TECUMSEH OBÍHÁ

Petr se mě ve vlaku do Radotína ptal, jestli jdu večer na tu Jirkovu narozeninovou oslavu. Aby ne, když je to i moje oslava, odvětil jsem dotčeně. Pravděpodobně jsem radotínským lidem sešel z mysli. Přitom jsem polovinu soboty strávil tím, že jsem pro ně ve friťáku chystal tři kila řízků, čímž jsem z tchynina domu vytvořil imitaci provozovny KFC (přepálený tuk se nedal vyvětrat). Třetina byla nicméně vepřových, protože Václav kuřecí nejí. Večer jsem pak Václava mimochodem bedlivě sledoval - nevzal si žádný. 


Na začátku to bylo v klubovně komorní. Když jsme přišli, bylo tam asi osm lidí a hrála naprosto strašlivá hudba, což okamžitě zaujalo mou manželku. Dozvěděla se, že je to přece Voxel. Postupem času se v přehrávači uhnízdily Tři sestry a hrály pořád dokola jako vždycky a nikdo neprotestoval.


Kromě krajně neobvyklých řízků, jež do budoucna budou sloužit jako mnemotechnická pomůcka, že je to i moje oslava, se objevila tradiční česneková pomazánka a bramborový salát. Abych byl spravedlivý a na chvilku opustil populární ublížený tón, tekutých dárků jsem dostal přibližně stejně jako Jirka a dost často měly i stejnou etiketu s plachetničkou. A navíc mám i poukázku na půjčení psa pro účely běhání, bez čehož se chudák Jirka bude muset obejít. Zato obdržel obrázek s medvědím párem oddávajícím se erotice, jenže to neocenil, protože každý až na Milana ví, že Jirka potřebuje tekuté dárky. (Od nás mimochodem dostal ponožky, však měl taky každou jinou).


Pak někdo dostal skvělý nápad, že se postaví pingpongový stůl. Obíhačka v době největší popularity přitáhla asi patnáct lidí a hráli jsme ji asi pět hodin. Pálek bylo dost, ale Péťa se rozhodl, že bude hrát s Tecumsehem. S náčelníkem kmene Šavanů vytvořili dobrý tým a inspirovali řadu dalších, kteří si řekli, že běžné pálky jsou pro lidi bez fantazie. Já jsem si zvolil ještě drsnější cestu ke hvězdám (a - a to je podstatnější - mermomocí jsem chtěl být zajímavý) a hrál jsem třeba s lopatkou na uhlí, bowlingovým pohárem, hubicí od vysavače i várnicí na čaj. A hrál bych i lapačem snů, kdyby ho někdo tak důkladně nepřidělal.

Stejně jako se po Tecumsehově smrti zbytky indiánské koalice rozpadly, po odjezdu Marušky, Péti, Vaška a Haninečky spěla oslava do terminální fáze. S Petrem jsme se pokoušeli hrát na kytary, ale Tři sestry to odmítaly zabalit. V půl třetí jsem objevil u školy zbloudilého taxíka a zase jsem se ztratil Radotínským z mysli.


Druhý den jsem trochu zaspal a vařil oběd tak dlouho, až jsem na uklízení po oslavě dorazil přesně ve chvíli, kdy Jirka zamykal dveře vysmýčené klubovny. Koneckonců, je to jeho oslava.

text a fotky Řízek

GRAND FINALE

"Vy jdete běhat? V téhle zimě? No ale nejste sám, ve vlaku je takových lidí spousta," informoval mě průvodčí v motoráku poté, co si změřil moje elastické oblečení. Byli to ti, kteří dbali na doporučení organizátorů Trailové Závisti, aby na start ve Zvoli dojeli veřejnou dopravou a zbytek došli, že není moc kde parkovat. My jsme nedbali a Milana v legračním modrém autíčku, které je vyšší než širší a delší, nezastavila ani hrozba ledovky. Čekal na mě na zbraslavském nádraží a dovezl mě bezpečně.

Nejvíce to ovšem klouzalo v samotné Zvoli, konkrétně na chodníku. Cestu na start jsme nicméně zvládli, tak už zbývalo jen 17 kilometrů náročným terénem, který podle pořadatelů v dosahu Prahy věrně imituje divočinu. Trasu proti loňské premiéře lehce upravili a celý okruh posunuli, takže tam, kde jsme byli loni ještě svěží, nám budou pravděpodobně letos docházet síly. A tam, kde nám loni docházely síly, nám budou pravděpodobně docházet i letos.

Dostali jsme jakési bioeko bezlepkové veganské nudle, nad námi kroužil kamerový dron a asi 250 lidí se po zmrzlé cestě rozběhlo strašně rychle za zimním dobrodružstvím, které jim mělo vynahradit adrenalin předvánočního nakupování v obchodních centrech. Milan nejenže jezdí legračním autem s malinkatými koly, navíc měl na hlavě roztomilou čepici a na startovním čísle jméno Lenka a stejně jako všechny případné další Lenky mi na prvních dvou kilometrech vedoucích převážně z kopce děsivě utekl. Pravda, jedna slečna těsně přede mnou hodila tygra a chytila zajíce, ale zvedla se a dělala jakoby nic.

Ty první milé kilometry byly určené k tomu, aby se startovní pole roztrhalo, než se vřítí na lesní pěšinky. Bohužel se roztrhalo přesně tak, že jeho největší cucky zůstaly přede mnou. Když už jsem se konečně zahřál, rozkoukal a chtěl jsem se pustit do závodění, vlekl jsem se po úzké stezce za nimi anebo je obíhal a ušetřenou energii vydával naprosto nehospodárně.

Čerstvěji působící Milan alias Lenka se mi dočista ztratil z dohledu. Fáborky a šipky nás navedly do parádní rokle, kde se asi patnáctkrát brodí potůček a skáče přes kaluže. Jak se každý snažil zůstat v suchu! Ale marně! Aspoň teda já. Pak se ve frontě vyšla kolmá stěna, kterou se loni končilo.

Po dlouhém seběhu ke zbraslavské zoo, kde jsem najednou byl úplně sám, až to bylo děsivé, jsme měli první polovinu za sebou. Pobryndal jsem se občerstvovací vodou a zvolna vyrazil do nejhoršího kopce na Závist. Ten mám zvláštním způsobem rád, jsou tam výhledy na Zbraslav a řeku, kaplička a tak, a i tentokrát jsem se dotáhl na zhruba patnáctičlennou skupinku, která si to vykračovala za Milanem. Nad kapličkou jsem Milana minul a pokusili jsme se pozdravit a nějak navzájem povzbudit, ale vyšly z toho spíš takové skřeky neolitického typu. Myslel jsem, že poběžíme jako tým, jako to vždycky říkám, a nikdy to nevyjde, jenže nahoře na hradišti už jsem byl zase úplně sám.

Problém tohohle závodu je v tom, že vůbec nevede rovně. Skrz rokli jsme spadli zase skoro k řece do Jarova a pak už se mi do kopce fakt vůbec nechtělo. Předešel mě muž s batohem, kterému jsem svým šklebem zkazil jeho selfie, a on mi navrch ještě nabídl pití. Tak jsme se doplahočili na nejhezčí výhled nad řeku, na jakousi kamenitou stráň a samozřejmě jsme zase museli až dolů k trati Posázavského pacifiku.

Už zbývalo jen vyškrábat se skrz poslední údolí a krásné serpentiny zpět do Zvole. Někdo vtipný tenhle úsek na internetu pojmenoval Závist Grand Finale. Cítil jsem skutečně něco mezi pompézností a toaletním papírem. Vůbec se mi nechtělo běžet a pěšinku jsem zašpuntoval stejně jako předtím Milan nad zbraslavskou zoo. Kráčelo za mnou asi deset unavených lidí, někteří se pokoušeli mě hecovat, což jsem odfiltroval, pak se nějaká paní Rambová rozhodla, že nám uteče, tak jsem utíkal s ní. Najednou se objevilo pole, fotbalové hřiště a cílová nafukovací brána. Paní Rambové jsem zbaběle utekl a jmenovat se Lenka, stal bych se třetí nejlepší ženou.

