úterý 26. ledna 2010

ZŘÍM TĚ!


Po modré společně
text Maruška, ilustrační foto Řízek

"Pokud budete mít pocit, že se hýbete, stačí zavřít oči. Během celého představení, prosím, pokud možno, neopouštějte sál,“ zahlásila slečna uvaděčka a osoby na sedadle 18 ve čtvrté řadě se zmocnil starý známý klaustrofobní pocit.

Včasná rezervace se vyplatila. Dva právníci (jeden aktivní, druhý zatím pasivní) a blíže neurčený počet skautů z Radotína se ocitlo v neobyčejném kině na neobyčejném filmu s neobyčejně obrovskými brýlemi. Někteří byli v 3D poprvé, někteří také naposledy. Po půl hodině zarývání nehtů do sedadla, střídavého sundávání a nandavání komických brýlí se málem uvolnilo výše zmíněné místo. Závratě neustávaly a třesoucí kolena taky ne. Nicméně v rámci otužování jsem se zapřela, že tedy těch 161 minut "kultovní podívané" vydržím stůj co stůj.

Kladní hrdinové měli modré ocásky, létající hory a spoustu žvástů o matce přírodě. Záporní naopak mluvili málo, zato stříleli hodně. Zápletka je prostě jedním velkým klišé. Tvůrci však jasně věděli, jaký je jejich cíl, a tak lásku lidskou omezili v rámci lásky přírodní a neštítili se ji vyjádřit perverzním spojováním lidských ocásků s těmi zvířecími. Co si však budeme povídat, nevím jak skautům, ale nám ostatním o lásku k přírodě nešlo, přišli jsme konzumovat efekty.

Přes růžové brýle jsme s modrými lidmi létali na pestrobarevných dracích, procházeli se kapradím a utíkali zloduchům téměř až do jedné hodiny po půlnoci. I po krásné podívané jsem si ale jistá, že nechci žít ve světě Avataru jako spousta mých známých. Je to svět paradoxů. Kouřící Sigourney Weaver je kladná hrdinka, modří lidé mají levicové řeči a sexy hlavní hrdina na vozíčku celý film proběhá.

Prý už se připravuje druhý díl. Takže rada na závěr: Jamesi, příště k tomu distribuuj i nějaký alkohol. Třeba něco z agáve, ať je to pure nature.

čtvrtek 21. ledna 2010

SLAVIČÁK REVIVAL!


Kalamita z té lepší stránky
text Slipouš, fotky Řízek

Když už napadne v Praze – konkrétně v Radotíně – sníh, většinou si ho nikdo pořádně neužije, protože se na loukách záhy změní v bahno a na silnicích v hnusnou slanou břečku. To ovšem není případ letošní zimy! Sněhová kalamita dokonce zastavovala autobusy a k mému údivu i vlaky a napáchala mnohamilionové škody. Abych pravdu řekl, mě se příliš nedotkla, tedy v tom negativním smyslu slova, ba naopak, konečně nastala příležitost sfouknout ze saní a bobů tlustou vrstvu prachu a vyrazit do Slavičáku!


Už nevím, kdo byl prvotním iniciátorem této akce, ale na tom přeci nezáleží. Důležité je, že byla hojná účast (Řízek, Slipouš, Venál, Milan, Pája, Žvejk, Marťas, Máří, Jolča a Káťa). V tomto složení jsme se vydali – někteří poprvé – zdolávat svahy Slavičího údolí a přilehlé cesty. Na svých strojích jsme se neohroženě vrhali z kopce a při tom vzpomínali na chvíle, kdy pro nás tyto zimní radovánky nebyly nic neobvyklého.


V průběhu dopoledne vznikala dokonce i akční videa a neméně akční fotografie pořízené především mobilními telefony Vaška a Řízka. Nejdříve jsme otestovali Slavičí louku s velikým umělým skokem, kterému někteří z nás prostě nemohli odolat. Později nás napadlo, že bychom se mohli také svézt na nedaleké lesní cestě vedoucí od závory směrem k Edenu. Jak jsme se přesvědčili později, nápad to byl geniální.


