali babička o berli, pán na žebříku a obrovský dinosaurus. Pak se pod žárovkou rozlilo moře. Překvapilo mě, jak jsou ti Dva dobří. Opravdu jim to šlapalo. Přesto jsem si nakonec jejich právě pokřtěné cédéčko nekoupil. Nemáme doma meotar – a bez těch obrázků by to fakt nebylo ono. Po pauze nastoupily Květy. Zrovna když hrály Okna do zahrady, našel jsem v mlze před kulturákem Marušku, a už jsme byli zase dva. To Květů byla čtveřice, předvedli spoustu nových věcí, ale třeba také Pasáčka a divnou věc Bystroušku. Zvlášť se jim povedlo Listí podzimní, které svým hořkosladkým ploužákovstvím dokonale vyčnívalo ze zbytku převážně rychlejších a řekněme tvrdších skladeb. Nehráli nijak zvlášť dlouho, lidí tam taky moc nebylo a vlastně to vůbec nebylo nic převratného. Mně se to však líbilo. Nestydím se za to.

úterý 4. listopadu 2008

KRIZOHRY A TOMBOLA

text Milhauz a foto Ř.
Milhauzova kuličkářská premiéra

Byl skoro čas oběda a najednou se objevil řízek… kdo by si stěžoval? Dozvěděl jsem se, že Radotínští kulínští mne potřebují, tak jsem neotálel a vyrazil na pomoc (teda asi dvakrát předtím jsem je nechal ve štychu, ale o to teď nejde!). Favorit WRC s gay posádkou Werner – Mittelbach (pro přátele "ten s tim divnym jménem") dorazil na velký vrch na Ohradu. Měli jsme rezervované parkovací místo v podivné uličce nedotčené magistrátem a jejich skvělou modrou čarou.

Účast se jevila býti jen tak "aby se neřeklo", ale kuličkáří jsou pohodáří, tudíž se nakonec počet účastníků vyšplhal na neskutečných dva...náct. S jistotou dvanáctého místa jsme se vydali vstříc startovacímu poplatku, já se ještě musel upsat kuličkářskému svazu a jejich kodexu práv a svobod – máte právo prohrát, do čehokoli cvrnknete, může být použito proti vám apod. Stihli jsme se rozehřát u jedné hry a šlo do tuhého. Po vykopání všech masových hrobů pro kuličky jsme byli rozřazeni proti vybraným soupeřům.

Systém rozdělení byl ve znamení švýcarsko-české spolupráce řazení, čili zpatlat, co se dá. Výsledkem byla snaha vybrat pokud možno podobné hráče k sobě. První dvojkolo jsem dal víc cizích kuliček než svých tuším a Řízek se nechal zdolat… někým. Poté se Lukáš rozhodl, že mne potěší focením mé krizohry, to mne velmi potěšilo. V druhém dvojkole Řízek pokračoval ve své formě… a já též, tentokrát na crossové lesní dráze – aspoň bylo na co svádět mou neschopnost. No co, svůj plán "jedna kulička na kolo" jsem splňoval s úctyhodnou efektivitou v řádu stovek až tisíce procent.

Třetí dvojkolo už Řízek nějaký ten bod ukradl, ale já viděl, jak tam ty kuličky schovává v kapse… všichni to viděli. Já stále držel svou bilanci a mířil nekompromisně na dvanáctou příčku, tentokrát již mé zápolení chvílemi vypadalo i jako hra… a pak zas už ne. Následovalo čtvrté dvojkolo, které jsem s velkým vypětím sil znovu prohrál. Řízek snad i někoho porazil, to ať si sem doplní sám. Nyní už začalo přituhovat – jak teplotou, tak i ve hře… začínalo už semifinále a zbylá lůza hrála o místa mimo výsluní (rozuměj v mlze). O turnaj již začalo jevit zájem i obecenstvo v pozadí dětského hřiště, také okolo pobíhal malý hoch s kuší, což zvyšovalo napětí u již tak adrenalinového sportu.

