neděle 30. září 2018

BĚHÁME DOPŘEDU DOZADU

- Čau, kde jste? Tady nikdo není.
- No nevím jak ty, ale já jsem v práci, ve Spálené ulici.
- Hrajeme v Hostivaři, ne? Jsou tu samí cizí lidé.
- Máš pravdu, hrajeme. Ale až zítra. Tak tam někde počkej a uvidíme se.

Luboš sice v našem čtvrtém podzimním kole nikterak výkonnostně nevybočoval z průměru, jedna věc se mu však nedá upřít: dokázal, co se ještě nikomu nepovedlo, a sice přijít zároveň příliš brzo i příliš pozdě. Napoprvé byl na správném hřišti, jen ve špatný den, napodruhé dorazil zhruba s dvacetiminutovým zpožděním zrovna v době, kdy se soupeř z týmu FELace ujal vedení.

Náš tým FC Forejt letos pokračuje v sisyfovském a donkichotském boji s postupovým klíčem nejnižší ligy na světě. Po úvodní výhře 5:3 nad RAF Jinonice (milí staříci s jedním úplným debilem, který by měl být mezi zápasy uchováván v klecovém lůžku) a následné kontumační výhře 6:0 se zdálo, že by to letos mohlo i jít. Jenže následovala porážka 1:3 se Sebrankou B, kdy už jsme se těšili na nezasloužený bod, ale na poslední dvě minuty naše obrana v čele s brankářem nebude vzpomínat v dobrém.

Následující čtvrté kolo proti FELaci bylo neobvyklé jednak Lubošovým logistickým lapsem, jednak tím, že jsem byl před zápasem kupovat míč:

- Tento vám mohu doporučit, je to ale čtyřka.
- Myslíte jako velikost? To my bychom radši pětku.
- Ne, myslím jako čtyři tisíce. To je cena.
- (hysterický chechot)
- Já vám dojdu najít nějaký levnější.

Třímal jsem v rukavicích nový, řádově lacinější balon a znovu se mi ta příhoda honila hlavou. Mít na naší úrovni takový míč by bylo zhruba stejně rozumné, jako pořídit si spojler a bi-xenonové světlomety na vysokozdvižný vozík.

Místo toho jsme si pořídili posily. Aniž bych o tom věděl, údajně jsem jako prezident mužstva podepsal dva registrační formuláře pro mladého Filipa a většího Kikeho. Zatímco Filip je při vší úctě - a rád bych mu teď křivdil - zase jeden z těch mladých šikovných kluků, kteří s námi odehrají pár zápasů a pak zjistí, že se tady zázraky čekat nedají a že fotbal opravdu nenastane, a v tichosti zmizí, Kike je opravdový Španěl. Nejenže viděl poprvé náš tragikomický ansámbl, ale zároveň i malou kopanou.

"Je to legrační. Běháte dopředu dozadu. Nepřemýšlíte u toho. Nepřihrajete si. Proč?" ptal se o přestávce a z jeho úplně propoceného trika se kouřilo. Měl pochopitelně pravdu. Ale za tři minuty poločasové pauzy to lze nacvičit jen stěží.

Druhý poločas byl v tomto ohledu ještě horší. Zcela jsme rezignovali na pokusy o kombinaci. Z toho plyne, že jsme neměli žádné šance. Jen jednou pěkně Vašek zahrozí z přímáku.

"Kopej to na bránu a dej góla," slyšel jsem od spoluhráčů, než se mi to deset minut před koncem povedlo. Reakce na branku přes celé hřiště je pokaždé stejná: pár hráčů včetně méně informovaných spoluhráčů protestuje, že gól od brankáře neplatí. Já už vím, že jo, takže se radostně houpu na břevně.

"Kopej to na bránu a dej dalšího góla," slyším a konám. To už za stavu 1:2 v náš neprospěch. Tentokrát se míč otře o tyč, vzápětí dostáváme třetí gól a jedeme domů zase bez bodů.

Bereme španělského nováčka na pozápasový rozbor do hospody. "Kike, we go to the golf, there is beer," vysvětlujeme mu, že je restaurace u hřiště na minigolf a že to patří k bontonu, minimálně tvrdého jádra, resp. jadýrka klubu, resp. klubíku.

