ZÁPISKY Z VELKÉHO MĚSTA

Pojďme zbourat londýnské stereotypy! řeklo si město a po zbytek výletu na nás vybalilo třicetistupňová vedra. Potily se hlavy turistů na parnících na Temži, jakož i rozpustile nebojácné veverky a randící páry holubů v parcích.

Egyptská kočka mau.

Sobotu jsme zahájili v tamním národním muzeu. Společně s Hankou a Václavem jsme prošli expozici, která by se klidně mohla jmenovat Velká koloniální krádež. Mezi přivezenými kusy chrámů, pilíři s hieroglyfy a mumiemi byl nicméně příjemný chládek.

Žádné velké nadšení, taková trochu suchařina s několika přeslavnými exponáty. Nejvíc se mi líbily balzamované kočky a pak zelené kroužky (asi) z nefritu, o kterých nikdo - ani muzejníci - neví, k čemu sloužily. Ale my jo. Václav a Hanka pak šli svou cestou dál neznámo kam, my jsme vyrazili do Greenwiche.

Prdele, které si fotí poledník.

Překvapilo mě, jak je observatoř malinká a jak moc je to do kopce. A rozběsnila mě nejabsurdnější fronta celé výpravy, a to "queue" na nultý poledník. Lidé ze všech koutů světa v tom strašlivém vedru trpělivě vyčkávali na to, až se budou moci vyfotit u hnusného obelisku na rozhraní polokoulí. Zvrhlé.

Observatoř byla naopak perfektní, výstava o sextantech a teleskopech zábavná a hravá. Ve srovnání s ostatními londýnskými atrakcemi i v podstatě za hubičku.

Nedělní program? Převážně Tower. Překvapeně jsem přijal nabídku slečny pokladní, abych se díky svým berlím stal namísto studenta nemohoucím a Maruška mou pečovatelkou. Za ušetřený nemalý peníz jsme posléze ochutnali tu pravou britskou gastronomii - tradiční fish and chips. Rafinovaná kombinace smažené tresky, nevymačkatelného citrónu, humpoláckých hranolek a směsí horčice, majolky a kečupu byla prostě delikátní.

Beefeater, který vlastnoručně hlídal Hesse.

Komplexem Toweru nás (a pár dalších) provedl opravdický beefeater, anebo nějaký zkrachovalý herec - nicméně byl velmi přesvědčivý. Vyprávěl historky o lásce, hrdinství, krvi, mučení a Rudolfu Hessovi, a tak celkem snadno strhl dav posluchačů. Byť, přísně vzato, kromě celé řady hrubých věží a parkoviště zaměstnanců toho moc k vidění nebylo.

Třpytivé kamínky a veteránův koncert

Mrkli jsme i na korunovační klenoty a na další serepetičky, bez kterých se pořádné veličenstvo neobejde. Ty byly pravé a zářivé. Zbytek komplexu byl už slabší. Například mučírnu uváděly hyperkorektní pseudohumanistické kecy o tom, že se vlastně v Anglii téměř vůbec nemučilo.

Hanička a Václav.

V části věnované zvířatům, která tamní králové dostali darem, se dal poskládat vlastní živočišný druh. Vytvořil jsem bojového krokobraza, zatímco Vašek se mi pak pochlubil, že bez potíží poskládal tygra a že to nebylo vůbec těžký. Myslím, že to nepochopil a že je dobře, že dostal ten kurz angličtiny.

Večer jsme se sešli pod stromy v Hyde parku. Místo Takáče a Kvapilové dorazila Hanka s Václavem a pochoutkami z mekáče a mexickým pivem. Přispěli jsme kalifornským vínem, a humorným pádem na trávník ve vzájemném klinči, zatímco za rohem rockoval šestašedesátiletý otec osmi dětí Rod Stewart.

U telefonu Winston.

Přišlo na něj prý 45 tisíc lidí a v Evening Standardu (jediné noviny, kterým teď věřím) mu dali jen průměrné tři hvězdičky z pěti. Přesto si cestou z koncertu celý narvaný vagón podzemky sborově zpíval Ná ná na ná ná, nananananananá, nananananananá. Byl jsem namáčknutý s hlavou a berlemi ve dveřích, bylo děsné vedro a bylo to super, i potom.