Nevím, jak ostatní elitní sportovci, ale já začínal bojovat spíše se zmrzlými prsty než s kuličkami. Zajímavé také bylo, že nezáleželo na kvalitě mého soupeře ani tak jako na mé nekvalitě – vždy jsem dal sedm až dvanáct kuliček, ať jsem hrál s kýmkoli… teda s Řízkem jsem nehrál, protože by neustál ten náklep, co by dostal.

Zkrátka já stále zvyšoval lichotivou bilanci proher a Řízek občas i vyhrál, ačkoli o jedné plichtě, ze které byl vykolejen, jsem slýchal celý zbytek odpoledne. U mne to vypadalo, že dokonce jednou i vyhraji, ale skutek utek, jelikož jsem konec hry nehorázně po****. Připadal jsem si jako fotbalista, který pořád trefuje tyčku (a občas tribuny), kupříkladu poslat kuličku k důlku, kde se o okraj otočí a vrátí se zpět, odkud jsem ji chtěl dostat, mi přišlo velice efektní, však již méně efektivní... No, mé dvanácté místo bylo zajištěné tak od poloviny turnaje a Řízek se posunul z desítky tuším na devítku.

Ti, co to trochu uměli, ještě dohrávali finále. Chvíli to vypadalo na bitku, atmosféra houstla, nakonec byla hustá akorát padající mlha. Po vyhodnocení a náležité administrativě kuličkářského svazu přišla tombola. Dá se říct, že nikdo nic nevyhrál, pouze asi dvě propisky a jedno CD (prý plné, ale nebylo sděleno, co na něm je… možná i-legální Windowsy). Hlavní výhra se posouvá na další turnaj, na kterém nebudeme, tudíž se nás zlatá horečka netýká.

Opilí svými nadpozemskými výkony jsme se vydali zpět do kruté reality, kde pro kuličkáře není místo. Každopádně jsem pro Radotínské kulínské jasným přínosem. Těžko říci, zda jsem byl víc špinavý od samotné hry, či od bezpečnostního pásu fáva, který vypadal, jako by jím pár volů vytahoval auto z bahna. Po pohodové jízdě s rozsvícenou kontrolkou brzd se kuličkářské duo rozdělilo.

neděle 2. listopadu 2008

SLÁVA!

text a foto Ř.
aneb Jak jsem fotil vítězství

Běží pátá minuta prodloužení rozhodujícího zápasu, který musel určit vítěze boxlakrosové ligy. Na počitadle, jež každému týmu neúprosně odkrajuje čas na útok, zbývá poslední vteřina. Domácí kapitán Petr Poupě tou dobou asi ještě netuší, že se bude o pár hodin později svlékat a polévat šampaňským stoje na barovém pultu. Anebo se na to naopak už těší, a právě proto míří přesně.

Přesněji tak přesně, že se o zlomek sekundy později síťka za panem Malinou zavlní v bocích, vklouzne do ní míček jako podměrečný, ale přesto ceněný (zlatý) kapřík a časomíra se zastaví. A propukne jásot. Aspoň tedy v řadách domácích hráčů a příznivců – jistě nejen já jsem se obával, že tu prodlouženě mrzneme zbytečně a že stejně zase vyhraje Jižňák gólem nějakého Kanaďana, nebo že to Došlý nějak u rozhodčích uhádá.

Fanoušci hostí vypadají sklesle – umlkl i nápaditý chorál Jíížnííí Měěěsto! Jíížní Měěěsto! a i jeho pravidelná drsná rebelující odpověď asi sedmiletého chlapečka na radotínské straně To je těsto! Na hřiště, na němž nyní probíhá objímání vítězů, zvláště pak šťastného střelce, vnikají první fotografové. Hrazení přeskakuji současně s panem „Šemíkem“ Sedlákem. Do nosu praští kromě nepopsatelné a možná i zcela imaginární vůně vítězství i těžký odér zpocených těl, jako by si obě mužstva předsevzala, že se nebudou mýt, dokud ten titul nevyhrají. Ten pocit v nose na chvíli upozadí i tradiční hnědouhelné dýmovnice místních komínů.