Jsou dva dny do svatého Václava, kapitán má téměř svátek. Servírka na oslavu nosí úplné rumy. Přihráváme si je po stole, s rozmyslem a zkušeně. A česko-anglicky a anglicko-česky se shodujeme, že příště určitě vyhrajeme.

text a foto Řízek

čtvrtek 20. září 2018

NA VÁPNĚ

Bystrý mozek, bleskový a neomylný úsudek, svaly vytrvalé, ale zároveň připravené svojí výbušnou silou hltat vrstevnice jako jednohubky. Orientační běžec je ztělesněním kalokagathie, jeho vzhled je příjemný a vychování příkladné.

Co když se ale závodu v orientačním běhu zúčastní obyčejný smrtelník, řekněme já nebo Řízek? První odlišnosti můžeme pozorovat už ve zvoleném vybavení. Na rozdíl od ostatních jsme vyběhli bez buzoly. Přece to tu v Radotíně výborně známe, orientovat se budeme podle terénu, buzolu používat neumíme, nemáme ji (ačkoli Řízek má doma z nějakého důvodu dvě), zkrátka pár důvodů bychom dohromady dali.

Takhle nevypadá ideální trasa
Potom uprostřed lesa, když slunce pomalu klesá níž a níž pod horizont, kolem jsou stromy a křoví, mnohé s trny, a my bezradně žmouláme pomačkanou mapu nakreslenou před třiceti lety, názor na užitečnost tohoto přístroje nesměle přehodnocujeme.

Rád bych věřil, že příčinou našeho nezdaru byla výhradně absence vhodného vybavení, ale bohužel mi to můj vytříbený smysl pro sebereflexi nedovoluje. Zatímco ostatní volí cestičky kopírující vrstevnice a sbírají kontrolu za kontrolou, já se nehty zarývám do hlíny a škrábu se do kolmého svahu, ze kterého jsem před pár minutami omylem seběhl.

Některé kontroly nám zkrátka daly zabrat. Naštěstí se v jejich okolí závodníci zpravidla hromadí a poletující světýlka čelovek postupně konvergují k oranžovo-bílému lampionku s kleštičkami. V cíli jsem po doběhu nahlásil startovní číslo a odevzdal kartičku pro zaznamenávání kontrol, dohromady sedmnáctkrát proděravěnou. Vypadala, jako bych do ní pořadatelům vyrazil Braillovým písmem krátký vzkaz, zřejmě směs nějakých sprosťáren a nadšených díků.

Vítěz nám na přibližně osmikilometrové trati nadělil hodinovou ztrátu, jsme poškrábaní, dezorientovaní a Řízek má zvrtnutý kotník. A především se nemůžeme dočkat, až si to někdy zopakujeme.

text a foto Milan

pondělí 17. září 2018

PEKLO SEVEROVÝCHODU

(Popřej jí k svátku! Ne, že zase budeš mluvit jen o sobě. Nezapomeň na to!)

Zvoní to. Ahoj, no, už jdu na start. Je docela kosa. Nic moc, ale aspoň trochu jsem spal, oni to v té tělocvičně hrozně hrotili, vstávali už v půl šesté, nechápu proč. Navíc tam někdo chrápal. A parkety vrzaly. Co říkáš? Jo, kolo jsem měl tam schovaný. Jo, na karimatce, žíněnky byly obsazený. Furt jsem se mlel. Ale za sedmdesát korun za noc je to luxus. Ozvu se pak. Teda jestli to přežiju. Jasně, že to přežiju. Jo a Maruško...?

To poslední už neslyšela, tak jsem mobil schoval do kapsy, mikinu do auta, klíče od auta do infocentra, náhradní duši pod sedlo a sám jsem se schoval mezi ostatní cyklisty do druhé řady.

Po roce jsem zpět. Nejstarší český maraton na horském kole, Rallye Sudety, nejdelší trasa, 112 kilometrů vodorovně a skoro čtyři svisle. Nekonečně stoupáme z Teplic nad Metují, městečka nacpaného mezi horami a skálami, jako když jsme se jako děti schovávali do nitra gauče mezi polštáře a nebyli jsme skoro vidět. Jedeme jako peloton Tour de France, jen nejsme tak šikovní, takže o sebe sem tam škrtneme řídítky. A taky méně zobeme. A pak asfalt zmizí, odemykám vidlici a bránu do extrémních zážitků, začne se prášit od pneumatik a kolo i tělo začnou se skřípěním pohlcovat první výmoly a kořeny.

Je to hodně rychlé, ale kontrolovaně. V první, placatější třetině závodu si zběsilou jízdou lze zřejmě jen uškodit. I my kolem 150. místa (jede asi 650 lidí) neztrácíme na čelo zas tak moc, asi čtvrt hodiny. To pravé peklo severovýchodu Čech nastane až dál.

