TOUR DE PARKETY

Vyrazil jsem do ulic Paříže. Spustil jsem se po kostkách někam k Seině, kolem mě neslyšně svištěly tesly a elegantní dámy s bagetami v košíkách městských kol a na nábřeží klusali štíhlí lidé, když tu mě vyrušila žena. Prý nám přivezli nákup. Zabručel jsem, sesedl z kola, přezul se z treter do bačkor a sjel výtahem do přízemí. 

Pořídil jsem si cyklistický trenažér, další z věcí, kterým (a především jejich vlastníkům a provozovatelům) bych se ještě před pár lety usilovně smál (mobil, Facebook, dítě apod.), až bych se za rýsující se fotrovské bříško popadal. 

Marně jsem se snažil rozmařilou investici v řádu nižších desítek tisíc aspoň sám před sebou (u ženy jsem to ani nezkoušel) ospravedlnit tím, že posledních pár měsíců kvůli jakémusi zánětu v patě nemohu moc běhat a deptá mě to (a třeba plavání mě strašně nebaví). A vyrazit na pár hodin (natož dní) někam do pustiny na horské kolo je, uznávám, přece jen trochu sobecké. Ty pustiny jsou ke všemu zpravidla trochu z ruky. Navíc mám doma přece staré silniční kolo, které jen bezduše visí na stěně, takže najde využití... Samozřejmě všichni víme, že šlo o bohapustou krizi středního věku u člověka, který na tu teslu nemá.

Taky jsem si říkal, že mít doma v pracovně funkční kolo v podstatě okamžitě připravené vyjet téměř kamkoli na světě čtyřicet centimetrů od kocourova hnízda a metr a půl od klavíru je nejenže cool, ale vlastně i velmi časově úsporné a pohotové. Ve tři čtvrtě na deset uspím Hedu a můžu si místo romantického filmu nebo sjíždění sociálních sítí třeba půlhodinku šlapat a něco si tím dokazovat i kompenzovat.

To jsem ale nevěděl, že na tohle zařízení nakonec budu muset čekat dlouhé týdny. Během prokrastinace jsem si totiž pustil jakési srovnávací video na YouTube, kde sympatický mladík testoval různé výrobky a ten, který jsem si s ohledem na finance původně vybral, při jízdě vydával zvuky asi jako tatramatka. Hned za zdí spí Heda: pokud bych ji ve tři čtvrtě na deset uspal a v deset probudil, trochu by to ztratilo kouzlo. 

Původní objednávku, která na mě už opravdu čekala na prodejně, jsem trapně stornoval a připlatil si dalších dvanáct tisíc za stroj, který z onoho videa vyluzoval zvuky připomínající šepot květin (další tisícovku stál bonusový balíček čítající například značkový ručníček, to je pochopitelně potřeba). Trenažér byl "na skladě", ale jak už se mi to stalo kdysi s hodinkami téže značky, problém byl, že ten sklad byl někde na východě Polska, nevedly k němu žádné silnice a nikdo se do něj ještě nikdy nedovolal.

Po asi třech týdnech nepohybu jak mého, tak netrpělivě vyhlížené zásilky jsem se konečně dočkal a na parketách to rozbalil: před sebou na obrazovce (třeba) Alpy, na levoboku poklidně spící kocour a přes ulici okna opuštěné hospody. Šepot květin nenastal: nějaké decibely totiž přidalo moje vrzající tělo i kolo. V prodejně se mi pokoušeli ještě vnutit originální podložku, která vypadala jako karimatka, ale bylo na ní logo, takže stála osmnáct set. Prý kvůli potu. To jsem už odmítnout dokázal a na parkety umístil plastovou podložku z Ikea.

A ta je skutečně potřeba. Můj první a asi nejsilnější dojem z toho celého je zatím pot. V bytě máme celkem teplo a ani otevřené okno mě nějak nedovede ochladit a pod přístrojem na neoriginální podložce je pokaždé obří louže. Nejsem posilovnový typ, takže jsem nikdy nic podobného neviděl, protože na běžném kole se to jaksi uvolňuje průběžně a do ztracena. 

Druhý dojem je, že se to v některých základních rysech podobá zážitku z kola. Stroj má jakési plastové ližiny, na kterých se umí velmi mírně pohybovat, takže člověk tak trošku klouže a pohupuje a vrtí se a nesedí na tom úplně přikovanej. Zároveň trasy, které jsem dosud projel, vypadají více či méně jako živé a to, že se najednou rovná cesta začne klikatit někam do sedla Tater, velmi rychle poznáte. Jsou tam i nějaké soutěživé a srovnávací prvky, to mě ale zas tolik nezajímá, protože moje motivace je aspoň nějak se hýbat. Plus ta krize.

Co mi chybí, jsou pauzy na kafíčko a na dortík a ochucený birell, které prostě doma nemají to kouzlo. 

Co mi nechybí, jsou řidiči chovající se ke mně jako k tzv. cyklozmrdovi. Zatím mi všichni dávali přednost, nikdo na mě netroubil a ani mě nesprchovali vodou z ostřikovačů. Ale je možné, že je to třeba v prémiové verzi aplikace nebo v nějakém jiném zvýhodněném balíčku.

text a foto Řízek

VNĚ OSLAVY

A co bychom to nezvládli? Je tedy pravda, že od té doby, co Heda přinesla ze školky růžovou pozvánku na narozeninovou oslavu starší spolužačky pořádanou v luxusním hračkářství v centru, jsem si v hlavě maloval různé černé scénáře, jak to celé asi tak může vypadat. Průběžně jsem si je upravoval a ztmavoval, jak přicházely další pokyny organizátorů. Nebojte: v deset si děti převezme animátorka a rodiče budou konverzovat a popíjet kávičku a pak si děti zase ve dvanáct vyzvednou. To víš že jo.

Maruška nevypadala ve formě, pojedeme tedy sami. A co bychom to nezvládli? Beru Hedu na koně a cváláme po Václaváku. Přece nepřijdeme pozdě. Hamley's, kde jsem nikdy nebyl, prý už přes 260 let otevírá prodejny stejným způsobem, asi se jim to osvědčilo. Zaměstnanci mají zvony a něco křičí, poněkud vyděšená oslavenkyně taky zvoní, pak se brány otevřou a předvánoční koupěchtivý dav vniká do prodejny, jíž vévodí obří kolotoč. Heda se ke mně tiskne a já na to všechno čumím asi jako ten starý pán, když ho Karlík vezme do továrny na čokoládu. 

Napodruhé najdeme školkové děti, přiléhající rodiče a animátorku. Pozdě jsem pochopil, že ty monstrózní tašky přes rameno, které jsem rezolutně odmítl, jako že já rozhodně nakupovat nejdu, neboť jdu slavit, ve skutečnosti byly určené pro naše svršky. Ale ostatní jsou na tom i hůř. Paní Emilová kromě kabátů vleče odrážedlo.

Paní nás skrz mraky lidí vede ke kolotoči s očekávaným výsledkem: Heda se ho bojí, takže zůstáváme vně oslavy. Další jedno až dvě děti brečí, což je pořád vzhledem k okolnostem celkem slušné skóre. 

Dotočeno, míříme o patro výše. Jsou tam zajímavě vypadající stavebnice a různé vodní srandičky, kde se dítě chce zmáčet, ale program mu to neumožňuje. Místo toho míříme do zrcadlového bludiště, jenže kromě toho, že část dětí potřebuje čůrat, je potřeba všem ještě natáhnout bílé rukavice, aby se víc než 260 let stará zrcadla neuprasila. Což ukrojí další nemalou část oslavy.

Pak se už krájí i dort a předávají dary. Některé děti nepřekvapivě sedět u stolku nebaví a chtějí se jít zmáčet, jenže na to teď není čas, protože se jdeme podívat do motýlího domu a cestou tlumeně kleju, neboť se obávám, že se Heda obává motýlů. Její osa zla se vyvinula - sekačky a vysavač už ji tolik neděsí, momentálně nám vadí kolotoče a motýli. Dáme tomu i tak šanci, jenže pak na mne jeden zákeřně usedne a to už je moc a jsme zas vně oslavy a budeme zčásti neprávem považováni za asociály.

Vracíme se ke stolečku s dortem. Teď se čeká na bubble tea, ale ten se porouchal, což mě tedy hrozně mrzí. Holt půjdeme znovu na kolotoč. Tady mě naše nadstandardně bojácné dítě překvapí, protože spolu nejdříve sjedeme obří skluzavku a nakonec jako mistři ovládneme i ten kolotoč. Společenská konverzace nad kávou neproběhla, tak snad příště. Ještě ukořistit balonek a hurá domů. 

Podaří se mi ulovit kafe v kelímku, což mi částečně rozjasní den. A odpoledne půjdeme na loutkové divadlo! A co bychom to nezvládli?

text a foto Řízek

V IZOLACI

Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr. Co je to? Samozřejmě covid. 

Na dvě čárky na ženině testu jsem zíral stejně vyjeveně, jako když na mě před čtyřmi lety mávala něčím podobným, ale těhotenským. Stejně jako tehdy i teď to byla bezprecedentní a pro nás zcela nová situace. 

Je pravda, že Maruška nevypadala úplně dobře, a tak se celkem nabízelo nechat ji pod dozorem ošetřovatele Majua (kocour) a držet od ní dál jak sebe, tak dítě. Volba padla na chatu a znělo to téměř skvěle: táta si vezme notebook a bude si přes den dělat ty svoje noviny a po uzávěrce bude pečovat, přes den bude totiž pečovat babička a nadto nám vyvařovat a pak večer bude odpočívat u prosecca. No a Heda, ta bude prostě jenom hodná.

V pondělí večer jsme dorazili do Městečka, kde bylo asi dvacet centimetrů sněhu. Zatímco jsem prohazoval cestu, ozvalo se divné praskání. Jak se ukázalo záhy, byla to silná větev borovice, která se ulomila a dopadla zhruba dva metry od tchyně, na niž se snesl jen elegantní poprašek. Zřejmě to bylo jakési znamení a na nás teď bylo, abychom ho rozklíčovali. A na mně, abych tu větev rozřezal a odtahal z ulice. 

Druhý den jsem si v dětském pokoji optimisticky vybalil notebook. Heda mi seděla na klíně a samovolně spouštěla solitér, o kterém jsem nevěděl, že jím můj stroj disponuje. Chvíli to byla zábava, třeba na poradě, pak už to začínalo být poněkud otravné a s prací zcela neslučitelné. Pak se ukázalo, že na veškeré babiččiny povely dítě reaguje zavrčením, což je nějaká nová hra, která byla pro všechny zúčastněné ještě méně zábavná než ten solitér. A hlavně že se ode mě nehne.

Na oběd do blízké hospody jsme dojeli na bobech. Heda nesnáší, pokud boby jedou z kopce nebo rychleji než krokem. V restauraci byli velmi vstřícní i poté, co jsme všude rozlili jahodový džus a celkově se chovali přesně podle toho vzorce, který určitý typ restauratérů vede k těm imbecilně působícím ostentativní zákazům dětí. Cestou zpět jsem naopak musel boby táhnout svižněji a na zpomalení reagovalo zavrčením. Nemůže to být z Tlapkové patroly? Tu bych mimochodem ostentativně zakázal.

