čtvrtek 22. srpna 2019

JEN POČKEJ, STAVROSI!

- Hele, tak je vezmeme zas na další imerzivní divadlo?
- No nevim. Ty Opisy byly dost fiasko. Mi to Janko hodí na hlavu.
- Stojí to jen 350,-. Kdyžtak odejdeme jak ze Žítkovských bohyní.

Takhle nějak asi vypadá, když se progresivnější části párů v Café Míšeňská nad odporně drahým a nedobrým vínem domlouvají na tom, jak vytáhnout své drahé polovičky z šedi jejich všedních dnů. Proto jsme se posledního červencového dne vydali na další imerzivní počin pod hlavičkou spolku Pomezí.

(Co je proboha imerze? Je to jakési částečně interaktivní divadlo s výhodami. Hra probíhá naráz v různých místnostech a diváci jsou vlastně pohyblivou kulisou či komparzem příběhu. Děj typicky probíhá na několika místech naráz, diváci mohou pronásledovat ty aktéry, kteří je zajímají. Nebo mohou zvolit jakoukoli jinou strategii, jak si večer užít. Nevýhoda je, že i kdyby se přetrhli, nikdy neuvidí úplně vše.)

U vchodu do známé budovy za Poříčskou bránou nám byly předány Nové listy – dobový tisk, který nám díky shrnutí událostí a jednotlivých informací počínajícího politického dramatu postupně umožnil naladit se na atmosféru příběhu, který na účastníky čekal v osmi pokojích rozprostřených po prvním patře vybydleného činžáku. Kromě novin jsme obdrželi i hlasovací lístek. Bude tedy na nás, jak příběh skončí?

Po několika rozpačitých a horkých minutách představení začalo. Octli jsme se na jakémsi festivalu dokumentárních filmů. Postupně jsme v místnosti stylizované do podoby promítacího sálu začali rozeznávat postavy, které nepatřily k řadám návštěvníků. "Proč se ten chlápek u promítačky stále chytá za prsty? Je snad nervózní? A jeje, ten manželský pár v druhé řadě vypadá na pěkné vykuky," běželo mi hlavou a čekal jsem, co má za lubem hippie dvojice před promítacím plátnem.

Po několika záběrech, které vypadaly jako záznamy útočných manévrů wehrmachtu, se na plátně zčistajasna objevily výjevy z pohádky Jen počkej, zajíci a nastal chaos. Dobrý začátek, říkám si. A pak se zpoza plátna vyloupl On. Ten chlápek, kterého jsem viděl v Nových listech. Stavros! Sympaťák od pohledu a vůdce národa. Laskavými slovy plných populismu se snaží dostat do hlav a srdcí nás všech, tedy až na moment, kdy zmiňuje cosi o separatistech a jejich vině za ty hrůzné události, které jsme v útržcích zaznamenali na záběrech. Promítač, uvaděčka a mladý hippie pár začnou chodit mezi účastníky a soupeří o naši pozornost, kterou si mezitím získal Stavros a jeho naučené líbivé obraty.

Musím zjistit víc. Vydávám se tedy za promítačem. Chlapec s očividnými mentálními problémy? Nic lepšího v životě nepotřebuju! V jeho příbytku metr na dva metry jsme se usadili společně s dalšími návštěvníky. Spustil vodopád nesmyslných vět o útoku, mrtvých, jeho filmu. Věty byly prokládány promítačovým lupáním jakýchsi prášků, zapíjením alkoholem a vítáním stále nových příchozích.

„Je tu nějaký novinář?“ zeptal se do pléna promítač. Modří věděli, ale Řízek se ke svému žurnalistickému pozadí nepřihlásil. Poté co chlapec spolkl už pátou pilulku, vzdal jsem to i já.

Začal jsem střídavě procházet všechny místnosti, zkrátka mapovat terén. Separatistický kutloch, příbytek manželského páru, bar, náměstí s lavičkou. Nejvíc času jsem však strávil ve Stravrosově kanceláři. Dialogy mezi autoritářem a jeho asistentkou Kristýnou až mrazivě připomínaly známé výjevy z reálného prostředí.

Po čase sledování si pozorovatel mohl povšimnout, že Stavros je uvnitř vlastně jen vylekaným mužem, který je loutkou her jeho ďábelské asistentky Kristýny. Usmívající se intrikářka nechávala dumajícího a apatického Stavrose podepisovat plné moci a dekrety, jimiž budovala svoji vlastní politickou sílu. Tyto dokumenty, včetně některých složek vedených na protagonisty příběhu měla uložené přímo v kanceláři. Jako správný špion pracující pro vládu jsem se jal prohledat pracovní stůl. Sakra – Kristýna má klíč na krku, takhle se k těm plným mocím nedostanu.

