MODRÁ TUBA S POKLADEM

Bc. po pěti letech
text Řízek, fotky z rodinného archivu a od táty Luboše
 
Nestihnout vlastní promoci by bylo vážně trapné. Byť šlo jen o udílení nejnižšího akademického titulu, který už dnes má kterýkoli uchazeč o práci vykladače železničních vagónů. Trapasu jsme sice byli celkem blízko, nakonec nám ty modré tuby přece jen předali.

Kýžený čas začátku nácviku obřadu se přiblížil rychleji, než si Maruška namalovala okolo očí černé kruhy a než jsem se pomocí instruktážního videa na youtube konečně naučil, jak si uvázat windsorský uzel na mou růžovou kravatu. Když jsme se konečně vypravili, princezna si po několika desítkách metrů uvědomila, že jsou jí její nové střevíčky příliš volné. A tak ošklivý trpaslík musel doběhnout pro vyzkoušenější obuv.

A ty tramvaje! Dvaadvacítky výsměšně jezdily jen v tom opačném směru, než jsme tak nutně potřebovali. A trochu nám tekly nervy.

Nedlouho poté, co jsme do Profesního domu na Malostranském náměstí konečně dojeli, nám vrátili indexy, zorganizovali nás do jakéhosi čtyřstupu (kvůli abecední nepřízni osudu jsem jej tradičně uzavíral), zahrála hudba a mohli jsme vyrazit k otitulování. Hrdí příbuzní cvakali foťáky a dojatě mávali, možná i nějaká ta slzička ukápla.

Marušce zkomolili příjmení, ale tituly nám daly správné. Dozvěděli jsme se, co je to vlastně rituál a jakým rituálem je promoce.V dalším projevu zaznělo něco latinsky, no a korunu všemu nasadila dosud nepříliš známá spolužačka, která excelovala přečtením servilní slohové práce na téma „jak jsme celé tři roky pilně četli McQuaila (nepochopitelně vyslovovaného jako ‚Mek Kvajl‘) a co nám všechno pro život dal.“ Přiznám se, že jsem z knih tohoto gurua nepřečetl nic, tudíž jsem o mnoho přišel. A že jsem si od projevu, který měl tak nějak shrnout mé první dokončené studium, sliboval o kapku víc. Co o kapku! O moře!

Ale abych jen nekritizoval. Zbytek byl bezvadný, vše proběhlo rychle a do značné míry slavnostně, všem to moc slušelo. A než nás ulovily rodiny ke společnému slavení…

KOLOSÁLNÍ JARDOVO KOLO

Zimou, blátem, kamením
text a fotky Řízek

Ranní pohled na teploměr potěšil asi jen rychlobruslaře a prodejce zimního oblečení. I když ruce jsme si mnuli i my, jenže zimou. Z řeky šla pára jak nad hrncem, ale z úplně opačného důvodu. Labutě možná štěbetavě nadávaly na svůj trpký úděl, když jim podvozek přimrzal k hladině. Tráva byla napadena jinovatkovou nemocí a řidiči škrabkami čistili zamrzlá okna. A my jsme vyráželi na kola.

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE.

Čtyřicátý ročník Radotínského kola Jardy Baráka byl pro nás zajímavý především pátým ročníkem cyklojízd. Původně jsem osmapadesátikilometrovou terénní trasu chtěl jet hlavně s našimi táborníky. Nakonec jsem byl ale rád, že přišli aspoň ti dva – byť jich mělo nejdřív přijít deset, pak čtyři a ještě později tři. Jmenovitě zaslouží pochvalu a úctu Mára a Jimi. Čelo našeho pelotonu doplňoval Milan K. od Hanky K., zadní voj tvořil Pán, později přezdívaný Modrý pán.

Pán totiž na svém trekkingovém kole nejprve vyrazil na příjemnou dvacetikilometrovou vyjížďku, když však viděl čtveřici svalovců zabalených do windstopperu a goretexu, neodolal a změnil plány. „Kluci, já pojedu s vámi a pak se možná někde odpojím,“ oznámil nám. A tak se stal součástí týmu. Pán, o kterém jsme se vlastně dozvěděli jen to, že je nezaměstnaný účetní a příznivec Podvečerních pochodů Prahou, ale vytrval až do konce. Byť na sedmém kilometru odhadoval, že už máme nejméně patnáct za sebou, a byť s sebou neměl vlastně vůbec nic…

Tradičně jsem jel s mokrýma nohama – brod v údolí u Cikánky byl hlubší než loni. A kdosi opravil paralelně vedoucí mostek, takže se mohl namočit opravdu jen blb. Ale stalo se. Nejvíce nás krátce poté prověřil úsek u bývalé kulometné střelnice, kde nyní koně a neudržovaný potok vytvářejí lokální imitaci močálu. Ale to jsme taky dokázali překonat. Stejně jako touhu koupit si na okraji Chotče bývalý mlýn a přebudovat ho na luxusní pension s Němci a vyjížďkami na koních. Možná příště.

