pondělí 27. května 2019

BEZDOTYKOVÉ PRAŽSKÉ JARO

Kvíz na úvod. Těremin je: a) ruský hokejista, b) kavkazské jídlo z červené čočky, c) hudební nástroj.

Tipujete-li možnost b, měli byste přestat chodit do hipsterských bister a místo toho navštívit nějaký ten koncertní sál. Stejně jako Lukyn a já – dva ignoranti vážné hudby, kteří se jeden květnový večer omylem dostali na Pražské jaro.

Mít velkorysé kolegyně se prostě vyplatí – své o tom ví Lukáš a díky kolegyni Hance už i já. V pátek odpoledne mi od ní přistály na stole dva lístky do Rudolfina na koncert, který nestíhala. Vyšší moc tomu chtěla a nešlo o ledajaký koncert, ale o vystoupení hráčky na těremin. Což je jeden z Lukášových oblíbených předmětů.

Ten nástroj je totiž značně bizarní (což nebránilo Bohuslavu Martinů, aby pro něj psal skladby!). Na tuto elektronickou věcičku se hraje, aniž byste se jí dotkli. Nemáte totiž čeho. Zvuk vydává jakési neviditelné pole mezi dvěma anténami.



A ač tuhle záležitost vymyslel jakýsi ruský špion již v roce 1920, její použití a poslech vyvolává údiv i po sto letech.

Na těremin „preludovala“ sympatická jednatřicetiletá Němka Caroline Eyck, doprovázelo ji smyčcové kvarteto a bylo to prostě boží. Ten zvuk možná znáte ze znělky Vražd v Midsomeru, my ho známe z hrdelních projevů naší naštvané kočky.



Nicméně právě díky těreminu jsme se alespoň na hodinu a půl stali fanoušky vážné hudby a nepřáteli teplé bohemky (myslím to pití, ne čtyři procenta fotbalového klubu). Tak si to poslechněte taky!

text Maruška, foto Julius Kaiser, Wikimedia Commons

čtvrtek 23. května 2019

ZRALÝ A AKTIVNÍ

„Za zralou a aktivní kočku se považuje do 10. roku života, starou kočkou se stává po 11. roku svého života,“ píše se v jednom moudrém textu na internetu. Tentokrát však neplatí pořekadlo, že co se píše na internetu, tak je pravda. Pepanovi je dnes oněch 11 let a starouš to tedy rozhodně není.

Kdysi v pravěku jsem nasedla do fáva ke svému tehdy ještě nemanželovi, který chtěl novou kočku, toho času na Žižkově. Pepan byl posledním svého vrhu, který nebyl deportován na Vysočinu. Když jsem ho držela na sedadle spolujezdce, byl jak pytel blech, hubeňoučký (fakt!) a zvídavý. Na Koněvově (zhruba v úrovni kabinek s peep show) užasle pozoroval neony a zarýval mi drápy do stehna.

Tehdy jsem si říkala, že toho mrňavého chlupáče bude vídat jen sporadicky, ovšem z avantýry se stala tak trochu trvalejší záležitost a jednoho krásného dne se to zvíře (kocour) objevilo u mě doma a zcela samozřejmě si chtělo vlézt ke mně do postele. Z důrazného odmítání se během pár měsíců stala mnou vyžadovaná demonstrace kočičí náklonnosti.

Dnes s námi zvíře cestuje, většina našich přátel zná důvěrně mé teskné zvolání Pepečku! a au pair Míša mu vytvořila profil na facebooku. Aportuje gumičky, vstává v pět ráno a pořád se strašně bojí vysavače.

----------

Nebyla to lehká cesta, její součástí byl třeba pád ze čtvrtého patra, takže kdyby mohl kocour život s námi hodnotit, těžko říct, jestli bychom se dostali mezi nejlepších 10 procent pánů na světě.

Namátkou: kocoura jsem nějaký čas týral bydlením v bytě, který byl příliš malý, aby mohl být z hlediska zákona považován za byt. Učil jsem ho chodit na vodítku (lehl si na bok a odmítal se zvednout), vezl jsem ho na korbě vejtřasky spolu se dřevem, které jsme spolu předtím pokáceli motorovkou v lese (neutekl). Cestou ze silvestra se (už ve felicii) vyválel v rozlité nemrznoucí směsi.