Dal jsem si bioeko bezlepkový vývar bez éček a čekal, až doběhne Milan a začne sněžit. Oboje se stalo skoro naráz. Padali takoví ti nacucaní, obrovští kocouři a na trávníku se uvelebili a odmítali roztát. Přesně to závodu chybělo; to jediné jsem záviděl těm, co byli ještě na trati. (Trailově záviděl).

text Řízek, foto Jiří Januška - Raceshots.cz a Ř.

BLBÉ OBDOBÍ FOREJTŮ

Náš nefotbalový tým je v posledních dnech trochu ve stínu stejnojmenného hradního protokoláře, toho času na odchodu. Oba mají nicméně společné, že se jim posledních pár dní zrovna příliš nevyvedlo.

Pokud budu pokračovat v nevtipných paralelách, tak zatímco pan Forejt pravděpodobně kvůli bílému prášku a těm dalším věcem přišel o post velvyslance ve Vatikánu, tedy o kariérní postup, my jsme dvěma porážkami na závěr sezony přišli o možný postup do předposlední ligy.

U nás rozhodl především zápas proti FC Rosengart, který jsme prohráli 6:8 v Záběhlicích hned vedle čínské restaurace. Kdybychom tam totiž uspěli, rýsovalo se teoreticky třetí místo, šampus, panáky, skandování jednoduchých sloganů zakončených "hop, hop, hop", vyčítavé telefonáty manželek a na jaře zase smutný sestup. Jenže to nějak nevyšlo.

Přestřelka se odehrála v ukrutné zimě a podivné mlze a já jsem ji sledoval od postranní čáry, neboť jsem si vymyslel zdravotní problém s třísly a přilehlým územím.

Průběh utkání byl přinejmenším nadějný. Bohužel jsme ze situace, kdy každá naše střela skončila nejméně jedním gólem, nevytěžili výraznější vedení. Naopak se časem v mlze rozkoukal nejlepší hráč soupeře. Vlasatý kanonýr se pak prosazoval prakticky pokaždé, když se objevil na naší polovině, a nebylo ho možné uhlídat. Nebo aspoň kluci tvrdili, že to nejde.

Padaly dost divné góly na obou stranách. Matyáš třeba dvakrát skóroval hlavou (!). Bohužel v druhém poločase Rosengart už povětšinou vedl a i naše dotahování bylo takové jepičí.

V posledním kole tak už vlastně nebylo o co hrát, s postupujícím Rošambem jsme si mohli maximálně spravit chuť, anebo si utvrdit, že osmá liga k nám prostě ladí. Do branky jsem se vrátil, protože po porovnání bolístek jsme s bratrem usoudili, že jeho čerstvě zjištěná mononukleóza je přece jen horší.

Týmu to moc neprospělo: po celkem vyrovnaném začátku se nějak stalo, že jsem chtěl hodit balon daleko pryč, jenže pak Luboš zařval: "Dej to Kajetánovi!" a já jsem na poslední chvíli poslechl a míč poslal zhruba jeho směrem. Jenže soupeř asi tušil, že se Kajetán jmenuje Kajetán, takže náhle změnil směr a vyrazil pro volný míč, který pohodlně poslal do prázdné branky. V reálu to vypadalo ještě trapněji než takhle popsané. Možná, kdybych změnil font na Comic Sans, bylo by to adekvátní.

I my jsme měli pár šancí, jenže místo toho jsme dostali další dva góly z naprosto stejného místa do naprosto stejné šibenice. Pak se ještě někdo trefil z voleje placírkou k tyčce a sezóna skončila porážkou 0:4 a propadem na šesté místo. Vlastně jsme pak ještě šli na chvilku do hospody.

Více fotek zde.

text a fotky Řízek

WAS IST DAS TRDELNIK?

Luboš nevynechá jediné utkání hanspaulky. Přijde prostě vždycky; má lepší účast než rozhodčí. Kromě toho údajně nikdy nebyl za hranicemi. Dlouho jsem si myslel, že těmito dvěma zvrhlými charakteristikami jeho výjimečnost končí. Po jedné pozápasové diskusi ovšem vyšlo najevo, že tento v podstatě nenápadný člověk neuvěřitelně dobře maluje. Především mandarinky a lodě. Když jsme dumali, co mu dát k třicetinám, přišli jsme celkem logicky na cestu do zahraničí - za obrazy.

A tak jednou v sobotu procházíme drážďanský Zwinger a obdivujeme staré mistry. Luboš plátnům obvykle věnuje stručné recenze. U většiny z nich se krátce zastaví a řekne: "Ne" a Tizian či El Greco, kteří nás skrze ty malby pozorují, posmutní. U několika vyvolených řekne: "Jo" a Rembrandt se zaraduje. Pro nás laiky, kteří nemalujeme a občas nějaké zápasy v hanspaulce vynecháme, je tam příliš mnoho prdelatých andílků a biblických výjevů. Naštěstí na jednom z obrazů najdu živelně pářící se psy, což nás postupně všechny pobaví.

V jiné části areálu je výstava matematicko-fyzikálních udělátek. Nadchnu se hned na začátku díky senzačnímu hracímu strojku vyrobenému z medvěda a pořád doufám, že jich tam třeba bude ještě víc, ideálně celé stádo. Jenže ne, v Drážďanech se zjevně specializovali na jiné harampádí. Všude různé čočky, astroláby a vakuové pumpy. Dobrý je teploměr, který neměří na Celsiově škále, nýbrž na Delislově. Podle ní bylo ten den venku zhruba 150 stupňů. Celkem vzato je ozubených koleček ještě víc než andílků. Dojdeme až do místnosti plné nejrůznějších hodinek. "To je ale hodin," konstatuji s pohledem na levé zápěstí a jediný, kdo se nejsuššímu možnému vtipu směje, je Péťa a jsem mu za to vděčný.

Výlet má pevně v ruce Václav. Zavádí zásadu, že pod jezdeckou sochou se musí pít rum, je to prý tradice. Je odporná zima. Všude je slyšet mateřštinu a na trzích se tlačí davy lidí kolem rádoby dřevěného stánku, kde je napsáno "Was ist das Trdelnik?". Ti z nás, kteří neřídí dodávku, pijí něco teplého, co hoří. Teplota nápoje se blíží 0 stupňům Delisla. Paní německy naznačuje, že před konzumací je potřeba plamen sfouknout jak svíčku. Tenhle nápoj dodává lidem blažené úsměvy.

Dopravní muzeum připomíná, co všechno pohyblivému světu dalo východní Německo. A nebylo toho málo. Bohužel rudý sportovní wartburg se do výroby nedostal. Blažený úsměv Marušce vydrží kupodivu i při prolézání lokomotiv i pozorování modelové železnice, postupně však v ní i dalších ženách roste očekávání a napětí. Musíme totiž ještě do nákupního centra shánět levné hadry.

Je stejné jako kdekoli jinde, jen je v něm víc Čechů než u nás. V Primarku se rozdělujeme na koupěchtivé ženy a na otrávené muže (a koupěnechtivou ženu), kterým došlo pití. Zatímco si, aby se neřeklo, zkouším džíny, kolegové objeví v batohu poslední lahev vína a před zraky bezpečnostních kamer a našich krajanů ji vyprázdní během mého nekonečného váhání mezi velikostí 30 a 32.