Využívám chvíle, kdy je dítě s babičkou venku, schovávám se v dětském pokoji a zapínám počítač. Jenže Heda utíká za mnou zpět do chaty a při zouvání bot si neznámým mechanismem rozsekne ret o schody nebo o zeď. Krve je samozřejmě jak z vola a řev nebere konce, tedy do té chvíle, než nahlas vyjádřím spekulaci, že by to možná mohl vidět doktor. Pak už je to najednou téměř dobré. Jen teď bude pár dní vypadat jako Karlos Vémola muší váhy.

Odpoledne bylo stejně hrozné, ukňourané a protivné – třeba taková výprava za Mikulášem a anděly do blízkého Poříčí se taky nezapíše mezi naše hvězdné společné okamžiky, ale byl jsem odhodlán ještě pár dní vytrvat. Jen si na to prostě vezmu volno. 

Jen poté, co si zahraju fotbálek. Zbaběle zdrhám na otočku do Prahy a pálím za sebou mosty a radši si nepředstavuju, co se tam děje. Nicméně v době, kdy jsem krásným volejem ze tří kroků snižoval na konečných 2:5, babička kupodivu bez problémů uspala dítě. 

Čekal nás tedy společný večer, a tak jsme seděli u prosecca a vlídně rozprávěli a pak se trochu hádali o manželství pro všechny a pak jsem zavrčel a šel spát.

Středa už byla o něco lepší. Na nikoho nespadla žádná větev. Marušce už bylo lépe. Rozestavěli jsme sněhuláka a iglú. Pokoušeli jsme se bobovat, ale pořád nás to baví jen po rovině nebo do kopce. Vrčení, pravda, moc neustávalo.  "Bože můj, to je spratek, to je hrozný," odtušila rezignovaně babička a večer nám udělala bramboráky. 

Pak jsme týmu oznámili, že se zítra vracíme domů (rozhodli jsme se, že ženin covid už není nakažlivý. Prostě nemůže). Pak přišla obleva. Změkl nám sníh a stal se z něj parádní stavební materiál. Dostavíme iglú a Heda s fialovým rtem v něm chce přespat (zapomeň a padej do toho auta). 

Jak to ti lidé během pandemie dělali?

text a fotky Řízek

PANÍ RADOVÁ

Bylo nás tři. Závodníků se startovním číslem a v jednoduše slušivém dresu SK Babice na startu letošního ročníku Podzimního běhu lyžařů v Senohrabech. Díky Martinovi se to povedlo tak, že naše čísla šla hezky po sobě a před časomírou odměřující okamžik startu jsme poskakovali v jedné řadě a vybíhali společně ve 13:25:00. Přišlo mi to půvabné až kouzelné. 

Kouzlo i půvab měly trvání maximálně deset sekund. Takový interval (slovy: jako když desetkrát vyslovíte jednadvacet) stačil na to, aby mi Karel zmizel z dohledu. Dalších přibližně dvacet sekund bylo třeba, aby obdobně začal mizet Lukáš. 

Štěstí pro čtenáře tohoto textu, že se tím rovnou dostáváme k odvyprávění příběhu fotografie, která se líbí nejen majiteli tohoto blogu, ale i mně, a ten první si přál, aby text byl hlavně o ní. 

Pohlídal jsem si dobře hned první seběh senohrabského závodu. Vypadá nezáludně, míří po kraji svažující se louky do úvozu, který se po pár stovkách metrů začne ostře zvedat po svahu vzhůru k lesu. Ten seběh vypadá naprosto neškodně, ale paměť je velká čarodějka. Přesně před třemi lety jsem se na trati tohoto závodu ocitl poprvé. Bylo to tehdy vůbec poprvé, co jsem se kdy ocitl na trati jakéhokoli běžeckého závodu (kvůli covidu měl tehdy virtuální podobu, kdy si každý přijel trať odběhnout v čase, který si zvolil). No a tehdy jsem byl očitým svědkem toho, jak se Lukáš vybíhající s vervou sobě vlastní poroučel k zemi do bahna právě v místě, kde se louka mění v úvoz a bývá tam vcelku logicky nejvíc mokro. 

Řekl jsem si, že takto letos neskončím, tedy pardon nezačnu, a hned úvodní pasáž zaběhnul běžeckým stylem, kterému se v plavání říká “paní Radová”. Přišlo mi to přiměřené. Ano, litoval jsem, že kolegové ve stejném triku jsou fuč a že jsem výhodu společného startu prohospodařil tak brzo, vždyť sil i elánu na rychlejší proběhnutí bylo dost, ale zase jsem byl spokojen, že pokračuju neumazán. Přece ten dres byl fungl nový!

Když jsem vzpomínal na to, jak vypadala trať v roce 2020, přišlo mi, že letos je přece jen o poznání blátivější. Čekal jsem sníh, ale převládalo bahno. Na mém způsobu probíhání těch nejrozblemcanějších úseků mi nepřišlo nic zvláštního. Minimálně do okamžiku, než jsem na nich vstoupil do vícečetných interakcí se “soupeři” na trati, jedno zda těmi mě předbíhajícími, nebo těmi, jež jsem dobíhal já. 

Nemohl jsem si nevšimnout, že se do kroku opírají tak nějak víc. A že když jsem za nimi, odhazují bláto mým směrem. Ne že bych šel v blátě na špičky, ale přece jen jsem se snažil najít nejpevnější část cesty a volil trochu jemnější došlap. 

To vše jsem tak nějak vnímal. Plně mi věc došla, až když jsem po proběhnutí cílem došel k oběma klubovým kolegům, kteří už se pár minut zahřívali čajem a ukusovali ze sušenky. A tu Karel začal porovnávat moje a Lukášovo pozadí a bavit se tím, že jsme asi neběželi stejný závod. 

Byl by to žert, který by zůstal mezi námi, kdyby Lukáš Karla nevyzval, aby věc fotograficky zdokumentoval a já neuposlechl výzvy, abych k tomu něco PATetického napsal…. 

text Pavel alias Pat, foto Karel J.

ODLOŽIT MOBIL

Někdy na výběr moc není, ale občas mám pocit, že se dá ve správnou chvíli odložit mobil a s ním velice zajímavé a spletité světy sociálních sítí, nedopít kafe, nedojíst punčák z kavárny z Poříčí a místo toho obout pohorky a vyrazit ven, protože je tam jeden stupeň, jedna dcera a její milovaná starší kamarádka-sestřenice a taky pět čísel úplně nasáklého sněhu a je klidně možné, že se tam na zahradě díky tomu něco semele, anebo se taky po dvou minutách otráveně vrátí domů a budou škemrat, abychom jim pustili Pepinu anebo toho otravně milého Paddingtona, ne, tak tady to vypadá, že se na zahradě pustily do projektu sněhulák; strejdo, nepomáhej nám, jo, tati, nepomáhej nám, dobrá, tak já si budu koulet vlastního, a jde nám to všem docela dobře, zejména teda mně, protože téměř tekoucí špinavá koule vyztužená listím a bůhví čím ještě dalším, co se na ni cestou nalepilo, je obří a na svahu už téměř neřiditelná, ale holky čtyřručně nezaostávají o mnoho a moje nabídky na spolupráci hrdě odmítají, my tě nechceme, strejdo, jo, nechceme tě, tati, poď puyč, tedy než se jim to nějak celé nesesype, zatímco letí dovnitř vyškemrat něco  na nos a oči (petržel a cherry rajčátka, ale budiž), takže nakonec stavíme společně a náš flekatý krasavec alespoň zdálky a v hrubých rysech skutečně připomíná sněhuláka, navíc už se začíná šeřit, takže ani nebude vadit, že se nám to trochu hroutí a trčí z toho překvapené tlející listy z jabloní, navíc máme hotovo, respektive pořád je tu ještě hromada sněhu z toho sesutého dívčího pokusu a děti asi ještě nejsou úplně durch, takže vzduchem letí první koule a neteř si to nenechá líbit a Heda samozřejmě v rámci tříletých možností kopíruje sestřenku, jejíž brácha, který se dosud opodál meditativně pohupoval na zasněžené trampolíně, zbystří a chce se také podílet na násilí, a tak všichni řveme a smějeme se a běháme po zahradě, kde už skoro žádný sníh nezbyl, protože většina se namotala na sněhuláčí koule a ten zbytek se nám vsákl do bund a rukavic, a máme celé červené tváře a ten sněhulák se samozřejmě za chvíli rozpadne a zmizí, ale tohle by někde zůstat mohlo.

text a foto Řízek

DROLÍ SE TO

Kunratická je objektivně vzato a z mnoha důvodů strašná kravina, ale je návyková a přitažlivá. Nadto se zde, když se propleteš změtí stánků s langoši a barevným elastickým zbožím zázračných vlastností, dá celkem spolehlivě změřit, jak pokračuje okorávání těla sedavého zaměstnance, který se ve volných chvílích za rozbřesku či za soumraku pokouší proměňovat ve vytrvalostního běžce. 

Asi jsem to běžel poosmé nebo podeváté a zase se mi tam okázale vůbec nechtělo, ale ve skutečnosti jsem byl zvědavý, jaké to bude, co při zátěži udělá bolavá pata, co na to budou říkat naražená žebra z fotbalu a jak na mě bude Heda v cíli volat Tatínku, do toho. 

To poslední nevyšlo, dceři přišla atraktivnější sestřenice a její želva v teráriu než utrpení jejího otce, a tak do cíle nedorazila. Což jí vlastně schvaluju a je určitá šance, že nebude po tátovi.

Ví se o mně, že jsem netýmový, ale nepomáháte tomu ani vy ostatní. Proč jsem se stal jakýmsi předvojem SK Babice, když prakticky všichni ostatní kolegové startovali o hodinu později, ví asi jen pořadatelé.

Potkával jsem veterány v teplákách a gumotextilních kopačkách. Měli ještě červené tváře, na šedivých vlasech kapičky potu a všichni byli podezřele málo zabahnění. Vzápětí jsem zjistil, že je trať poměrně nerozčvachtaná, a tedy i rychlá. V potoce bylo strašně málo vody a být šikovný, dalo se to zvládnout i se suchýma nohama. 

Šikovný samozřejmě nejsem. Po pár minutách zvykání si a po prvním rozehřívacím kopečku přichází stěna Hrádku. Na tom je nejhorší to, že to člověk už zná. Drolí se to pode mnou a snad poprvé udělám tu hroznou chybu, že se podívám nahoru, jak je to ještě daleko a vysoko. Nahoře nohy vůbec nechápou. Klopýtám hned zase dolů a poprvé si připadám docela jistě, protože mám po letech škudlení konečně slušné boty s pořádným vzorkem. 