Jedeme domů! Sháníme narychlo pohledy a pospáváme ve stínu v parcích. Do parlamentu ani do opatství nejdeme, nestíháme ani Sherlockův byt. Zato se mrkneme do válečného vládního krytu a Churchillova muzea, kde ze sebe tentokrát záměrně udělám raněného mrzáka s pečovatelkou, libry docházejí.

Veverka z Rychlé roty.

Proč je u všech vlaků nápis zrušeno, když je potřebujeme k cestě na letiště? Protože mají nějaké potíže se semafory nebo zabezpečením. České dráhy v Británii! Když už konečně chvíli jedeme, panťák se plouží mezi poli a loukami a desítky králíků na nás zvědavě koukají. Jinak stojíme a čas hrozně rychle utíká.

Luki v Hyde parku.

Přijedeme ale tak akorát, abychom se zařadili do předposlední fronty - na poslední místo. Na palubě hrajeme lodě, duel končí popletenou remízou a přistáním. Přetáčíme hodinky a v půl druhé nás 510ka vyplivne v polospánku doma.

text Řízek, fotky Maruška a Řízek

FRONTA NA LONDÝN

Čekání ve frontě na odbavení, čekání na opožděné letadlo, na kontrolu pasů na letišti, ve frontě na jízdenky, ve frontě na cokoli a na vše. Existují tu nepochybně i fronty na fronty. A všude spousta autorit. Ale můj první londýnský den téměř nepropršel, na Britské ostrovy mě pustili a v čínském bufetu jsem byl úplně jako doma.

Tady bydlí královna.

Ale popořadě. Autobus do Londýna vyjíždí v 4:21 ze Zelené lišky. Zíváme. Je to číslo 510, na Ruzyň jede přes Strahov, Větrník, Liboc a další bizarní místa. A jeho cesta trvá dokonce déle, než nás posléze růžové letadlo ponese přes mraky a moře – ovšem je tam trošku fintička s posunutým časem, víme?

Ruzyně v pět ráno spí, z první fronty mě vytahává nagelovaný debíleček, asi mi chce pomoct, když mám ty berle. „Co to máte za občanku? Vždyť ji máte celou zohýbanou a slepovanou izolepou. To teda nepůjde, s tím vás nikam nepustíme,“ pronese autorita a začne se telefonem radit s ještě o kousek vyšší autoritou. Studený pot. „Tak my jsme to jako neviděli, schválně, co vám na to řeknou v Anglii,“ pronesl šéf nakonec. A pustil nás do další čekárny.

Letadlo se z „provozních důvodů“ zpozdilo. Co si pod tím představit? Pilot se včera hrozně vožral a musí se rychle zacvičit nový – „vtipkuji“ s olepenými doklady v kapse. „Jeden z členů posádky se nedostavil, museli jsme sehnat náhradu,“ mlží kapitán i letušky o 45 minut později, když už se opravdu asi poletí. Takže jsem možná měl pravdu.

Amorek.

Let je fajn, nový pilot je asi talentovaný, jen je málo místa na nohy i na berle. V půl deváté, vlastně už osmé přistáváme v Lutonu a zařazujeme se do další fronty na důkladnou pasovou kontrolu. Had lidí se vine obrovskou halou, všude samí pašeráci kokainu a obchodníci s bílým masem, je potřeba to prosít, jen do nich. Po čtvrt hodině si mě z davu vytahává autorita. Takže už to prasklo, ten iniciativní blbec telefonoval přes moře, že je moje občanka bezprecedentní hadr.

Studený pot, koktání. Ale ne, to mi jen paní celnice chce pomoct, když mám ty berle. Pouští nás před všechny potenciální kokainisty i ostatní zdravé lidi, kteří si tu ještě tak hodinku postojí. Ind za přepážkou jen mrkne na občanku a s tváří mistra světa v pokeru nebo v kuličkách mě pustí do Anglie. Venku kupodivu svítí slunce.

Bufetová čtvť.

Další fronta na lístky na vlak. Jedeme příměstskou soupravou na West Hampstead, odtamtud nadzemkou do Stratfordu, kde někde máme bydlet (to už s místní tramvajenkou). Měli jsme tím ušetřit, ale vypekli nás, stálo to stejně hodně jako jakýkoli jiný spoj z letiště v polích do Londýna. Na předměstí samé titěrné cihlové domky pro panenky s přístavky pro ještě menší panenky. Vypadá to tu jak z učebnice angličtiny.