Běhám po hrací ploše ve snaze zachytit aspoň kousky z mozaiky radosti. Ukazováček skoro přimrzl ke spoušti, bleskům se v takové zimě nechce z přístroje. Přesto fotím a zabírám v širokém úhlu velikou slávu, kterou teď staronoví vlastníci mírně ošuntělého poháru prožívají. Zářící oči hráčů – vesměs červené. Červené vlajky nad hlavou. A hlavně pohár. Protože co je vítězství bez poháru? Jen lastura bez perly, podmírákové pivo či Jižní Město bez paneláků.

A pak, když reflektory nad stadionem zhasnou, hráči a jejich nadšení se přelijí do sousedící restaurace. To zas bude v alejích nablito! Jen sdělovací prostředky mají prozatím smůlu, oslavování si musí ještě zasloužit. Utíkám domů rozmrznout, dopsat článek a vybrat fotky pro privilegované čtenáře významných světových médií lcc-radotin.cz, lacrosse.cz a později i Řízkových stránek a Novin Prahy 16.

A, jak by řekli mí spolužáci, sívíčko se plní.

čtvrtek 30. října 2008

KOUPEL NASUCHO



Černý kocour opět ve středu dění a v lavóru

Mí oblíbení Tatabojs mají jednu půvabnou písničku. Pravda, mají jich jistě více. V této se však kromě obvyklé lásky, jejíž nejapné kořínky najdeme snad ve všech dosud napsaných písních kromě Máte na to? od Schmitzera a Trojúhelníčku od Trsáče, pojednává i o čištění hlavy od problémů a starostí. Roztomile v ní využívají zvukovou shodu anglického „clean“ s čistě českým, pravděpodobně dívčím klínem. Ten má právě působit jako to pravé, co hravě rozpustí veškeré skvrny nesnází, potíží a nejistoty.

Není to asi příliš pravděpodobné, ale jistá šance přeci je, že Mardoša měl kromě konkrétních věcí na mysli i fyzickou přítomnost ženy obecně. Ono to ostatně jde ruku v ruce. Tak jako tak: pokud i klín i žena jaksi schází, a člověk má přesto dojem, že by o jeho trablích měl někdo vědět, co asi udělá?

Napíše to na blog.

A pak to po něm někdo bude muset číst. To zrovna. Leckdo to tak přesto činí – amatérští weboví spisovatelé, jak jsem dosud vypozoroval, se povětšinou dělí na ty, kteří mají správný a prezentování hodný názor na vše a všechny, a na ty, kteří se vypisují ze svých bolístek, a tím pádem nemusejí mít názor víceméně na nic a na nikoho.

Já mám ale kromě tohoto deníčku také kocoura Pepu, takže slzičky dnes barevný podklad těchto stránek nerozpijí. Moje zvíře totiž kromě řady dalších výhod oplývá velkou dávkou empatie. Když je člověku mizerně, pusto nebo nejvíc nejhůř, prostě přiběhne, vyslechne si, co je zase za problém, olízne pánovi čumák a začne mu vrnět do ucha. Kromě vyvinutého naslouchání má i nevyčerpatelnou hladinu trpělivosti. Když totiž člověk na ty rozpálená kamna šmatá pořád dokola jako blbec a pokaždý je překvapenej, že je zase spálenej jak prase, i tehdy přiběhne a olízne mu čumák. A člověku je samozřejmě hned lépe – to přece ví každý, komu někdy Pepan nebo kdokoliv jiný olíznul čumák.
Kocour má zkrátka doktorát z psychologie (aniž bych tím tuto vědu chtěl jakkoli zlehčovat). Díky tomu se mu dají odpustit jeho občasné prohřešky proti hygieně a občanskému soužití. I podivný zvyk koupat se ve vypuštěném, hypermanganem asi navždy zbarveném lavóru. A tolik jsem vám chtěl říci k dnešní fotce. Hezký večer i vám. I bez pointy jakéhokoli druhu.
text a foto Ř.

