čtvrtek 26. září 2013

PO ŠKOLE

Jeden můj někdejší facebookový kamarád vzkázal po státnicích a promoci světu, že se nemáme obávat, protože tím to nekončí a že on se bude vzdělávat i dál. To u mě nehrozí. Já i školství jsme pochopili, že nám samotným bude lépe, a před pár dny jsme se rozhodli pro rozchod. Proto zbývá už jen zrekapitulovat mou dlouhou studijní kariéru, její hvězdné i trapné momenty a jít od toho.
  •  V mateřské škole jsem mezi spolužáky vynikal zejména při budování z oblíbené dřevěné stavebnice polykarpovka. Takové velké kostky to byly. Vlastně komunistické neandrtálské lego. Možná jsem nevynikal, ale rozhodně mě to zaujalo natolik, že si to i nyní pamatuju. Vedle dalších momentů, jako byly nenáviděné polední klidy na lůžku, Karel nesoucí asi čaj při rozcvičce, fotka, kde máme s bráchou stejné kalhoty s kytičkou, mlhoviště s ledovou vodou a nahými dětmi, a taky to, když jsem na nějakém školkovém výletě do Prokopáku neudržel stolici.
  •  Na základní škole na Barrandově jsem samozřejmě opět vynikal, dokud mi ve druhé třídě paní učitelka Kropíková neprávem při pětiminutovce nedala pětku z matiky. Výsledky se psaly rovnou za sebou, oddělovaly se čárkou a někdy v druhé minutě jsem záludný příklad 8:8 vyřešil chybně, napsal jsem osm. Přičemž dnes už tuším, že tam mělo být jedna. Dostal jsem pětku s bizarním odůvodněním, že se mi tím jedním chybným výsledkem posunulo pořadí těch dalších správných (!). Šel jsem domů plačky a po té stolici to byla další nespravedlnost, jíž se na mně vzdělávání dopustilo.

  • Od třetí třídy jsem chodil na výběrovou základku do Drtinovy, z čehož vyplývá, že tam vynikali všichni. Zejména ten tlustý idiot, vedle kterého jsem krátce seděl (i já jsem byl tlustý) a který mě mlátil. Později mě začaly bavit jazyky, moje roztomilé slohovky byly u naší třídní paní učitelky druhé nejoblíbenější. Snad i proto jsem se zúčastnil i finále češtinářské olympiády, což byl takový tábor se šprty a šprtkami, výlety při měsíčku k pískovně a scrabblem. V rámci školy jsem proslul spíš tím, když mi třídní na škole v přírodě zabavila sešítek s "vtipnými" komiksy na téma, že jeden spolužák je prase. Přitom není, stal se z něj svalovec a doktor. Taky jsem jednou propadl amoku a rozmlátil jsem nějakou skříň. Ta studia už byla prostě dlouhá  - ne nadarmo jsme si tehdy s naší kapelou 04 School Bedmen prozpěvovali Škola začala / už aby skončila. A to to mělo trvat ještě asi jedenáct let.
  • Na gymnáziu jsem opět byl druhým nejoblíbenějším hlubokomyslným slohovkářem, s matikou to bylo horší. Znovu jsem dostal pětky z pětiminutovek, nutno dodat, že ty byly na Vítězné pláni férové. S matikářem jsem si tykal, ač je to komunista. Nebyl jsem si schopný pořádně schovat tahák, měl jsem ho snad jen dvakrát, ale pokaždé mi ho chemikářka našla. I proto jsem už nezářil. Opět mě bil můj soused, ale tento více méně proto, že to považoval za dobrou zábavu. Taky mi říkal Guláš. V jídelně jsem miloval džuveč, mastný a šťavnatý. Odmaturoval jsem s neobvyklým skóre 1,1,1,3, když z němčiny mi to zkazilo brutálně těžké téma Meine Hobbys.