Všichni se o nás hrozně hezky starají, hlavně nahrané ženské hlasy z reproduktorů. „Pasažéři se zavazadly nechť použijí výtahu! Pozor na mezeru mezi nástupištěm a vlakem! Kdykoli uvidíte něco podezřelého, neprodleně to nahlaste autoritám!“ opakují do zblbnutí. Prostě jsme v bezpečí. Všichni pořád telefonují, hlavně ve vlacích.

SK Okříšky vs. FC Londýn.

Bydlíme v pěkném, čistém pokoji v hotýlku pod obrovským javorem, o funkci paní domácí se dělí dva Indové. Po poledním klidu vyrážíme do města. Autobusem a asi třemi linkami metra přijedeme někam k Buckinghamskému paláci, společně s červenými fotbalisty SK Huhtamaki Okříšky, mezi které jsme se omylem přimotali. Maruška pěšky, já houpavě pokračujeme kolem Downing Street na Trafalgar Square. Před bydlištěm Camerona policajti pacifikují davy, protože má zrovna někdo přijet. Zrovna se mění stráže. „Vole, přecedo, stoupni si k nim, když seš taky červenej, já si vás vyfotím,“ huláká hvězda okresního přeboru v teplákovce. Je mi trochu stydno, ale taky trochu jako doma.

Kolem lvů a admirála Nelsona přes rozestavěné Leicester Square dojdeme k Piccadilly Cirkus, kde jsou živé sochy a neživá socha Amorka. Pokračujeme do čínské čtvrti, kde zapadneme do bufetu a ochutnáváme laskominy, které do českých čínských bufetů ještě nestihly dorazit. A za počínajícího deště obracíme k domovu a jdeme brzo spát, zítra nás čeká Venál a muzea. Na to oboje je potřeba být čerstvý.

text Řízek, fotky Maruška a Řízek

SEDM STATEČNÝCH NESESTOUPÍ

Oblíbená Mikulovka na Opatově měla po půl roce rozseknout, do jaké fotbalové ligy nás napříště nalosují. Když prohrajeme, asi určitě sestoupíme. Když vyhrajeme, máme klid a můžeme v posledním kole prohrát třeba 0:29. Málokdy byly karty rozdány tak přehledně! Hop, nebo trop.

Šlo o hodně, asi i proto nás přišlo na rozhodující duel dost málo. Zranil se nám stoper Pecen, omluvil se i kapitán, tak si pomyslnou pásku po čase musel vzít Péťa. Stejně jako když jsme tehdy vykopali postup, se hrálo od 20.45, takže úplně jako Liga mistrů.

Já jsem jel tentokrát sockou, která mě vyplivla mezi paneláky. "Hele, kde je to hřiště?" tázal jsem se zoufale telefonicky Vlasty, který mě poslal "ke dvěma panelákům, na kterých jsou antény." Na Jižňáku. Díky moc. Takže nebýt intuice (a navigace v telefonu), asi bychom byli i bez brankáře.

Bylo nás tedy jen sedm, ale přišel Jirka. Tentokrát ho zjevně bavilo hrát a běhat. I díky němu jsme pančovanou Borussii od úvodního hvizdu začali přehrávat. Hned po pár minutách po rychlé akci založené někde na naší polovině dostal Péťa od Jirky přihrávku snad s věnováním, hrozně se soustředil, aby to z metru neumístil vedle, a poslal nás trochu dál od hnusné osmé ligy.

Těžko tomu uvěřit, ale do poločasu se nic zásadního nestalo. Na obou stranách bylo pár šancí, my jsme častěji stříleli, ale neodpustili jsme si pár chybiček. Až na začátku druhého poločasu si Jirka vzal míč a dostal se až k brankáři, toho překonal střelou k tyči. 2:0 pro Forejt.

Ne, že by Borussie byla o tolik horší. Měla jednoho výborného hráče, tak jako my, a pokoušela se přebít naprostou nefotbalovost těch ostatních bojovností a usilovnou snahou. Přesně tak jako my. Ale příležitostí měla přeci jen méně. Ovšem Borussie nakonec opravdu snížila, k velké radosti jejích rowdies. A docela nás potom začali mlít a bylo to drámo.

Pak však přišel hvězdný okamžik Péti. Ač intenzivně okopáván, vyvezl z okupovaného území balón na půlku, načež vytvořil překrásný dlouhý křižný pas na Jirku. Ten zamířil přesně a zajistil nám i na příští sezónu téměř profesionální licenci pro prestižní sedmou ligu.

text a mobilní fotka Řízek

VLTAVA JE MOŽNÁ

Když Robert Nebřenský zestárl, udělal pár reklam na jogurty a oprášil kapelu Vltava. A to není žádná vodácká kotlíkářská sestava, jak by se mohlo nezasvěcencům jevit. Je to trochu pop, trošku rock, jazz, hodně poezie, a hlavně beat. Vltava beat.

