úterý 28. dubna 2015

ZÁZRAK VE KBELÍCH

Krátce poté, co pračlověk vynalezl míč, branky, simulování a kopanou, pravděpodobně vymyslel poslední zbývající nutnou věc, a sice rozhodčího. Druhy sudích jsou různé. Existují nekompromisní a přesní arbitři, kteří si svou posvátnou funkci užívají a možná ji berou jako poslání. Těch je málo. Pak jsou - zejména v Hanspaulské lize - rozhodčí z donucení. Pískají proto, že musí. Jako jsme pískávali my, ve strachu o život, než jsme si začali rozhodčí najímat. Zvláštní kategorií jsou sudí, kteří se pískáním hanspaulky mnoho let živí, ale ještě se to nenaučili. I takový je však lepší než ten druh, který odpískal náš poslední zápas, tedy rozhodčí chybějící.

Ve Kbelích se nás sešlo dost. Měli jsme hrát utkání čtvrtého kola proti týmu Bad Diablos spadajícímu patrně pod spediční firmu DHL, jehož jádro tvořili cizinci; i jich bylo dost. Chyběl jen ten sudí. Vyměňovali jsme si mezinárodně pochopitelná gesta jako krčení rameny a nerozhodné koukání směrem, odkud by se kýžený rozhodčí mohl vynořit. Ale on furt nešel. Jako vyjednávači se mi podařilo dohodnout, že nikdo z našich týmů pískat nebude, protože nikdo nechce. Dokonce jsem překonal ostych a zeptal se i několika přihlížejících, zda by se nechtěli stát Královcem, Zejdou či Collinou. Pochopitelně nikdo nechtěl. Tak jsme chvilku čekali, ale k ničemu to nevedlo. Tak jeden ze speditérů stopoval čas a my jsme prostě hráli fair play, nebo jsme se o to aspoň snažili.

Špatní ďáblové nás od začátku začali mlít i na naše poměry nevídanou měrou. Jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak i oni trefovali tyčky, břevna a naše obrana hořela tak, že by s jejím požárem neúspěšně zápasilo i deset jednotek profesionálních i dobrovolných hasičů včetně techniky. Jednou se třeba Vašek ocitl v pozici posledního zachránce, který může vyhlavičkovat míč neodvratně směřující do naší branky, anebo to může poplést, skórovat do vlastní sítě a být za osla. Všichni v oranžovém a všichni svatí mu drželi palce, což jsme mu po zápase říkali. On samozřejmě tvrdil, že to bylo všechno pod kontrolou, ale známe ty jeho hlavičky.

Hřiště ve Kbelích patří k těm nechutnějším, je hodně daleko a písek ze staré umělé trávy zaleze úplně všude. A když píšu úplně, tak myslím úplně. Třeba i do ponožek. To píšu jen proto, abyste nezapomínali na to, že jsme vlastně hrdinové, navzdory tomu, že hrajeme nejnižší ligu, a ještě k tomu blbě.

Určitě by zase někdo řekl, že to bylo vlastně docela vyrovnané, ale vůbec ne. Dostali jsme se za poločas ke dvěma šancím z brejků a blahosklonností osudu je obě Péťa proměnil - jednou krásně do šibenice, podruhé nasadil gólmanovi jesle. DHL reagovali očekávaným způsobem, zaťali zuby a začali nás v druhém poločase mlít ještě intenzivněji. Chvíli jsme odolávali, načež náš kapitán tečoval cizí střelu do naší branky a vypadalo to, že se konečně začne zápas vyvíjet tak, jak má.

Jenže štěstíčko, které občas sedne i na vola, se nás drželo jako klíště. Po ojedinělém rohovém kopu důrazný Kajetán dostrkal míč za čáru a vedli jsme 3:1. To byl moment, po němž soupeř definitivně odešel. Pak už se jen na neexistujícím rozhodčím dožadovali penalty a napomenutí Matyáše za ostrou hru, jenže neexistující rozhodčí rezolutně zavrtěl hlavou a naznačil: "Vstávej, hraje se dál".