Poslední punč - Vašek měl dostat ten dětský, který pije řidič, lituje dodatečně Hanka - a hurá k autu. Blikající kontrolku obelstíme cmrdnutím vody do chladiče a už jsme opravdu úplně na suchu. Zbývají jen rohlíky, jichž napekla Lubošova přítelkyně dostatek pro podstatně větší zájezd. Kolem sesouvající se dálnice je neprostupná mlha, ale to nevadí, hraje nám nekompromisní DJ Maruška a na zadních sedadlech rámusící dodávky se spí. Luboš si na své cestovatelské mapě může temperami vybarvit Německo a pak se pustit do další mandarinky.

text a fotky Řízek

LIDSKÁ SVÍČKOVÁ

Ani jsem nevěděl, že mám bedrokřížokyčelní sval. První setkání s ním bylo tak překvapivé, jako když jsem onehdy zjistil, že mám v autě homokinetický kloub. Kloub i sval člověk zpravidla nechává bez povšimnutí, dokud funguje. Pokud ne, je vůz i muž odstaven. A úpí.

Když muž úpí, úpí hodně. Upírá pozornost okolí na své úpění a sám se nedokáže věnovat ničemu jinému kromě úpění samotného anebo hovoru o něm. Hledá pro něj přiléhavá přirovnání. Zhruba pět za hodinu. Je tím únavný. "Tak si s tím někam zajdi!" rozhazuje rukama okolí, už zcela vyčerpané. "Ale kam, v sobotu dopoledne? Snad ne na pohotovost!" úpí muž.

Běžný muž to druhý den nevydrží, protože nemůže spát, jde si sednout do čekárny a po pěti hodinách možná přijde na řadu. Pokud je muž takzvaným kulichem, jde na řadu rovnou a pichlavé pohledy běžných lidí v čekárně se od něj odrážejí a zapichují se zpět do těch, kteří je vysílali, a jejich bolest se tím pádem ještě prohlubuje (je to něco mezi vúdú a akupunkturou). Tak jako tak se muž u lékaře dozví, že mu vlastně nic moc není.

Ne že by se s tím spokojil. Muž pátrá a úpí dál. On totiž ví, že mu něco je, jen neví co. Horší než bolest je nejistota. Kecám, není. Bolest je určitě horší. Je to jako kdyby tě někdo řezal žiletkou, ale zevnitř. Fyzioterapeutka z rozličných akordů úpění vyčte, že na vině je přetížený bedrokřížokyčelní sval. "U prasátka se tomu říká panenka, u kravičky svíčková," vysvětluje natvrdlému, jemuž je hned lépe. Svíčkové si váží.

Dalších několik dní se muž belhá. Po svých obvyklých běžeckých a cyklistických trasách se s odporem kodrcá tramvajemi a smradlavým metrem, aniž by to kohokoli byť jen náznakem zajímalo. Nikdo ho nepouští sednout. Dopravní prostředky mu ujíždějí, není schopen je doběhnout. Lituje se. Ach, jak moc se lituje!

Tím spíš, když mu jednoho dne pošťák přiveze nové běžecké boty. Pro samé utrpení zapomene, že si je před týdnem objednával. Jenže nemůže běhat, jen se kolébá. Boty putují do skříně a kocour Pepan do krabice, ať z toho aspoň někdo něco má.

A pak se to muži najednou začne trochu líbit. Místo večerního běhu v počítačové hře vybuduje fungující dopravní impérium a pak zkrachuje. Místo šlapání na kole do práce si v metru v klidu přečte knížku, málem zapomene vystoupit a cestou si koupí kafe. Upeče štrúdl. Luxuje. Umyje nádobí. Až to všem začne být protivné, včetně toho svalu. Sama lidská svíčková si pak sáhne do svědomí, půjde do sebe a radši přestane bolet. Všichni doufáme.

text a foto Řízek

O RŮŽOVÉ VÍLE A POMALÉM CHASNÍKOVI

Představuji si Velkou kunratickou jako papundeklovou studiovkovou pohádku v hlavní roli asi s dvacetiletým Čenským. Za zvuků fanfáry, kterou složil Vadim Petrov a nahrál Filmový symfonický orchestr pod vedením Františka Belfína, nastupují udatní borci v podivných kostýmech. Jsou odhodlaní zdolat sedmero hor a brodů, za kterými se nachází princezna a horký čaj. Ve skutečnosti jsou ty hory a brody jen troje, protože tvůrčí skupině před třiaosmdesáti lety došel papundekl. Cestou možná narazí na draka, vlka anebo podobná zvířata, v Krčském lese pravděpodobněji na nějakou zmatenou srnku.

Na startu máme zavalitého chasníka Tomáše (Čenský?). Posnídal buchty a ionťák a je hotov utkat se s kýmkoli. Celá ta pohádka ovšem je, jak malí diváci posléze prokouknou, o souboji mezi ním a spanilou vílou Marianou (Aťka Janoušková?). Té všichni fandí, protože je maličká a růžová a navenek působí křehce. V sázce je hodně. Kdo z nich dvou tři kopce pomaleji překoná a k horkému čaji později se dostane, bude o páteř kratší (dospělí z toho dovodí, že bude muset vstoupit do ČSSD). Tak to bylo v první verzi scénáře. Nakonec to tvůrci zmírnili na to, že bude na svém těle muset navždy nosit cejch (bude se muset nechat potetovat).

Hrdinové se blíží k prvnímu brodu. Je zákeřný. V potoce nejspíš číhá vodník a tipnul bych si, že ho hraje Josef Dvořák, utopil generace dětí. Pozná se to podle těch hypnoticky pohybující se reflektorů, symbolizují jakési mámení. Jsou to možná blesky foťáků. Oba soupeři to ale zvládnou a bok po boku neohroženě stoupají na první horu. A předbíhá je trpaslík.

Chasník Tomáš

Každá pohádka má totiž taky svou stafáž. Slouží k tomu, aby se natáhla stopáž. Ostatně mohla by mluvit ve verších. Tak třeba takový ošklivý trpaslík Lukáš umí překonávat hory strašně rychle a děti milují jeho podkolenky narychlo objednané z fundusu a vytažené až ke kyčlím a smějí se jeho hekání. Umí taky předstírat mrtvého a naopak. Dále tu máme chasníkova panoše Slížáka, jenž zvládá celou řadu jiných věcí a některé i naráz, jenže v běžné pohádce ani na Kunratické nejsou k užitku. A lokaj Libor je spíš takový odstrašující příklad, že nikotin není čarovný lektvar a že bowlingem ještě žádný hrdina nad drakem či kopci nevyzrál.

Na druhé hoře se láme chleba. Je strmá a na jejím vrcholu, který se ztrácí v mracích, je černokněžníkův hrad. "To cigáro před během bylo navíc, ostatně asi i ten chleba krajíc," povzdechne si Libor a děti se smějí, zatímco věrně předstírá, že zvrací. To opravdoví hrdinové, Mariana a Tomáš, dál jdou bok po boku. Jen vílí krok je lehčí, snad že ji mravenečkové anebo lesní povětří nadnáší. A taky nemusí tahat sto devět kilo živé váhy jako Čenský.

Třetí hora je skleněná. "Hek hek, zase jsem sebou sek," uleví si trpaslík, zatímco bezmocně klouže po hoře z ledového polystyrenu. Děti pády milují. Nikdo jiný nepadá. Víla Mariana zatím získává rozhodující náskok. V cíli, pohádkovém království zpocených těl, vrací půjčený čip a poraženému chasníkovi připíjí teplým čajem. Radost poddaných, tanec a skupinový zpěv lidových písní.

A jak dopadla stafáž? Trpaslík, v podstatě idiot, ale zábavný svou vytrvalou snahou, se snažil předstihnout svůj loňský stín, což - jak se ukáže - nejde. Další dva chtěli to putování z ateliéru 1 přes vyvýšené ateliéry 2, 3 a 4 a zpět do ateliéru 1 hlavně ve zdraví přežít, což se jim v zásadě podaří.