Obnovená Vltava hrála na fesťáčku na Habrovce, který se konal asi 500 metrů od našeho bydliště, a tudíž jsme tam nutně museli být. Habrovka je v místech, kde se šedivý Činžákov láme do zelených Chaloupkovic s cihlovými střechami. Maruška a Milan už postávali v davu, když se skleslí fotbalisté Pája a Řízek vyvalili z auta po trapné porážce nedaleko odtamtud. Vltavané nám na zlepšení nálady zahráli Hurá písničky.

Hurá, pivo! Dali jsme si tedy pivo Hubertus, které mi posléze takzvaně vypadlo z pusy, čímž jsem si udělal v davu prostor. Ostatní s neobvyklým nápojem měli méně problémů, ale ani jim zpočátku nechutnal. Pak už to bylo lepší.

Počátky Vltavy sahají někam do osmdesátých let, hravé písničky s poetickými texty a nápaditou dechovou sekcí, bla bla bla. Na konci devadesátých jsem se s nimi seznámil já, na začátku nultých let jsem stihl jeden koncert, a pak se rozpadli.

A loni vznikla Vltava nová, kytarovější, úplně bez dechů. Byl jsem úplně bez dechu napětím, jak jim to půjde. A šlo to bezvadně. Bez starých hitů by to nebylo možné a Nebřenský dokazoval, že si je ještě docela slušně pamatuje. Ale Kapitána pejska asi ne, to je škoda. Nových písní byla přehršel, nevadilo to, naopak. Láska je možná!


Měli jsme výbornou klobásu. Byla obrovská, z masa a člověk si k ní mohl dát úplně všechno. Křen, hořčici, kečup a voňavý chleba. A klidně i ten Hubertus, pít se to koneckonců dá. Přidávali jsme si jak my, tak Vltava. Zahráli Bezvadného chlapa - to je ta písnička, co znáte z televizní reklamy. Ne na jogurt, ale na Staropramen, víme?


Když už udeřila policejní hodina, fesťák pokračoval divadlem bez nás. Šli jsme k nám domů, pořád to bylo necelých 500 metrů. Nalákal jsem kolegy na slivovici v plastové láhvi od Fanty. Pustili jsme se do ní a k tomu pro změnu Rammsteiny. Kocour pařil s námi, běhal po bytě a pronásledoval svou oblíbenou hračku. Byl to fajn večírek.

text a fotky Řízek

GRANDSLAM NA ŘÍHÁKU A SLUNCE PÁLÍ

Jednoho víkendového rána, když kohout na pankráckém sídlišti zakokrhal a sluneční kotouč už už začal spřádat plány, jak svými paprsky bude celý den lidem uřezávat hlavy, leželi jsme v peřinách a pubertální kocour asi zrovna zlobil. Ten kohout byl vlastně telefon, zavolal Václav.

"Luki Luki, co děláš, mám dalekohledy a jdu se podívat na Primátorky a ty jdeš taky, buď za půl hodiny na Vyšehradě, jo?" padalo ze sluchátka. Tentokrát jsem nepodlehl a tak dlouho Václavovi vysvětloval, že mě veslování baví asi tak jako entomologie nebo nakupování, až to vzdal. Chudák musel na zpocené svalovce koukat sám.

Když sportovci odpluli, vynořil se u nás z výtahu Václav. Asi to zas taková bžunda nebyla, přijel dost brzy. Vzali jsme jednu starou a jednu malou raketu a pár míčků a vyrazili jsme na tenis. To mě totiž baví o chlup víc.

Přibrali jsme Slipouše, zná totiž způsob, jakým se dá na Říháku pronajmout téměř grandslamový antukový kurt u staré houpačky a skluzavky, jíž někdo odcizil skluzavku. A to zcela zdarma!

Bylo opravdu velké vedro, potila se i hadice na kropení, a tak diváci zůstali doma. Místo nich přišel Honzina, který měl novou a velkou raketu a taky potítko a tenisovou polokošili.