Těch silvestrů, které musel absolvovat, byla celá řada. A těch táborů ještě víc. Přes den schovaný až pod podlážkou stanu s nocí ožíval a strašil děti i noční pařany. Těch horkých letních dnů v činžáku, kdy jsme se ho rozličně snažili ochladit, třeba i mými vypranými trenýrkami! Anebo ty pokusy ho umýt, které končily oboustranným nepochopením a ránami na duši i mém těle.

Za to, že tohle všechno přežil, si zkrátka Pepan zaslouží uznání. A taky dárek. Dostal šerednou věc na ukrývání, škrábání a vyhlížení, za kterou by bytoví designéři šli asi do kolen. Pepa nezklamal a jako každé specializovaně kočičí věci, která má být určena jen jemu, bidýlku věnuje jen minimální pozornost. Ale třeba si zvykne, jako si zvykl na nás.

-----------

A na tomhle místě patří podotek, že se občas vyplatí počkat na lepší pointu. O dva dny později je bidýlko na balkoně a hledá se pro něj nové využití, protože ho naštvaný obdarovaný pročůral naskrz. Zato si oblíbil Maruščinu novou krosnu a prázdnou krabici od brašny na kolo. Prostě cokoli, co nebylo určené jemu.

text Maruška a Řízek, foto Ř.

pátek 17. května 2019

BABYLON PRAHA–BERLÍN

Neptal se a přisedl si ke mně. Trochu smrděl, ale já víc, měl hodně upito a chtěl si povídat. Byl jsem pro něj atraktivním zpestřením života lokálního východoněmeckého opilce. Protože jsem za šera rozrazil dveře hospody, na hlavně helmu a čelovku, za sebou zabahněné nákladní kolo a němčinou plnou fatálních nedostatků se dožadoval piva a čehokoli k jídlu. Paní, která vládne baru, se usmívá, nese pivo, chleba, volská oka a soucit.

Zatímco na tuhle objednávku moje gymnaziální znalosti zakončené milosrdnou maturitní trojkou ze zákeřného tématu Moje koníčky (řekneš turistika, kolo, knížky a už ti zbývá jen čtrnáct a půl minuty) stačily, na diskusi s šedivým mužem v šusťákách to bylo příliš. Každé slovo obaloval divnými fonémy, které byly způsobené buďto nářečím, nebo pivem a panáky. Skoro jsem mu nerozuměl, ale jemu to nevadilo.

"Jedu na kole z Prahy do Berlína. Je to dlouhá cesta," dostal jsem ze sebe. Vykulil zakalené oči a z dramatické kadence, kterou náhle nabrala jeho promluva, jsem pochopil, že je částečně ohromen. Jedním páchnoucím dechem mi zároveň zakázal spát venku, což plánuji. Přišli totiž Ledoví muži, teplota má v noci spadnout na jeden až dva stupně pod nulu, což je podle znalce místního prostředí málo. Důrazně mi doporučoval nocleh v jakémsi hospici v blízkém Uckru. Nedaleko odsud Mašínové zastřelili dva východoněmecké policisty, ale to on neví. Zavrtěl jsem hlavou, potřeboval jsem jet dál.

Kokořínsko a řepka
Přinesla mi ještě jedno a já jsem mu chtěl vyprávět, že v Berlíně je moje žena a já jedu za ní a že je tam i vlak, který nás zítra v 16:59 naloží a odveze zpět. V této divné vsi a v hospodě s cca třemi tisícovkami pohárů bůhví za jaké úspěchy jsem totiž jen proto, že jsem celou 437 kilometrů dlouhou trasu naplánoval ledabyle během druhé třetiny televizního hokeje s Norskem. Třetí třetinu už jsem věnoval tomu, jak dostat trasu z počítače do navigace.

Nechtěl jsem jet po hlavních (cyklo)trasách, podél řek, hledal jsem cesty vedlejší a divné. Hory a kopce, nesjízdné turistické značky, pustina – to vše bylo žádoucí. A kdybych uměl pořádně německy, všechno bych mu vysvětlil. A následoval by výčet dobrodružství:

Jednohvězdičkový hotel
Tak jsem třeba hned první den cesty tahal naložené kolo přes padlé kmeny v rokli na Kokořínsku. Podél Labe jsem pochopil, že i naprostá rovina může být nakloněná, když proti vám fouká vytrvalý severák o rychlosti pět metrů za sekundu. Nekonečné kilometry jsem stoupal po bývalé trati do Nového Oldřichova, kterou možná zrušili proto, že ji ty vlaky nemohly vyjet, a pak jsem si v hospodě dal nakládaný hermelín, jemuž jsem jeho dva nedostatky (nebyl nakládaný a nebyl to hermelín) rád odpustil, a bylo zase dobře.

