úterý 29. května 2012

ING. VENÁL

Anebo taky ing. Vašek, Vašík, Václav. Nicméně v pátek večer bylo nakonec úplně jedno, jak se kdo vlastně zrovna jmenuje ani co že má za titul a z jaké skoly. Když si půjčím slova Haničky, bylo to intenzivní. Seděli jsme už asi od pěti hodin v legendární hospodě s legendárním diplomovaným expertem přes fotovoltaiku a těsně kolem nás procházely různé ostudy.

Von je Súdánec. A já mu povídám, Jásine, ty musíš něco jíst, vypadáš jak Somálec, vyprávěl hrdina dne o svém kolejním spolubydlícím a my se smáli. Turistům, štamgastům a obsluze restaurace U Černého vola na Pražském hradě to však nepřišlo vůbec vtipné. A ani další historky a náš hlasitý smích i zapálené diskuse o hanspaulce.

Pan vrchní neměl rád lidi, tím méně ty slavící a rozjařené, a s přibývajícím časem a čárkami na lístku nacházel nové významy pro tradiční českou nepohostinnost. A navzdory tomu, že byl pátek, čas pro párty - tak jako ostatní dny -, lidé, kteří neznali žádného čerstvého absolventa, kvapně opouštěli ratejnu a hrnuli se na vzduch na Loretánské náměstí.

Sestavu pijáků ozvláštnila jediná žena, a to Maruška, která si dala víno přinesené stylově ve sklence od limonády a celou tu spoušť fotila. Nečekaný byl i Vaškův externí kamarád Pendrekáč, jenž nám líčil, jak se na pustých širokých chodbách policejní akademie cvičí taktická příprava. Musíte oběma rukama imitovat, že držíte zbraň (nabitou). Jenže na chodbách je málo úkrytů i zákrytů, takže to není snadné. Pendrekáč se těšil na další Vaškovy přátele Kajetána a Hurikána, což jsou podle Marušky kamarádi z komiksu.

Oba se objevili vzápětí a s nimi přišli i další Radotínští, kteří se předtím zasekli pod kopcem. A taky panáky.

Péťa nasypal na Kajetánovu omeletu snad tři kila soli. A pak se jej ptal, jestli to nemá slaný. Když se přiblížila Hanička vracející se z natáčení, byl uz večírek nezadržitelně rozjetý. Václav bryskně změnil pokřik Dáme kořalky na Haničko, jenže to bylo už pozdě. Naštěstí jsme najednou šli pryč, ven a dolů a další ostudy jsme si nechali až na cestu domů.

Kde jinde křičet oblíbený slogan o pražských kurvách než na Hradě? A kolik lidí se vejde do budky hradní stráže? A proč nepoponést nějaký květník u turistické restaurace v podhradí a po upozornění servírky ho potupně nevrátit? O takových otázkách se mluvilo na konci bleskového večírku, který i matadoři Kajetán či Luboš označili za nezapomenutelný.

text Řízek s přispěním Milana, mobilní fotky Maruška a Řízek

středa 23. května 2012

ZVÍTĚZILA SLUŠNOST

Představte si ochozy plné lidí, sváteční náladu, nervózní nabuzené fotbalisty přešlapující v tunelu a dychtivé dětičky mávající jak o život tou plachtou s logem Ligy mistrů. A teď najednou všichni zbystří, protože tady něco nehraje – a nehraje to zásadně, protože rozhodčí chybějí. Ani jeden tu není. Prostě jsou fuč. A přesně tohle se stalo na našem posledním zápase, tedy až na ty kulisy nastíněné výše. Arbitr se nedostavil. To, co by v profesionálním fotbale a i normálně v hanspaulce nejspíš skončilo krveprolitím a trestními oznámeními, respektive by to v prvním případě ani nezačalo, bylo v podání FC Forejt a FC Buzuluk Úvaly pohodovým nedělním odpolednem, na které budou všichni rádi vzpomínat. A taky jsme vyhráli 4:1.