    Pohoda při matice na gymplu
     
  •  Dostal jsem se na bohemistiku, jako asi každý, ale o prsa i na anglistiku na pražské fildě. Na žurnalistiku mě nevzali. Na fildě už jsem nevynikal, ale dočetl jsem něco od Terézy Novákové, což dosud považuji za svůj největší čtenářský vytrvalostní úspěch. Ale po dvou letech jsem zjistil, že mě přestaly bavit jazyky a celobatikovaní odredovaní lidé, jakožto i bufet U Platóna, a nechal jsem se vyhodit. Krátce před svým vyhozením, tedy už jako trojkař a repetent, jsem však pracoval jako pomvěd a zároveň knihovník, což je myslím unikátní.
    Knihovník repetent

  •  Dostal jsem se o prsa na žurnalistiku, protože jsem asi chtěl být novinářem. Přišlo mi to hrozně atraktivní těmi uzávěrkami, sólokapry, sólokachnami, klišé, dementi, perexy, jedňáky, četkami, knihtisky, tabloidy a rotačkami. Záhy jsem pochopil, že škola mi k tomu spíš poskytne zázemí v podobě kamarádů a kamarádek a budoucích kolegů daleko ochotnějších k večírkům než feministky z fildy. Kalili jsme ve vinárně, kam chodil kalit i Kulínský, než ho zavřeli, pak zavřeli i vinárnu. Škola mi poskytla i Marušku. Zazářil jsem zejména na jednom semináři, kde jsem tak dlouho váhal nad titulkem ke sportovnímu neúspěchu nějakého krasobruslaře, až jsem k nevydanému článku dal provizorní "Verner to posral" (trochu se mi opět asociuje ta školka) a šel načas od toho. Divnou shodou okolností se to paní vyučující dozvěděla, a kvůli mně ztratila iluze nejen o našem ročníku, ale o celé mladé generaci, jíž se tímto omlouvám. Po plagiátu nejmenovaného kolegy byl můj Verner pro paní specialistku přes tiskové agentury další rána. Ale myslím, že mi to časem odpustila, byla fakt hodná.

    "Táborák" se žurnalisty
     
  • Po bakalářských státnicích mě nevzali na evropská studia, protože jsem ignorant a stejně nevím, kde to je, ta Evropa. Zato mediální studia o mě projevila zájem. Já jsem jim na oplátku připravil třeba skvělou seminární práci o vývoji internetu v Lotyšsku či výukové video, které, nikoli mou vinou, nikdy nikdo neviděl a kvůli němuž se za mě musely přimlouvat spolužačky (něco jako Pusťte Donnu k maturitě). Nakonec jsem se nicméně skrz ty marxismy a neomarxismy probojoval až ke státnicím, kde jsem zazářil zejména zelenou kravatou a diplomovou prací, která rafinovaně prodávala déšť na sto deseti stranách. Členka komise mi kravatu pochválila, což mě ještě víc vynervovalo. Zkoušení skončilo propocenou košilí a Karlem Havlíčkem Borovským, který by mě nepochválil, a promocí v Karolinu. Tam jsem potkal spolužačku z první třídy, čímž se vlastně kruh uzavřel a mohli jsme jít konečně od toho. Můj magistr sice zrál dlouho, ale uzrál. A doktorem se stát nehodlám.
Tím pádem jsem definitivně po škole. Jako takhle, trochu mi budou chybět takzvané učící papíry, nervozita před testy i úleva po zkouškách, ochotná paní na studijním oddělení a školní temná komora a těch pár skvělých lidí, kteří tam učili. Stejně jako Univerzitě Karlově bude každý semestr chybět mých deset litrů za příliš dlouhé studium. Ale i kdyby mě publikum vytleskalo, na prkna, která znamenají studium, se už ani za prase nevrátím.

text Řízek, fotky Maruška + archiv

pátek 20. září 2013

ORANŽOVÁ PREMIÉRA


Začalo to celé nanovo. Na umělé zelené pažity se po dlouhém a krásném létě vrátili ambiciózní hráči FC Forejt - nově oděni do oranžových hábitů. Naše mužstvo je historicky kupodivu jedním z nejlepších týmů nejhorší ligy, což lze přeložit tak, že ostatní se v mezidobí buď zlepšili a postoupili výše, nebo se na to vykašlali a šli dělat něco užitečného. My ne - i letos hledáme recept na postup, a zatím marně.

Vždyť to vůbec neodvádí pot, zlobil se jeden z našich forvardů ještě dříve, než se v novém trikotu vůbec stihl zpotit, respektive ještě předtím, než ho vůbec oblékl. Jiní modemani si postěžovali, že trencle měly být černé, ne oranžové. Jiní zalitovali, že už nejsme zelení. Ale navlíkli se do toho všichni a pak se už začalo hrát a my jsme v prvních třech minutách dostali dva góly. Bylo to jak na pouťovém kolotoči poté, co člověk do sebe nasoukal takové ty barevné pěnové hady, cukrovou vatu a klobásu. Rychlé, zdánlivě nezastavitelné a trochu k zblití.