To hnusné končí posledním táhlým kopcem, který přitom ani nemá jméno. Tam už hodně zpomaluju a poprvé koukám na hodinky a snažím se vypočítat hloubku zubu času, ale nejde mi to, díky čemuž nepodléhám panice. Žebro tam je a pata taky, ale co mají říkat ti dědové? Na mezičase ve dvou třetinách trati už se zorientuju: jsem na tom dokonce lépe než loni, což mě upřímně potěší. Poslední kilometr by asi měl být tryskem, ale já jsem tak nějak rád, že jsem rád, a kolega Lukáš z Děkanky mi o hodinu později na tomto úseku nadělí dvanáct sekund a doběhne v navlas stejném čase 15:34,1, který beru všemi deseti.

Jsem spokojený, a to nebývám. Stejně jako loni si říkám, že to bylo možná naposledy, co jsem to dokončil za méně než šestnáct minut, a že je vlastně hezké, že mi to ještě není tak úplně jedno. 

text Řízek, foto Tomáš L.

ČERTÍK BERTÍK A HOLČIČKA

Snažím se, ale vím, že v roli otce mám své limity: nejdou mi třeba rukodělné aktivity, byť vlajka na 28. říjen, kterou jsme zhotovili prostřednictvím vodovek a čtvrtky a pak ji slavně nalepili na kočárek a vyrazili na Hrad, sklidila málem aplaus. 

Ještě mnohem méně mi jdou pohádky. Potíž je v tom, že se po mně jejich vymýšlení vyžaduje každý druhý den v době, kdy už běžné děti spí a já už bych šel docela taky. Naštěstí je Hedina laťka zatím poměrně nízko: oblíbila si fiktivní dvojici "Čertík Bertík a holčička", již spolu zažívají četná dobrodružství, kam až naše společná fantazie sahá. Moc daleko, pravda, ne. 

Moje pohádky jsou objektivně dost hrozné a nudné. Čertík Bertík s holčičkou obvykle někam jdou, on je děsně nešikovný, takže se zpravidla zraní nebo onemocní, holčička se o něj stará. Pak už mu je lépe. Konec, opona, jdeme spát. 

V této disciplíně mě na hlavu poráží nejen Maruška, nýbrž i tchán, který si ve svých pětaosmdesáti jubilejní desáté vnouče pohádkově užívá. Nedávno rodinu zaujal loutkovým divadlem, které bylo vlastně spíš performance, jak se záhy ukázalo. Hrálo se na žehlicím prkně a krátká pohádka "Jak šlo vejce na vandr" k údivu zkoprnělého publika zničehonic skončila tím, že upustil syrové vejce na novou podlahu (konec vandru). Od té doby se s Hedou marně dožadujeme reprízy. Babička nikoli.

Co mi jde ještě hůř, je lhaní. Když jsme včera vyráželi od kamarádů z Hradce Králové, chybějící dudlík na spinkání se mi prostě nechtělo hledat, protože jsem netušil, ve které z asi sedmnácti tašek by tak asi mohl být, a už jsem fakt chtěl jet. Kamarádka do rodícího se hysterického záchvatu totálně přetaženého dítěte přišla se záchranou v podobě příběhu o dudlíkové víle, které dítěti náhradou přinese nějaký dáreček. To víš, že jo. Oba jsme rychle prokoukli, že žádná taková víla není, a Heda řvala dál. 

V autě hned usnula, dudlík nedudlík, a doma jsme se večer s Maruškou rozhodli využít příležitosti a velmi nepřesvědčivě rozehráli riskantní hru, že dudlík - stejně jako zimní bunda, což je pravda - bohužel zůstal v Hradci. (Daleko radši bych jí upřímně řekl: zlato, budou ti už skoro tři roky, jsi hrozně šikovná holka a už se na ten dudlík vykašli a najdi si radši nějaký jiný zlozvyk, který mě taky začne brzo štvát. Nicméně nevím, jestli bych situaci pomohl.) 

Když se trochu uklidnila, celkem věcně mě žádala, abych nasedl do auta a pro ten dudlík jí do Hradce zajel. To jsem odmítl s tím, že je to hodně daleko. Pak mi (opět logicky) navrhla, abych se pro něj zítra zastavil, až pojedu do Bratislavy. Nebo že bych vlastně mohl někde koupit nový.

Jestli to chceme vyhrát, zbývá jediná věc: Čertík Bertík někde ztratí dudlík. S holčičkou ho půjdou hledat, nenajdou ho, ale čertík pak najednou zjistí, že bez něj se mu líp povídá a že mu to vlastně vůbec nechybí. 

Případně řeknu tchánovi, ať zahraje Jak šel dudlík na vandr. 

text a foto Řízek

C'EST LA VIE

Někdy je hůř, jindy zas líp, zpíval Martin Maxa, nedoceněný filozof s kytarou, a měl nepochybně pravdu. Jakkoli si obecně nemohu stěžovat, máme nějaké sportovně slabší období, které už by pomalu mohlo i skončit.

V hanspaulce jsme si s kolegy z Forejtu ještě před pár týdny posílali screenshoty průběžné tabulky skupiny, jíž jsme po třech hubených výhrách dočasně vládli. Navíc nás měli čekat papírově slabší soupeři. 

Před utkáním s týmem, který v minulém kole zmlátil rozhodčího, jsme se trochu obávali o svá chatrná těla, pokud by se hněv sympaťáků z nějakých důvodů obrátil naším směrem, ale relativně dobře to dopadlo a prohráli jsme v kontextu dalšího dění jen přívětivých 3:5.  

To pořád nebylo tak špatné, mít ze čtyř zápasů tři vítězství. Pak však přišel větší a podivnější trapas. Kapitán posledního mužstva skupiny s působivým skóre 4:21 a žádnými body za námi před utkáním přišel, že si nechali doma registračky, takže budou všichni hrát na rodná čísla. Bylo to trochu podezřelé, ale jako pořád ještě téměř lídr skupiny jsme nad tím mávli rukou, protože je stejně přejedeme.

Načež proti nám nastoupil tým o dvě až tři třídy výš než my, který nás k ničemu nepustil a prohráli jsme (pořád ještě jen) 0:6. O bizarní situace přitom nebyla nouze: asi se mi ještě nestalo, že by mi někdo během asi devadesáti sekund nasadil dvoje jesle. 

V mezidobí můj hattrickový virtuální FC Forejt vstoupil do sezony prohrou 0:4. Ale to sem dávám spíš pro pobavení, že to ještě hraju. 

Měli jsme týden na oklepání a načerpání pozitivní energie. V pondělí jsem napsal klukům, že bych jim šel pomoct na bowling. Půl roku jsem to nehrál, protože po závodě Tisíc mil ještě úplně nemám cit v prstech a blbě se mi hýbe palcem, jak jsem pořád řadil na největší kolečko. Náš tým s nešťastným názvem Amatéři Radotín se pohyboval v klidném středu ligy, což se mým příchodem zlomilo. 

Do té doby suverénní Radek padal častěji než striky, Vlastík v sepraném triku FC Forejt (tady se nám to hezky propojuje) zuřivě gestikuloval a depresivní Péťa jen kroutil hlavou. O mě ani nemluvě. Nasbírali jsme ubohé tři body z dvaceti možných a uprostřed posledního mače proti nějakým dorostencům jsme zjistili, že nás pozoruje skupinka seniorů působících dojmem ztracené expedice z Peru. Ti zajásali, když Péťa dvakrát za sebou sejmul všechno (mexická vlna ale neproběhla), a pak zklamaně odešli, když jsme v posledním kole netrefili skoro nic a prohráli o tři kuželky. 

Ráno jsem šel s bolavou patou běhat s Vaškem na Vyšehrad a tak strašně jsme se ploužili, že to nepamatuju, a můj hovorný přítel v důsledku zamlžených brýlí přehlédl obří blátivou louži jak z Prasátka Peppy a oba nás dokonale ohodil a zmáčel. 

Už to nemůže být o moc horší, říkal jsem si cestou na další hanspaulku. Našlapaná sestava se odvážně pustila do soupeře, kterého hned v první minutě pustila sama na našeho brankáře. Pak jsem se na hřišti opět po čase sešel v útoku s bráchou: za tři minuty společného pobytu jsme dostali tři branky a kysele jsme odešli zpět na střídačku. O poločase jsme prohrávali 0:7. 

Chvíli před koncem jsme se na hřišti potkali s Márou a oblíbené duo Rasta a Plešoun svou nepojmenovatelnou hrou dosáhlo dalšího ze svých obskurních gólů. Po Márově neskrývaném útočném faulu (chytil soupeře pod krkem) se kupodivu hrálo dál, nastalého zmatku jsem zneužil a zmocnil se míče a uklidil ho do sítě. Když o tom tak dodatečně přemýšlím, asi to na cenu fair play úplně nebylo. Dal jsem i další gól do prázdné branky, ale při výsledku 2:9 to nejspíš není úplně k chlubení.

Nevím, co horšího se ještě může přihodit, ale jdu teď plavat. Držte mi palce. 

text a foto Řízek

HEDA MÁ NUDLI

S hudbou to teď není slavné, byť jsme podle mě definitivně zahnali Fíha tralala a Míšu Růžičkovou a pan doktor Zub Zub Zub, který ti spraví chrup chrup chrup, snad už taky brzo půjde do hajzlu. Na vrcholu hitparády se dlouhodobě drží Viktor Sodoma s hravou písní o střílení tygrů. Pořád tu máme snesitelné Mixle v piksle, ale taky by neškodilo, kdybychom netočili jen tři až čtyři jejich písně dokola. Spotify mi podstrkuje Dádu Patrasovou a Ivana Mládka. Na druhou stranu, když Heda dorazí k nejlepší kamarádce domů, nejprve se zeptá její zkoprnělé maminky, kde tady mají nějaké nástroje. 

Heda má nudli. Je to taková ta společensky akceptovatelná nudle, která nebudí veřejné pohoršení, jenže pod školkovým drobnohledem by neprošla. Vzal jsem si tedy hlídací volno a při přípravě programu na deštivý den jsem objevil muzeum hudby. Zní to jako strašná nuda a nejspíš to i nuda bude, jenže za A) do Karmelitské se dá dojet pěkně tramvají, a to máme rádi a za B) mají vychytrale otevřeno i v pondělí, když se jiné instituce vzpamatovávají z víkendu. 

Pravda, narazili jsme už u vstupu, protože se nám do něj nevešel kočárek. Ale ostraha nás jen s velmi mírným až blahosklonným jebáním pustila dovnitř pootevřením dalšího křídla. 

A pak už to bylo nečekaně skvělé. Paní v šatně i v pokladně nás nasměrovaly do interaktivnější části expozice. První místnost téměř liduprázdného muzea obsahuje exotické předměty jako třeba funkční gramofon s výběrem hrůzostrašných zdevastovaných komančských desek. Heda jim říká cédéčka, byť vypadají spíš jak lázeňské oplatky a podobně i hrají. 