Slunce brzo prozářilo zimu na snesitelnější úroveň a nebýt té jinovatky, bylo bezmála babí léto. Spadané listí mělo barvy všecky a legračně šustilo pod pneumatikami. Bylo v podstatě krásně.

Odměnou v polovině trati a po jednom z nejhezčích sjezdů byl v Hostími oběd. I ten jsem trochu prokaučoval bramborovými plackami se špenátem, ale ostatní byli celkem spokojení. Pak v Karlštejně se Milan zalíbil čmelákovi, který odmítal slézt z jeho rukavic, dokud jsme mu nesehnali náhražku Milana v podobě jakéhosi listu. To bylo přesně před zlomem mezi silurem a devonem, starým pouhých 416 milionů let.

Pak jsme stoupali na Malou Ameriku a ocenili jsme další geologickou lahůdku zvanou Kačácký event (the Kacak event). Tam došlo k zajímavému závodu s veselými turisty, kteří šli tak zhruba stejně rychle, jako nás do kopce posouvalo šlapání na večerníčkovský převod jedna jedna. Chlap, co měl na hlavě paruku a asi chtěl vypadat jako populární Ozzák, po nás vytrvale žádal rum. Jenže ten jsem měl jen na triku. Ozzák se nakonec zabavil tím, že k lomu vynesl na ramenou jakousi kládu. Zastydlá puberta.

Máru chytaly křeče a měl toho čím dál tím víc plné zuby. V Solopiskách, po druhé přestávce v pohostinství, jsme proto s Márou odbočili po asfaltce do Černošic, zatímco zbytek družiny - Milan, Modrý pán a Jimi - jel dál přes Kulivou horu, která navzdory svému názvu není ani kulivá, ani hora.

V cíli jsme přesto dorazili prakticky navlas stejně, úředník Vlasta nám nedal razítko, utopili jsme žal z konce výletu v teplém čaji a doplnili energii věnečky a sušenkami. "Bylo to dobrý," řekl v cíli Mára a celkem to vystihl.

ČEKÁNÍ NA GÓLY

Metro AFK - Forejt FC 0:0
text Řízek, fotka Jirka

Nic netrvá věčně, říká se většinou tehdy, když se něco křehkého rozbije a pokazí, a trošku afektovaně se u toho mává rukou, jako když se odhání vosa. Nic že se neděje a že to jednou muselo stejně přijít. Tak jsme odmávali jednu dlouhou vítěznou fotbalovou sérii, byť k jejímu prodloužení chyběla zdánlivě maličkost – dát nějaký, třeba ušmudlaný, náhodný, nezasloužený a nehezký gól.

Místo předzápasové přípravy jsem tentorkát fungoval jako saniťák nemocných zvířátek, proto jsem ke strašnickému pískovišti Junioru přijel bez majáčku a jen s nepatrným zpožděním - které se samozřejmě stalo terčem kritiky a nejapných narážek mých spoluhráčů. Ale! Měli bývali raději využít chvíle čekání k usilovnému nácviku ofenzívy, přihrávek a zakončování. Protože jsme celé utkání předváděli jen variace na bezzubost.

A víte, čím to taky bylo? Chyběli nám střelci. Nejlepší kanonýr Jirka se belhal s čerstvě operovanou nohou za postranní čárou s fotoaparátem - a spolu s Eliškou a Maruškou tvořil letos nejpočetnější publikum. Střelec z půlky hřiště Matyáš má patrně svou tradiční škvárovou a pískovou přestávku, nejspíš se zase objeví až tehdy, budeme-li hrát na něčem méně prašném. Nebo v mezidobí vydělává na to, aby mi splatil dlužné poplatky za několik let zpátky. Ať tak či onak, chyběl stejně jako Péťa, který v neděli dal bohužel přednost sebevzdělávání.