středa 22. října 2008

OKLIKOU

Tramvají  vůbec ne do stanice Touha

To, že jsem si včera z neskrývané lenosti odepřel cestu do školy na kole, jsem si začal vyčítat už ve vlaku, když se mi paprsky ranního sluníčka vysmívaly skrze zaprášená okénka. Co teprve, když mi cestu do metra zastoupila cedule oznamující, že se svezu až příště a ať si pro dnešek najdu nějakou jinou zkratku z Hlavního nádraží na Kavčí hory! Kvůli poslednímu činu nešťastníka, který se na Muzeu vrhl do kolejiště, podzemka mezi Holešovicemi a Pražského povstání stála.

Moje (údajně) blízká kamarádka o tom pak psala článek. Zpříjemnil mi ranní kávu a jablečný závin. Bylo to pěkné, přesnými, stručnými a jednoduchými větami psané. Erudovaně tam pohovořila jakási paní psycholožka i oblíbený radní Janeček, který má podle všeho kromě všeho na starosti také sebevraždy. Co tomu ale chybělo, byl bezprostřední prožitek. Ten mi naopak nescházel, zato mi chybělo to masmédium. A protože se tyto věci, jak známo, spojují jen stěží a krátkodobě, statisíce čtenářů budou ochuzeny. Vy zaplaťpánbůh ne.

"Zarazil mě houf lidí, který postával okolo vlezu do metra. O tabuli, kde bylo křídou napsáno cosi jen zblízka čitelného, se opíral zřízenec. Překvapené cestující informoval o neexistenci náhradní dopravy – nebyla, není a nebude, nic nevím. (Pán si zrovna zřejmě zažíval jedno z období vzdoru). Původně jsem se také chtěl připojit k přešlapujícímu davu a vyčkávat na pomoc shůry, což bylo ale řešení nešťastné. Vždy dochvilný Robert Záruba, jehož seminář mi právě začal unikat, pravděpodobně metrem nejezdí. Pak mě osvítila myšlenka – vyrazil jsem na devítku. Devítka mě popoveze na Lazarskou, tam sednu na trojku, trojkou na Karlák a z Karláku hurá osmnáctkou až na Povstání. Jenže už v devítce se mě jalo podezření, že nebudu jediný, koho to napadlo. Byla plná. Trojka, ta byla ještě plnější. A osmnáctka, no úplně nejplnější.


Podobné to bylo s dámami, které měly tu čest cestovat v mé bezprostřední blízkosti. Ta nejplnější mě potkala až v osmnáctce. Její kypré tvary byly velkou výhodou; pomyslel jsem si, že by i ostatní tramvaje měli vykládat polštáři. Kdyby se občas neoháněla krabicí s ostrými hranami a neznámým obsahem… Ale nemohl jsem si stěžovat. Na ostrůvku a v přilehlých místech bylo dost dalších, kteří sice nebyli pokrouceni a vpasováni, zato jim červená tramvaj s veselým cinkáním ujížděla.


Na zadní plošině vládla nečekaně dobrá nálada, jedna z cestujících otevřela okénko dokořán, jiná, podstatně štíhlejší, zažertovala, že by jím mohla vyskočit, a uvolnit tak trochu prostoru ostatním. Někdo jiný (já?) vtipně odvětil, že dnes už toho skákání bylo dosti. Celá tramvaj se otřásla smíchem. Nebo to možná byla jen výhybka na Moráni.