Nová trať začínala docela širokou cestou, která nabývala na sklonu, až se nakonec změnila v prudkou úzkou pěšinu lemovanou stromy a kládami. Měla však jednu drobnou nevýhodu, prostě se muselo zase vylézt stejnou cestou nahoru. Nás to ale neodradilo a každý se svezl několikrát. Je to bezva pocit, když slyšíte pod saněmi šustit sníh, v uších vítr a do očí vám lítá led, když se marně snažíte vybrat zatáčku…Tak dobře jsem si už opravdu dlouho nezasáňkoval, takže není co řešit, popadni saně a hurá na svah!

pátek 15. ledna 2010

O HUKOVI Z PLAKÁTU


Jak na kyberšikanu
text, foto a montáž Řízek s využitím hcsparta.cz

Jako děti jsme častokrát balancovali mezi legrací a šikanou, to když jsme si třeba s výrazem nejhlubšího pohrdání a odporu ve třídě otírali ruce o spolužáky řkouce: „Fůůj – máš Zikovou!“ (to byla neoblíbená spolužačka a zároveň v tu chvíli asi i nějaká nakažlivá nemoc). Nebo když jsme jiného nepopulárního (nebo vlastně – jak se to vezme) člena kolektivu o přestávce trefovali fotbalovým míčem, až – a zde je potřeba přejít do jednotného čísla – jsem rozbil jakési okno.

Myslel jsem, že už jsem z toho vyrostl, ale asi ne tak docela. Ve čtvrtek jsme s mou oblíbenou blondýnou provedli mému současnému spolužáku Honzovi Hukovi zlou věc. Tento bývalý hráč FC Forejt, ale především básník a skalní (horolezci, zpestřete!) fanoušek hokejové Sparty se ničím neprovinil, a i přesto se stal terčem posměchu. Našeho, ale i dalších. Založili jsme totiž na facebooku skupinu nazvanou Honza Huk na plakáty! inspirovanou právě touto manipulovanou fotografií. V době uzávěrky tohoto textu v ní bylo 118 lidí a všichni až na jednoho se velmi dobře bavili.

Kdybyste se chtěli inspirovat, přináším stručný návod, jak něco podobného provést někomu z vašeho okolí:

1) Počkejte si, až vaše potrhlé spolužačky zase nebudou vědět, co roupama, a uspořádají večírek v retro stylu. Vezměte s sebou fotoaparát a vyfoťte někoho, kdo vypadá jako kříženec Elvise a Top Guna. Ta fotka se Vám může hodit, však ještě uvidíte.

2) Pročítejte si při cestování hromadnou dopravou černobílé sparťanské asi motivační billboardy, na nichž hovoří zřejmě samotní hráči. Po všech těch ztečích, živlech, proroctvích a biblích vám dojde, že ty plakáty jsou sice fotogenické, ale jejich texty zoufale nablblé. Co s tím?

3) Chce to úderný slogan. Hodí se někdo s dokonale rýmovacím jménem. Třeba básník Huk. Počkat – někde přece máme jeho famózní podobiznu! Kde jen to bylo…?

4) Zde se dostáváme na první hranu. Je správné využít pěkně vypadající billboard i s logem Sparty a s roztřeseným rukopisem jakéhosi pana hokejisty Gulašiho? Patrně ne. Ale když už jsme do toho šlápli, nelze jinak, než to rozmazat.

5) Pan Gulaši díky sofistikovanému grafickému programu mizí pod nánosem křížence Elvise a Top Guna. Úderný slogan už máme, stačí jím aktualizovat hráčova slova. Hodí se na to klonovací razítko (když už máte hotový puk, ze dvou třetin jste hotovi i s příjmením!), nástroj štětec a stará uběhaná myška, tak vhodně simulující roztřesený hokejistův rukopis. Polovině týmu Řízkových stránek to zabralo tak půl hodiny, a to se za to stydím.

6) Nadšená žena, která má trpělivost experimentálně hodinu a půl zakládat novou fanouškovskou skupinu na facebooku, je nezbytností. Nebude se Honza zlobit? Tuhle otázku nemá cenu řešit. Jasně že bude. Hlavně tam ale nezapomenout napsat, že třeba když se sejde 500 lidí, Honza Huk se skutečně objeví na plakátech v metru.

7) Doufat, že se těch 500 lidí nesejde.