Snažím se ji získat pro theremin, ale asi se mi nedaří vysvětlit, k čemu je to vlastně dobré. Dopadne to tak, že si do mého experimentálního kvílení pouští přeskakujícího Jožina z bažin. Mají tam i stratocaster s kombem, ale to zas prý moc křičí. Nakonec se shodneme na syntezátoru. Podaří se nám z něj mimoděk vyloudit něco jako hlavní motiv z Let Forever Be od Chemical Brothers. 

Asi bychom se zdrželi i déle, ale museli jsme jít objevit hrací schody. Nevím, co si pod tím představovalo dítě, ale jsou to prostě kouzelné schody, které hrají klavírní tóny, když na ně někdo našlapuje. A pak tam mají i parádní stěnu s funkčními bubny a bubínky. 

A celou řadu krásných, unikátních nástrojů, na které se nesmí sahat a na které třeba někdy dojde, až opustíme vývojové stádium Tlapkové patroly. 

Vstup stál jen 120 korun, navíc mají v přízemí i příjemnou kavárnu, kde jsme za osmdesát korun pořídili kafe, "kafíčko" i nějakou sladkou tyčinku, kterým obecně přezdíváme lumpárny. 

Navíc za ty dvě hodiny, co jsme byli uvnitř, přestalo pršet. Celkově nám to tedy hrálo do noty. Haha.

text a foto Řízek

AQUA GYM

Není to vlastně tak blbý. Nebe je modré a jednou za deset minut ho pročísne řvoucí letadlo plné ještě neopálených a nepoštípaných lidí. Pijeme něco jako Cuba Libre. Nejdřív jsem se trochu ošíval, protože by mi stačila kola, ale člověk trochu ztratí zábrany a ono tam stejně toho rumu moc není. 

Z lobby sem doléhají tak strašné výtahové coververze známých hitů, až mě to zvrhle baví. Ironic od Alanis Morrisette jako reggae. Cryin' od Aerosmith jako popová sračka. Panebože, ti Doors... Už si pamatuju, jak to jde za sebou; podle všeho je to jedno album, které točí pořád dokola. Ano, ještě kolu, prosím.

Moře je asi dvě minuty od nás a jsme na Korfu. Není to zas tak podstatné, protože sedmdesát procent dovolené strávíme v dětském bazénku, kde je čtyřiceticentimetrová hloubka a močí do něj ratolesti nejrůznějších proveniencí. Vedle něj je bar se šizeným kubíčkem a hned za ním je hotelová restaurace. V ní mají pestrý výběr jídel; každý večer je menu regionálně uzpůsobeno a suita kuchařů je přepečlivě průběžně doplňuje, ale především tu mají hranolky a zmrzlinu.

Hotelový komplex je čistý, pokoje klimatizované a personál úslužný, ale především tu mají kočky. Toulají se po asfaltových cestičkách, přežraně se vyvalují pod golfovými vozítky pro přepravu líných hostů a ti je pokoutně vykrmují šunkou nakradenou ze švédských stolů, třebaže jim chybí zlatá páska na pacce, symbol, že patří do all inclusive honorace. Krmíme kočky a stýská se nám po kocourovi. Ten nám zatím doma mstivě ničí věci a pomočuje kočárek, a kdyby jen to.

Párkrát opustím hotelový výběh a vyrazím na nejbližší kopec. Cestou zpět po pěšince skrz jakousi pašeráckou vesničku mě napadne, že by mě mohl napadnout pes. Stane se tak; naštěstí se brzy ozve smršť řeckých nadávek a pes se vrací na základnu. 

Sezona jde do nastaveného času. V hotelu jsou především senioři. V jedenáct nastoupí do bazénku a pod vedením animátorů začne "aqua gym". Rodin s dětmi je jen pár. Hedě nevadí, že Polákům a Angličanům nerozumí. Přetahovat se o nafukovací hračky se dá vícejazyčně. Jako i smutnit, když ad hoc kamarádku jedno z těch letadel, už opálenou a poštípanou, bez varování odveze zase pryč. Nebo když přijdete na dětskou diskotéku a jste tam sami (a musíte tancovat s mámou a tátou, který je fakt nemožný).

Ten pravý all inclusive řev ale nastane až jednoho večera, kdy s kamarádem Archiem blbnou při večerním koncertě jakéhosi místního tria Yamaha tak intenzivně, až si gumovým hadem málem vyšvihne oko. Bude nač vzpomínat.

(Jezdili jsme přes léto hlavně na chalupu, na vodu – na Vltavě jsme byli snad dvacetkrát – a v zimě na několik týdnů na hory, třeba i přes Vánoce, to ti byla paráda. U moře jsme byli s rodiči snad dvakrát; tohle opravdu není blbý, ale nechybělo mi to).

text a foto Řízek

SASKIA BUREŠOVÁ

Opakuje se to půlrok co půlrok: krátce poté, co dorazí rozpis zápasů hanspaulky, v diskuzi na klubovém webu oznámím, že tohle je nejspíš moje poslední sezona (a samozřejmě trochu doufám, že mě někdo bude přemlouvat, přičemž je to pochopitelně každému fuk), a poté začnu usilovně přemýšlet, do které skříně jsem před letní pauzou schoval svoje nejlevnější kopačky z dekáče.

Herně nijak nevynikám, přesto mám v týmu status legendy, a to výhradně díky dlouhověkosti; jsem něco jako Saskia Burešová. Tak mi o půl generace mladší kapitán volá na dovolenou do Řecka, že v prvním zápase vyhráli 3:2. Skromně zamlčí, že dal hattrick. To já jsem si letos na jaře ten jediný, kterého jsem v životě dosáhl (při vítězství 8:1), málem napsal i na LinkedIn.

Těším se. Kapitán mě nabírá na Karlově náměstí. Hrajeme na hřišti Čechie Smíchov, kde jsme kdysi utržili dosud nejtěžší porážku 1:16, ale to jsem ještě chytal. Teď už máme vzadu daleko jistějšího Milana a všude kolem je spousta talentovanějších a mladších hráčů. Sešlo se nás rekordních 13, což je na malý fotbal moc, naštěstí dva kolegové mají na rozdíl ode mne soudnost a stane se z nich pro dnešek fanklub. 

Někdo přijde s myšlenkou, že než točit dvě celé pětky, utvoříme dvojičky. Je to skvělý nápad, jenže se mám střídat s Matyášem, který nestřídá. Aspoň se moc nezpotím, hledám rychle nějaké výhody.

Soupeř z Dynama R.U.M. B je oproti nám nepočetný. První poločas je ale vyrovnaný a nezvykle zcela bez branek. Září oba gólmani. Zářím i já, protože o poločase dorazily moje holky. 

V prvním poločase jsem měl míč zhruba třikrát a třikrát jsem jej ztratil špatnou přihrávkou na Filipa. V druhé polovině to ode mne o moc horší to být nemůže, respektive ano: při prvním střídání dostávám loktem do hlavy a hra je přerušena. Možná bych měl taky rozšířit fanklub, bleskne mi otřesenou hlavou. Následně zazdím gólovku po nezištné přihrávce od Filipa mladšího.

Pak se něco stane. Dostávám míč někde na hranici vápna a zkouším se prokopat k brance. Napodruhé se mi to daří a k mému údivu končí nenápadná střela u levé tyče. Žasnu, mávám rukama, jako by šlo o něco stěžejního, ne o druhou nejnižší ligu na světě, a běžím někam pryč na vlastní polovinu a cestou si zmateně plácám s kýmkoli, koho potkám. Teprve dodatečně mi dojde, že mi vlastně přihrával můj brácha Kuba, a že bych tedy měl děkovat především jemu. 

Ještě se párkrát bezcílně proběhnu po hřišti a pouštím do hry Matyáše. Ten trefí z přímáku spojnici a pak mě už nevystřídá, což je vlastně prozřetelné, protože bych svůj zářný moment mohl nějakou blbinou znegovat. Nezneguje ho nakonec vůbec nikdo.

Vítězíme 1:0, hopkáme s Hedou po ploše, všichni se radují, vtipkují o postupu do šestky a na jaře končím. 

text Řízek, fotky Filip

STAYIN' ALIVE

Zpočátku mám problém se do toho vžít. Sice zachraňuji život kolegy Václava, momentálně bezvládně ležícího u kuchyňky na zemi, ale spíš mě rmoutí, jak jej při zaklánění hlavy moc netrápit taháním za jeho mohutnou, ale ne moc anatomicky tvarovanou bradku. Volám na tísňovou linku (to se tu dělá zvednutím paže), že kolega nedýchá. Instruktorka mě vyvede z omylu, že ano. A odborná pomoc už je na cestě. Dobře pro něj. Představuju si, jak bychom netrpělivě napínali sluch, než by se ve Spálené mezi duněním tramvají ozvaly sirény. 

Komu by se chtělo celou sobotu strávit v práci na kurzu první pomoci (který jsme si navíc zaplatili)? Dvanácti z nás kupodivu ano. V zasedačce v místech, kde normálně humorně vyrušuju při poradách, se objevil poutač s údernými hesly a kolem něj se pohybovaly tři bleděmodré instruktorky z organizace ZdrSem a jedno neuvěřitelně hodné dítě. Ve vedlejším křídle odpočívaly a na svou desetiminutovku slávy se těšily takzvané anduly.

Pochopil jsem, že pravidla a doporučení pro případ urgentního řešení průseru se od toho, co jsem se kdysi ledabyle učil před zkouškami na velmi prestižního vedoucího základní turistiky, výrazně zjednodušila, aby nešikovný laik, který byl ke své smůle první na místě neštěstí, neudělal víc škody než užitku. Proto i úvodní nalejvárna nebyla dlouhá a ještě před prvním kafem nám po redakci porůznu popadali figuranti s neznámými neduhy. 

Velké štěstí bylo, že nás na to bylo víc a že někteří byli obdařeni vhodnou kombinací erudice a autority. V naší čtyřčlenné skupině se tak spíš ztratilo, že jsem chtěl chudákovi zmítanému pravděpodobně epileptickým záchvatem naučeně zaklonit hlavu (kupodivu to nešlo), nebo když jsem paní s obrovskou popáleninou od varné konvice odmítal zavolat sanitku (vždyť to přejde). Ano, odpovídá to člověku, který hlubokou tržnou ránu ve vlastním koleni vyřeší tak, že ji obváže špinavými návleky a nejdřív dokončí závod a až pak volá pomoc. 

Pak jsem si nainstaloval aplikaci Záchranka. Určitě jsem ji měl už dřív, jenže jsem mezitím pár telefonů utopil. Dokonce jsem v ní tentokrát i vyplnil své údaje. Pak jsme si zkusili resuscitaci (prý z nemocnice odejde po svých jen každý desátý oživovaný, ale paní měla pravdu, že když se to otočí, tedy že každého desátého můžeme zachránit, stojí to za pokus). 

A zlatý hřeb, jestli se to tak dá říct, byla autonehoda. Hodně účastníků a hodně chyb, které jsme tam nasekali. Asi bych neměl vykecávat všechno, nicméně třeba ta super zatmavená skla, které má naše nové auto, asi zas tak super být nemusí. A možná jsem se Honzy, který to celé zorganizoval a který hrál provinilého a šokovaného řidiče auta, mohl zeptat, jestli ho něco nebolí. Promiň. 