Na momentální konečné metra vládlo boží dopuštění. Mezi zastávkami korzovali zmatení lidé, hledající asi útěchu a pomoc. Mezi nimi jsem s překvapením zahlédl náhradní dopravu, která není a nebyla, ale najednou je. Jenže málokdo věděl, odkud vyjíždí a kam daný autobus směřuje. Snad ani řidiči. Vy snad víte, odkud jdete a kam míříte?“ uzavřel zničehonic student Lukáš Werner své vyprávění, viditelně u konce s dechem a myšlenkami. Podle zjištění redakce seminář nestihl, ale bylo mu odpuštěno. Sporťák Robert totiž metrem nejezdí, ale všichni ostatní studenti ano. A že se pak Lukášovo zpoždění přelilo i do následující schůzky s takzvanou blízkou kamarádkou? Svedl vše na nebohého sebevraha a jako náplast jí řekl, že o tom bude určitě odpoledne psát. A že si to pak rád přečte u snídaně.

text a mobilní fotky Řízek

neděle 19. října 2008

BÍDA S NOUZÍ NA HAGIBORU...

Traktor Praha B - FC Forejt 2:0 (1:0)
text Honza, archivní foto Ř.


Hagibor je prach a štěrk a udusaná hlína – toť naturalistický popis hřiště, na kterém jsme v neděli hráli. To ale není úplně přesný. Nehráli jsme. Chodili jsme po něm, občas jsme popoběhli, zřídkakdy byl k vidění i náznak rychlýho pohybu. Ale jinak jsme toho moc nepředvedli.

Jakoby to tušili rozhodčí, kteří se na náš mač vůbec neobtěžovali přijít. Zároveň mají na svědomí jediný klad tohoto utkání a to ten, že dostaneme padesátikorunu (!), protože jsme to napůl pískali my. Vlastně Řízek, který tam nebyl a možná o tom ani neví. Ale v zápise je napsanej.

Kdybysme si aspoň mohli na absenci sudích stěžovat. Bohužel. Venál sice tvrdil, že při jedný z našich šancí trefil brankář soupeře míče jiný velikosti než fotbalový. Ale to viděl (a cítil) jen on...

Na druhou stranu není úplně pravda, že bychom se nepodíleli na žádných brankách. Franta založil rychlou akci, která ale skončila napnutou sítí za Basítkem. Tomu mohli traktoristi děkovat v druhém poločase. To si s míčem hrál tak dlouho, až mu ho útočník vypíchl a dal gól číslo 2.

Vzhledem k naší ofenzivní nemohoucnosti to byl konec nadějí… Od hodnocení jednotlivců radši ustoupím, číst devětkrát hodně podobnou pasáž by zavánělo nudou – asi jako sledovat v neděli naše marné snažení.

čtvrtek 16. října 2008

KANÁL!

 Vzhůru dolů!

text Janek, fotky Řízek


Holinky, baterka, proviant – vypadá to, že mám všechno. Posadím si batoh na záda, ubezpečím naposledy mamku, že nebudu zlobit, a vyrazím směr nádraží.

Jaké bylo mé překvapení, když minutu před půl osmou byl na autobusovém nástupišti pouze jeden člověk, včetně mě. Nedlouho poté mne doplnil Řízek – přesto však, vzhledem k původnímu nahlášenému počtu lidí, který byl „něco kolem šestnácti“, cítili jsme jistý neklid. Po nějaké době dorazili ještě čtyři lidi. Jali jsme se okupovat autobus linky 244 v tomto složení – Janek, Řízek, Špína, Milan, Honzina a Zdenka.

Po hlasování, které rozhodlo o tom, že dopravní prostředek, který bude mít tu čest dopravit nás na Hradčanskou, bude metro, nikoli tramvaj, jsme se právě na Hradčanské sešli s Péťou a Čepicí. Pak ještě pět minut autobusem do Bubenče, dvě zatáčky pěšky a už jsme viděli věže čističky odpadních vod. Poctivě jsme se přihlásili na vrátnici. Pan průvodce nám ukázal budku, do které jsme si složili batohy, a pak už hurá do podzemí.