Přejeme příjemnou zábavu vám i vaší oběti!

středa 13. ledna 2010

SILVESTR V PACOVĚ

Sova by vejral
text Milan foto Řízek a někdo

Tak letos mě Silvestr opravdu bavil! V rychlíku do Tábora jsme obsadili kupé ve složení Milan, Pája, Řízek, Domča a Domčin Petr. Krom toho tam s námi byl i údajně nejlepší přítel člověka, totiž rum. A taky pes a v neposlední řadě i Sikina. A večírek začal, přestože bylo krátce po poledni.

Ubytovna v Pacově vypadala líp než kdy předtím. Nejprve jsme měli téměř hodinku možnost obdivovat ji z venku, ale pak konečně dorazil pán s klíči (Vy jste tu už od tří? Mně paní řekla, že tu budete ve tři čtvrtě, teď je celá, takže není co řešit.) a my si rozebrali pokoje.

Spolu s námi byl v objektu ještě jakýsi pán, kterému nikdo neřekl jinak než Pán. První večer jsme se, myslím, náležitě uvedli. Lví podíl na tom má Marťas (Pané, proč se koukáte na televizi? Pojďte, Pane, budeme si hrát! Panéé!) a Sikina, která (snad nedopatřením?) vstoupila namísto do svého pokoje do pokoje Pána a umyla si tam ruce (?), aniž by potom zavřela vodu. Nato poslala do pokoje Marťase, který incident vyřešil velice diplomaticky (Já vám jenom zavřu vodu.) ,

Druhý den jsme podnikli velkolepou výpravu po Sovově stezce. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že na zamrzlých kalužích na cestě to klouže, se v nás probudila hravost a rozjařeně jsme této vlastnosti ledu využívali. Řízek se ovšem propadl (proč asi zrovna on?) a zadkem políbil bahnitou louži, k naší velké radosti!

Původním vyvrcholením výletu měla být pauza na medvědí mlíko. A ta skutečně byla moc příjemná! Jenže přinejmenším stejně povedené bylo i nezřízené klouzání na velikánské kaluži, kterou jsme potkali krátce po medvědování. Dvě vyvrcholení za výlet je podle mě slušné skóre.

Co se týče večerů, kromě sledování televize (Plácek 2, Podezřelá parta, Dr. Dolittle, Cesta do Ameriky, Ať žijí duchové, scénky Bolka Polívky, Noc s Andělem) jsme taky hráli hry, a to věž nebo macháčka, s tím, že obě byly populární a u obou se dobře pařilo.

Na ten poslední večer, slavnostní, nás sice opustil Řízek s Maruškou, zato dorazil týpíčák Franta. Tradičně jsme na poslední vteřiny roku vylezli pod širé nebe a tradičně jsme místní obyvatele informovali úderným sloganem podtrženým strhující melodií, odkud jsme sem do Pacova přijeli.

Ohňostroj, mobily, dál to každej zná... Ale co je pěkné, na rok 2010 si s námi připil i pan Pán! To by tedy bylo, aby se letošek nevydařil!

neděle 10. ledna 2010

ZAKÁZANÝ SNÍH


O nebobování a nesáňkování
text a foto Řízek

Danielu Landovi se možná splnil jeden ze snů – celá země je konečně bílá. „Není proti zdravému rozumu, že určitá část populace vidí smysl svého života jen v celodenním sáňkování a bobování?“ vyslovil možná (ne)jeden zapřisáhlý odpůrce zimních radovánek řečnickou otázku při pohledu na sněhem pokryté všechno sjížděné dětmi.

Zvýšenou oblibu zimního klouzání jsem zaznamenal i já, protože děti se ze hřiště sousedícího s „mým“ oknem přesunuly o kousek dál na kraj sídliště, kde je zřejmě z bobovacích důvodů navršen jakýsi kopec. A panečku, měly docela výdrž. Nezastavila je ani tma, návrší bylo totiž ozářeno umělým uličním osvětlení.

V pátek večer, když jsem závistivě pozoroval dětské radovánky, jsem potlačil silné nutkání vyrazit za nimi - vypůjčit si od nějakého bezbranného děcka jedny boby, vyválet se v mokrém prašanu po zběsilé několikavteřinové adrenalinové jízdě, namočit si i trenýrky, protože by mi zapadal sníh za kalhoty poté, co bych plastové sáně na skokánku rozštípal a dotyčné děcko tím dočista rozplakal.