V útoku tedy nastoupil Zdeno, dosud proslulý především svými defenzivními schopnostmi, a Vlasta, který si slušnou formu, rychlost a umění zpracování zřejmě zapomněl na Hagiboru - což je dobře, protože příští kolo hrajeme právě tam. Všichni víte, že Vašek je můj nejvíc nejlepší kamarád, a že tedy jsem zaujatý, ale z té vší útočné bídy trčel jako kosodřevina z nízké skalní vegetace. I tak ani on pořádně nevystřelil. K tomu se občas probil do slušné příležitosti Rádoš, jenže jeho střelba dosáhla stejně kritické úrovně jako moje dochvilnost.

Útočná bída naštěstí bila do očí na obou stranách a občasné zaváhání stopera Pecena nikdo nepotrestal. S blížícím se koncem zápasu se proto zdálo, že zápas rozhodne jediná chyba - jenže tento předpoklad byl dočista mylný. Když se totiž konečně objevilo okno v obraně Metra a v něm zkoprnělý Vlastimil téměř nadosah branky s míčem u nohy, zamířil bez rozmyslu vedle tyče. A i jemu bylo po zásluze vynadáno.

A protože by za této konstelace nepadl gól asi ani dodnes, rozhodčí celkem správně zápas ukončil a poslal fotbalisty, aby se ve zbytku nedělního odpoledne věnovali jiným aktivitám, k nimž mají třeba větší vlohy.

NA HOUBÁCH

Jedlé, velmi chutné 
text a fotky Řízek

Když na začátku října listy alejí podél klikatých středočeských cest náhle začnou měnit barvy z nudné zelené do většího barevného odvazu a exprese, když se děti zvedají od počítače, aby pouštěly draky a opékaly v popelu z ohníčků brambory, je nejvyšší čas jít na houby. 

Babky v lese mezi Janovickou Lhotou a Sudějovem – tyhle obce skutečně existují, byť jejich názvy připomínají fiktivní vesnické týmy ze seriálu Okresní přebor – jsou seschlé, potkáváme je bezmála za každým stromem. Vylézají z opečovávaných škodovek a s nožíkem na dně vozíku neúnavně brázdí cestičky vyšlapané v jehličí nejspíše spárkatou zvěří nebo za vlahých letních nocí vášnivými vesnickými milenci, což se vlastně nevylučuje.

Houbařská kuchařka nás ponoukala k větší odvaze, když i o na první pohled smrtelně jedovatých prašivkách zákeřně tvrdila „jedlé, velmi chutné. Za syrova připomíná chutí klobásu, po tepelné úpravě srnčí hřbet.“ Přesto jsme se drželi klasiky s hnědou hlavičkou. Ohýbali jsme se pro ty lépe vypadající babky, na nenápadných místech se daly nalézt pěkné hříbky – a pozor, i pár praváků tam bylo.

A fotili jsme červené muchomůrky okousané slimáky, jež poté nejspíše zažívali halucinogenní stavy. Poslouchali jsme zvuky lesa, děti si nechaly nasazená sluchátka – představa houbaření pro ně z nějakých důvodů byla nepříliš atraktivní a bezmála neskousnutelná. Za hodinu jsme měli plné košíky, děti se mohly vrátit k počítači.

Protože změna je život, poprvé v životě jsem vytvořil smaženici, a skromně bych řekl, že luxusní. A poprvé v životě jsem ji jedl. Ze zbytku hřibů, které jsme nasušili na obálce našeho oblíbeného časopisu, Maruška uvařila ještě luxusnější bramboračku. A všem bylo dobře, nejvíc těm slimákům.

OPĚT JSME TO MY

Páté kolo hanspaulky: F.R.F. mit vocet - Forejt FC 1:3
text Venál, mobilní fotka Luky Luki

To, co se zdálo před naší novou sezónou takřka jako neuvěřitelný úkaz roven objevu nového druhu masožravého savce na Madagaskaru, se stalo skutečností. Stejně tak, jako se to povedlo vědcům, tak se to povedlo i nám. Že po pěti odehraných kolech budeme první v tabulce s plným počtem bodů, by napadlo před sezónou opravdu jen málo koho.

Nicméně nesmíme usnout na vavřínech a musíme bojovat dál, a to jak kvůli sobě, tak především i kvůli našim fanouškům.

Zápas začal podobně jako cesta na něj. Pomalý rozjezd, nějaké to menší větší bloudění, ale stejně tak jako se zdařila nakonec cesta na zápas, se zdařil zápas sám.

Po prvních útocích soupeřů jsme se rovněž dostali do tempa a jeden útok na soupeřovu branku stíhal druhý, ovšem stále tomu něco chybělo. Chybělo tomu zkrátka vsítění gólu.