Nejprve jsme podstoupili konvenční prohlídku. Ta sestávala z prohlídky celého čistícího procesu – čistička mimochodem už 40 let nefunguje –, strojovny a deseti devadesátimetrových bazénů. Pak jsme se opět přivítali s budkou, kde jsme se najedli a převlékli do pracovního. Při jídle, případně při převlékání, nás další průvodce obeznámil s našimi questy, které byly rozděleny především podle inteligence. Takže dojíst chleba a – jak s oblibou říkal průvodce – vzhůru dolů!

Asi ve tři hodiny odpoledne, poté, co se nám podařilo smést soli ze zdí v celém podzemí, dát svíčky na každou pátou cihlu a každý druhý schod v celém podzemí, vynést vodu pod povodňovými čerpadly, vysekat cestičku nad usazovacími nádržemi a posekat a shrabat trávu na části pozemku (omlouvám se, jestli jsem na něčí práci zapomněl), dali jsme si krátký oběd a podivně vyhlížející dírou jsme se podruhé vrhli vstříc podzemí.

Jsem si jist, že jsem nebyl jediný, koho kanály nadchly. Myslím, že tak polovina výpravy včetně mě už má jasno ve výběru budoucího povolání. Zhlédli jsme a poslechli jsme si mnoho; viděli jsme křižovatku tří stok, kde jsme z důvodu fotografické dokumentace zůstali poněkud déle, šli jsme pod vltavským plavebním kanálem a poté i pod Vltavou. Také jsme viděli cosi, co vypadalo jako polystyrenové kuličky – kdo nevěděl, z čeho polystyren je, si doplnil znalosti -, avšak byly to houby, které se jako polystyrenové kuličky jen tvářily. Poté, co někteří ochutnali tuto „stočnou pochoutku,“ jsme se vydali na zpáteční cestu a poté vzhůru vzhůru, za slunečním světlem.

Po procházce podzimní Bubenčí jsme vlezli do tramvaje, která nás dovezla až na Smíchovské nádraží. A když jsem pak z okna autobusu pozoroval Vltavu, věděl jsem, že jsem ten den rozhodně nepromarnil.



neděle 12. října 2008

TVAR VÍTĚZSTVÍ

Tvar VD - FC Forejt 0:6 (0:1)

text Zdenda, archivní foto Ř.


Druhé představení forejtovských borců přineslo opět šest gólů. Zápas byl jednoznačný už od samého počátku. Před ním jsme si totiž poctivě a upřímně vyjasnili minely z minula a do zápasu šli pro dva body. Naše souhra ze začátku opět lehce trpěla, jakoby se Forejt musel vždycky rozjet jako diesel. Pak se ale kombinační možnosti týmu v zeleném ustálily na zavedeném standardu, a tak jen smůla byla tím důvodem, proč do půle padla jediná branka.

O tu se postaral Štěpán, který byl očividně při herní a gólové chuti. O přestávce si nikdo z nás nemohl stěžovat, každý odvedl fortelnou práci hodnou hráče vyšší ligy, než jakou tuhle sezonu hrajeme. Po pauzičce se rozjel brankostroj, hoši protivníka se pomalu ani nemohli seznámit s tvarem míče, meruna byla pořád s námi. Gólmanovi soupeře budiž útěchou, že v prvním poločase jsem ve volné chvíli vysbíral nějaké ty kamínky ze škváry před bránou, a tak se nemohl bát jít ostře na zem.

Co už mu na radosti rozhodně nepřidalo, byl druhý gól Štěpána, trefy Matyáše, Venála a Péti, mám za to, že se trefil i Franta. Na rovinu přiznám, že už nevím přesně, z opačného konce hřiště se mi holt nechtělo tolik napínat oči. Na co jsem naopak čumět musel, bylo vzepětí protivníka před koncem zápasu. Za stavu 0:4 se Tvar rozhodl, že akutně hrozí kanárek, a když ne zápas, tak alespoň jedna branka by mohla vyjít. V krátkém sledu jsem tak musel – a i když se s tím dobře chlubí, tak bych byl na hřišti nejraději do počtu – předvést několik kvalitních zákroků. Hráči soupeře se snažili střílet do šibenice, zjevně nepoučeni Štěpánovým po zemi jdoucím návodem z prvního poločasu.