Co si z toho odnést? Bylo to velmi užitečné, ale upřímně nevím, jestli bych jen s touto jednodenní průpravou v kritickém momentě dokázal pomoct. Zvlášť lidem s bradkou.

text Řízek, foto Václav F. 

KRASNÁ ZTRÁTA ČASU

Byl to jednoduše skvělý nápad. Václav pozval kamarády do svého víkendového podhorského bytu na něco jako běžecké soustředění. Říkal jsem si, že to má jedinou slabinu: nikdy se to neuskuteční. Jako celá řada předešlých obdobně grandiózních nápadů.

Když jsem spolu s panem domácím, Pavlem a Milanem seděl v autě a mířil do Podkrkonoší, musel jsem chtě nechtě uznat, že jsem se tentokrát v odhadu trochu zmýlil. Jelikož jsme škrtnutou Prahu minuli až v devět večer a za zhruba 36 hodin máme být zpět, čekal nás poněkud zkrácený víkend, zato prodloužený výlet v horách. Trasu nám naplánoval nepřítomný, covidem sejmutý Pája a měla měřit nevšedních padesát kilometrů. Někdo by tomu mohl říkat i pánská jízda.

Mohli jsme nepochybně vybíhat i v lepší formě, jenže to bychom bývali přišli o tekutý štrúdl, Václavovy lampové drinky a takzvané chuťovky, hodnotnou diskuzi hledající průsečíky mezi mými dvěma nejlepšími a letitými kamarády a mým asi trochu vyděšeným nadřízeným a o ne úplně úspěšné pokusy hrát náš sofistikovaný slovní fotbal.

Pavel, který má ke společenským hrám vztah podobně rezervovaný jako já k pracovním poradám, to nepochybně považoval za ztrátu času, jak mu pořád omlacoval o hlavu Milan, a vůbec to bylo celkově veselé. Původní plán dojet ráno do Harrachova vzal logicky a z bezpečnostních důvodů za své; alternativní trasa vybíhající od paty bytu a končící tamtéž, abychom se nemuseli nikam trmácet, byla nadšeně přijata. Pravda, pořád to mělo měřit padesát kilometrů.

Ve tři přišel pořadatel s neotřelou myšlenkou vyrazit do hor už ve čtyři, abychom byli brzo zpátky a že spát už se nevyplatí. Reagoval jsem tím, že jsem šel spát.

V devět jsme se začali probouzet k životu. Venku lilo. Václav mě donutil udělat vajíčka, přičemž prohlašoval, že sám nic jíst nebude. Zabalili jsme energetické tyčinky a více či méně skladné bundy, protože předpověď vypadala hůř než ta naše snídaně a snad i hůř než my.

V jedenáct se nám podařilo vystartovat. Déšť ustal. Při třetím kroku mi vypadla bunda, ale nějak jsem ji upevnil na záda a vypadal jsem jako obří zelenkavý mravenec. Zjistili jsme, že máme s Pavlem stejná trika. Milan měl zas skoro stejné jako Vašek.

 

Začali jsme potkávat lidi se startovními čísly. "Běžíte špatně," hlaholili a poprvé to bylo vtipné. Běžela i legendární paní s afrem. Zatímco závod patrně skončil nebo došli běžci, stoupali jsme do Příchovic. "Tady to máme rádi," zasněně informoval organizátor a opakoval to co dvě stě metrů, vtipné to bylo pořád.

V Harrachově to máme zas rádi my, v pekárně jsme nechali rozumnějšího Milana a několik stokorun. Vaškovi se při té příležitosti zhoršila karma, protože před sebe ve frontě nepustil kouzelnou babičku, která si chtěla koupit jednu buchtu a ujížděl jí autobus. Vysvětlil jí, že tu taky čekáme a že to i tak stihne.

To neměl dělat, protože babiččina kletba (anebo slabost z vynechané Václavovy snídaně) začala ve stoupání na Krakonošovu snídani účinkovat a náš průvodce se v místech, která zrovna nemají rádi, začal propadat. Na Labské boudě, kam jsme v podstatě došli, byl náš přítel bledý a třesoucí se. I selfie a lživou esemesku pro manželku, že je v pořádku, jsem za něj musel napsat já.

 

Podařilo se mu však, za asistence talíře halušek, nevídané zmrtvýchvstání. Druhou polovinu trasy (pravda, už mnohem milosrdnější) zahájil téměř úprkem k Ručičkám a dalším legračním místům, které mají všichni rádi. Naše skupinka byla opět povětšinou pohromadě. Až jsme společně spadli někam k pumpě pod Pasekami nad Jizerou, kde jsme se jako správní sportovci občerstvili RedBullem na posledních, ještě velmi dlouhých deset nebo dvanáct kilometrů, kdy jsme se ploužili za robotem Pavlem.

Milan uklidil, přivezl buřty na ohýnek a zjistil, že ve vsi probíhá jakési loučení s létem a že tam hraje zábavová kapela Kompress. Tak dlouho jsem naléhal, až jsme vyrazili za pivem, klobásou a především za bizárem, ale ono to bylo vlastně velmi přijemné.

Před odjezdem jsem se vracel pro zapomenuté ukulele a aby nedopadlo jako ty bundy, které jsme vlekli a které byly k ničemu, museli jsme spolu s Milanem a jeho krásnou kytarou zahrát spoustu písniček a ztratit ještě víc času.

Návrat byl disciplinovaný, Praha se blížila rychleji než nedělní ráno. V autě jsme se opět pokoušeli hrát slovní fotbal, což dobře dopadlo, protože čeština byla díky tomu krátce před Černým Mostem obohacena o nové slovo arestárna. Ale i tam to máme rádi.

text a foto Řízek

ŠELMAZEL

Princip práce z domova, známé též pod pojmem home office, odmítá pochopit jak Heda (skáče po mně ve chvíli, kdy se s kolegy přes videohovor hrozně důležitě bavíme o titulní straně a usilovně mačká Delete, když se pokouším zanášet korektury), tak i hlídající tchyně, která tomu vůbec nezabránila. 

Nadto se jala ve třiceti stupních bůhví proč vyrábět povidla, aniž to kdykoli předtím dělala, a žádá mě, abych je tak dvě tři hodinky semtam zamíchal. Zatím neví, že jsme jejich zárodky, už trochu plesnivé, po jejím odletu na dovolenou s tchánem spiklenecky vylili do hajzlu.

Nově se k sabotérům idylické středy na chatě (přece nepojedu do rozehřáté Prahy!) přidala i kavárna v Čerčanech, která měla sice super recenze a jevila se být vhodným alternativním pracovištěm lokálního digitálního nomáda a zároveň útočištěm před povidly, rozdováděnými dětmi a podobnými věcmi, jenže v ní ten den zrovna netekla voda. A korunu tomu nasadilo to zvíře. 

Kocour Maju přezdívaný Mažislav je už součástí týmu, byť je to nepředvídatelný blázen se dvěma základními polohami 1) šelma; 2) mazel, mezi kterými nahodile přepíná, přičemž na chatě zpravidla dominuje ta lovecká polovina jeho osobnosti. Aby ne, doma hubí maximálně moly a koženkové dveře. A spinká paničce stočený u nohou. 

Maju už zredukoval zpěvné ptactvo tak, že se akustický doprovod víkendů na zahradě smrskl na silnici I/3 a autokros v Poříčí nad Sázavou. Troufám si tvrdit, že Heda toho ptáčka, kterého nám donesl přímo k nohám, tak úplně nedocenila. 

Teď se zjevně pustil do hlodavců. První dnešní myš bojovala statečně prakticky celou editorskou poradu (zápas začal někdy u nabídky domácí rubriky a skončil během rozkreslování novin, trval tedy nepředstavitelně dlouho). Ale dopadlo to tak, jak muselo. 

Další kolo turnaje se bůhvíproč přesunulo do domu, kam si další, mnohem menší myšku patrně odnesl. Vyděšené zvíře projevilo dostatek pudu sebezáchovy a schovalo se do škvíry za skříň, které tchyně říká veškosten, a Maju byl namydlenej. Namydlení jsme byli i my, protože nemáme povidla, zato jsme selhali, protože jsme dopustili myší invazi. Bylo nám jasné, že to se líbit nebude.

Chvíli jsem se domníval, že se to nějak samo vyřešilo, a zas jsem se v rámci možností věnoval publikační činnosti. Jenže myš vylezla na tchyninu kytaru a čuměla na mě. 

Jelikož kocour nebyl v dispozici, neboť pracoval na jiných důležitých projektech venku (redukce slepýšů, veverek a lučních koníků), bylo to na nás. Pětaosmdesátiletý děda Láďa záhadně docílil toho, že se myš po asi půlhodině přesunula na záchod. Jako jediný dostupný alfa samec jsem mu nařídil, ať hlídá za dveřmi. Problém byl, že to zvíře tam nebylo, respektive zmizelo z dohledu. Našel jsem ho až úplně v rohu pod štětkou. 

Tím byl jeden problém vyřešen. Zbývala jen maličkost: chytit myš. Respektive dvě: dodělat konečně tu knížku a chytit myš. Na záchodě, pravda, k tomu moc využitelných věcí nebylo. Nakonec jsem se rozhodl využít smetáku. Nevím, co by tomu říkal Srstka, ale chlupatou částí (jak se s ní vždycky dělalo "dej pusu dědovi")  jsem si myšku přidržel a pak ji chytil za vyčuhující ocásek. Odnesl jsem ji pod vzrostlou třešeň a doporučil jí, aby na sebe dávala pozor. A pokusil jsem se zas chvilku něco dělat, než se stane cokoli dalšího.

Když Maju o tři dny později na práh hrdinně přinesl další bezvládné myší tělíčko, připadalo mi trochu povědomé. Ale kdoví.

text a foto Řízek

ALE PROČ?

Ještě pořád jsou tyhle dny, kdy za ženou zapadnou dveře a řízení zbylé rodiny přebírá váhavý kopilot, trochu stresující. Heda velmi rychle vycítí, že hraje přesilovku, a napíná limity. Tím spíš, že už v DBK dosáhne ve výtahu na tlačítka a pamatuje si, v kterém patře je hračkářství. 

Dnes to nebylo tak strašné. "Počepšuju čun!" Uznávám, že červené plastové plavidlo, které zazáří, až se k někomu nasáčkujeme do bazénu, jsme skutečně počepšovali. Teď spí vedle ní, takže ta stokoruna byla dobře uložená. 

Už se trochu známe. Takže mě nepřekvapí, že když se konečně usadíme v kavárně a chystáme se drobit a rozlévat, okamžitě oznámí, že se jí chce čůrat, a já v očích hledám stopy naschválu a jsou tam (a oceňuju to), protože ví, že záchody jsou na opačném pólu obchoďáku. 

Nákupem a přilehlým hřištěm jsme oddálili nevyhnutelný přesun z bytu, kde bude ve třiceti stupních nehezky, na klimaticky přijatelnější chatu. Ale je čas jet. 