Šel jsem proto o dům dál. Zde zrovna probíhal rozhovor mladého manželského páru. Elegantní a pohledná žena zrovna hubovala svého manžela za to, že se na baru setkal se zástupkyní separatistů. Vždyť on ji nemá přeci co poslouchat! Má být rád, že se za vlády Stavrosovy garnitury mají dobře. A má adorovat Stavrose, protože ho adoruje ona – jeho manželka! Je na první pohled jasné, že politické smýšlení obou manželů má daleko od harmonie. No hodně štěstí přeju! Na tyhle dramata nemám ve svém životě čas.

Vydal jsem se proto zpět do Stavrosovy kanceláře. Autoritář stál v rohu u kartotéky a listoval si v barevných složkách – zabarvených dle politického souznění s režimem. Na stěně byla odkrytá nástěnka se schématem vztahů jednotlivých protagonistů. A hle! Klíč od psacího stolu je v zámku. Začal jsem tedy na stůl vyndavat jednotlivé plné moci a dekrety. Nic netušící Stavros svými podpisy zmocňoval Kristýnu k nejvyšším politickým rozhodnutím. Jeho nechápavý pohled na dokumenty přeruší hlášení.

Je to tu – volby! Nabízí se dvě varianty: strana Šťastné zítřky autoritářského Stavrose a Opozice – velká neznámá pro všechny hlasující. Ptám se volební zřízenkyně, kde je plenta. Prý není. „Mají všichni odvoleno?“ zjišťuje žena. Kolega Kopáč chtěl samozřejmě dodat okamžiku jistou dramatičnost a jako poslední volič jde rozhodnout o osudech našich protagonistů.¨

Probíhá počítání. Z nás leje pot. Dopíjím pivo.

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informovala, že v letošních volbách zvítězila strana Šťastné zítřky.“ Na tvářích separatistů je vidět hořké zklamání. Se šouravým krokem se vracejí zpět do svých místností. A náhle se ozve rána...

V rychlém sledu zjišťujeme, jak výsledek voleb zamával s osudy postav. A můžeme jen prozradit, že  zamával velmi.

Potlesk. Děkovačky. Tleskačky.

Mariánka zkušeně navázala hovor s hercem separatistou – jistojistě jen kvůli tomu, aby rozebrali dnešní počin, a vůbec to nemělo nic společného s jeho scénou nahoře bez. K rozhovoru se přidala se i uvaděčka/volební zřízenkyně/sestra promítače. Chvíli jsme lamentovali nad počasím a hicem v domě, vysekli hercům několik poklon, venku dali cigárko a rozprchli se zpět do našich pražských příbytků.

Skoro mám teď chuť vás taky nechat hlasovat. Povedlo se nám vytáhnout naše drahé polovičky z šedi jejich všedních dnů?

text Honza M., foto FB Pomezí a Terka

středa 14. srpna 2019

KOUZELNÍK

"Jestlipak víš, jak mi říkají osmnáctiletí kluci?
‚Zdravíme, dobrý večer, pane Kyšperský.‘
A usmívají se na mě – ono je to srandovní
A tak se usmívám taky a nevím, co mám říct."

Cestou na koncert jsme potkali zpěváka Květů pana Kyšperského. Protože nejsem pohotový a hned mi nenaskočila jeho výše citovaná píseň Kouzelník, pozdravil jsem ho zcela konvenčním "Dobrý den". Tedy jako člověk, aniž by musel, zdraví oblíbené muzikanty, aby je uvrhl do trapné situace – musejí přemýšlet, odkud zdravícího muže znají, přičemž pokaždé nejspíš dospějí k závěru, že je to jen nějaký nepodstatný anonymní posluchač, který byl na pár koncertech a po večerech si postahoval jejich písničky do počítače. A tak mi taky odpověděl "Dobrý den" a pokračoval dál směrem k metru, asi si něco koupit ve stánku. To nás uklidnilo, že nejdeme pozdě.

Vždycky nechám Květy chvilku růst a pak jsem překvapen, co se s nimi v mezičase stalo. Nejdříve přibyl houslista, ten se pak zase někam ztratil. Pak se objevil hráč na klávesové podivnosti. Teď mají, jak za chvíli zjistím, Květy navíc konvenčního bubeníka, jelikož ten bývalý, nekonvenční, nově objímal okousaný kontrabas. A klávesista hrál na kytaru. Je to trochu nepřehledné, možná by pomohla infografika. Měl jsem z toho oči navrch hlavy.

Stejně jako Květy jsem nechal nějakou dobu růst kamaráda Frantu, který se před klubem Cross uvelebil se svou dívkou Hankou a s vínem z Lidlu řečeným "špetléze". Pozdní sběr za šedesát korun působil jako protimluv, ale bylo to nekomplikovaně sladké a se sezením na trávě a čekáním na návrat zpěváka kapely se to dobře párovalo. V rychlosti jsme probrali novinky. Ukradená kola, nepovedené mistrovství v závěsném létání, úchylný závod na tisíc mil. Říkal jsem Marušce, že jsem s ní rád na Květech, i když vím, že je nemá ráda. A pak se pan Kyšperský vrátil.