Na konci je bál. Hraje hudba (řvou děti) a nese se guláš a víno, to se v pohádkách smí (vždycky mě to udivovalo) a hoduje se. Chasník se usmiřuje s vílou i s vidinou kérky. A pak i se stafáží odcházejí do vířivky.

Děti, dobrou.

KONEC
MMXVI

text Řízek, fotky Maruška, Slížák, ktfoto.com.

MOZOLY PROTI UHRŮM

Déjà vu je zapeklitá věc. Hlavně napsat správně ta znamínka. Patnáctiletí kluci s uhrovitou pletí a v dresech, které jim nažehlila maminka, nervózně pomrkávají na své fotbalové protihráče - plešatějící tatíky s pivními mozoly. Nezažili jsme to už někdy? A jo, takhle přesně začínal FC Forejt. Před patnácti lety. Na zápasy hanspaulky jsme cestovali vlakem a metrem a v teplákách, někteří z nás se nepřevlékali, a distribuovali tak odpornou škváru z Pankráce a Karlína zpět do Radotína. A maminky vždycky spráskly ruce. A většinou jsme prohrávali. Jen ty dresy jsme mívali podivně zelené, ne zářivě bílé jako tihle mládenci.

Proti KáGéčku C jsme tedy nastoupili už vybaveni těmi plešemi a mozoly. A s tendencí podcenit soupeře t. č. na posledním místě, zvlášť když teď jedeme na vítězné vlně - tři výhry po sobě, to u nás nebývá zvykem. Navíc v minulém zápase jsme předvedli asi nejlepší výkon za posledních několik sezon a porazili tým z popředí tabulky, JZD Slivenec, drtivě 5:1. Tak jsme si nějak mysleli, že to už půjde samo.

Od té doby, co kapitán vypadá jako
fotbalista, se naše výkony zlepšily.

Jenže křesťanští gymnazisté se do nás nebojácně pustili a jejich ještě štíhlá a běhavá těla (nikde žádné ortézy a jiné protetické pomůcky) byla všude nějak rychleji než ta naše. Když navíc mládenci nesmlouvavě zakončili přímák do šibenice, Forejt zase po čase musel dotahovat.

Vrhli jsme veškeré síly do útoku, ale bylo to marné. Jiřina šel třeba sám na branku, jenže namířil do tyčky. Další střely šly mimo, nebo je pochytal fantom v oranžovém dresu (na snímku uprostřed), kterého jsme náramně rozchytali. A KáGéčko nám naopak soustavně utíkalo do brejků - a třebaže jsem kvůli podobnosti svého hnusného sepraného mundúru s nažehlenými bělostnými dresy soupeře musel chytat jen v triku, zima mi fakt nebyla.

O poločase nám začínalo být trochu ouzko. Tím spíš po další čtvrthodině, kdy se skóre pořád neměnilo, navzdory tomu, že hrálo dočista zběsile a hekticky a že jsme měli už asi čtyřicátou střelu na branku. Nervózní Jirka už křičel na všechny spoluhráče, nejen na mě, že blbě a pomalu rozehrávám. Útočníci se chytali za hlavu po dalších a dalších neproměněných šancích. "Ani neví, jak to chytil," hlesl Luboš poté, co brankář jeho jistý gól vytáhl těsně nad břevno. A naopak na druhé straně jsme měli několikrát ohromnou kliku.

Až sedm minut před koncem se Matyášovi podařilo vyrovnat. A když už to vypadalo, že si mladíci za sympatickou hru odvezou bod, zrodil se dvě minuty před koncem divoký závar s nějakými trefenými tyčkami, na jehož konci byl Kajetán, kterému se odrazil proti noze balon. Stál přesně v těch místech, odkud by se dala parádně přestřelit branka až někam k metru na Opatov a odtud dál směrem ke starému Chodovu, a nikdo by se pořádně nedivil. Leckdo si možná už představoval ten opruz, jak budeme muset potmě hledat zakopnutý míč.

V devíti z deseti případů by to tak skončilo, ovšem Kajetán nádherně trefil růžek branky. A tak jsme se radovali a mladí kluci byli děsně zklamaní, tak jako jsme bývali my, než jsme časem zjistili, že je to vlastně jen poslední hanspaulská liga a že na to naše skuhrání stejně není nikdo zvědav.

text a foto Řízek

SAD

V sobotu vstáváme absurdně brzo, protože jedeme na chatu. Nabitý itinerář začíná cestou do Benešova ke kadeřnici, která bůhvíproč stříhává mou manželku i tchyni a zároveň působí střídavě jako vztahová poradkyně i jako osoba, která si chce nechat vztahově poradit. A poslouchá Michala Davida. Na zadním sedadle je i kocour Pepan. Netuší, která bije a proč ho dnes nenechali válet doma.

Kocoura vypouštím na zahradě a okamžitě někde radostně mizí. Klasicky se nažere trávy a bude mu blbě. V domě najednou nikdo není a je tam podivné ticho, až je mi smutno. Než se na zahradě objeví někdo, asi najatý zahradník, s nastartovanou motorovou pilou.

Uplyne čas vymezený pro stříhání, vracím se pro manželku a tchyni a po velkém soustředění nezapomenu pochválit určitou změnu jejich vizáže (správně jsem tipl, že má manželka tmavší hlavu, něco se nicméně událo i s tchyninou frizúrou, těžko určit co). Kadeřnice má zrovna období, kdy sama potřebuje radit, vzdychá a rozhazuje rukama. Vždy mám pocit, že manželce po návštěvě v salónu dočasně klesne inteligence. Tentokrát se to projevuje tím, že mluví o možném tetování (o tom normálně nemluví). Možná si v duchu pobrukuje Děti ráje.

Přesně podle plánu jedeme do ovocné školky. Má krásné webovky, na fotce jsou modré traktory v obležení rozesmátých mladých budoucích sadařů, díky nimž Benešovsko rozkvete. Sad je dovedně ukrytý za podchodem pod hlavní silnicí. Rozesmáté traktory nikde, ale vítá nás panáčkující kokršpaněl a drobná paní v holinkách. Abych se na novou životní situaci - sázení stromů a keřů - připravil, přečetl jsem pár stránek socialistické učebnice Základy sadařství a ovocnářství. Ale absolutně netuším, která bije, jsem jak ten kocour na zadním sedadle auta. "Podívejte se, my potřebujeme nějakou jabloň a třeba dvě švestky, nějaké angrešty a rybízy, ale prosím berte ohled na to, že jsme blbci," žádám paní poté, co se táže, jaké je na pozemku podloží, a klade i řadu dalších otázek, na které neznáme odpověď.

Vše se pak zjednoduší. Paní přestane mluvit v jinotajích a její holinky nás zavedou k výstavce jablíček. To nejhezčí a nejvoňavější z nich vyplodí přesně ten pahýlek, co za chvíli naložím do kufru auta, už za pár let - pokud naši péči náhodou přežije. Čekám, že paní bude mít připravené ještě nějaké instruktážní obrázky s konývkou, sluníčkem a nějakými veselými zvířátky - usměvavý ježeček by třeba mohl na trakaři převážet červenolící jablíčka. Ale ne, už mi jen na papírek napíše tajuplné zaříkadlo, kterým se v obchodě s chemií objednává prostředek proti zajícům. Když odjíždíme, kokršpaněl panáčkuje.

Následuje oběd. Postupně přijíždějí rodina ženiny sestry s dvojicí dětí, z nichž jedno naštěstí spí, a později i tchán. Vládne hluk a chaos jako v odbavovací hale letiště. Klopýtáme přes rozsypané hračky. Svěřili mi uválení játrových knedlíčků, což je znakem prestiže, kterou jsem v rodině získal. Bohužel zrovna knedlíčky jsou terčem kritiky, protože masna v nich nechala kousky kostí. Tchán vynalezl disciplínu házení masem a patří v ní ke světové špičce, kotlety proto kolují mezi různými talíři. A ananas jako moučník v rozhodující chvíli selhal - je nějaký nahnilý.