Cesta tramvají a vlakem je součástí dobrodružství a baví nás oba, hrajeme hádanky a ty Hediny jsou dost vypečené (je to žlutý a je to sluníčko). Vyslýchá maminku s malou holčičkou. Diví se, že se jmenuje Eda. Diví se, že se pejsek (bezmála) jmenuje Hustav. Divím se, že už jsme v Pyšelích a vystupujeme. "Ale proč?"

Poručí si řízek s kaší a hopíka. Kaši jí nedají, hopíka jí nekoupím. Fňuká a chce spát. Otočí se v kočárku na bok a za minutu spí. Ale jen na chvilku. Je tady spousta podnětů a byla by škoda to prospat.

Na chatě. Trampolína, bazén u sousedů, babička, kocour.

Večer vlezeme do stanu a koukáme na netopýry, jak nad zahradou neslyšně loví hmyz. "Dědo, máš rád letopýry?"

"To je osvěžení mé deváté dekády! Kam se na to serou přítelkyně ze třetí dekády!" raduje se tchán s vizourem v ruce. Přitakávám a má čtvrtá dekáda se mnou, ale už by to osvěžení pomalu mohlo zalehnout. Člun a další už počepšují spát.

text a foto Řízek

TŘICÍTKA NA KRKU

Nic mě to nestojí. Akorát vždycky na chvíli zblednu, až o mě mají paní v bufetu strach. “Není vám nic? Jste celý bílý.” Takže co bych nešel darovat krev? Už devětadvacetkrát!

Mám (měl jsem, před Hedou) doma cetky upomínající na desátý a dvacátý úspěšný odběr, před třicátým jsem se ale nějak zasekl.

Mou krev mi dvakrát obrazně řečeno vrátili s tím, že v testovacím vzorku je nedostatek železa (limit je 135 čehosi v čemsi, já jsem obsahoval jen 129, respektive 133). Rozklíčoval jsem při té příležitosti jejich důmyslný systém: nesplním-li při zkoušce limity, sestra číslo v kartě zakroužkuje a pro doktorku to je signál, že mě má s díky za účast poslat domů. Pravda, asi nebyl nejlepší nápad jít tam den po maratonu. Dostal jsem železné tabletky a pokaždé, když jsem na ně nezapomněl, jsem je i bral.

Další odklad nastal tím, že jsem neplánovaně daroval krev slovenské bahnité cestě a ulici vesnice Ulič na východě Slovenska. (Mimochodem, už jste to slyšeli? Ujel jsem Tisíc mil!)

Ta třicítka tedy ne a ne padnout; píšu mail do krčské nemocnice, jestli je rozervané a sešité koleno bráno jako stopka na půl roku, a domnívám se, že jo. Ale paní doktorka mi píše, ať tedy přijdu, a já si rezervuju místo hned na pondělí a těším se. Na hledání parkovacího místa, na vyplňování dvoustránkového dotazníku a především na párky za odměnu. A na tu třicítku. Medaili přivezu Hedě a ta bude pyšná, až jí vysvětlím, co je to pyšná.

I když vlastně: co to železo? Přicházím až jako čtyřicátý sedmý. Nikdy jsem v Krči tolik dárců neviděl. “Vypadá to tu jak v pátek,” hlesne paní v bufetu a naráží na fakt, že řada dárců využívá nároku na volno po odběru (já ne, protože jsem blbej). “Chcete kafe, nebo čaj? Sušenku a vodu si vezměte sám.” Člověk tam jde dvakrát: před odběrem na první letmou sváču a pak až po výkonu na párky.

Moje železné číslo není zakroužkované; 138 asi není žádná sláva, laťka se nejspíš trošku chvěje, ale vypadá to dnes nadějně. Čekání ale nebere konce.

Po skoro hodině a půl mě volá paní doktorka. Prochází se mnou dotazník, který jsem vyplnil. Barvitě vyprávím o svém cyklopádu, protože jsem konečně narazil na někoho, kdo to ještě neslyšel. Paní to zajímá méně, než bych čekal a než by si to zasloužilo, zato se zasekne u boreliózy, kterou jsem někdy ve dvanácti onemocněl, aniž si toho kdokoli všiml (ale OK, klidně povyprávím i o tom). Zjistí, že zmínka chybí v mé kartě. Načež zjistíme, že to vůbec není moje karta. Ani dotazník de facto není můj, je na mého o pět let staršího jmenovce. Sympatické je, že má úplně stejnou krevní skupinu.

Zase se vše zadrhne, doktorka zmizí, pak se zase vrátí, objeví se nějaké chybové hlášky v počítači, pak zmizí, přijdou i nějaké sestry, mávají papíry a já chvíli přemýšlím, jestli jsem to opravdu já, kdo devětadvacetkrát daroval krev, co když jsem vlastně o pět let starší, a je to vůbec moje železo?

Dostanu nový dotazník se svým rodným číslem a posílají mě na odběr. Nastavím pravou paži, zaposlouchám se do Hanky Zagorové, která zdvojuje utrpení, a za pět minut je to za mnou. “Jste celý bílý,” jasně, ale dejte mi ty párky. Třicítka!

Jsem tak excitován, že postupně málem zapomenu vyzvednout batoh s notebookem, odevzdat kartu, nechat si dát razítko na parkovací lístek a do průkazu dárce. “Jestli se nemýlím,” a říkal jsem to tónem, že si jsem jistý, “tak mám dneska třicet,” oznámil jsem paní na evidenci. “Asi jo. Ale za to nic není,” konstatovala. “Můžu vám dát leda razítko na omluvenku.” Nechci!

Hledám a je to tak, další plaketa je až za čtyřicet odběrů. To je při mém nekovovém a věčně zraněném tempu záležitost na dalších pět let. 

Jsem z toho tak perplex, že si jdu (poprvé v životě) koupit ručník. Nehodlám ho hodit do ringu, ale najednou jsem získal pocit, že jich máme málo.

Když se Maruška vrátí z práce, ukáže mi tajemnou skříň plnou ručníků. Je jich tam asi třicet.

text a foto Řízek

MIMINODLAK

Je to jiné než loni. Vzpomínám si na to jen velmi matně, ale jsem si jistý, že na naší loňské dovolené na Šumavě Heda už ve 22:15 spala. To je stinná stránka toho, že si s ní člověk už lépe pokecá. Už si i vybírá, kdo ji bude uspávat - je teď maminkovské období, tak aspoň mohu chvilku psát.

Taky jsem býval trpělivější a méně prchlivý. Asi bych absenci inzerované dětské herny a povlečení pro dítě přešel bez toho, abych na paní správcovou zvyšoval hlas. 

Loni zkraje srpna bylo skoro stejně ošklivo jako letos. A úplně stejně to byl především orienťák, kde je místo každého lampionu dětské hřiště. Nebo skvělé loutkové divadlo. Nebo výběh s divokými zvířaty, v lepším případě přítomnými. 

Ale taky máme svoje atrakce. Třeba geniální Café Bistro Na svahu. V deseti stupních zevlujeme na lehátkách a nechybí nám nic. Tady máš kytičku, potěší Heda majitele a dostane džusík. Zajděte tam, než se to zkazí. 

Nově do dovolené aktivně vstupují zcela nevyzpytatelné projevy vůle a zalíbení dítěte: bod programu může být přijat radostně, neutrálně (těch je většina) nebo kníkavě. Co na tom, že jsou všude pod námi vlci a žerou maliny a občas se i perou: Chci do auta a dudlíček! Jindy velice stabilní a v rámci možností rozumné dítě je totiž miminodlak, zpět do složitější vývojové fáze se přepne zcela nečekaně a bez varování.

Stejně nevyzpytatelné, ale zpravidla horší, jsou návštěvy restaurací, kaváren či cukráren, nebo když má člověk nedejbože ten nápad, že si v hotelu zaplatí snídani, takže tam nakráčíme mezi nic netušící rekreanty a ty jejich švédské stoly a Tinu Turner hrající z TV Retro a nic už není jako dřív. 

A jsme vlastně rádi, když jen rukou loví čokoládové kuličky z misky s mlíkem a přikusuje k tomu meloun a olizuje taveňák s nivovou příchutí a přitom se mi válí po klíně, protože aspoň něco málo snědla. Nebo ne? Jakmile se vrátíme do pokoje, ozve se tradiční "něco papat"  a Heda se dosnídává ještě daleko většími nesmysly.

S pusou od borůvek se na Churáňově omylem octneme přímo v epicentru závodů Kolo pro život. Maruška běží jako o život pro odrážedlo neprozíravě nechané v apartmánu dole pod sjezdovkou, protože se přece nebudeme jen koukat. Je celá rudá a udýchaná, ale stihne to na minutu přesně, takže Heda se v půjčené helmě postaví mezi závodnice a mít zaplacené startovné, při své premiéře v této disciplíně by brala čtvrté místo. Oceňuji, že i tak dostala medaili a pexeso. Jediný, kdo se nezpotil, jsem byl já. 

Tedy až do chvíle, kdy jsem táhl úplně rozložené dítě v nějakém záchvatu vzdoru ze supermarketu do auta a celý Vimperk na to koukal. Promiň, že jsem zlobila, špitne. Promiň, že jsem to nechal tak vyhrotit, myslím si. Člověče, nezlob se. Moc nám to nejde, ale snažíme se. 

Je to jiné než loni a nepochybně ještě lepší.

text a foto Řízek 

CO ZA TO

O své účasti na závodě Tisíc mil jsem napsal dlouhou reportáž, která vyšla v Deníku N. Protože se nechci opakovat a zároveň už si připadám (a byl jsem upozorněn, že to není jen můj pocit) malinko jako Howard Wolowitz, když se vrátil z vesmíru a byl schopen jakoukoli situaci využít k připomenutí, že byl ve vesmíru, vezmeme to dnes z jiného konce a celé to uzavřeme a budeme se pak tvářit, že se to nestalo. 

Jinými slovy, chcete-li si přečíst, jak jsem blbě píchnul v noci v lese, jak jsem se opil na chatě Baske se starými turisty, jak jsem se vyflákal před cílem a co se tak jí ve východoslovenské nemocnici, přečtěte si to prosím v Enku, protože je tam toho 38 tisíc znaků. 

Nemohu nicméně vyloučit, že u někoho po přečtení vzplane touha zkusit to taky. Dnes to tak bude trochu návodné o tom, kolik mě to celé stálo, co podle mě fungovalo, co méně a co bych dělal jinak. 

Začněme banálním konstatováním, že Míle nejsou levný závod. Když odmyslíme odloučení od rodiny, což se špatně vyčísluje, největším nákladem je pro mě sobecky propálená dovolená. Tím, že se závodu chytře účastní Jan Hus i věrozvěstové, by to nebylo zas tak strašné: v cíli jsem byl v úterý večer, což máme jen pět pracovních dní. Jenže dostat se z Nové Sedlice domů je minimálně další den (a taky je potřeba hrdinsky povyprávět, ne jít rovnou do kolbenky). Pokud si k tomu člověk vymyslí ještě výlet do nemocnice, dorazí až v pátek. 