Nebylo náhodou, že jsme se dočkali, a to nádhernou brankou přes celé hřiště, jejíž autor brankář (Luky Luki) nás všechny, a to hlavně soupeře, doslova ohromil. Branka nám velice pomohla, jelikož nás nasměrovala tím nejlepším směrem, a to za vítězstvím. Do poločasu převládal náš tlak, ovšem další branka se né a né dostavit.

Po změně stran jsme sešlápli plyn a výsledek se nedlouho na to dostavil. Vlastík mi po výkopu Lukáše ukázkově sklepl a já tvrdou střelou k levé tyči navýšil naše skóre na 2:0.

To ovšem nebylo z naší strany vše. Během několika málo minut se perfektně obtočil kolem obránce Vlastík, nic nevymýšlel a přímým nártem navršil naše skóre na 3:0.

Bohužel po tomto rychlém navýšení skóre se naše hra změnila a toho soupeř dokázal využívat. Ovšem naštěstí nás neztrestal v podobě branky, ale spíše se dostal jen do takových závarů. V naší hře se začal objevovat chaos, občasné bezhlavé útočení se nám mohlo vymstít, a to hned několikrát. Naštěstí soupeř dokázal potrestat jen jednu naši chybu, a to když jsme nebyli schopni po několika odrazech odkopnout balón, ke kterému se nakonec dostal jeden ze soupeřů a propálil vše, co mu stálo v cestě.

Po inkasované brance se soupeř tlačil dopředu a lehce nás zmáčkl. Ovšem my jsme dokázali kontrovat nebezpečnými brejky - bohužel pro nás, žádný z nich jsme nedokázali využít. Soupeři na závěrečný tlak došly síly a my jsme si mohli opět užívat hřejivý pocit vítězství.

Podali jsme týmový výkon a odměnou nám bylo vítězství, díky všem.

váš Kapitán :)

POMALU NAHORU A RYCHLE DOLŮ!

Kola na lanovce
text a mobilní fotka Řízek

Žádná vteřina nesměla přijít nazmar! Neděle byla našlapaná k prasknutí; kdybych měl tiskovou mluvčí, její minutovník by byl hustě popsán v několika vrstvách a žadatelé o interview se mnou by museli být nemilosrdně odpálkováni. To bylo tak, jeli jsme s Jankem do Jizerek sjíždět na horském kole prudký svah a za pár minut nám jela první lanovka.

„Co mám mít s sebou? Asi akorát kraťasy a nějakou bundu, ne?“ Byl jsem totálně netknutým elévem a neználkem a doufal jsem, že mi všechno půjčí pod lanem. Janek mě vyvedl z omylu. Mám si prý sehnat veškeré možné chrániče. Jenže vteřiny a hodiny do startu utekly příliš rychle, a tak jsem vyrážel vyzbrojen pouze chráničem páteře a stajlovými šusťáky. A dost jsem se bál.

Možná se bál i můj nedělní spolujezdec. Coby šofér jsem totiž dokazoval, že dopravní předpisy jsou někdy celkem ohebnou entitou a díky kvalitní GPS navigaci lze jet do Rokytnice i přes křivolaké dřevěné mosty přes propasti a strže jak vystřižené z Pána prstenů či Avatara, jen ne tak modré.

I proto jsme oproti původnímu plánu přijeli nakonec téměř o hodinu později – to, že jsme chtěli být první na lanovce, nebyla jen čecháčkovská chamtivost. Museli jsme se totiž už brzy odpoledne vrátit, čekala mě v Praze hanspaulka. Paní z půjčovny nám předala zamluvená celoodpružená sjezdová kola, helmy – a když mě viděla, dokonce někde vylovila i chrániče svého muže, za což jsem jí byl velmi vděčný. Narval jsem všechno pod šusťáky a vypadal jsem jako secondhandový Robocop. A už nás to vezlo vzhůru.

Sjezdová trať vede přímo pod lanovkou. Začíná se takovým legračním korýtkem na travnatém svahu, zatáčky, sem tam skoky. Pokračovalo se skrz lesík, překonala se vysoká dřevěná lavice, pár dalších skoků a ve zběsilém tempu padala cesta do nejprudšího krpálu na trati. Veliké balvany a kořeny absorbovaly mohutné pneumatiky a odpružení kola; přesto mi nebylo jak v bavlnce. Vlál jsem na tom dost nepřesvědčivě, proto jsem i celkem uvítal spodní stanici lanovky a patnáctiminutové čekání na další jízdu.