Setkala se totiž dvě mužstva nefalšovaných fotbalových džentlmenů. Račte rozehrávat, možná to byl faul, nic jsem necítil, ale nechtěl jsem se vás dotknout, promiňte. A tak nejdramatičtějším okamžikem byl pozápasový lov zakopnutého míče v cizí zahradě. Všem se nám tajil dech při pohledu na odvážného Marťase, který přelezl ostnatý drát, vyhnul se krvežíznivému obřímu pitbulovi a nerozhodil jej ani Matyášův poťouchlý výkřik „Bacha, chlap s kuší!“ Prostě náš jediný míč zachránil, a tak by asi měl být vyhlášen mužem utkání.

Bojového psa naštěstí hlídání
přestalo po chvíli bavit.
Hráli jsme na Děkance a sešli jsme se takříkajíc v plné palbě, chyběl snad jen kapitán Venál, Zdeno a kapitánská páska. Lodivoda jsem opět zastoupil já a myslím, že jsem ten zápis vyplnil hodně dobře. Rozhodčího nahradily Marťasovy mobilní stopky a taky se domnívám, že se jim utkání vydařilo.

Žlutí buzuluci nás překvapivě nechali hrát. Prakticky celý první poločas jsme předváděli jakousi ofenzivní smršť, ale opět zaúřadovala naše stinná stránka, a to akutní nedostatek gólů. Dali jsme jediný, to když Kája využil zmatku poté, co pozdě přišedší brankář Úval najednou za strašného klení uklouzl a upadl. Jasně, opravdový džentlmen by asi zakopl balón a šel se přesvědčit, jestli gólman nemá bolístku. Ale zase se to nesmí přehánět.

Jenže o dvě minuty později ten samý brankář vyslal přesným hodem do brejku nějakého rychlonohého buzuluckého Šatana, který mi tváří v tvář nedal ani nejmenší šanci. A jako by se začalo od nuly.

Herně jsme měli ale navrch jako málokdy. I šance byly. Kopec šancí. Věrtel šancí. Vlasta koníčkem hlavičkoval a už ladil hlas na strašlivý vítězný řev, ale brankář odkudsi vytáhl neskutečný zákrok. Oku lahodící kombinace i slušné střely zdálky. Nic. Když nás elektronický sudí vyhnal zpět na plac, obraz hry se nezměnil. Hrálo se čistě, bez problémů a stále nerozhodně. Než se po šťastném odrazu balón vrátil zpět k Lubošovi a šli jsme do vedení.

Za zeleným plotem se zrodilo další
velké a pro lidstvo klíčové vítězství.
Každému, kdo to dočetl až sem a zároveň nepřeskočil začátek, už asi došlo, že už jsme náskok nepustili. Buzuluk konec tak nějak odchodil, přišla další radost kanonýra Péti a v úplném závěru i mých pět vteřin slávy, když jsem vykopl tak nebezpečně a záludně, že balón přes celé hřiště zapadl pod břevno a způsobil důležitou branku na 4:1.

Jak si dobře Venál všiml už před duelem, Buzuluk byl v tabulce před námi – a nebudu vás napínat, je tam i nadále. Po dvou shodných vítězstvích jsme se však posunuli už na osmou příčku (z dvanácti) -  takže těm rádoby fandům, kteří nad námi lámou hůl a tajně si pokaždé přejí, abychom dostali aspoň búra, nebo abychom toho prznění fotbalu zanechali úplně, vzkazuji, ať toho jako nechají, protože to tam pořád ještě je.  

text a mobilní fotky Řízek

pátek 18. května 2012

KVADRATURA MUŽŮ

  Paradoxně za tohle všechno mohla má družka Maruška, která mě jinak od sportování i jakéhokoli závodění odrazuje, protože tvrdí, že jsem v podstatě kripl a že mi to neprospívá. Možná má pravdu, nicméně to ale byla právě ona, jež mi před rokem řekla o jakémsi Kvadriatlonu dvojic na Sázavě.