"Já tyhle kecy nesnáším, ale co na to říct? Dali jsme víc gólů než soupeř," řekl už po zápase při rehabilitačním pobytu v hospodě Péťa. (Ano, při stejném pobytu, při kterém jsem tam zapomněl tašku s věcmi a musel jsem se tam z Krče vracet).

A víc se k tomu fakt asi nedá říct, snad jen, že bych byl rád, kdyby událost vešla do dějin jako Zázrak ve Kbelích. Ale pokud si na to někdy někdo vzpomene, bude se tomu spíš říkat Náhoda jak prase, anebo ještě nějak mnohem hůř.

text a ilustrační foto Řízek

středa 22. dubna 2015

ROMANCE NA CHATĚ

Kocour je chytrý a nedůvěřivý. Pozná, že se někam jede, a zaleze pod postel. Přemlouvání je úplně zbytečné, ale ze slušnosti to zkouším. Následuje kombinace dloubání squashovou raketou a chvatů a hmatů. Kocourovi taky nevysvětlíš, že výtah není útulek nebo vraždírna koček. Sám by do něj nikdy nevstoupil, dá se tam odnést v náručí. Ani to není optimální, nejen kvůli jeho mocné hmotnosti. To pravé peklo začíná s rozjezdem. Jakmile se stiskne tlačítko přízemí, je třeba obejmout pána co nejsilněji a drápy zarazit někde poblíž jeho krční tepny. 

Konečně jsme na ulici. Jenže těch zvuků a pachů! Rychle se zarýt! Pán spěšně míří k autu, kocour už ví, že je to to modré, nečeká a skáče do pootevřených dveří. A na zlomek vteřiny v sobě tak probouzí tu šelmu potlačovanou gaučovým vyvalováním a pravidelnou stravou.

Kocour cestu autem zvládá přeci jen klidněji. Projevuje se převážně jen naštvanými pohledy. Pravděpodobně nám ještě neodpustil, že jsme koupili auto s roletkou přes kufr, ne s pevným krytem. Posadí se ostentativně na roletku, která se zlověstně prohne a vytvoří houpací síť. Jindy kocour přechází volně po autě a cestujících. Ve favoritu bylo skrze tunel mezi řidičem a spolujezdcem možné nepozorovaně prolézt až pod pedály, čímž byla mimo jiné ohrožena bezpečnost silničního provozu, a ostatně taky kocour samotný. Vozy třetího tisíciletí tuto konstrukční chybu už neopakují.

Jsme na chatě a kocour se teoreticky může rozběhnout vstříc přírodě a radovat se z ní. Namísto toho volí taktiku okoukanou od Greenpeace - zarývá drápy do čalounění a vyčkává příjezdu zásahové jednotky s vodními děly a novinářů.

Kocour zbystří teprve, když zahlédne jinou kočku. Toho času poněkud březí bestii, která se pokouší vetřít do přízně rodiny. Je to láska. Jak je krásně vesnicky flekatá a koketně mhouří oči! V dalších hodinách lze sledovat humorný obrázek dvou plnoštíhlých tvorů, jak v uctivém rozestupu rozněžněle korzují zahradou. Nebo Pepan v nábožném transu pozoruje vesnickou krásku, jak prolézá větvovím.

Taky je tady Mikuláš. "Paněpe! Pípáne! Pííípo!" volá na Pepana dvouletý synovec mé ženy. Kocour samozřejmě utíká, až mu bříško divoce plandá ze strany na stranu jak vlnobití. Dítě je mu v patách, ale sprinterské souboje vyhrává zatím na celé čáře zvíře. Jindy mu dítě dává láskyplné pusinky na mokrý čumák a citlivě ho za vytrvalého hýkání "Malá, malá" hladí proti srsti. Pepan tohle s obdivuhodným sebezapřením snáší, třebaže je to nepochybně horší než ten výtah.