(Takhle nějak jsme jezdili, jen o trochu líp a rychleji...)

Každou půlhodinu adrenalinových krotitelů kol přibývalo. My jsme si zase byli čím dál jistější – rampy, které jsme dříve s respektem objížděli, jsme využívali k nesmělým skokům. Až jsem při třetí jízdě zahlédl, jak při jednom takovém pokusu Jankovo kolo svého dočasného majitele jaksi zalehlo. Borec musel následkem toho vyhledat vlekařské ošetření, zatímco já jsem si vychutnal sólo čtvrtou jízdu, při které jsem nad překážkami létal jako kolibřík, albatros a další ptactvo, nemoha se dočkat další a další cesty pomalu nahoru a velmi rychle dolů.

Jenže vlekaři coby lékaři veškeré další plány zkomplikovali. Janek s tržnou ranou na ruce nejenže potřeboval šití, navíc jim prý i na chvíli omdlel. Takže do nemocnice. Jenže minuty a vteřiny byly proti nám, a tak začalo další ohýbání předpisů a rychlý přesun zpět do Prahy. Ve Strašnicích jsme slavně vyhráli, jak víte. A Janek v nedaleké Vinohradské nemocnici vyhrál pár stehů a čtrnáct dní v klidu. Pěkný výlet to byl.

VÝHRA S PUNCEM NEOPAKOVATELNOSTI

Forejt FC - Habet Praha FŇ 2:1 (po poločase 1:0)
text a fotky Petr Šrůta (Hochu, děkujem!)

Čtvrté kolo letošní podzimní Hanspaulky mělo pro nás, myslím tím Šrůtovic rodinu, příchuť neopakovatelnosti. Hned vysvětlím: za ty roky, po které sledujeme zápolení kultovního radotínského týmu, vždy po očku sleduji, ve kterých skupinách hrají naši jiní neradotínští známí. 

Před čárou i za čárou.

A tento moment nastal právě 3. 10. 2010, kdy FC Forejt měl bojovat s Habet Praha FŇ, kde chytá Kryštof Herrmann, kterého celá naše rodina zná o trochu déle než Radotín.

Na zápase ve Strašnicích na Junioru II. jsme s Leou plnili roli tolik žádaného publika, i když jsme přišli až po začátku. Pravda, Kryštofovi rodiče, naši letití přátelé, dorazili ještě později.

Přesto jsme nepřišli zřejmě o žádné důležité momenty. Obě mužstva v podstatě úspěšně bojovala s písčitým povrchem, naštěstí nepršelo. Obdivovali jsme „naše chlapce“, že byli schopni se orientovat na hřišti, na kterém nebyly vidět takřka žádné lajny. Je však pravda, že když šlo o to, vystřelit dlouhé míče, měl jsem pocit, že mnozí borci obou stran, jako by hleděli na hru tak jak já – přes teleobjektiv – stále přestřelovali skoro celé hřiště.

Ale pojďme se podívat na hru: viděli jsme Vlastíkovy obětavé zákroky v obraně i útoku a slyšeli jeho povzbuzování, Lukášovy robinzonády, Péťovy pruhované trenky a rychlé úniky, Štěpánovu hrdinnou obranu, nenápadnou Rádošovu práci ve středu hřiště i Václavovy překvapivé útoky a střídání, Lubošův rozlišovák přitahující akce soupeře jako rudá býka, no a Martinova vhazování a zrychlení. A také 1:0 v první půli po pěkné Péťově pozorovací akci míče, který soupeřův brankář neudržel. Soupeřova „klaka“ v ochozech nám sportovně poblahopřála!

Vyvážená kompozice.

V druhé půli to chvíli vypadalo, že všichni asi původně mysleli, že místo přestávky se už pojede domů a že už je to vůbec nebaví. Vzrušení bylo jen několik. Nejprve naše rodičovské radotínské srdce zaplesalo, když Martin nakopl ze střední dálky balon krásně přímo do brány – 2:0! Vyfotit jsem stačil jen míč, střelce vidělo jen levé oko. Tak se naši chlapci dostali do přímého kontaktu – publikum to oboustranně zvládlo.

Kombinační hra aneb volejfotbal.