Tým CS Večerníček, složený z tlustého Řízka, Milana, únavy a opice, tehdy zákeřný a náročný závod zdárně dokončil na pěkném 51. místě. A letos? Letos se samozřejmě muselo orientačně i normálně běhat, pádlovat a drandit na kole znovu. 

Na startu orienťáku v jakémsi lesíku u Říčan jsme nebyli sami, měli jsme navíc Milana K. a Kubču závodící za tým Za císaře pána. Někteří z nás se bezprostředně před startem předávkovali prostředkem na spalování tuků či čeho vlastně, jiní (a stejní) už ráno s větrem o závod takřka nestíhali vlak. Kolem nás bylo dalších 90 sportovních i tanečních párů, Milani i další obdivovali štíhlé atletky a Lokomotivu Beroun, jak se jedna z nich patrně jmenovala.

Za císaře pána dohání raft.
Měli jsme i buzolu. "Kluci, prosimvás, kde tady najdu sever?" ptal se nás před startem nějaký tragéd, i poradili jsme mu, a sami jsme se tím sportovním gestem nepochybně okradli o jedno místo. A buzolu už jsme nepoužili, k čemu taky. Orienťák moc neumíme, přeci jen, byl to náš druhý v životě. Ale lesík byl malý, dvojic spoustu, a tak jsme se převážně docela drželi.

Průser orienťáku byl vlevo nahoře.
Jenže na konci jsem totálně orientačně selhal, místo poslední kontroly, která byla na nějakém pařezu, jsem nás poslal někam mezi zahrádky. Bylo to až k nevíře, jak jsme se mohli tak dočista ztratit, bloudili jsme snad deset minut. "Kampak poběžíte, panáčkové, doprava, nebo doleva?" vysmál se nám potměšilý důchodce před jednou z chat. Milan nás pak naštěstí našel, ale to už byla většina závodníků dávno na kolech. Dobíhali jsme mezi už výrazně méně štíhlými holkami a dezorientovanými seniory. Depo bylo skoro pusté.   

Bratři Hochschornerové hadr.
A tak jsme, stejně jako loni na chvostu pole, vyrazili na Milanovu nejméně oblíbenou disciplínu, tedy cyklistiku. Trasa byla letos celkem snadná a jeli jsme slušně, a tak nás snad nikdo nepředjel. Naopak jsme v kopci předehnali Lokomotivu, která funěla jak přetopený motorák. I dalším několika zoufalcům jsme ukázali naše vypracovaná záda a do Týnce jsme se skoro až přiřítili.

Bylo hodně vody, loď jela báječně téměř sama, hnědé peřeje houpaly. Jestli nám letos něco vyšlo, tak to byla nepochybně právě kanoe - podle výsledků jsme měli dokonce nejlepší kanoistický čas, ale to byl tak trochu omyl, byť atraktivně znějící.

Na kole jsme přejeli světa lán.
Nejenže jsme se necvakli, ale předpluli jsme možná dvacet posádek, i díky poněkud punkově pojatému přenášení jednoho z jezů (ta nezávodní paní ze žluté lodi, co někoho usilovně posílala do prdele kvůli domnělému předbíhání, se určitě zlobila až na tu posádku za námi, co použila naši fintu). Když už nás to pádlování přestávalo bavit, na břehu jsme uviděli Za císaře pána, jak už ukrajují kilometry ze závěrečného běhu. Navzájem jsme se pozdravili a vyfuckovali. Bylo to radostné setkání.

Akorát jsme v Pikovicích s vodou vylili i Milanovu plovoucí snickersku. Do cíle, piva a guláše zbývalo osm kilometrů proti proudu do Kamenného Přívozu, po červené značce, po níž by mě normálně nenapadlo běhat, neboť je občas dost do kopce a po šutrech. Stejně jako bych asi neběžel v mokrých trenýrkách, v kterých jsem vylezl z lodi.