Proti týmu Pfefrs jsme se prostě moc nechytali. Chlácholili jsme se tím, že je to únavou a zbytkovým alkoholem po soustředění a že to byl jistě jeden z těch nejsilnějších týmů skupiny. Jako že cena pěti ze šesti jejich hráčů je vyšší než hodnota našeho týmu včetně týmových ojetých vozidel. Že je třeba vlastní nějaký šejk.
Ve skutečnosti to bylo zejména proto, že jsme hráli blbě a soustavně jsme třeba místo na naše obránce rozehrávali na soupeřovy číhající útočníky, kteří z toho měli radost. Nakonec to naštěstí dopadlo jen 1:4.

O týden později jsme téměř všichni splnili předsevzetí, že budeme chodit včas. Jenže zase nikdo nevzal míč. Naštěstí nám jej soupeři z mužstva Parukářka (aspoň před zápasem) na chvíli půjčili.

Hrálo se v Hostivaři a začali jsme tentokrát o poznání lépe. První branku jsme totiž dostali až po poločasové přestávce a po první průtrži mračen. Druhá průtrž následovala asi dvacet minut před koncem a spolu s přicházející tmou nás na chvíli zahnala pod střechu. Díky odhodlání správce rozsvítit a našemu zápas i v dešti dohrát jsme posléze ještě dvakrát lovili míč ze sítě. Pak si Vlastík šeredně podvrtl kotník. Ale shodli jsme se, že už to vypadalo lépe, že i ty šance byly.

Po dvou kolech máme tak 0 bodů, čímž jsme český pohárový koeficient moc nevylepšili, za což se všem omlouváme. Pod námi už je jen dívčí tým Vixens, kterému ještě bůhvíproč odečetli nějaké body. Takže to vlastně může být už jen lepší a taky že bude. Když ne letos, tak napřesrok je už sedmička určitě naše.

text a fotky Řízek

pondělí 16. září 2013

JAKO BY TO BYLO VČERA

Jako by to bylo včera, když jsem poprvé lezl do rybníka Chmelaře a podél hráze plaval nekonečný kilometr. Jenže to nebylo včera, ale před sedmi lety! Slušelo by se říct: No ty krávo. Tenkrát jsem se při jízdě na kole rozhodoval na rozcestích spíš nahodile a vysloužil jsem si pověst člověka, co má problémy s orientací. Letos už je všechno jinak. Triatlon začíná v Holanech a já projíždím trasu se strojovou přesností.

Start závodu atraktivních kulturistů
Ráno před závodem jsem podlehl společenskému tlaku a natočil jsem si k snídani chmelový ionťák. Možná to člověka nenakopne tolik jako EPO, ale na uvolnění předstartovní nervozity funguje výborně. Obzvlášť, když si dá člověk třeba čtyři jako Jiří.

Z vody jsem se vysápal ve stylu pobřežní hlídky přibližně na pátém místě a za chvíli jsem už seděl na kole, na kterém jsem letos pro změnu v rámci přípravy najel aspoň pár set kilometrů, neboť v sázce byla čest, rum a tatranský čaj.

Ionťák pro majitele rozbitého kola
V Holanech jsem potkal zmateného Milana s Kubčou a velkoryse jsem je provedl úvodním labyrintem. Po plavání jsem ale byl jak pytel, a tak netrvalo dlouho a kluci mi ujeli se svým novým vodičem Frantou a za chvíli mi ukázal záda i Jimbo, když jsem odevzdaně tlačil kolo do kopce u Vlhoště.

Za sjezdem z Vlhoště byl Koště a rozebíral svoje kolo, aby vydoloval zapadlý řetěz. V duchu jsem ho politoval a pokračoval po asfaltu na Hvězdu a pak na kořeny. A tam mě dojel Jarda, stará garda, a za Blíževedly mi zmizel z dohledu.

Depo Hostivař
Při klesání do Úštěku jsem se konečně zbavil žabincového prokletí a chytil jsem druhý dech. Během výjezdu na Husí cestu jsem minul Jimiho, nahoře jsem si nedobrovolně dáchnul za ploužícím se traktorem a potom jsem svištěl po stezkách jako ďábel.