Drápu se do prvního ostrého kopce a marně hledám nějaké větší kolečko, na které bych ještě přehodil. Nahoře se cesta rychle zlomí do technického sjezdu přes skály. Drncám vymletým korytem, kolem mě spousta opatrnějších lidí tlačí. Další spousta lidí kolem trati povzbuzuje, ať proboha jedeme. Ve skutečnosti chtějí vidět pády a diskomfort - vůbec jim to nemám za zlé, je to lidské. Nechci je zklamat. Zadní kolo se najednou nečekaně zvedá a já balancuju jak poněkud týraný cirkusový medvěd na jednokolce, jen hlavou napřed. A nakonec úspěšně!

Povzbuzen dílčím vítězstvím vjíždím do dalšího těžkého úseku zarostlého kořeny. Pouštím se do nich odvážněji, než bývá mým zvykem, což je stále ještě mnohem pomaleji, než je medián všech závodníků. Chvíli se mi hazard vyplácí, než zavadím rukou o smrkovou větev, která neuhnula, a cesta na zem je pak hrozně rychlá, letím po hlavě, bradou do hlíny a do lesa, kolo mě nezadržitelně přikrývá a závodníci těsně za mnou sotva stačí zastavit a ptají se, jestli jsem OK. Být to na dálnici, začali by blikat varovnými světly a vytvářet záchrannou uličku.

Až na to, že mám plnou pusu jehličí, mi vlastně kupodivu nic nechybí. A na jehličí v puse si člověk zvykne snáz než třeba na blbou práci nebo premiéra estébáka a je to i snáz řešitelné, v mém případě prskáním a pliváním toho bordelu.

Moje sebevědomí nicméně utrpělo a znovu se ukazuje, že na sjezdy mě neužije, naopak ty táhlé kopce mi jdou. Nebo aspoň šly. O tři kilometry dál mě poprvé podivně píchne v pravém koleni. Není potřeba panikařit, protože to třeba přejde. Koneckonců mám před sebou ještě polovinu cesty, takže je dost času, aby se to zlepšilo. Po dalších patnácti kilometrech ztratím naději, že to je jen dočasné a že bude líp. Píchání pokračuje při každém druhém šlápnutí. Šlapu více méně jen levou nohou, když už je to na jednu nohu příliš, tak tlačím. Takhle jsem si to nepředstavoval.

A vím, že už nikdy nebude líp. Minimálně dneska ne. Nevnímám krásnou krajinu, nevím, že je parádní počasí, nezdravím lidi u cesty. Oni vůbec netuší, co se tady děje a že tady někde dole v pravé noze probíhá lokální válka s nejasným výsledkem. Separatisté z Republiky Koleno zřejmě vyhlásili autonomii na zbytku území. Ani nevím, kudy jedu, nebo spíš vedu, hledám jen nejméně bolavý způsob, jak točit nohou. Stejně je to debilní sport. Mám silné nutkání to vzdát. Na devadesátém sedmém kilometru mi vlétne včela nebo něco takového pod dres a zahryzne se mi do míst, kde bych měl mít vypracovaný hrudník. Nebýt ještě asi hodina cesty do cíle, byla by to taková pěkná červená tečka.

Na občerstvovacích stanicích sháním něco proti bolesti. Na jedné mi nabízejí kafe a pudink. I jako placebo je to slabé. Na posledních kilometrech už dosahuji průměrné rychlosti svižnější chůze a začínám se rozkládat. Předjede mě ještě asi deset lidí, jenže je mi to jedno - jsou z jiné kategorie šťastnějších, obounohých.

Vidím Teplice, zaplaťpánbůh za ně. Sudety mě letos skoro porazily. Ale přežil jsem. Zvoní to. Všechno nejlepší, Maruško.

text Řízek, foto Josef Pecka

úterý 11. září 2018

TEXTILNÍ SUVENÝRY

Nejmenovaný kamarád bývá v hospodách i na výletech terčem posměchu, když nosí trička s různými vybledlými reklamními nápisy propagujícími širokou paletu produktů - od Tatry 815 přes obec Tuchoměřice a Kostelecké uzeniny až po Divadlo pod Palmovkou sezona 2001. Aniž by s dotyčnými institucemi měl cokoli společného. Nejezdil náklaďákem do Tuchoměřic, nevyráběl šizené párky a naštěstí ani nehrál divadlo. Prostě je mu někdy někdo dal a jemu bylo líto je vyhodit. Na námitky, že vypadá jako poutač, nijak nereflektoval. Druhý kamarád zase ujíždí na oblečení s motivy měst, která navštívil. Přesně takové ty turistické, které si v Praze můžete koupit na Staromáku, ale proč byste to dělali.