Vypadá to, že jsme běželi vodou, ale ne.
Nicméně neběželi jsme zas tak zle a opět jsme se lehce posouvali startovním polem vzhůru - než se mi na šestém kilometru na úplné rovině podlomil kotník a za strašného řevu jsem se zřítil do jehličí. Z plánovaného závěrečného spurtu tak vůbec nic nebylo, dokulhal jsem do cíle se sebezapřením a na konci sil. Takže jsme zase nevyhráli, ale 42. místo je proti loňsku fajn.

Pivo v cíli nesmírně bodlo, i to následující - a pak i ta další a další, říkali kluci. Bohužel se na vše v organizačně nezvládnuté hospodě stála hodinová fronta, takže ke guláši jsme se dostali až po šesti hodinách a třech minutách od startu. Za císaře pána byli o 18 minut a o 21 míst lepší a vítěz nám nadělil asi sedmdesát minut, ale my jim to všem natřeme napřesrok. Ostatně sami sebe jsme porazili, a o to jde asi hlavně. A taky o to, že ten závod je prostě bezvadný.

Jak se ti hoši krásně a tiše baví!
Vyměnil jsem nečekaně píchlou duši za lepší a kolébavým poschoďákem jsme se vydali k domovu a řada z nás spíš do hospody. Malý pejsek si chudák zamotal pacičku do vodítka, ale zachránili jsme ho. I jeho paní, co si omylem nechala na nástupišti krabičku s cigaretami. Neřekli jsme jí to, a tím jsme jí výrazně zlepšili zdraví. V podstatě se dá říct, že jsme byli jako takové Rychlé šípy, jen hrozně uondané a trochu vylité.

text Řízek, hrozné fotky mobilem Řízek a neznámá kolemjdoucí, super vodácké fotky hofy13, mapičky Endomondo.com

úterý 15. května 2012

BUDOUCNOST VS. MY

Na zápas jsme jeli zvesela. Na zadním sedadle seděl vedle Péti žlutý snowboard a už za sjezdem na Štěrboholy na nás rozpustile troubil druhý týmový autobus, nabouraná octavie bez espézetky. Z ní pak vylezl Pája s lahváčem v ruce. Nakonec i Vlastovi se podařilo někde zaparkovat, takže jsme mohli v klidu vyhrát 4:1 nad týmem Bloodz.

Tak úplně v klidu to samozřejmě nebylo. Z poměrně kvalitního výkonu v prvním poločase jsme vytěžili jen jediný gól - když Marťas hodil míč z autu přímo na nohu Péťovi, který ze vzduchu zamířil přesně vedle brankáře a vykřikl, tak jako pokaždé, když má radost.

Jinak nic. Asi za to mohl i bizarní míč, kterým se hrálo, protože jej asi někdo dostal v hypermarketu zadarmo ke dvěma kartonům zlevněných jogurtů se zaručeně českou kvalitou, jinak si to nedovedu vysvětlit. Nevím, proč se s tou věcí hrálo.

Naštěstí ani soupeř moc šancí neměl, protože já jsme nebyl s to černou šišatou kuličku, která ve vzduchu divně plavala, pořádně zachytit. Jen Pája mi při svém prvním kontaktu s "míčem" málem dal vlastňáka, ale vysvětlili jsme si to. Já si příště stoupnu spíš do branky než mimo ni a Pája to tam radši nebude kopat.

O přestávce musel zbytek týmu počkat, až si s Lubošem dojdeme na záchod, a pak nás všechny kapitán seřval.

Je fakt, že se náš projev potom dost výrazně změnil, do druhé části jako by nastoupilo jiné mužstvo. Horší. Nějak jsme se přestali pohybovat, a ten jediný hráč, který jinak slaboučké Bloodz trochu výkonnostně zvedal, nás začal docela vodit. Pokud si zrovna nestěžoval, že ho faulujeme. Asi jsme ho faulovali, ale on rozhodčí nepískal vůbec nic nikomu. Nicméně jsme byli asi patnáct minut psychicky i fyzicky mimo.

Po jedné nenápadné akci jsem neudržel balón, obránci se jej proto snažili odšmrdlat co nejdále od branky, bohužel přímo k nohám valibukovi, který balón napálil vedle mé hlavy do sítě.