Jdeme radši ven. S tchyní vymýšlíme, kde ten nový ovocný les časem vznikne. Nejlépe tak, aby nebylo vidět na všetečnou sousedku. U kompostu prý bývávaly senzační švestky, když Maruška ještě tahala kačera. Se synovcem Mikulášem tam vykopeme kráter. Nejdříve díru otestuje on (zasadit dítě, postavit strom, zplodit dům), pak do ní umístíme a zasypeme domnělou slivoň. Pak se samozřejmě ukáže, že je to jabloň. Zbylé dva stromy (jednou nám poskytnou surovinu na domácí slivovici) strategicky umístíme tak, aby tchán nemohl projet zahradním traktůrkem. Mikuláš všechno tak zuřivě zalívá zelenou konývkou, že bychom bez problémů mohli začít pěstovat rýži.

Už bez dětského a vlastně i jakéhokoli doprovodu (manželka šla běhat, tchyně šla venčit děti) kopu další krátery, sázím angrešty a rybízy a vážu je ke kovovým tyčkám, se kterými předtím Mikuláš patrně pronásledoval kocoura. S dovedně skrývaným despektem mě pozoruje pán s motorovkou i jeho partnerka, která vyplela záhony a pokuřuje.

Když jedeme domů, kocour se snaží předstírat, že ho ta cesta strašně irituje, ale zmáhá ho únava. Žena nic nepředstírá a spí. Já se z celodenního předstírání, že jsem nadšený ovocnář, naopak vracím do reality a objevuji, jak je najednou taková klidná a nudná. Víkendy na manželčině chatě režíruje Menzel napůl s Havlem.

text a foto Řízek

PROMĚNA ŽENY

"Lukáš zase někde běhá," mávala pokaždé moje žena rukou, kroutila hlavou a říkala to nad vínem svým kamarádkám tónem, jako bych se někde nechával věšet na háky, nebo bych se převlékal za elfa a mlátil se v lese s jinými elfy sekyrami obalenými molitanem. A pak šla do solárka.

Ta samá žena má teď dvoje běžecké boty (na asfalt i do lesa), měřič tepu, tréninkový plán a ambici doběhnout Velkou kunratickou, samozřejmě po "chlapské" trase - překonat tři brody a vyškrábat se na Hrádek i na dva další kopce.

Vše se zlomilo na jednom narozeninovém večírku. Uprostřed zábavy se svým švagrem uzavřela bizarní sázku, jejímž předmětem je právě účast na legendárním závodě. Zatímco rychlejší z této dvojice se v cíli může těšit na teplý čaj a nehynoucí slávu, poraženého čeká něco tak šíleného, že to ani napsat nemohu. Ale věřte mi, nechtěli byste to. A nepřáli byste to ani svému příbuznému, byť "jen" sešvagřenému.

I po vystřízlivění obě strany nicméně seznaly, že sázka platí. Zatímco švagr Tomáš začal okamžitě zprudka hubnout a je to i znát, Maruška vyrazila do sportovních potřeb a vrátila se v růžovém. Pak vyrazila na konzultaci s trenérkou. Doma se následně objevila s několika hustě popsanými listy papíru a takřka nábožně opakovala tajuplné výrazy jako běžecká abeceda nebo fartlek. Pak nazula růžové, nebo fialové boty a skutečně začala běhat. A teď, když potmě kluše Kunratickým lesem, zdraví kolegy běžce pokynutím, jako by to dělala odjakživa.

V obou rodinách prožívají přípravy na závod stejně. A přejí si, aby už to konečně nějak proběhlo. Nedočkaví duelanti se totiž pohybují v jakýchsi sinusoidách (od "Běželo se mi dneska krásně, mám to v kapse" po "Bolí mě celý tělo, v životě ho nemůžu porazit, vždyť je obrovskej. A ty brody. Já vůbec nevím, jak se mám skrz ten potok dostat. Asi tam zastavím na břehu a budu stát a koukat."). Na okolí potom je, aby vždy přesně odhadlo, kdy se rozpoložení změnilo, a podle toho buď mírnilo, nebo dodávalo optimismus a sebevědomí a v mezidobí masírovalo bolavé svaly a přidávalo nějaké rady kolem taktiky. Celé je to sofistikovaný proces podobný třeba vypuštění nějaké družice. A je to stejně otravné, jako když se připravuji na nějaký maraton.

Když se závodník trochu uklidní, posílá svému soupeři namachrované esemesky. Když zrovna klidný není, rodina se pokradmu pokouší se zástupci té druhé dohodnout zmírnění drsné sázky. Právníci tomu říkají dohadovací řízení a nastává tehdy, když si obě strany uvědomují, že je to vážně průser.

Celé to však má i své milé stránky. Třeba když uřícení oddychujeme na spadaném listí po společném výklusu. Za čtrnáct dní bude ale s manželskými běhy konec. Vítězná, nebo zahanbená Maruška se vrátí do solárka, k vínu a kamarádkám a z běhání bude opět pofidérní kratochvíle nevybouřených zvrhlíků.

text Řízek, foto Maruška

KRETÉNI PROTI DEBILŮM

Je to něco jako zápasy MMA, ve kterých je dovoleno všechno. Akorát místo skutečných svalnatých gladiátorů, kteří se v ringu kopou do rozkroku a utrhávají si uši, se zde podobným způsobem utkávají jedinci daleko za zenitem, nejen sportovním, ale dost často i životním.

Utkání osmé hanspaulské ligy, obvykle fotbalové, se občas zvrhnou. Zpravidla tehdy, když jeden tým neunese způsob hry druhého. Anebo prostě proto, že to jsou idioti. Jedni, nebo druzí, dost často napříč celým hřištěm.

"Ty kreténe, jestli mi ještě jednou řekneš "debile", dám ti pěstí," běží rozzuřený hráč týmu Krabí výměšky za naším Kajetánem, který zrovna odpočívá na střídačce. Kajetán mu něco dlouze vysvětluje a zakončuje nejspíš slovem, které hráči Výměšků vadilo. Ten se napřahuje... a poplácá ho po tváři.

A najednou je mela, u postranní čáry diskutuje a postrkává se hlouček zpocených strýců, polovina má žluto-černé dresy, druhá oranžové. Společné mají to, že nikdo z nich neumí hrát fotbal. Jsem mezi nimi dokonce i já, ani nevím, jak jsem se tam z branky dostal, a pokouším se odsunout masivního hráče s přezdívkou Bambus, který do mě před pár minutami dost nešetrně zajel, načež jsem na něj začal hystericky ječet nejrůznější vulgarismy (a pak jsem se mu omlouval, ono to zas tak strašné nebylo), no a teď se rozpřahuje na moje kamarády.

Brunátných diskutérů je celá řada a vlastně ani nevím, co konkrétně se řeší, ale řeší se to hodně divoce, každý hrozí, gestikuluje a nesmiřitelně se tváří. "FC Forejt odchází! FC Forejt jde pryč ze hřiště!" velí kapitán Václav na protest, nevím přesně proti čemu. Snažím se namítat, že za stavu 3:1 pro nás a pár minut před koncem by to nebylo úplně taktické. Vůbec mě neposlouchá, ale jeho naštěstí taky nikdo, takže odchází jen Václav, načež se vrací a po chvíli se zase začne hrát. Respektive vztekat se, stěžovat si u rozhodčího, prasit a oplácet.