Snad až příliš ďábelsky jsem se rozvášnil na posledních metrech před Holany a svaly mi daly výstražnou křečí najevo svůj názor na mou snahu stáhnout náskok soupeřů. Raději jsem proto šetřil sílu na závěrečný běh.

Běhání s Milany
V depu jsem se zdržel rekordně krátkou dobu, protože jsem větřil, že Kubča a Jarda by mohli být na doběh. V duchu jsem si vybavoval pasáže z knížky Běháme s Keňany, kterou mám rozečtenou, ale techniku černých běžců se mi zřejmě napodobit nepodařilo. Pro příště si zkusím sehnat spíš nějakou příručku Běháme s křečemi.

Po několika minutách, když už jsem začínal být nervózní, jsem konečně v zatáčce zahlédnul běžce. Byl to Kubča, cucal nějakou pastu a bonzoval: „Franta není daleko. Zkus to!“ Myslel jsem, že si v únavě spletl jméno a chtěl mě upozornit na Jardu, který byl po chvíli na dohled, ale půl kilometru před cílem jsem skutečně uviděl Frantův růžový dres.

Franta už se na závěrečný spurt necítil a jen mi poblahopřál ke třetímu místu za vítězem Řízkem a druhým Milanem druhým.

text Milan, fotky Terka a Maruška. Další fotky od Marušky a od Řízka jsou tady.
o některých minulých ročnících vyprávíme zde, tady, tuhle a támhle.

pondělí 9. září 2013

DOMČA + PETR

Pod skálou ve Svatém Janu pod Skalou se ženili Dominika s Petrem, protože se mají rádi a chtějí spolu být už napořád. Bylo krásně, jak na konci léta: nahoře u kříže se míhaly malé postavičky výletníků, dole turisté a svatebčané obsadili trávník nedaleko kostela a utvořili špalír. Připravené židličky zůstaly neobsazené, protože jsme se styděli.

Maruška šla štěstíčku naproti
Všechno bylo ready - zbývalo rozhodnout, zda na stole bude bílý, nebo decentně kytičkovaný ubrus. Shodli jsme se na kytkách. Dívkám se bořily podpatky do trávy.

Automobily s radotínskými espézetkami neměly kde parkovat a obsadily hanebně i autobusovou zastávku, country z nedalekého festivalu poslušně zmlklo, historičtí šermíři odložili historické kordy a DJ Milan zvládl svou náročnou úlohu, na niž se celou předcházející noc soustředil, a pustil slavnostní hudbu.

Pes Amálka a družičky kráčeli na čestném místě. A pak další pro svatbu nezbytní lidé. (Svědkyně měla proklatě krátkou sukni.) A především pan ženich a dojatá slečna nevěsta.

Milan to dokázal.
Samotný obřad byl příjemně rychlý. Ne tak polibek, který prostě neumím vyfotit, ať už mám v ruce jakýkoli přístroj, sorry. Řekli si ano, zaplaťpánbů. Cvakaly spouště, všichni si oddechli a zařadili se do front na gratulace, na šampaňské a na dort. Ten byl výborný. Nakonec jsme je humorně zaházeli rýží.

Jediný průšvih nastal, když Maruška chytila nevěstinu hozenou kytici, což prý podle starého indiánského zvyku může mít i jisté konsekvence pro mě. Je to vlastně taková hozená rukavice, dalo by se říci.

A mimochodem, na svatbách mám rád, jak se i původně přírodní lidé promění - oholí a sundají nesmyslné pokrývky hlavy (někteří), nasadí krásné slušné oblečení či aspoň cyklistické dresy, obličeje potáhnou úsměvy, které nemizí.

Bulvár vyfotil známou herečku.
Nemizely ani večer, kdy jsme před klubovnou jedli, zpívali a pili a pili nám krev komáři, kteří tím pádem z té svatby taky něco měli, a tak to má být.
Ať žijí manželé Štěchovi!



text a fotky Řízek

pondělí 2. září 2013

SUPERFLOW

Rozhodně nepatřím mezi veliké příznivce extrémních sportů, mezi které sjezdy na horském kole určitě patří, přesto jsem se vydal s partou kamarádů začátkem srpna okusit realitu Rychlebských stezek.