Šok však Luboš zaplašil nejlépe, jak mohl. Hned z protiakce, jak říká Robert Záruba, zblízka zamířil přesně k tyči. A po pár slibných náznacích naštěstí Marťas potvrdil naše druhé letošní vítězství dvěma góly. Jednou mu přihrál přímo soupeřův brankář, podruhé hokejově změnil směr tuším Lubošovy rány. Pak někdo na chvíli zakopl černý míč a hrálo se nějakým normálním. Ale to už nic nezměnilo.

"Díky kluci, máte před sebou zářivou budoucnost," oznámil pak skleslým soupeřům kapitán Venál. A Vlastíkovi (muži se sportovní igelitkou) Pája řekl, že vypadá jako Michal Malátný, jen je tlustší a ovládá hůř kytaru a fotbal. Být jimi, mám hned lepší náladu.

text a mobilní fotka Řízek

neděle 13. května 2012

KOLEMDOKOLA

Je tomu už nějakej - konkrétně jeden - pátek, co jsem byl Řízkem požádán o sepsání tohoto článku o tamtom výletě. Tak tady je.

Je už jaro a tak by bylo nefér vůči našim bicyklům, aby jen netečně stály doma. Proto jsme minulou sobotu s klukama vyrazili na prímovej vejlet po brdských hřebenech. A udělali jsme dobře. Mimoto, že si například Řízek asi po kilometru jízdy nacvičil vyměňování duše (kterou jsem mu mimochodem koupil, takže by byl beze mě nahranej), jsme zažili i další dobrodružství. Ale hezky popořadě.

Výhled z Plešivce na bouřku
Oficiálně jsme vyráželi ze Všenor. Ti línější z nás se tam dopravili vlakem, ostřílenější borci šlapali už z Radotína či dokonce z Prahy! Naše cesta vedla spletitými cestičkami (ale hlavně strašným krpálem!) směrem na hřebeny poblíž Kytína, kde jsme se zastavili v sympatické trampské hospodě na povinnné dočerpání energie. 

Dále jsme pokračovali víceméně po hřebeni, ale neřeknu vám přesně kudy. Pro bližší info kontaktujte Řízka, který celou cestu zaznamenával svým mobilním kardiostimulátorem a na každé odbočce naši polohu kontroloval. Zdálo se mi, že to některým dokonce lezlo na nervy, ale třeba se mýlím…

Počasí bylo nádherné a pokud nám zrovna ve stoupáních nezlobily přehazovačky, tak cesta ubíhala docela svižně. Asi po padesáti kilometrech jsme se po náročné vrcholové prémii dostali až do „cíle“ naší trasy, na kopec Plešivec. Za odměnu jsme si vychutnali výhled na krásnou krajinu a bouřkové mraky, které se na nás nezadržitelně valily. 

První část výletu, jak jej zaznamenaly
senzory. Zbytek najdete zde
No co, přeci nebude celej den hezky. Bez zbytečného otálení jsme nasedli na kola  a začali ukusovat posledních dvacet kiláků na Karlštejn. Až na super sjezd z Plešivce vedla cesta bohužel po silnici.

V autě by to bylo asi o něčem jiném – pěkná silnice, vesničky, pohodička, ale naše bicykly měly na tento povrch mírně řečeno nevhodné obutí, takže to bylo takové závěrečné utrpení. Odměnou nám akorát byla sice levná a velká, ale hnusná točená zmrzka před sjezdem na vlak.

Výlet byl super, takže pojeď příště taky. Ještě bych měl napsat, kdo všechno s námi jel, takže: Petr, Milan, Milan, Řízek, Jirka a Ivoš.

text Petr, mobilní fotky Petr a Řízek, mapka endomondo.com

středa 9. května 2012

KAPITÁN SE OMLOUVÁ

Hráče nejnižší fotbalové hanspaulky obvykle trápí dvě klíčové otázky: jestli jich bude na zápas dost a zda letos postoupí o ligu výš. Po minulém duelu už je nad slunce jasnější, že my letos tu druhou otázku vůbec řešit nemusíme. Zůstaneme v osmé lize, protože hlouběji už spadnout nejde. Avšak může nás hřát u srdce, že s lídrem soutěže, týmem A.Č.A.B, jsme uhráli pěkný, byť nic neřešící výsledek 1:2.