Pak brankář hostí trefil výkop skoro před forejtskou svatyni a než si 244 stačila všimnout, přišlo ťuk a ťuk a už bylo 2:1, habeťské publikum se radovalo, a to tak, že hodně. Ke konci zápasu i sil se Habeťané snažili o power-play s nadávajícím brankářem v poli, ale přišly ty zmiňované Lukášovy robinzonády a Forejt počtvrté za sebou vyhrál! Zároveň je jasné, že v TOP 5 brankářů dále zůstává ve vedení jak brána, tak obrana.

Po skončení zápasu jsme sice zaslechli slova mužné sebekritiky, ale přesto: „Hoši, děkujem!“

P. S. Pokud jde o přiložené fotky, omlouvám se za nepohotovost, fotbal jsem fotil poprvé v životě a ke konci mi došla baterka. Proto jsem ani nemohl vyfotit nápis uvnitř budovy zázemí: „Místnost pro ukrývání osob“.

PÉŤOVÝCH TŘIATŘICET

Týčr v Kristových létech
text a fotky Řízek 

Nic netrvá věčně, a proto je třeba slavit. Moje (oddílová) generace se i přes svou neustálou rozpolcenost a vzájemnou netoleranci dokázala shodnout na několika modlách –kolovrátkových odrhovačkách kapely Mňága a Žďorp a kultu Péti Forejta.

Ten byl svého času považován za vzor čestnosti a poctivosti a bůhvíčeho ještě, a jako takový se rovněž přesně hodil jako název pro náš fotbalový tým. Nevím jak Mňáze, ale tomu mladému sympaťákovi už bylo najednou neuvěřitelných třiatřicet, a to je k nevíře – a o to více důvod k pořádné oslavě.

Že bude další den všem špatně, bylo nasnadě už na samotném počátku večera. To jsme ještě v spíše prázdné klubovně rozjeli nebývalý senzoricko-znalostní poznávací kvíz týkající se čtyř druhů salátů, které pro nás oslavenec navařil v Bille.

OCHUTNÁVKA S TAJENKOU. Zleva: Vlašský, pařížský, pochoutkový, bramborový. Asi.

Přetěžký úkol. Čtyři podobně vypadající plastové vaničky plné majonézové hmoty s nakrájenými kousky měkkého salámu (že slavil Péťa, tak nejspíš junioru) se na první pohled lišily jen množstvím přidaných brambor a hrášku, a tak jsme nakonec kapitulovali. Pařížský, pochoutkový, vlašský a bramborový nicméně vytvořily kvalitní základ pro další průběh oslavy, třebaže jsme si nikdo nemohl být jist, kterým se zrovna ládujeme, což bylo znepokojující.

DOMINIKA. Na oslavě byla i Petrova pěkná přítelkyně.

Někteří z nás se přesunuli nad zelený stůl, hrála se obíhačka, která se snažila měřit všem stejným metrem – jak vítěz, tak poražený byl po zásluze odměněn lihovinou. Anebo potrestán, což byl spíše případ často prohrávajících osob typu Sikiny, Marušky a mne.

(V pingpongu jsem si také ten večer připsal jedno neuvěřitelné vítězství, které mě naplnilo ještě větší euforii, než když jsem nedávno za hodinu a patnáct minut vyprovodil Venála hrajícího raketou Bawang 7300 z tenisového kurtu 6:0, 6:0 a 6:3. Ale to sem zase příliš nepatří, takže se ani nebudu chlubit, který hroch odpadář musel sklonit hlavu před mými dobře načasovanými prasaty.)

Co dary? Zahlédl jsem tam nějaké lahve broskvové bžundy, praktický koš na takové to domácí třídění odpadů, Péťa dostal i písničku a od nás knihu, aby se taky trochu vzdělal v oblasti československé vědeckofantastické literatury šedesátých let, kde měl dosud nepatrné mezery.

PÍSEŇ. Jako dárek posloužil song ze seriálu o přátelích.

Pilo se, zpívalo a jedlo. „Oheň, oheň, oheň, jéjéjéjé,“ pomáhali jsme Kollerovi, co nám hlasivky stačily, a kdyby on nebyl na nějaké nelegální empétrojce, určitě by to ocenil. Ti chabější odpadávali, nás čekala bezmála dramatická cesta nočními spoji a nejen oslavence dlouhá nedělní regenerace.

Tak ještě jednou a opožděně vše nej, Péťo, ať se ti daří vše, nač sáhneš. A i to, nač nesáhneš. A nic si z toho nedělej, třiatřicet není zas tak moc. Je to jako karet v novém balíčku – myslím, že tam vždycky bývá jedna navíc jako náhradní.