Klepal jsem se zimou, když jsem sjížděl do Kamenice, ve vysoké trávě měnil vybité tužkovky v navigaci, viděl čapí hnízda s obmyšlenými vlastníky i řepková pole a nakonec byl po 130 kilometrech jediným hostem v penzionu s opravdovou vanou a dvojkou nepitelného vína za 25,- (druhá dvojka už byla pitelnější).

Kdekoli v Německu
Za rozbřesku jsem v Českém Švýcarsku pronásledoval lišku. Když jsem se konečně začal kochat nádhernou skalnatou krajinou bez řepky, navigace mě poslala do strouhy plné kamenů a schodů, kdy jsem kolo dvacet minut vláčel o sto padesát metrů níž. Pak jsem přejel hranice, kopce se změnily ve vlnky a pak kousek za německými Biskupicemi jsem vjel do nekonečně placatého východoněmeckého Třeboňska, kde se pravidelně střídaly lesy s tichými vesnicemi. A po zbytek dne jsem jen šlapal proti větru a občas zatočil řídítky. Tisíce mapových bodů mé trasy mě přitom bodalo do hýždí. Omylem jsem projel přes nedostavěnou dálnici, zahlédl největší těžební stroj na světě a pak se v jedné vsi objevila vesnička s otevřenou hospodou a vlezlým alkoholikem.

Kdekoli v Německu II.
Tam bych štamgastovi řekl, že to, co jsem před chvilkou popsal, se děje právě nyní, abych mu objasnil jeho roli v příběhu. Omluvil bych se, že si potřebuju odskočit. Otevřel bych jedny z dveří a přede mnou by se objevil skrytý sál sokolovny, kde patnáct lidí nacvičovalo choreografii na takovou tu stěží snesitelnou hudbu, která hraje na v Rakousku na horách, když si člověk chce dát aperol. Nasměrovali by mě na správný záchod.

A až bych se vrátil, nastínil bych muži své další plány:

Soljanka poslední záchrany
Zaplatím a paní na mě zahuláká, že jsem jí dal moc. Pojedu ještě tak dvě hodiny. Slunce zapadne za větrné elektrárny. Minu pár altánků a po 213 kilometrech skončím ve starém vagonu, nebo co to vlastně je. Nocleh je o 450 korun levnější než včera, ale bez vany. Nedaleko bude soustavně štěkat pes (jak je asi velký? A je zlý?), ledoví muži se mi zakousnou do nohou a ráno se mi z nevyhřátého klobouku fakt nebude chtít.

Brána borců
Ale nakonec pojedu dál krajem bez otevřených pekáren a snídaní. Šedesát kilometrů před Berlínem v oblasti, která připomíná obrovskou pláž, se mi šipka na navigaci vytratí. Třetina hokeje k nahrání trasy do přístroje zjevně není dostatečná. Dál pojedu podle mobilu, kolo se bude bořit do písku, budu zmatkovat a vracet se a nohy a záda mě přestanou poslouchat. Čtyřicet kilometrů od cíle si dám u řezníka soljanku, která chutná jako důmyslný mix asi patnácti polévek a neidentifikovatelných částí zvířat. Bude mi zase skvěle. A po sto padesáti berlínských semaforech nechám kolo v nádražní úschovně tři hodiny před odjezdem našeho vlaku a půjdu zjistit, zda ze mě bude mít žena radost.

Chlapíka už by to dávno přestalo zajímat, odkolébal by se přes tančící sál na záchod, nejspíš zvracet. To se řekne tuším kotzen, jestli si to dobře pamatuju.

text a fotky Řízek

neděle 5. května 2019

RAZICÍ STROJ TONDA

V sobotu ráno jsem si přivstal a doběhl zkontrolovat, jestli je Krčský les na svém místě. Byl tam i s veverkami, zajíci, laněmi a běžkyněmi vlečenými přešlechtěnými psíky; za hodinu jsem byl zpátky a cítil jsem se po dlouhé době tak dobře, že bych snad i maraton zítra uběhl. Poznámku v podobném duchu jsem připsal na sportovní sociální síť Strava, ale to jsem neměl dělat, protože mi vzápětí píše kolega-běžec z tréninkové skupiny na Děkance, že jestli si troufám, má pro mě na zítra číslo.