Rozehráli jsme jakýsi Davis Cup, asi ve třiceti stupních. Tlustí proti hubeným. Zbytek světa proti Radotínu. Porazil jsem nejprve Slipa v tie-breaku v souboji týmových dvojek. V tu chvíli nehrající kapitán Venál těžce nesl mé lehkovážně prohospodařené vedení a následné velké drama, ale potom se uklidnil.

Pak však Honzina v nervydrásajícím duelu plném dalekonosných podání rovněž v tie-breaku zdolal Venála. Dělali jsme se Slipem zatím podavače míčků, je to těžká práce.

Rozhodnout musela čtyřhra. Tlustí se vybičovali k velkolepému výkonu. Václava excelujícího na síti jsem držel kvalitním servisem a kanonádou od základní čáry. Téměř jsme nechybovali. Suma sumárum - 6:0 pro nás.

V druhé sadě se sice domácí trochu vzmohli, dokonce si nás i brejkli, ale závěr setu patřil opět plnoštíhlým - takže 6:4. Podáme si ruce, vylovíme míčky z vysoké trávy i větví stromů (příště se s novými míči rozhodně servírovat nebude) a půjdeme někam do chládku.

A tak premiérový titul putuje napůl do Kosoře, napůl na Pankrác. Chlapci budou muset zpytovat svědomí a hodně trénovat, budou-li se nám chtít vyrovnat. Příští díl turné se prý koná někdy před klubovnou, kde se dvorce Rolanda Garrose pomalu mění ve Wimbledon.

text a fotky Řízek

DÍRA A ZKLAMÁNÍ

Brankářské řemeslo je pro podivíny a nadevše nevděčné, ať už jste Petr Čech nebo děravý sedmiligový takysportovec. Necháte se celou sezonu celkem úspěšně dobrovolně trefovat tvrdým míčem, a přesto si spoluhráči (a fanoušci) budou pamatovat akorát ten jeden pokažený zápas plný minel. A tak se v pátek dalo možná i vyhrát, ovšem odjeli jsme bez bodu, poraženi 2:3.

Když jsme naposledy hráli na Opatově na hřišti v Mikulově ulici, závistivci z městské policie mi dali pokutu za nesprávné parkování. Tentokrát jsem o to pečlivěji hledal místo už asi kilometr od hřiště, pročež jsem to málem nestihl. Asi i proto jsem byl nervózní.

FC 1869 na tom byli tabulkově, fyzicky i fotbalově lépe, navíc to byli Portugalci (aspoň podle dresů), přesto se vlastně celý první poločas hledali a patrně by se nenašli až do konce, nebýt nás. Zato my, my jsme hledali kapitána, protože Václav, Péťa a Štěně měli teprve dorazit. A než se tak stalo, bylo nás jen šest. Lídrem byl určen Vlastík, já jsem se mu necitlivě vysmíval, ale nemyslel jsem to zle. Vlastík byl výborný kapitán.

Moc šancí soupeři neměli, jen po přímém kopu trefili tyčku, od níž se míč odrazil asi do Štěpána a mířil za brankovou čáru. Podivným vyplácnutím jsem jej odstranil mimo branku a napjatě sledoval, jak se takové řešení bude líbit sudímu. Ten naštěstí pro nás situaci posoudil tak, že balon nebyl ještě celý za čárou.

Pět minut před koncem poločasu se naše chvílemi nestíhající obrana pootevřela, útočník se vřítil před branku, ukopl se a slaboučká střela se dokutálela do sítě. Nedovedu si to vysvětlit, popela už mám ve vlasech dost - prostě se stalo, 0:1.

O přestávce jsme nesměle navrhovali, že nějaký náhodný vyrovnávací gól by se mohl vyskytnout. Namísto toho jsem hned na začátku druhé poloviny slabě vyhodil na rozběhnutého Jirku, čímž jsem spolehlivě založil rychlý brejk, který kdosi zakončil do prázdné. 0:2 a další várka rozsypaného popela. "Když to nedohodíš ani na půlku, tak to příště kopej," poradil rozezlený Jirka, vzal jsem si to k srdci.

Tady je potřeba vystřihnout poklonu černé práci Káji, Luboše, Páji i dalších borců. Navzdory nešikovi v brance to nevzdali a bojovali o každý míč. A góly skutečně přišly. Po mém solidním výkopu (házet to už nikdy nebudu) si Vlasta neuvěřitelně proklestil cestu až k brankáři a pěkně jej obstřelil k tyči.

A nedlouho potom zničehonic ze stejného místa Štěně prošel přes obránce i přes gólmana a devět minut před koncem jsme najednou měli pěknou remízu na dosah.