Ten také předem vyvrátil možné pozdější spekulace, že hřiště jde z kopce, protože po chvilce přetahování s několika šancemi soupeře se zase hrálo jedním směrem. Záhy jsem si tak mohl upřímně zakrákat, když se pošesté radoval FCF. Byl to atraktivní zápas, jediný divák v podobě správce hřiště musel být spokojen. Forejt vehnal slzy do očí soupeře šestigólovým nášupem, který by rozhodně mohl být ještě letos překonán. Ukázali jsme, že góly umíme dávat i bez šťastných náhod, a to v množství větším než malém. Jenom škoda, že naši radost asi příliš nepřijali doma. Ona se totiž škvára špatně pere. To jenom tak na okraj.

pátek 10. října 2008

ZELENÝ BALET

 

FC Forejt - Pod parou 3:3 (2:0)
text Zdenda, foto Ř.


Čekalo nás první kolo nové sezony a všichni byli značně nervózní. Po sestupu jsme byli nabuzeni k nejlepším výkonům, abychom tak dokázali, že Forejti prostě do osmičky nepatří. Taktické změny, které má na svědomí náš novopečený kapitán Venál, skýtaly jednoznačné pokyny – začít dávat góly, sbírat body a nehádat se. Bohužel, v zápase se splnily pouze první dva z nich.

Už od úvodních minut bylo každému ze tří nezaujatých diváků okolo sympatického pískového hřiště ve Strašnicích jasné, že Forejti jsou lepším týmem. Přesto jsme jenom my sami věděli, že herní převaha je podmíněná tím, že hráčů protivníka bylo méně. Ale na to se historie neptá, zkrátka a dobře se hrálo a hrálo se dobře. Forejti soupeře drtili a neustále se tlačili na jeho vápno, ale nepřesnosti zhatily nejednu šanci. Podparníci se marně snažili vyrážet do protiútoků, které ale zastavovala naše obrana. S postupem času se ale naše kombinace zkalibrovala, a tak ještě před půlí byl stav 2:0 v náš prospěch. Po výměně stran jsme na soupeře – od konce první půlky už v plném počtu hrajícímu – nastoupili s ještě větší vervou a záhy to bylo 3:0. Jenže pak se naše hra zbytečně zaměřila na bezhlavý útok. Soupeř, který tahal za kratší konec lana zápasu, zvolil stejnou taktiku. Míč se v rychlém sledu díval tu k brance naší, tu k soupeřově.

Naši souhru položil zcela hloupý a veskrze náhodný vlastní gól, který si připsal Venálův hrb. Pak se strhla mela hádek, kdo hraje a kdo ne, kdo neumí a kdo... taky ne. Protivník se naší vlastní vinou dostal na koně a obstřeloval naší bránu ze všech možných pozic. Na naše pokusy o zvrat v iniciativě reagoval nejméně stejně silnými hrozbami. Jeden z protihráčů vlétl plnou parou do úniku a už to bylo o gól. Chtě nechtě museli hoši na střídačce sledovat marnou snahu svých kolegů na hřišti, kteří se v řadě shromáždili na vápně, aniž by vyráželi vstříc postupujícímu nepříteli. Krátce před koncem padl poslední gól.
Oba týmy se tak spravedlivě rozdělily o šest gólů zápasu. Spravedlivě ale jenom početně. FC Forejt si zasloužil vyhrát, první poločas jednoznačně dominoval a závěrečný nátlak, kdy vztek osobní nahradil vztek herní, mohl přinést minimálně dvě branky. Nicméně se ukázalo staré známé – nedáš gól, nevyhraješ. My dali šest. Tři jako tým, který tlačil a táhnul za jeden provaz a tři jako tým, který se rozloží po hloupém gólu. Sedmý nám chyběl ke dvěma bodům za výhru.