"Tak to přizneeej!" hulákají na Marťase a dožadují se vhazování, ale Marťas nic nepřiznává, vhazujeme my a on utíká k soupeřově brance. Jedna kosa, druhá, koukám na rozhodčího, ale ten jen čumí, protože je rád, že je rád a že zatím nikdo nenapadá jeho. A pak to naštěstí ukončí.

"Vyhráli poprvý v životě," odtuší jeden z krabího týmu, protože se před zápasem podíval do tabulky naší ligy, kde jsme byli zcela poslední. Jenže tabulka lhala: vyhráli jsme už podruhé a jsme předposlední. A pevně doufáme, že hráči Krabích výměšků si najdou nějaký jiný sport, ve kterém by mohli vyniknout. Anebo že aspoň budou příště vynikat v nějaké jiné skupině než my.

text a foto Řízek

DERNIÉRA

Fotbalový reprezentant, o kterém jste v životě neslyšeli, ačkoli má bronz z mistrovství světa, se loučí s národním týmem. Přestože Dušanovi Pastorokovi experti prorokovali velkolepou reprezentační kariéru včetně postu kapitána, nakonec stihl jen třináct mezistátních zápasů.

Po úspěšném světovém šampionátu, kdy se ve výběru zabydlel, přišel totiž strmý pád. Nejprve národní tým převzal trenér s přezdívkou Alkoholik0 a při svém divokém experimentování se sestavou na Dušana nadobro zapomněl, stejně jako zapomněl na dobré mravy i všechny, kterým na reprezentaci záleželo. Pak mužstvo pochopitelně nepostoupilo z kvalifikace, Alkoholik0 se s ostudou poroučel a s ním i jeho výběr. Nový kouč, tentokrát už příčetný, pak bezmála třiatřicetiletému Dušanovi taktně, ale důrazně vzkázal, že už dá přednost mladším. Majiteli klubu bylo téměř do breku.

No a pak se ještě Dušan zranil, a to tak nějak po Rosického způsobu, tedy na dlouho. "V 80. minutě zápasu přerušují hráči týmu Forejt rozbíhající se akci a zakopávají míč do autu, protože jejich spoluhráč Dušan Pastorok se zjevně bez pomoci lékaře z trávníku nezvedne. Vypadá to hodně ošklivě," popsal komentátor smutnou událost.

Žádný Pastorok ve skutečnosti neexistuje. (Tedy přesněji řečeno v Litvínově žijí dva a pochybuji, že některý z nich je Dušan). Řeč je o internetové fotbalové manažerské hře Hattrick, součástí jejíž skomírající komunity jsem se před mnoha lety stal - a nejen já. Ale zatímco Vlastíkův FC Farkash paběrkuje v poslední VI. lize a Maruščin SK Neumann je pod nucenou správou (mojí; pořád doufám, že se Maruška k týmu někdy vrátí), můj FC Forejt letos postoupil do třetí nejvyšší soutěže, kde se i kvůli zraněnému Pastorokovi absolutně nechytá. Do životopisu si to asi nedám, ale je to tak.

Hattrick je jinak dost hrozná hra, zvlášť pokud na ni nahlížíme současnou optikou. Na jakýkoli úspěch se dlouho čeká (hraje se jen jeden mistrák za týden), navíc všechno blbě, tak nějak devadesátkově vypadá a musíte se srovnat i s tím, že vás budou porážet i třináctileté děti. Na druhou stranu, pokud máte v týmu talent Pastorokova typu (můj skaut si ho vyhlédl už jako teenagera), může se i z bahenní ligy s trochou štěstí dostat až na úplné výsluní. Počkáte-li pár let, v tomhle případě asi tak pět. Což je zase krásné, motivující a povznášející. Dokud se pak neobjeví nějaký Alkoholik0 a všechno nezničí!

Bývalý reprezentant se teď pod vedením klubového lékaře na stadionu, kde odehrál celou kariéru (na snímku), dává dohromady a hodlá se brzo zapojit do ostrých bojů o záchranu. A já hledám novou motivaci, proč zaplatit další roční předplatné takzvaného fanouška (hra vypadá o fous lépe a nejsou v ní reklamy). A pokud to někdo dočetl až sem, může se mi dodatečně vysmát za to, že za to ještě platím. Je to tak. Já a další dva třináctiletí. Dostanou příště na frak, spratci.

text Řízek, foto hattrick.org

POSLEDNÍ Z POSLEDNÍCH

Prožíváme s fotbalovým FC Forejt divnou sezonu. A spíš než divnou by asi bylo přesnější říct blbou. Po čtyřech kolech nemáme žádné body a jsme poslední v poslední lize po výsledcích 2:3, 2:9, 0:5 a 1:3. Přitom jádro týmu, které tvoří novinář, strojař, obchodní reprezentant a učitel, ale bohužel žádný fotbalista, se před sezonou jednoznačně shodlo na tom, že cílem je postup.

To, že se to letos nepodaří, je zjevné. Abychom se dostali aspoň na druhé postupové místo, muselo by ředitelství soutěže vyloučit přinejmenším deset našich soupeřů, což je jeví jako poměrně málo pravděpodobné. Ale kdoví: stejně tak nemožné se nám před začátkem sezony jevilo, že už fakt neexistuje nikdo jiný, kdo by hrál fotbal hůř než my.

Nejhůře dopadl duel se Serfy.cz, kdy jsme se absolutně nechytali a prohráli o sedm gólů. Naopak nejblíže jsme byli k relativnímu úspěchu v prvním kole, kdy jsme za stavu 2:3 měli za loket v zakrváceném obličeji mladého Matyáše v poslední minutě kopat penaltu.

Soutěž jsme začali nevšedně s brankářem Kubou, který mimochodem chytá výborně. Mě do branky zatím v podstatě nepustilo divné psychosomatické zranění prstu a kapitán, který mě raději vyslal do útoku, kde jsem měl zúročit své letité zkušenosti amatérského vytrvalostního běžce.

To se mi daří s tím, že se obvykle pohybuji v prostorách, kde nikdo jiný není a kam se sporadicky dostane míč, což je dílem příjemné, dílem zneklidňující. Z pozorování kolegů útočníků jsem nicméně zjistil, že jsou na tom podobně. Akorát když se k nim míč náhodou dostane, jsou schopni si jej předtím, než jej ztratí anebo nepochopitelně zakopnou daleko mimo branku, ještě chvíli hýčkat.

Získal jsem ale i cenné zkušenosti - už vím, že když se ke mně dvakrát za zápas balon dostane a zkusím se s ním rozběhnout směrem, kde tuším branku, zpravidla mě někdo ostře sejme zezadu. Přesto už jsem ovšem i dvakrát vystřelil (směrem) na branku a dal i jeden gól - to byl ovšem "důležitý" gól na 2:9, který jsem vsítil klasicky přes celé hřiště z výkopu, když jsem zrovna chytal. Dalších branek jsme moc nezaznamenali. V posledním zápase dal Marťas třeba tak divný gól, že se po něm soupeřovu brankáři omlouval.

Proč vlastně hrajeme tak strašně, není úplně jasné. "Chtělo by to víc pohybu, i když v posledním zápase jsme už pohyb zlepšili," přemítá kapitán Vašek. Však jsme taky hráli s týmem FELace, který tak jako my neměl žádné body (a už je díky tomu má). "Lepší souhru a být odvážnější, dávat míče rychleji od nohy," pokračuje a já si nejsem zcela jist, zda to není pro nefotbalisty, kteří se vidí jednou za týden ve chvíli, kdy dostávají strašný debakl, možná až moc ambiciózní plán.