Nyní jsem zjistil, že jsem se postupem času sám stal terčem svého posměchu. Nosím na oblečení nápisy jako Zimní běh na Blaník 2012 anebo Rzeszów - Stolica innowacji. Mám jich doma plnou skříň. Sice na rozdíl od prvního kamaráda mám k těmto trikům, čelenkám a podkolenkám vztah - přivezl jsem si je z nějakého absolvovaného bizarního závodu anebo koncertu -, ale co je horší, zpravidla jsem za ně i zaplatil. Málokdy se vracím bez textilního suvenýru. Patří to k tomu, nebo jsem o tom aspoň přesvědčen.

A teď se pomalu dostávám k jádru věci: ony jsou ty věci sice tím pádem plné vzpomínek, avšak objektivně vzato docela hnusné. Mají divné barvy, jsou oblepené logy sponzorů a hned den po konání akce, kdy stejná trika mají skoro všichni účastníci, jsou navždy úplně mimo a každý závodník tak jako já pravděpodobně s rozpaky řeší, co s trikem dál.

Na tričku z řešovského maratonu je nehezká paní běžící po náměstí. Na tričku z Velké kunratické jsou barevné pruhy symbolizující kopce, brody a asi les. Vypadá to jako pokus o nějaký výtvarný styl, ale spíš je to jen ošklivé. Z dávného koncertu kapely Hm... mám těsné triko s obrovským bílým křížem, který manželčin synovec překřtil na "doktouskej kšíš". Svého času jsem u něj byl díky tomu populární.

Hromada neustále narůstá. Teď zrovna čekám, čím mě vyděsí dres z 1000 mil, který mi přijde poštou. Poslední přírůstky jsou z triatlonu - sponzorský dres Svijan má "nápaditý" chmelový design a jedovatě zelenou barvu a dokonce můj nejlepší přítel mi řekl, ať v tom neběhám - a z cyklistické Rallye Sudety. Tento exemplář je i na moje poměry nevšední. Je to (v lepším případě) důvtipná parodie na trika kapely Ortel, využívá stejné písmo a na zádech nese motto Drž hubu a jeď. Nemám moc vlasů a myslím, že bych na jakémkoli srazu ultravlastenců bez obtíží splynul s kolektivem. Je možné, že mi to triko policie zabaví při domovní prohlídce.

Jak je vidno, ta trika přitom objektivně není kam nosit. Do práce se podle všeho i okolí nehodí, některá (Sudety) mi žena zakázala nosit i doma a přijít v tom do hospody na karty taky nemůžu, protože posmívat se někomu za Tuchoměřice anebo Barcelonu na triku můžete leda tehdy, pokud nemáte zrovna na hrudi Kunratice.

Jak říkáme v naší branži, papír snese všechno. Textil, ten toho občas musí snést ještě víc. Ale vyhodit se to prostě nedá.

text a foto Řízek

středa 5. září 2018

ZDRAVÉ JÁDRO


Na začátku byla Péťova oranžová bunda. Vyhlížel jsem ji v hustém dešti už od mostu Barikádníků. Na každé autobusové zastávce jsem zpomaloval, protože si nepamatuju, jak jdou po sobě. Na Kuchyňce nebyl, nebyl ani na Rokosce, čekal přesně na Vychovatelně, jak slíbil. Na Ivanův triatlon přece člověk nechce jet sám.

Na hladinu rybníka u Holan na Českolipsku padaly kapky deště, ale to byla pozdní lítost - už to nezachránily, voda byla zelenější než kdy jindy a byla určitě jedním z důvodů, proč byl 25. ročník závodu hlavně pro zdravé jádro.

Byť se k jeho okraji počítám, vycítil jsem, že zde nemám tak úplně dobrou pověst. Terčem posměšků je především moje přehnaná soutěživost. Nedám si čtyři piva před startem a další ještě na trase na posilněnou. Od toho mám energetické gely v kapse. Místo závěrečné procházky kolem rybníka opravdu běžím. A celkově jsem prostě divný patron. Když už v cíli volám na Jiřinu, ať maká, odpoví mi: "Seš čůrák!" a tohle všechno v tom je.