Kamarádi a kamarádky u stolu
Jen těžko byste u nás hledali vzdálenější místo na výlet, než jsou Rychlebské hory. Pro méně zdatné v zeměpisu – nacházejí se někde mezi hranicemi s Polskem na severozápadě a Jeseníkama na jihovýchodě. Je to kraj vcelku malebný, plný menších či větších kopců, mezi kterými se podél cest vinou horské vesnice dlouhé jak Lovosice. Náš cíl byla obec Vápenná.

Pokud vás nezajímá příroda, zříceniny a historie Rychlebek, ale jen tupé sjíždění kopců na kole nebo po držce, pak je to pro vás ta pravá adresa, což platilo i v našem případě. Bydleli jsme přímo pod hřebenem, jehož svahy byly protkané sítí důmyslně postavených stezek.

Přátelé a kamarádi v Lesním bufetu
Jako správný bajkeři jsme se hned po příjezdu a prvním pivu vydali na průzkum terénu. S Jirkou, Jimim a Milanem jsme dorazili dřív, taže jsme měli spoustu času na první trail. Hned na začátku jsme narazili na problém. Každý úžasně dlouhý sjezd musí být vykoupen stejně úžasně dlouhým výjezdem. To byl prostě fakt, s tím nic nenaděláš. Zvyknout se dá na ledacos, ale na takovej kopec rozhodně ne. Tak jsme se s tím aspoň smířili…

Zdejší traily mají sofistikované názvy jako například Mramorový, Biskupský, Prokletý či Superflow. Dokonce jsou odstupňovaný podle barev stejně jako sjezdovky, takže si tu každý najde obtížnost, která mu vyhovuje.

Spuávnej bajkeu má rozbitej nos.
Pokud byste čekali šílený sjezdy s dvacetimetrovými skoky, tak jste na omylu. Na většině tratí se nedá jet rychleji než 30 kilometrů v hodině a veškerá technická náročnost spočívá v překonávání velikých balvanů, kořenů, lávek a klopených zatáček. To mi docela vyhovovalo, protože se nerad pouštím do neřízených letů ve vysoký rychlosti.

Petr umí skvěle virtuálně tancovat
Milan patří nejspíš ke sjezdařům, protože prohlašoval, že ho to tam sere a že pojede zejtra s holkama navejlet. Asi ho to natolik nebavilo, že cestou kolo místy vedl, takže jsme na něj občas čekali. Ale druhý den jako mávnutím proutku se jeho nálada zlepšila a tratě se mu snad i zalíbily. Jirka měl pro změnu problémy s pícháním, v průměru si užil dvakrát denně. Ze začátku to byla docela sranda, ale časem nás přestávky na výměnu mnohonásobně perforované duše taky omrzely.

Než se nám rozbila FIFA, trávili jsme
večery zápasy typu Teplice - Baník.
Řízek chtěl asi Jirku v něčem trumfnout, ale vybral si celkem nešťastnou disciplínu – nejvíce pádů za den. Pro zahřátí začal jednoduchým přeletem řidítek s naražením palců. Stejný den přidal přelet ve vyšší rychlosti s odřením nosu, kolene a lokte. Poslední den korunoval dvěma pády (opět přes řidítka) v rozmezí asi dvaceti metrů. Nevím, jestli ho to bavilo, nebo to dělal z hecu, ale hlavní je, že se mu nic vážnýho nestalo.

Burgerů bylo až moc, ale povedly se
Aby to nevypadalo, že jsme si akorát rozbíjeli hubu, tak věřte, že většina trailů byla super, hlavně Velryba a Superflow. První jmenovaný se řadí mezi černé, ale zblízka tak hrozivý není. Jde hlavně o přejíždění oblých balvanů (asi velryb) s několika lávkami. Celé to zabere do deseti minut. Superflow je naopak dlouhý plynulý sjezd s množstvím klopenek, hupů, ale hlavně s rovným povrchem, což člověk po čtyřech dnech drandění ocení.


Koupačka v lomu
Jak Jirka inzeroval pro případné zájemce, že to nebude jen o kolech, bylo tomu tak. Holky se věnovaly kulturně poznávací činnosti a relaxaci. Společně jsme si každý odpoledne skočili do bezva lomu na koupačku a večer na nás čekalo pivo, Okresní přebor a Trackmania. Jo a jednou taky samodomo burgery, ale o tom snad někdy příště.

text Petr Slipouš, fotky Jirka Štěně