Kromě těch dvou zásadních otázek bylo třeba rozhodnout, kdo nahradí časově zaneprázdněného kapitána v této prestižní a důležité funkci. Nakonec jsem byl určen já a řekl bych, že mi to šlo. Pásku jsem si navlékl sám a celkem bez potíží jsem se i podepsal do zápisu. Ohledně taktiky naštěstí nebylo potřeba nic řešit, systém byl vymyšlen, stejně ho nikdo nedodržoval, ale i tak jsme hráli až nad poměry dobře. A to jsem to s motivačním proslovem v pomyslné kabině zrovna nepřeháněl.

Jenže jsme opět celkem brzo dostali góla a přes slibné náznaky nás překvapivě velmi nestabilní obrana lídra skupiny nepustila k žádným nebezpečným střelám. Branku jsme zase netrefovali vůbec, což je letos už takový náš refrén a věrné diváky tahle naše herní varianta, která vlastně není k ničemu moc dobrá, nepřekvapí. 

Po poločase naše tempo mírně narostlo, jenže když už to začalo chvílemi vypadat na nápor, nezvládl jsem deset minut před koncem situaci po autovém vhazování, naivně jsem opustil bezpečí branky a inkasovali jsme podruhé. Kapitán se vám omlouvá.

Nějaký hloupý hráč do mě pak ještě zajel loktem (do mě, do kapitána!) a dostal žlutou kartu. Není se čemu divit, šlo o hodně, jako v osmé hanspaulce vždycky.

Naše největší šance přišly až v závěru, když už se na svůj zápas vedle hřiště připravoval i ten tlustší z dvojice moderátorů pořadu MenZONE, nebo někdo jemu hodně podobný. Jestli byl na hřišti tak trapný jako na obrazovce (já se na to opravdu nedívám!), jsem po zápase nezjistil. Uháněli jsme totiž s Matyášem pryč tak rychle, že jeho feldu zastavila sličná policajtka a nechala ho dýchnout. Přestože na hřišti kličkoval jak divý, ukázal dräger 0,00.

Nicméně když se vrátíme k zápasu, nejprve gólman soupeře ledabyle přihrál přímo Pájovi, který sám trefil tyčku. Pak jsme si soupeře parádně rozebrali, ale nic z toho. Nakonec přeci jen Pája snížil, jenže to bylo už těsně před koncem a A.Č.A.B. si výsledek v pohodě uhlídal.

V příštím kole nás konečně čeká ten tým, který měl po prvních dvou kolech pěkné skóre 0:35 a nyní má -6 bodů, a to je dokonce méně, než máme my. A to by v tom byl čert, abychom aspoň ten bodík nezískali!

text a mobilní fotky Řízek

čtvrtek 3. května 2012

NEVDĚČNÉ HOLANDSKO

Žírná krajina bez kousku stínu, na obzoru vinice, sady, bizarní repliky větrných mlýnů - a lidé, srandovně mluvící, ale pohostinní a vlídní. Přitom nad hlavou bloumá jen jeden směšný mráček, jako by si jen trapně ulevil tryskáč, a Praha a všední starosti jsou dál než 230 kilometrů daleko.

Tak takové by mohly být vzpomínky na naši voucherovou turistiku na Moravu, kam jsme se vypravili - s vydatnou pomocí Bobíka a jeho sestry (která ubytovací kupón dostala a nemohla jet, za což jí děkujeme).

Jenže jsme se vrátili celí bolaví a nemocní. Morava nás nás namísto vděku za návštěvu zneuctila a odkopla. Parádní prodloužený víkend končil nevolností a únavou z nevyspání.