"Co se mi líbí, je náš zápal a to, že se snažíme," vyzdvihuje motivátor Vašek. Nezbývá než doufat, že to příště bude stačit, nebo že se třeba soupeř nesejde. Nebo se můžeme tvářit, že to celé naše kopání je od začátku vlastně recese.

text a fotky Řízek

PODÉL KRÁSNÉHO MODRÉHO DUNAJE

Na dokonalosti údolí zvaného Wachau pracuje mocný Dunaj už řadu let. Krátce poté, co vyhladil veškeré terénní nerovnosti, na stráních nad řekou vyrostly hrady a zámky, réva, penziony a meruňky. Pak o tom Strauss složil notoricky známý valčík. Následně se na hladině objevily obrovské remorkéry a podél břehu natáhli silnici B3. Na ní, schováni za stánkem s grilovanými rybami, se s Vaškem natíráme vazelínou.

Na začátku

Maratony jsou utrpením takřka pro všechny zúčastněné. Řidiči na převážnou část dne přišli o tepnu spojující Kremži s Melkem a naše manželky zase o možnost trávit víkend jakkoli jinak. Stejně tak naše klouby. My jsme si své vytrpěli dokonce už předem.

Málo známý rakouský maraton byl Vaškovým dárkem k třicetinám; dárkem nechtěným, motivačním, jehož součástí jsem byl i já. Spolu jsme proto dva týdny před závodem absolvovali cvičný třicetikilometrový běh. Nepovedl se: došla nám slova, vlekli jsme zničené nohy podél krásné modré Vltavy ve tmě a v hrozné krizi, které obě padly příliš brzo. Na startu si přejeme, ať je to jiné.

A je. Klušu vedle nevidomého kluka. Toho jeho vodič drží na krátké šňůrce. Mají nádherné pravidelné tempo, jako by dohromady tvořili jakousi dálkově řízenou čtyřnohou soupravu, jíž uvádí do pohybu mocný zpětný setrvačník anebo skryté lano s navijákem. Vodič najednou posílá lahev s vodou, slepý kluk mi ji podává do prázdna, kde mě tuší. Krása a dojemnost té chvíle je prchavá, mizí v tom šíleném kvapu.

Obsluha přívozu

"Běžíš moc rychle," volá na mě manželka. Já vím, jenže nemohu jinak. Mám strach, že kdybych zpomalil, zastavím. A když zastavím, dostanu křeče. Pak bych se opřel o svodidla, předběhl by mě nejdříve funící pán v modrém, pak Vašek a pak tisíc plnoštíhlých dam, které bůhvíproč jdou část trasy s námi a trekovými hůlkami nekompromisně bodají do asfaltu. A to nechci.

Údolí je trochu podobné tomu, které si vybrousila Berounka. Jen je tu méně bizarních chatiček a více nazdobených hasičáren. Před jednou z nich řinčí krojovaná dechovková kapela. Hraje z partesu a jako z partesu. S údivem zjišťuji, že nic nenakopne unavené smysly lépe než tříčtvrteční žesťový rachot.

Na konci

Neodbytné umcaca mi duní hlavou další hodinu. Je to hudební podkres pro teleshopping místní cestovní agentury, který se živě odehrává okolo nás: navštivte Wachau, právě teď. Odpočiňte si na konci léta, svezte se na lodičce, dejte si meruňkové knedlíky a zapijte je ryzlinkem.

Anebo si můžete v poklusu dát banán, kousek spolknout a zapít ionťákem a zbytek nechat válet na patře, než se úplně rozpustí. Kremže je blízko (legendární hořčice se už tu vůbec nevyrábí), pozná se to podle zvýšeného počtu diváků, bab s hůlkami i projíždějících sanitek. I podle toho, že funění kluka v modrém, s nímž jsme se celou dobu míjeli, se vystupňovalo a konečně přebilo dechovku. Pak zmizel někde za mnou. On i vinice a meruňky a malebné údolí.

Silnice se loučí, trasa se z posledních sil klikatí městem a v dálce se zřejmě rýsuje cíl. A svítí čísla časomíry. 3:18:13! Největší euforii rychle vystřídá zima. Nedali mi tu blyštivou fólii, potácím se v koridoru a hledám Marušku. Marně, protože je s Hankou Vaškovou zdržel převozník přes Dunaj. "Půjčila byste mi prosím telefon? Ztratila se mi žena," zkouším německy na nějakou dívku a její asi otec mi gratuluje. Ne ke ztrátě, ale k tomu, že jsem v cíli. A pak se všichni (Vašek za 3:28) najdeme a je to zase dojemné, po schodech se vlečeme ke sprchám skrze stovky podobných příběhů.

A dechovka to balí, na silnici B3 pustili nakvašené řidiče a z oken voní meruňkové knedlíky.

text Řízek, foto a video Maruška a Hanka

PŘÍBĚHY TĚCH DRUHÝCH

"Je to přezdívka vůdce Nočních vlků," říká Lukáš smrtelně vážně, když v električce motající se Vysokými Tatrami hrajeme legendární výletovou hru slovní fotbal verze pro pokročilé. Spočívá to v tom, že slova neříkáte, ale popíšete je a další hráč navazuje na nevyslovené slovo, a tak pořád dokola. Stejně jako mě šokovala Lukášova nápověda a jeho přesvědčení, že asi vím, jak se jmenuje jakýsi ruský motorkář (říká si Chirurg, pozn. red.), mně můj muž vyrazil dech i před měsícem, když pojal nápad, že nejlépe naše výročí oslavíme letem do Barcelony.

Každý, kdo mě zná, ví, že létání nesnáším. Lukyn je ale přesvědčen, že cvičení dělá mistra, a tak to zkouší. V únoru jsem se ještě překonala do Osla, teď už jsem Barcelonu sabotovala. Takže místo sangrie jsme popíjeli Tatranský čaj a kotníky nám neomývalo moře, ale místo toho bojovaly s vysokohorským terénem.

Pokud bychom vzali v potaz celkový strávený čas, nejvíc jsme se během našeho slovenského dobrodružství věnovali sezení ve vlaku. Na druhém místě skončil spánek a na třetím byly vysokohorské túry. Cesty ve vlaku jsme kromě slovního fotbalu trávili posloucháním cizích rozhovorů, což je záliba, kterou jsem měl v minulosti zakázanou, a o to víc si ji nyní užívám. Třeba mezi Starým Smokovcem a Tatranskou Lomnicí jsme si vyslechli tragický příběh o muži, který pochoval sedm příbuzných, a přesto jeho sousedé nemají o víkendech kde parkovat, protože jej zbylí příbuzní jezdí o to víc navštěvovat.

Když Lukyn konečně vyslechl příběhy rodáků z Popradu a dalších horských vísek, mohli jsme vyrazit na výlet. Ze Smokovce lanovkou na Hrebienok a pěkně po svých. Vodopády, kameny, lidi, kameny, spousta lidí s dětmi, kameny, obvyklá buzerace:  "Jdeme pomalu." Kameny, méně lidí, Skalnaté pleso. Hurá. Na Lomnický štít není vidět, je v mracích. Nicméně přesvědčuju Lukáše, ale spíš sama sebe, že kdyby svítilo slunce, určitě tam tou lanovkou vyjedeme. Všechno lepší než letadlo.

Místo barcelonského Gaudího obdivujeme Laca Kulangu. Tatranský Laco sice není věhlasný architekt, zato na svých bedrech vynosil minimálně tolik, co Gaudí postavil. Na chatrné konstrukci připomínající žebřík dokázal z údolí na hřeben vynést i přes dvě stě kilo plynových bomb, sudů se Šarišem i brynzových halušek. A když nenosil, plodil děti a zachraňoval chaty odsouzené k zániku. Laco je nejen Gaudí, ale i tatranský Chuck Norris.

Bylo nám ctí se s tímto skromným chlapíkem, který o sobě popsal několik informačních tabulí v jím zachráněné Skalnaté chatě, seznámit. A jeho příběh teď šířit dál, když tedy zrovna nebudeme poslouchat příběhy těch druhých.

text Maruška a Řízek, foto Ř.