Na Květech se mi na jednu stranu líbí, že nerecyklují, hrají sebevědomě téměř samé novější písně, i když by se klidně mohly polovinu koncertu rochnit v těch starých. Jistou potíž to nese v tom ohledu, že ty úplně nové mě na první poslech nijak zvlášť nenadchly. A že ze sestavy vytlačily část skladeb ze skvělé předposlední desky, zatímco ty, při kterých si ostentativně chodím pro pití, v základu zůstaly.

"Ono už to vůbec není alternativní," konstatuje Franta a není to výčitka, jenom poznání. Asi v té chvíli myslí na koncerty před x lety, kdy jsme pozorovali divné lidi s bizarními nástroji a poslouchali jejich ještě divnější texty a divokou hudbu. Teď sice hrají mnohem lépe, ale je z nich vlastně celkem normální kapela.

Ve skutečnosti nejsme už alternativní ani my, – na rozdíl od zmíněných koncertů jsme skoro střízliví, sedíme daleko od pódia a nechápeme, protože jsme skoro dospělí. "A stejně starý holky mi připadají jako děti," zpívá Kyšperský v Kouzelníkovi a ono je to vlastně i o nás, protože si nemůžeme pomoct: nade vše nám vadí smyslný výrazový tanec páru pohybujícího se před námi, třebaže ti lidé nemohou být zas o tolik mladší, nebo si to aspoň nechceme připustit.

Zvlášť kluk v bílé košili je na pěst, komíhá se, poskakuje a okatě si to užívá, až je to skoro nesnesitelné, takže se hudba někde ztrácí v dálce. Až se z ní Květy za čas vynoří, vyrostou a budou zase úplně jiné. Těším se na to.

text a foto Řízek

pátek 2. srpna 2019

KONEC VÝLETU

- Jsi živý?
- Ne.
- Jsi osoba?
- Nejsem.
- Jsi zvíře, ale mrtvý?
- Taky ne.
- Takže jsi věc.
- Ano.
- Viděli jsme tě ve Slovinsku?
- Ne.
- Jsi tady s námi v autě?
- Naštěstí ne.

- Takže jsme tě potkali cestou?
- Ano.
- V Rakousku?
- Jo.
--Jsi ty nechutný záchody na dálnici v Rakousku?
- Ne, ale přihořívá.
- Jsi umělá vagina z automatu na nechutných záchodech?
- Ano! Hezky!

- Nepotřebujete někdo čurat?
- Ne.
- Taky ne.
- Trochu jo, ale ještě tak třicet kilometrů vydržím. A ty neusínáš?
- Po tom kafi je to dobrý.

- Teď já.
- Jsi žena?
- Ne.
- Muž?
- Ano.
- Slovinec?
- Ano. To je ale dlouhej tunel!
- Jsi ten ožralý horolezec u Triglavských jezer?
- Ne.
- Jsi ten divný chlap v černém nátělníku, u kterého jsme s Maruškou přespávali, když jsme o den dřív slezli z hor?
- Vůbec ne.
- Potkali jsme tě?
- Ne.
- Ty vole Milane! Vždyť se řeklo, že se smí jen lidi a věci, co jsme viděli.
- Ale já jsem ze Slovinska.

- Tak dobře. Jsi biatlonista?
- Nejsem.
- ....
- ....
- A jsi naživu?
- Ne.
- A jsi teda Slovinec.
- Jo.
- Mrtvej, jo.
- Jo.
- A máš něco společného s Prahou?
- Ano!
- S Hradem?
- Taky.
- Jsi Jože Plečnik? A na koho myslíš, že machruješ?
- Jsem. Na vás.

- Dobrý, no. Tak já už vím, co jsem.
- Člověk? Žena? Žiješ?
- Ne, ne, ano.
- Zvíře?
- Jo.
- Smrdíš jako místo, kde před chvílí prošel kamzík?
- Vůbec ne.
- Už vím! Jsi ta kočka, co jsme potkali ve 1300 metrech a co pak šla s námi, než nějací Češi vycítili potřebu ji "zachránit" a odnesli ji někam dolů k jezeru.
- To jsem celá já. To bylo moc jednoduchý.

- Jsi člověk?
- Vůbec.
- A žiješ?
- Těžko říct.
- Tak jsi nějaká věc?
- Taky úplně ne.
- To je zas nějaká blbost, co?
- No dovol?
- Tak jsi nějaký pocit? Jsi tvoje zklamání, když sis nemohla zazvonit na zvon přání kostela na ostrově v Bledu, protože jsme byli na paddleboardu v plavkách a v těch se do kostela nesmí?
- Ne. Ale mohla bych být. I když mě ten paddleboard bavil.
- Jsou kolem tebe skály, vodopád, Milan, Míša a já?
- Jste.
- Jsem tvoje závrať?
- Ano.
- To bylo celkem těžký.
- To mi povídej.

- Hele, támhle je pumpa. Zastavíš, prosím?

text Řízek, foto Milan, Míša, Maruška a Ř.