Možná to byl úpal z toho, že se zbláznilo počasí, jež servírovalo na konci dubna třicítky, i já, když jsem nám naordinoval ukrutně náročný cyklovýlet přes vinice a žírné pláně. Anebo to způsobilo čerstvé nepasterované mléko z automatu, na které jako správní cajzli nejsme zvyklí. Já osobně podezřívám i univerzální hnědou omáčku z restaurace v Kyjově, ale důkazy, jako správný nactiutrhač, v ruce ani v rukávu nemám.

Tak jako tak, je nám už několikátý den zle.

Ale když nám ještě bylo dobře, přijeli jsme do onoho vzdáleného penzionu a zjistili, že tam mají sympaticky stejnou postel jako my, k večeři na výběr mezi smažákem a řízkem a že Bučovice jsou sice na hlavní silnici, ale jinak pěkné. Ubytování luxus, hogo fogo, přepych. V návštěvní knize se devítiletý chlapeček svěřuje, že se mu vůbec nechce domů do Varnsdorfu. Není se čemu divit, nemá to tu chybu. A hned naproti je pouť! A navíc nás na pokoji opravdu čeká láhev (velmi dobrého) vína - teplého, no a co, asi tomu tady tolik neholdují, že jo.

Hned jsme vyrazili do místních velehor domorodci nazývaných Ždánický les. Kromě toho, že bylo venku asi třicet a k tomu sedmdesátikilometrový vítr, bylo počasí na kola ideální. Nebylo divu, že jsme na úpatí osmitisícovky Slepice otočili řídítka a jeli raději zpět.

Našli jsme obchod pojmenovaný po blbé holce ze seriálu Teorie velkého třesku i opravdový automat na mléko, který jsem vždycky chtěl otestovat. Byl to pěkný večer. A to jsme nešli do sklípku, protože jak ví i náš kapitán, pro některé věci se tak daleko chodit nemusí.

Další den začal stejně, jenže tentokrát jsme už Slepici zdolali. Měla skutečně přes 400 metrů, takže kur jak kráva. Když jsme z toho nekonečného hvozdu dozajista plného tvorů vylezlých z Vlastíkovy fantastické knihovny, kteří pod napadaným listím šustili a prováděli ty své neplechy, konečně vyjeli ven, stromy dočista zmizely, objevilo se něco mezi Saharou a Holandskem a časem i Kyjov.

Je to město, kde nemají ani v jednom obchodu duši na horské kolo s galuskovými ventilky, a to si myslím, že Kyjov přesně vystihuje. V restauraci Gastronom objednáváme hody a platíme dvě kila, tedy Maruška platí. A to je taky všeříkající, doufám.

Jedeme konečně po těch proslulých vinařských stezkách. Družka se těší na rovinky, ale ony ty vinice jsou pokaždé svinsky v kopcích. Na plantážích a záhonech v nakažlivé radosti ze společného díla dře zemědělný lid a vypadá v pohodě, na rozdíl od nás.

Dojíždíme do Milotic, kde je pěkný zámek - a překrásný park. A v něm stín. Nechávám Marušku a vyrážím do Mutěnic. Zabloudím a minu nějaký památník moravské jednoty, vinice, traktory a fotbalové hřiště se spádem asi dvacet stupňů.

O kus dál vytrhali trať (ne viničnou) a zalili ji asfaltem, prohánějí se tam místo motoráků bruslařky v upnutých džínách. V tom vedru! Ani nemyslím na to, jak to pro ně muselo být tělesně nepříjemné. No dobře, kecám, myslím na to.

Maruška zatím rozkvetla pampeliškami. Věneček hází do kalné vody potůčku a vracíme se do Kyjova po asfaltu, který také býval železnicí Mutěnkou. A na nádraží akorát chytneme zpožděný vlak do Bučovic. Cítím, že budu mít úpal.

Pak přijde večeře a náhle to se mnou začalo být špatné, jako produkce jakýchsi komediantů, kteří na náměstí na kamionovém přívěsu místo hořící čarodejnice zpívali hitovky z pohádek. S Maruškou to začalo být špatné o půlden později. A tak víte už asi všechno.

text Řízek, mobilní fotky Maruška a Řízek