FRANCESCO TOTTI

Byla to událost začínajícího podzimu, a to jak toho fotbalového, tak mého soukromého. Do města piva, mých studií a mistra české fotbalové ligy měl přijet AS Řím. A dovézt legendu italského fotbalu -Francesca Tottiho.

Bylo mi patnáct, a zatímco holky ze třídy ujížděly na klucích z boybandů a posílaly smsky do Esa, já sjížděla fotbalový zápasy Gambrinus ligy a sledovala Pavla Nedvěda. Těžko říct, co je horší – nicméně předplacený ProFotball a Hattrick pro mě byly Bible. Moje specialita byla především Serie A neboli italská liga. Nedvěd, Inzaghi a …Totti. To všechno byli moji bozi.

Těžko jsem tak mohla o 13 let později ignorovat, že jedna z ikony mého dospívání byla v Čechách. Jenže lístky na atraktivní duel nešlo sehnat ani přes kontroverzní podnikatele. Naštěstí zasáhlo duo Karel a Milan Prouzovi.

A tak jsme ve čtvrtek 15. září nasedli s Lukynem do modrého blesku a vydali se směr Beroun, kde na nás lístky čekaly. Po faux pas s tím, komu kdo co dává, vydala recepční Tipsportu lupeny na fotbal snů a do Štruncáků jsme dorazili za minutu výkop a běželi jsme rovnou…no rovnou do kotle. V ten se totiž změnil náš sektor poté, co se plzeňští rowdies minule uchýlili k jakémusi rasisitickému nešvaru a UEFA jim za trest zavřela tradiční kotel. Viktoriáni nelenili, vzali megafon a až na dva vykoupili lístky na horní tribunu.

Byl to zážitek! Celou dobu stojíte, to dá rozum. Podílíte se na pokřicích, pískotu, jásotu. Pak držíte barevné igelity a jste součástí chorea – všechno tohle znamená, že nemáte moc prostor věnovat se tomu, co se děje na trávníku. Jakmile toho začnete litovat, megafonista vás vyzve: „A teď za Viktorku do půl těla!“ A kolem vás vyvstane hradba zpocených smrdutých chlapských zad, prsou a zátylků, která víří různé pachy za skandování: „Na tribuně, nebo v hrobě, moje srdce patří tobě – Viktorka Plzeň!“ Už samo o sobě byla tohle děsná legrace.

Když fotbal, tak klobása.

Třešničkou na dortu bylo, že Totti opravdu nastoupil za stavu 1:1 na celých 15 minut. Devětatřicetiletý kanonýr už tedy moc neběhá, ale přihrává a centruje jako bůh. Gól nedal, ale pro mě to byl krásný návrat do dětství. Dokonce jsem Lukyna ukecávala, že zůstaneme po zápase a zamáváme jejich autobusu. „Maruško, přece ti není patnáct. Je to sice škoda, ale není,“ zpražil mě manžel. A dobře udělal.

Totti je sice pan hráč, ale po závěrečném hvizdu si to namířil rovnou do šatny a na prosbu plzeňského hráče o výměnu dresu jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Bylo to podobné zklamání, jako když jsem v šestnácti konečně přesedlala na boybandy, zamilovala se do frontmana Savage Garden a za čtyři roky jsem zjistila, že je homosexuál. Ale co už, člověk z některých věcí musí vyrůst tak trochu násilím.

A tak jsem jela domů z Plzně s parádním zážitkem a s klukem, který sice nevypadá jako Totti, nebere peníze jako Totti a jeho klub hraje o trochu hůř než AS Řím, ale kdyby někdo chtěl jeho dres, tak mu ho určitě dá. Protože je strašně hodnej a svý bláznivý ženě zařídil ty nejlepší fotbalový lístky.

text Maruška, foto M. a Řízek

PLAHOČÍME SE

Tady někde přece byla, ne? mžourali jsme zmateně z okýnka auta.

Kroužili jsme kolem parkoviště, kde jsme ji naposledy spatřili, jak dezorientovaní turisté hledající v Srbsku Karlštejn. Akorát že jsme hledali lanovku. Silnice tam byla, betonové parkoviště tam bylo, alpští velikáni tam taky byli. Ale ona nikde. Pokladna, kabinky, turnikety, pilíře, lana, nic.

Soutěska.

Rakouský Kaprun měl úplně jiné starosti než dva popletené výletníky. Nebylo koho se zeptat: "Promiňte, nebyla tady ještě nedávno taková stará lanovka? A pokud ano, tak kde je teď?" Místo toho jsme tedy vyrazili pěšky, ač jsem manželce slíbil pohodlné dovolenkové svezení ze 700 až do 1700 metrů nad mořem, namísto obvyklého plahočení ve strašném vedru do prudkého kopce. Že mi různé vnější okolnosti maří plány, se stává, ale tady jsem si byl skoro jist. Mapa i cestovatelské weby starou lanovku uváděly jako danost.

Nový obal čokolády Milka

Začali jsme se tedy plahočit. Pod námi nejdříve říčka Kapruner Ache vytvořila pohlednou soutěsku Sigmund-Thun-Klamm, kterou kromě nás objevili i českoslovenští turisté. Měli batohy, z kterých jim čouhaly plechovky a pet lahve s etiketami Kozel a Rajec, a na mokrých schodech se pohybovali v sandálech s ponožkami s jistotou podpořenou populárními hůlkami. Lanovkou bychom se bývali elegantně přenesli nad jejich hlavami až na vrchol.

Podlézáme nabitý ohradník.

Cesta se klikatila nejdříve nad jakousi nádrží, někde dole se cachtaly děti, a my jsme se v třicetistupňovém vedru drápali ostře vzhůru. Hovorný stařec se psy na mě spustil bodře a především německy, že máme krásný den a že se nám to tu pěkně šlape. "Ty asi nejsi z toho našeho okresu Pinzgau," dovtípí se pán z mých přerývaných odpovědí. Přiznávám, že ne. Že jsem z Česka - ze země, kde se neztrácejí lanovky (tu druhou část jsem nedovedl říct, ale myslel jsem si to).

Čím jsi v Rakousku výš, tím víc se objevuje krav. Některé se pasou i v lese. V určité nadmořské výšce pak krávy vystřídají ledovce. Jenže tam my už dnes nedojdeme. Vyškrábeme se jen na první kopec a bude nám to stačit - a může za to ta lanovka, respektive její absence.


Dá to trochu hledání, ale nakonec to máme. Nějaké místní noviny té zprávě věnovaly před dvěma lety podval jedné ze stránek. Lanovka na Maiskogel, nejstarší takové zařízení v oblasti Kaprunu, dojezdila už v listopadu 2014, po šedesáti letech provozu.

Článek je smutný. Dráze končila koncese a aby si ji udržela do budoucna, bylo by do oprav potřeba vrazit 2,5 milionu eur, což je ekonomický nonsens. Představenstvo si proto usmyslelo, že bude lepší dát 9 milionů za novou lanovku, která, až ji někdo postaví, nepovede z tak blbého místa, převeze násobně víc lidí a bude u ní i sjezdovka. Takže tu starou nařídili rozebrat. Zní to celkem rozumně. Jenže my jsme kvůli tomu spálení a ušlí.

Video z poslední jízdy lanovky.
---------------------

Nahoře na kopci by měla být hospoda. S výhledem na velikány, takovým tím rakouským "sedláckým salátem", jehož sedláctví zastupují klobásy, brambory a vajíčka, naopak salát supluje narychlo sehnaná, zbytečná zelenina, a především točeným radlerem. Servírka bude usměvavá a celkově potetovaná. Shodly se na tom mapa spolu s cestovatelskými servery.

Hospoda tam naštěstí opravdu je. Ale až jednou zmizí, nezbude po ní vůbec nic.