Také každý automaticky předpokládá, že se hned po vyhlášení výsledků seberu a pojedu zpět domů za ženou a kocourem, zatímco ta hlavní část závodu přece začíná teprve potom. To se na gril hodí naložené maso a klobásy a rozezní se kytary a basa.

Ale jsem tady. Všichni jsou schovaní pod střechou, i když déšť pomalu ustává, je jedenáct stupňů a zhruba tolik závodníků se s neskrývaným odporem opravdu svléká do plavek. Dokonce i Péťa oproti svým předpokladům odkládá oranžovou bundu a stává se součástí pořadatelova týmu. Ivanův triatlon má totiž tu výhodu, že se dá v případě potřeby rozkrájet na třetiny.

Pokaždé si při plavání hrábnu na dno. Tentokrát je obzvláště mazlavé. Stav vody umožňuje horším, ale chytřejším plavcům popojít až do třetiny rybníka. My hloupější jsme na to přišli pozdě. Plavu tradičně v uctivé vzdálenosti za kraulujícími Mílou a Jiřinou, ale zase s náskokem před chytřejšími plavci. U bójky ztratím orientaci, protože ten zelený sajrajt se mi dostal do brýlí a do očí a místo otočky o 180 stupňů jsem zahnul rovnou o 240 a vyrazil jsem směrem k jinému kempu. Naštěstí mě cákání jiných závodníků navedlo zase na správnou trasu a ke břehu. Mílu míjím ještě v kempu, s Jirkou si jen pod prvním kopcem vyměníme shodné pocity z vody a jsem sám na kole.

Klouže to, takže chci sjezdy hlavně absolvovat vcelku. Poslední dva ročníky jsem v jednom z nich zvaném Broučci zvolil pokaždé špatnou stopu a pak se potupně kutálel ze srázu. Toho jsem se tentokrát vyvaroval. Hned pod ním jsem se ale v nájezdu do lesíka plného kořenů nevešel mezi dva kmínky, ty mě ale k mému údivu šetrně zastavily, takže jsem si mohl klidně sesednout a dál tlačit.

Nikde nebyla ani noha, až kousek před Úštěkem se v nepřehledné zatáčce objevilo stádo myslivců. Při pohledu na můj dres Božkov jistě řada z nich nostalgicky zavzpomínala na předchozí večer. Ale váhavě uhnuli. Pak už jen skrz tekuté písky stoupám na Skalku a cítím, jak mi měkne zadní kolo. Mám ale opět štěstí, protože vzduchu ubývá jen velmi zvolna a donese mě to zpět do Holan ještě dříve, než bych jel úplně po ráfku. V rokli u Dřevčic proběhla násilná depilace lesa, vůbec to tam nepoznávám, ale na konci se objeví tradiční logo Tří sester na stromě, takže vím, že jedu správně.

Baví mě, jak časomíra Pružan pokaždé legračně dobíhá k počítači, aby zaznamenal můj příjezd s veškerými náležitými sekundami a desetinami. Odhazuji kolo a pětikilometrový závěrečný běh kolem rybníka je tentokrát opravdu za odměnu. Druhý je Jarda - dal jsem mu 29 minut, ale on má 20 let náskok. Třetí Jiřina. Tedy stejně jako loni. Ivan s Péťou vyhrávají kategorii týmů (a na to, že jiné týmy nebyly, se historie neptá). Kolemjdoucí civilista nám vytvoří abstraktní společnou fotku pro dva nepřítomné zraněné borce - jednoho pobodalo kolo, druhý spadl z višně. Snad se i díky téhle fotce dají brzy dohromady.

Poukaz na guláš vyměňuji za nejlepší jídlo, které jsem tam kdy měl. Provozovatel kempu zřejmě konečně zjistil, že vařit neumí, a sehnal si na to nějakou paní. Bohužel po sezoně oba v kempu končí. Životnost dvacetikorunového žetonu na sprchu chytří závodníci prodlužují přerušováním přísunu vody tlačítkem a v suchých pauzách se mydlí, my hloupí se prostě jen myjeme rychle. Stejně budeme všichni vyuzení ohněm. Tentokrát nikam nezdrhám, naopak mi před půlnocí svěří i kytaru, což dopadne o málo lépe, než když mi předtím svěřili oheň a maso. To bylo pořádně vypečené.

text Řízek, foto pán v zelených montérkách, Ř. a Ivan