Přes rezolutní NE!, které jsem si vyslechl od manželky, mi ta myšlenka vytrvale vrtala hlavou, jako když razicí stroj Tonda neúnavně proráží budoucí tunely metra. To mě pak druhý den dovezlo na start. Kromě vlezlé zimy tam čekali budoucí osobní rekordmani z Děkanky a taky číslo 666, které bylo pro mě. Jako neznaboha mě to nijak nepohoršilo, na druhou stranu, maraton třeba ve Vatikánu bych v tom běžet nechtěl.

Satanský dres měl ještě jedno důležité privilegium: spadal až do sektoru B (B jako brutálně krutě rychlí). Všichni ti, kteří si to přišli "hlavně užít", tak zůstali už od startu za mnou, nebudeme tedy do sebe navzájem kopat a dloubat se lokty do žeber. Tedy až na kašpárka. Měl na hlavě srandovní čepici s rolničkami a běžel o kousek rychleji než já. Měl jsem ho dlouho před očima, kašpara.

Radek. Fotku jsem mu ukradl z FB.
První kilometry jsem strávil s bývalým kolegou Radkem řečeným Radomír. Někdy, když se moc inspiruje našimi články, říkáme mu Kradomír, ale to teď není důležité. Radek je mladý, rychlý, atletický člověk na svém prvním, teoreticky velmi rychlém maratonu (nakonec 2:59:30). Proto ho na začátku stáhnu o dva energetické gely, aby si moc nevyskakoval. Radka to ale nijak nezpomalilo, takže mi kousek před prvním Husákovým tichem začal nenápadně utíkat. S tím jsem tak trochu počítal, akorát jsem předpokládal, že spolu vydržíme tak do poloviny závodu, ne jen do necelé čtvrtiny. No tak šťastnou cestu s kašpárkem.

Chvílemi dost foukalo. Diváci byli spíš únorově zachumlaní - z jednoho se na šestnáctém kilometru vyklubal můj táta, tradičně řešící složité dilema, zda ocením spíš fotku, nebo povzbuzení (pokouší se o obé). Znám jeho superschopnost přesouvat se po závodem paralyzované Praze, proto mě vůbec nepřekvapí, že ho po trase uvidím ještě čtyřikrát.

Úsměv se mi ztratil podobně jak předtím Radek až na Strakonické, což je předpeklí. Kritické místo maratonu: pořád zbývá zdlouhavých patnáct kilometrů, je vidět daleko dopředu, což vysílá unavené hlavě klamný signál, že se závodník vůbec nehýbe, nýbrž jen trpí. Jediné, co se pomalu přibližuje, je obrovský Jaromír Soukup na billboardu na Lihovaru. Když se konečně otočíme, na dalších poutačích ho vystřídá Babiš s Charanzovou. Chci pryč, ale zrovna fouká proti nám.

Plácám si s dětmi na Palackého mostě. Jednomu z nich rodič rafinovaně natáhl gumovou rukavici, aby od toho našeho sajrajtu ještě něco nechytlo. Předbíhám Petra, se kterým jsem chtěl běžet, ale hned po startu mi utekl, a Martina z Děkanky. Druhý jmenovaný má asi nějaký problém (závod nedokončí), ale mohutně mě povzbuzuje.

Nastává předposlední peklo - cesta po levém břehu do Holešovic. Zvlášť podbíhání mostů je v této fázi závodu velmi populární. Naštěstí fouká méně než před pár lety, kdy tady vítr třeba převracel méně ztepilé kilometrovníky.

Libeňský most je lakmusový papírek zbytku závodu. Pořád to jde (vkrádá se dokonce troufalá myšlenka, jestli jsem to nerozběhl až moc s respektem). Po seběhnutí z mostu do Karlína to najednou jde dokonce až moc. Předbíhám řadu lidí a těsně před odbočkou do Pařížské uvidím i kašparovu čepici. Je to buď já, nebo on. Ale asi něco vytušil, protože do cíle doběhl o pár vteřin přede mnou.

Paní v úschovně zavazadel jsou prvními ženami, které se na mě dnes smějí. Ve skutečnosti se smějí na mé startovní číslo, prý se na ně těšily. Fotím se s nimi jako Jarda Jágr s Mynářem.

A tím moje dnešní mise končí, na Budějovické si ve fastfoodu objednávám dvojitý hamburger, hranolky a sprite, aby byl svět zase v rovnováze.

text Řízek, foto táta a maratonské šatnářky