Soupeřům to v téhle fázi fakt nešlo, možná byli zralí i na třetí gól, ale Vlasta tak dlouho čekal, až byl o míč obrán. "Nechtěl jsem být slavný," podotkl střelec. A tak když zbývalo do konce jen posledních několik minut, nechali jsme se zatlačit k brance. Žádný spásný odkop nepřišel, jen útočník FC 1869 balón dostal ideálně před branku a ač jsem se snažil o nápravu reputace, štěstí jsem neměl.

Takže 2:3, hezký fotbal, ale tentokrát s hořkou pachutí. Ačkoli jsme ukázali, že s výrazně silnějším týmem se dá hrát celkem vyrovnaně, zůstáváme v mimořádně vyrovnané skupině těsně nad sestupem.

text a pozápasové fotky Řízek

MEDAILON LABILNÍCH VICEMISTRŮ

Amatéři Radotín jsou tři muži odhodlaní se byť pod nablblým názvem rvát o bowlingové vavříny. Tři muži, kteří mají nyní po několika letech šanci dostat se do třetí ligy. Ve své skupině jsme skončili druzí a celý svět nám tleská.

Amatérská bowlingová liga, známá pod jinak zprofanovanou zkratkou ABL, jistě někomu přináší obrovský vejvar. Ale to ponechme stranou. Zběsilým finišem v posledním hracím dni Přeboru Butovice totiž naše mužstvo poskočilo na druhé místo, které sice nemusí být k ničemu, ale zaručuje jakousi baráž o možný postup výše. Při ní jsme ještě nikdy předtím neuspěli, nicméně to nemusí nic znamenat.

Když se daří, Vlasta září.

Kapitánem je Vlastík, na bowlingu přiměřeně závislý - jako jediný sleduje i počínání dalších mužstev ve skupině i mimo ni a kalkuluje. Je velmi špatný psycholog. Když se mu nedaří, tým stresuje svým mácháním rukama a prskáním. Když se nedaří jeho kolegům, "motivuje" je třeba bolestivým plácáním do ramenou. Někdy to dělá, i když se jim daří.

Naopak když mu to padá, řve a hopsá tak, že se všichni v herně otáčejí, co že se to děje, včetně kuželek. Občas je to trochu ostuda. Vlastík je dlouhodobě týmová dvojka, která se však nikdy nevzdává. I z děsivé hry dokáže vykřesat solidní podprůměr. Je taky pověrčivý, ale myslí to dobře.

Péťa je v našem klanu vlastně nováček. Našli jsme jej po dlouhém hledání nového parťáka za Piškota. Péťa byl dlouho nad věcí, ale patogenní náznaky závislosti se u něj už taky začínají objevovat. Dříve nad hysterií zbytku týmu kroutil hlavou, usmíval se a říkal: "První strajk večera," teď zatíná ruce v pěst a zlobí se, když se to náhodou nepovede. Jako ostatní dva.

Společné foto Péti a mé igelitky.

Péťa je týmový extremista, nikdy není dopředu jasné, v jaké formě a rozpoložení se zrovna nachází. Přestože jako jediný umí několikrát za sebou zopakovat úplně stejný skvělý hod, někdy mu to stačí na 70, jindy na 170 bodů. Poslední hrací den mu ale vyšel náramně a "večeři" u McDonalda, kam jsme zašli, zatímco Vlasta kalkuloval, si jistě zasloužil.

A pak jsem tu já. Poslední dobou týmový lídr a majitel už několika utěrek na koule a triček s logem ABL, ovšem staršího data. Vlasta o mně říká, že hraju destruktivně a nemířím, ale myslím, že to je jen závist.

Jsem taky trochu nervák, ale doby, kdy jsem vzteky rozkopal čidlo na dráze v Radotíně, už jsou ty tam (a už je to promlčené). Nemám rád čekání. Hra soupeřů mě nezajímá, někdy mě iritují svým chováním, a tak je pokradmu urážím. Obvykle dobíhám na zápasy pozdě, někdy s hnusnou žlutou igelitkou. A pověrčivý vůbec nejsem! Mám jen pár svých rituálů.

Dohromady jsme nesourodá, nervově labilní trojice, schopna velkých věcí a vyhrát i prohrát s kýmkoli. Ale jsme vicemistři a dostali jsme krásnej pohár.

text Řízek, fotky Vlastík a Řízek