Že jsem udělal velkou chybu, mi došlo dnes dopoledne. Ani dnes jsem nevyrazil sáňkovat, už vůbec ne bobovat – i lyže, běžky, snowboard a drak Chiméra zůstaly zavřené doma. Závějemi a břečkou jsem se totiž probrodil do práce, a tak tu teď píšu tohle blues sněhového abstinenta. A přemýšlím, jestli by mi aspoň nedovolili se na igelitu sklouznout po dvoře.

úterý 5. ledna 2010

SILVESTR V DAVU A DÝMU


Fotoreportáž z epicentra novoročního vítání
text a foto Řízek

Zážitek, který vám chtě nechtě změní vnímání silvestrovského slavení a z vašich předchozích sebebujarejších Silvestrů udělá jen odpoledne na lázeňské kolonádě, číhá v pražských ulicích. Věřte mi. Ne zcela dobrovolně jsem se tam totiž na přelomu roku vypravil, abych to okusil a lačným čtenářům, kteří o novoroční noci nemají nic lepšího na práci než listovat on-line novinami, to vše v několika holých větách přiblížil.

Silvestrovský večer v Praze propršel. Veškerá věhlasná náměstí zívala prázdnotou, záchranářský superkamion Golem by se snad v tu dobu mohl hodit jen tehdy, kdyby desítky policistů naráz postihla nevolnost. Nikde ani noha, cizinci v hospodách slavili za silvestrovské ceny, našinci u televizorů slzili nad Gottem v repríze a Andělem v derniéře, kalilo se v Pacově nebo na Kvildě, mrzlo se v týpí, Řízek v redakci čuměl do monitoru a pil pivo z plastu za 49.

Počasí se zklidnilo přesně včas, z restaurací se vylili vylití lidé a započala internacionální pouliční veselice. Do půlnoci chybělo několik desítek minut, přesto bylo na Václaváku nedýchatelno. Neřekl bych, že se náměstí změnilo v bitevní pole, na to bylo stále kolem příliš mnoho kapsářů, kiosků s bratwursty a sauerkrautem a vytrvalých prodejců pyrotechniky a růží – předpokládám totiž, že ve skutečné válce by jim otrlost nevydržela.

Jak to jinak probíhalo? Vysmátí vesměs cizinci vždy zapálili jakousi rachejtli a namířili ji buď k nebesům, nebo do davu. Juchú! Krásně to bouchlo, začoudilo a někdy i zablesklo! Super, tak můžeme znovu. Výbuchy se ozývaly co vteřinu; akustické vjemy byly rozhodně nejsilnější složkou komplexního komunikátu oslavy.

To, že mně osobně to přijde primitivní, bylo v tu chvíli celkem nedůležité. Na druhou stranu, možná se pletu, ale existuje vůbec nějaký intelektuálně neurážlivý způsob, jak se popasovat s koncem roku? Jak vůbec slaví inteligence a aristokrati? Mají na hlavě taky svítící rohy a santaklausovské čepičky a fotí se přitom mobilem?

Zkusili jsme dojít i na Staromák, kde měl být jakýsi organizovaný program. Jestli skutečně byl, lze jen těžko říct. Někdejší urbanisté totiž projevili totální nedostatek předvídavosti hraničící s krátkozrakostí, úzké uličky vedoucí k náměstí totiž totálně zkolabovaly pod návalem Italů, Rusů, Číňanů a prodejců růží. Šli jsme jak stádo pomalým krokem, jakákoli změna směru nebyla možná, a tak jsme se raději vrátili pod Václava. Cestou jsme potkali dva duchy.

Nastávala doba přelomu věků, vytáhli jsme mobily – na jednom bylo 23:58, na druhém 23:59, na třetím 0:11, ale ten jde o 10 minut napřed. Opatrně jsme se objali doufajíce, že This is it!, že máme konečně ten bývalý rok z krku. A pak už radši zpět do redakce. Poslední metro s námi odjelo v 1:42, náměstím se potáceli Italové a Číňani a u vchodu do podzemky se válel hasičský přístroj.

pátek 1. ledna 2010

PF 2010


... A taky lásku, štěstí, zdraví, laskavé vyhazovače, tolerantní nadřízené, milující partnery, čistotné mazlíčky, teplo pod peřinou, vítr do plachet a svíčkovou se šesti.

Nezapomenutelný rok všem štamgastům i náhodným kolemjdoucím přeje

Řízek