Moje kolo RB, které si předchozí majitel moc pěkně sestavil, stálo 35 tisíc, a samozřejmě to nelze brát tak, že jsem si ho koupil jen kvůli Mílím. Ale byly tím hlavním impulsem, protože jak se to blížilo, bylo čím dál tím jasnější, že na něčem jet musím. 

Na kole samotném jsem nedělal prakticky žádné úpravy (proč to byla chyba, řeknu později). Před závodem jsem jen vyměnil tác za menší (24 zubů místo 26, nicméně chtělo to ještě méně), ale ten dobrý člověk mi jej dal v ceně.

Hodně peněz stálo oblečení, které mi chybělo prostě proto, že jsem nejezdil. Zatímco dres s kočkami stál asi dvacet eur v obchodě se suvenýry v rakouském Melku, třeba legíny byly velmi drahé (3800), avšak odvděčily se mi dosud nezažitým komfortem v naprosto stěžejní oblasti těla. Nepromokavá bunda Endura (3500) podle mě není moc nepromokavá a bylo dobře, že příliš nepršelo, ale pozdě večer a časně zrána v ní bylo teplo. Jel jsem v běžeckých ponožkách Compressport na maraton (650) a úplně jsem je zničil.

Nejméně deset tisíc stály brašny. Ty jsem řešil relativně včas, ale nedařilo se mi zvolit vhodnou kombinaci. Některé z těch, kterým jsem věřil, nebyly kompatibilní s mým kolem: vracel jsem rámovou i řídítkovou brašnu Ortlieb (první se nevešla do rámu, druhá v terénu škrtala o přední kolo). O zkušenostech s brašnami také viz níže.

Tretry jsem si koupil také jen kvůli závodu: hledal jsem něco, v čem se dá rozumně šlapat i chodit a má to takové to utahovací kolečko, což mám rád - a našel jsem to s pomocí experta u modelu Specialized Recon 2.0 (3000). 

Kromě toho jsem kupoval třeba powerbanku, držák na mobil na řídítka, kabely k nabíjení hodinek za jízdy, držák na čelovku na helmu a podobné stokorunové položky, což ve výsledku byly spíš tisíce.

Při testovacích jízdách (120 km k panu řediteli na chalupu) jsem zjistil, že mi vůbec nefungují záda, takže jsem dalších několik tisíc v zoufalství utratil za masáže a tejpování (pomohlo to). Za velmi účelně utracené peníze (4000) považuju bikefitting v SP Kolo, kde se mi zhruba tři hodiny věnovali a mírně vylepšili způsob, jakým na kole sedím. O pár milimetrů jsme snížili sedlo a posunuli ho nepatrně dozadu. Vyměnili jsme nekompromisně skloněný představec za méně agresivní. Ze sporťáku se stala aspoň trochu limuzína. Ve stejném obchodě mi i před startem seřídili kolo, což nebylo drahé: nebylo co vyměňovat.

Startovné stálo 8000 korun a příští rok to bude devět. Tři stovky se připlácí za to, aby rodina mohla přes tracker sledovat, kde se zrovna flákám. Nicméně v ceně závodu není kromě zázemí v checkpointech a v cíli vůbec nic: počínaje cestou na start (svezl mě táta) a z cíle (platil jsem si lůžko v nočním vlaku - 68 eur, kolo mi na vlak dovezli dobrovolníci z cíle) přes stravování je vše v režii jezdce. 

Nedělal jsem si vyúčtování, ale odhaduji, že průměrný den jen na jídle a pití vyšel mezi 700 a 1000 korunami (pět až deset tatranek a dalších tyčinek, dva a víc litrů koly, několik ochucených birrelů, kebab/bageta/polévka, občas i normální oběd a někdy i dva, v ideálním scénáři i kafe). Další čtyři kila jsem ztratil cestou (slovní hříčka). Zdražení v restauracích je znát, ale v rozpočtu se to neprojevilo tolik především proto, že jako zastávky tvořily výraznou menšinu. 

Za nocleh jsem až na jedinou výjimku (ubytovna na Slovensku za 25 eur) neplatil, ale turistům z Baske chci za ty panáky a masáž poslat aspoň sponzorský dar.

Krátce zmíním, s čím jsem byl spokojen, a taky, co mohlo být lepší. Bezesporu jsem trefil výběr kola: na celopéru bych to určitě nejel (čím jednodušší kolo, tím lepší) a stabilní a tankovité erbéčko je na dlouhé cesty skvělý parťák. Pro mě nový a velmi oceňovaný vynález je přehazovačka SRAM Eagle s jedním tácem, ale přiznám se, že pošilhávám po elektronické - v závěru už asi kvůli zahnojenému lanku šla velmi ztuha, měl jsem prakticky nefunkční pravý palec a na lehké převody jsem řadil tak, že jsem páčku chytal celou rukou. 

Kontroverzní volbou bylo nepořizovat navigaci (nechtělo se mi utrácet za další jednorázový krám) a spolehnout se při snaze držet se na trase na běžecké hodinky na řídítkách s podporou mobilu s nahranou offline mapou, když se dostanu do nesnází. 

Systém fungoval dobře, pokud nešlo do tuhého. Naopak v nepřehledném terénu nebo potmě jsem dělal relativně hodně chyb, byť mě jistila obrazovka mobilu, a občas se víc soustředil na hledání cesty na malinkém displeji než na prostor před předním kolem (což se mi vymstilo). Hodinky navíc patrně nezvládaly práci s tak velkými soubory a při spouštění se zasekávaly (prostál jsem takhle dohromady hodinu až dvě). Asi bych to napříště řešil nějakým jednodušším přístrojem z řady Garmin Edge.

Jel jsem s běžnými řídítky, nijak jsem je neupravoval. Na konci už ruce hledaly jakoukoli jinou polohu, aby si odpočinuly. Ještě teď mě brní prsty, když píšu. U "sousedů" jsem viděl celou řadu různých řešení včetně nejrůznějších hrazdiček na upevnění navigace. Podle všeho to za ty peníze stojí.

Vyhovovala mi rámová brašna Apidura, v níž jsem vozil elektroniku, jen ji bylo potřeba neustále držet utaženou, jinak padala do stran. Pokud bych jel znovu, asi bych se snažil víc věcí vměstnat právě do oblasti rámu. 

Zadní brašnu se mi nedařilo vycpat tak, aby při jízdě držela tvar - pokus stabilizovat ji jakousi konstrukcí s držáky na dva bidony dopadl tak, že nejdřív jsem jeden držák při nastupování ukopl, načež druhý den celá konstrukce praskla a musel jsem ji sundat. 

U přední brašny jsem po nezdarech s jinými typy vsadil na ne moc vyzkoušenou a ve startovním poli asi ojedinělou krabicoidní brašnu Ortlieb. Vezl jsem v ní spacák a karimatku. Její výhoda spočívá mimo jiné v upevnění přes dvě velmi pevné šňůrky, díky nimž se dá okamžitě sundat a odnést. Jenže to vůbec nepotřebujete, spacák a karimatku člověk využije přesně jednou denně (a to ještě možná). V terénu se brašna rozkmitávala a měla tendenci blížit se přednímu kolu, což jsem zjistil už před závodem a řešil to dvěma plastovými popruhy, kterými jsem ji stáhnul. Originální, ne dodatečný stahovací systém se po několika dnech závodu zasekl a nejspíš zničil. Řešil jsem to tak, že jsem na to raději nesahal. Zcela zjevně to nebylo na tenhle typ závodu stavěné. 

S tím souvisí hlavní omyl, kterého jsem se při balení dopustil: ačkoli se jinak počet, objem i váha věcí, jež jsem sbalil, výrazně snížila, vezl jsem celkem těžkou a objemnou nafukovací karimatku a především poctivý péřový spacák o váze asi 750 gramů. Chtělo to nejdřív sehnat minimalistický spacák a pak tomu uzpůsobit brašny, ne hledat dostatečně objemné brašny pro zbytečně luxusní spacák. 

Tím se dostávám k zásadní chybě a ponaučení: je to potřeba celé vyzkoušet, jestli to dohromady funguje, najít si čas a vyrazit aspoň na víkend natěžko. Testování jsem bohužel nechal až na první dny závodu. 

Druhé ponaučení je paradoxní: pouhých pět set kilometrů na kole, které jsem letos před závodem ujel, mi bohatě stačilo (sjezdy bych se stejně nenaučil, když jsem je neuměl nikdy). Zúročily se tu patrně moje jarní naběhané kilometry, stoupající forma a těžké tréninky z poslední doby, které jsem jinak v závodech nedokázal jakkoli zužitkovat. 

Takže můj předpoklad, že v těch Mílích vlastně moc o jízdu na kole nejde, se stoprocentně vyplnil, což je takový motivační citát na závěr.

text a foto Řízek

DĚKUJU

Dojel jsem Tisíc mil. Podruhé, tentokrát v opačném směru a prakticky celý závod sám, bez spolujezdce. Rychleji, s kaňkou v podobě pádu a zranění těsně před koncem. Bylo to těžší, intenzivnější než před čtyřmi lety. Jsem teď v nemocnici a než se rozpovídám víc, chtěl jsem jen pár lidem a věcem poděkovat, protože jim to dlužím. Je to totiž sice oficiálně závod bez podpory, ale úplně bez ní by to nešlo. (Sponzorům neděkuji, ty nemám.)

Děkuji tedy:
- Marušce, že jsem mohl jet. Měla to doma náročnější než já, protože ta na rozdíl ode mě žádnou podporu neměla (a ještě pár dní s berlemi moc nepomohu). Myslím to vážně: na čtrnáct dní vypadnout z domova a neřešit nic jiného než sebe umí každý.
- tátovi. Dovezl mě na start, (což není maličkost, protože víte, kde jsou Hranice? Já u těch svých také nevím), a povzbuzoval mě, jako mě povzbuzuje vždy, když někam úchylně daleko běžím nebo jedu. Hodně to pomáhá a je to velmi tátovské.
- mámě. Dokud žila, jako jednoho z mála lidí ji tyhle moje vylomeniny bavily. Navenek sice kroutila hlavou, ale rozesmáté oči ji prozradily. Byla by, myslím, na mě trochu hrdá, byť bychom si to neřekli.
- Pavlovi. Nečekaně zaujatý fanoušek a něco jako mentální kouč, bez urážky. Psal mi hrozně dlouhé, chytré a upřímné zprávy a já odpovídal Dík, zatím šlapu. Powerbanka plná motivace.
- všem, kdo během mé rekreace zbyli v Enku. Za to, že mě nepotřebují, když na to přijde.
- své hlavě. Že jsem se na to po prvním protrpěném dnu nevybodl. A že jsem to dojel i s kráterem v koleni.
- těm všem dalším, kdo mi fandili a na jejichž zprávy jsem reagoval hanebně pozdě.
- kolu RB jménem Jako sluníčko. (Mám ho čtyři měsíce a najel jsem na něm méně než 500 km, to - a běhání - je celý můj trénink). Původní majitel ho pro mě dobře připravil, s Hedou jsme ho jen vylepšili tím, že jsme nalepili třpytivé hvězdičky na vidlici, jedna dokonce vydržela. I když kolo ke konci mlelo z posledního, prakticky bez odmlouvání vydrželo všechny pády, úseky nepokrytě pohrdající cyklistikou i lidmi a moje maximálně neuctivé zacházení.
- Veronice Brzoňové ze Spa Gallery za to, že mi na poslední chvíli před závodem opravila a zatejpovala záda. Nejdřív to vypadalo zoufale, ale od druhého dne jsem na to už nemusel myslet. Podivuhodné. Příště přijdu dřív než dva týdny před.
- borcům ze SP Kolo v Krči, kteří mi také na poslední chvíli pomocí Retul fit decentně upravili posez - a ono to fungovalo.




- návlekům na ruce Specialized. Za tři kila skvělá investice: zahřály ve sjezdech a na konci kariéry se staly tlakovým obvazem. Rozstřihli mi je až saniťáci, když se mě snažili zbavit bahna a krve.
- tretrám Recon 2.0 stejné značky. Tip od předchozího vítěze Mil Tomáše Novotného. Výborné na šlapání i tlačení do těch bordelů. Orvané jak angrešt, ale vydržely.
- Standovi Kazdovi, s nímž jsme se předjížděli a vzájemně si zkazili spánek chrápáním. Kovář Standa, který kvůli moc složitému kolu skončil už v půlce, mě hodně naučil. Jeho přístup k závodu byl po všech stránkách mnohem zralejší než můj. A na rozdíl ode mě ho napadlo totálně zabahněnou vidlici aspoň prolít vodou z bidonu, aby se náhodou nezasekla.
- Mírovi Hůlkovi, který mi ve svém neoficiálním checkpointu v Českých Petrovicích už zaseklou vidlici promazal silikonovým olejem a bolavé koleno tajuplnou mastí. Vidlice začala pružit, noha přestala bolet. Zázrak na druhou.
- paní v ušmudlaném bufetu v podchodu v Hřensku, která dost překvapivě dělá nejlepší langoše na světě.
- lidem v CP 3, kteří mi vyměnili koruny na eura, protože jsem to nějak neměl domyšlené, a odpustili mi vzduch z nesmyslně přefouknutého zadního kola. Díky tomu jsem nepadal ještě častěji.
- Turistům na chatě Baske, že mě tam donutili přespat a zachránili mě před medvědy gulášem, pivem a vachtou trojlistou v tekuté podobě. Kmenový šaman mi namasíroval záda, ale to už bylo upřímně trochu divné.
- Rasťovi a Jance, kteří mě u sebe nechali přespat v krásném domě v Poráči. Nejlepší nocleh ze všech mých mílařských pokusů.
- Lidem v cíli, kteří mi kromě švestkového bernarda poskytli i teplé deky a zavolali sanitku. A kteří se starají o osiřelé kolo.
- nemocnici ve Snině. Dělají, co mohou, a jsou hodní. Sestra mi ve dvě ráno namazala večeři.
- spolubydlícím. Dělají, co mohou, abych odsud chtěl co nejdřív zmizet domů za holkama.
- Hedě za její hlášku "něco papat". Vzpomněl jsem si tak na ni pokaždé, když jsem do sebe házel jakékoli jídlo. Tedy často.


text Řízek, foto 1000miles.cz

KAMARÁDI

Nápadů bylo mnoho, dobrý v podstatě jen jeden (Milanův): vyrobit nám na Václavův narozeninový běh speciální startovní čísla obsahující hlášky a motivační citáty. Nebudu je sem psát, nejsou vtipné, zato naše.

Nadchl jsem se pro něj svým typickým způsobem - nepřekvapivě jsem nehnul ani brvou, ale o to usilovněji fandil a nechal Milana a jeho ženu zkraje noci tvořit a sám si zavařil pečením dárkového chleba. To byl nápad sice slabší, zato můj. Šumava, která z toho vzešla, na druhou stranu předznamenávala kopce, jichž se nám mělo dostat habaděj. 

Byla neděle, svátek slaví otcové a Václav +- narozeniny a sešli jsme se na parkovišti pod zbraslavskou Závistí. Bylo nás pět a jak zakladatelé nezávislých médií či hráči malé kopané vědí, s tímhle počtem se už dá něco dělat. 

Trasa byla taky moje, od zadavatele jsem coby zpracovatel dostal jen jediný pokyn: aby to bylo do dvaceti kilometrů. V podstatě bylo. Ale vešlo se tam kromě toho i sedm set výškových metrů a k tomu kontroverzní rozhledna.

Hned poté, co jsme simultánně zmáčkli pravé horní tlačítko našich hodinek, pustili jsme se do nejprudšího kopce v okolí a peloton se roztrhal. Pavel a já jsme udávali tempo běhu, Václav v konverzování. (Ano, má pravdu, někdy to bývá i jinak. Někdy spolu jdeme oběhnout Vyšehrad a vysílám celou dobu já a je to hrozně nudné a pořád jen o mně, ale to jen proto, aby věděl, jaké to je.)

Z rozhledny jsem nás v počínajícím horku vyhnal zase dolů, ale ne až k řece, nýbrž k potůčku, kde podle mých propočtů měly po včerejším prudkém dešti protékat tři krychlové mraky vody. Ta měla při překonávají vodního toku vytvořit iluzi dobrodružství a dodat nám i pocit mokrých nohou. Jenže déšť se sem patrně nedostavil, navíc někdo v téměř divokém údolí nainstaloval sadu dřevěných lávek, takže mokré boty jsem měl asi jen já, protože jsem popleta, jak říká naše dcera.

V hlušší a šetrnější pasáži skrze Lhotu jsme zas chvíli běželi jako tým a probírali maratony a pak jsme svahem plným skal šutrů, který jsem poznal díky závodu Trailová Závist, spadli do Jarova. Z modré značky se stala červená a byli jsme zas o pár let zpátky na královské trase Radotínského kola Jardy Baráka a stoupali jsme ke Zvoli. 

Z Vraného jsem nás hnal dále po červené do kopce, zatímco Václav nám líčil své jazykové neúspěchy, což už je taky takový evergreen (v Duolingu mám pro dnešek splněno). V lese byla krásná studánka, které se ostatní vedení lékařem Pájou vesměs báli, ale já jsem si dal a pořád jsem tady.

Z Nové Březové už není co vymýšlet, padáme k Vltavě a je tady výzva: dostat se na nádraží za tři minuty a stihnout motorák zpátky. Selháváme, otravně dochvilný vlak nám zhruba o minutu ujíždí, ale řešit se to dá nákupem plechovek ve večerce na druhém břehu. 

To se nelíbí řiditeli autobusu, do nějž se následně pokoušíme nastoupit. Kolegy posílá vylít zbylé nápoje a nařizuje počkat, až z tiskárny vyleze všech pět jízdenek, a až pak najednou odebrat, a pak nevěřícně sleduje Páju, jak je v rozporu s vydaným pokynem soustředěně odtrhává jednu po druhé, což byl rozhodně nejlepší nápad ze všech.

K řidičově dvojnásobnému zklamání se stroj nerozbil a pivo, kterým jsem při nástupu ostentativně mával, bylo zavřené, takže mě nemohl ani vyhodit, ani naštvat, a už vůbec nám ten pěkný výlet nemohl zkazit, kretén.

text a fotky Řízek

NE-VIM!

Annemarie se v dirndlu směje z každé druhé stránky reklamního katalogu převlečeného za místního průvodce a kromě toho má zvláštní zálibu vyhlédnout si po snídani nejslabší kus a s ním v rakouské němčině společensky konverzovat. 

Vybírá si opakovaně kus, který kdysi maturoval za tři jen díky tomu, že mu Štěstěna přihrála do zpocené ruky vrcholně nezáludné téma Meine Hobbys. Rozumím, ale mluvím blbě. (Připomínám tím svého otce, který kdysi v penzionu v Kaprunu na dotaz "Möchten Sie ein Ei?" česky odvětil "Já ne, ale kluci si daj'".)

Annemarie samozřejmě umí anglicky, což je mi mnohem bližší, ale chce mě trápit. "Dcera dnes špatně nějak. Škoda. My smutek. Asi výlet loď, slunce. Krásný modrý Dunaj," šprechtím jak tenkrát před komisí a přemýšlím, jak by se mohlo říct "je příjemná jak osina". 

Majitelka penzionu plného dravých penzistů s elektrokoly nahodí účastný výraz a jde něco štelovat do kuchyně; mám dvacet čtyři hodin na přípravu na reparát a kromě toho zbývá vyřešit otázku, co s tou dcerou.

Dítě se nám porouchalo a my se hroutíme, protože naše holčička je v 98 procentech času sluníčko a bezvadná a hází výborné fóry a prodavačky zmrzliny na ni špulí pusu a říkají "Du bist aber Prinzessin!" a samozřejmě přehánějí, ale s mírou.

Pročež na ty dvě procenta – válí se po zemi, zahazuje předměty a místo běžného žvatlání o zkoušce sirén, která je teď oblíbeným tématem, se sama stala sirénou, jež nás zkouší – nejsme vůbec připraveni a každou chvíli zasedá krizový štáb. Komunikace, už celkem funkční, se smrskla na jakési kňourání (nelze se soustředit na obsah, když už člověka irituje jen ta forma).

Jak se řekne "protivná jak noc"? Myslíš, že se jí stýská po kocourovi (jemu po ní rozhodně ne)? Nemůže mít teplotu (dnes už podvacáté má 36,4)? Tebe něco bolí? NEVIM!

Víš co? Pojedeme na to velké hřiště, tam se jí to bude líbit. 

Proč pláčeš? Když - o-ni - tu - se-ka-jí - a - já - se - bo-jím. Nechci na houpačku. Nechci se vyfotit na klouzačce. Nechci pouštět vodu. Nechci na hřiště! Nechci na zmrzlinu!! 

A proč teď vlastně pláčeš? NE-VIM!

Půjdeme na lodičku. Stojí to padesát eur a má to plout hodinu a půl; idylické je to zhruba tři a půl minuty. Nechci štrúdl. Chci vystoupit! To nejde, Hedy, tady je spousta vody a ty neumíš plavat. Domů! DUDÍČKA! CHCI SPINKAT V KOČÁRKU S DUDÍČKEM A FELIXEM! (Felix je plyšová lištička).

Dcera dnes lepší, normální chvílemi skoro je, řekl bych krojované ženě poslední den výletu, ale neřekl jsem jí to, neboť jsem na ni vyzrál - na její zdvořilosti jsem nezdvořile odpovídal anglicky. Well played. 

Byla lepší. Nevíme proč, jako i nevíme, proč byla předtím taková. Ale za odměnu, že už to skončilo, se údolím Wachau rozezněly sirény, ač vůbec nebyla první středa v měsíci, fanfára ohlašující princeznin odjezd. S dudíčkem. 

text a foto Řízek