Když Mikuláš spí, přeneseme Pepana do auta. Zalézá do houpací roletky a trochu klimbá - není divu, těch zážitků bylo mnoho. Málem bych zapomněl na okusování rostlin a travin a jejich následné dávení. Provokování psa. Srdcem nicméně zůstává u své nové známosti.

Jak jí příště, až zas pojedeme na chatu, řekne: "Budu tě milovat až do konce našich osmnácti životů a ani ta cizí děcka mi zas tak nevadí." Anebo se schová pod postel tak důkladně, že ho z jeho staromládeneckého bytového stereotypu tentokrát nikdo nevytáhne.

text a foto Řízek

středa 15. dubna 2015

ČERNÝ PUNTÍK

„To jdeš zase běhat s tím č..ákem?!“ tázala se jednou v neděli Páji jeho přítelkyně a myslela tím mne. Pomiňme fakt, že se tak mohla zeptat kterákoli z našich žen a mohla tím teoreticky vlastně myslet i kteréhokoli účastníka našeho výletu, kdyby ho znala. Jenže ne, bylo to určitě o mně.

Napsal jsem totiž kdysi o Pájovi takový běžecký pamflet a to se nezapomíná. Budu u ní mít vždy černý puntík. Jako když jsem kdysi napsal do nejmenovaného týdeníku hanopis o dárcovství krve (titulek Krevní apartheid vymyslel editor, ne já!) a oni mi pak nepřekvapivě zakázali darovat krev.

Zkrátka, jeden by měl domýšlet důsledky, než je hodí na papír nebo na internet, ale to já občas opomenu. Někteří moji kamarádi tak už patrně v obavě, že bych o našich společných dobrodružstvích sesmolil něco jedovatého, se mnou společná dobrodružství přestali podnikat, což je samozřejmě nejjistější. Naštěstí se našli Pája a Vašek (a pražský Milan se omluvil), na smluvené místo se dostavili, a mohli jsme proto společně vyběhnout ze Psár.

Od té doby, co jsme se s Pájou viděli naposledy (s Vaškem se navzájem zatím vídat můžeme), se toho jistě v našich životech mnoho důležitého událo, ale to jsme oba neměli šanci probrat. Jakmile jsme totiž ze Psár vyrazili po jakési značce lesem a do kopce, mí hovorní spoluběžci rozžhavili svá kapacitní mluvidla a vyprávěli skvělé historky o osmitisícovkách i stokilometrových závodech a k seriózním tématům, jako k situaci v Súdánu i na pražském magistrátu, jsme se zase nedostali, ač bych rád. Taky jsme mluvili o tom, jak se nám ten maratón, kam jsme se s Vaškem neprozřetelně přihlásili, nějak moc rychle blíží.

Někde u Jílového jsme narazili na krásnou lesní cestu, která se zlomila do táhlého stoupání na jakousi Kněží horu. Někde v těch místech Václav prokoukl mou milosrdnou lež, že trasa Pájou vymyšleného výletu je vlastně rovinatá. Při sbíhání z hory jsem se ujal slova já, neboť jsem popadl dech, a asi tři čtvrtě hodiny (pořád mi někdo skákal do řeči) jsem jim vyprávěl poutavý příběh, jak jsem kdysi daroval krev a jak mi to zakázali.

Když jsme se po dvaceti kilometrech a necelých dvou hodinách znovu přiblížili i k Psárům, přiblížila se i má pointa. Krev jsem totiž nakonec opravdu daroval, o nějakých pět let později, tedy předevčírem. A možná si ji, navzdory tomu černému puntíku, který tam u mě nepochybně mají, i nechali a třeba jednou někomu zachrání život. Pochopitelně to už nikoho nezajímalo, protože si nikdo nepamatoval, čím ta historka začala.

Seběhli jsme zpět k autům, vyfotili jsme se a rozloučili se. Vrátíme se k našim ženám; ta moje a Vaškova nás jistě rády uvidí a v tajném souznění přitakají, že jsme blázni a ať si na tom maratónu třeba chcípneme. A Pájova dívka se jistě zeptá, jaké bylo běhání s č..ákem, a on odpoví, že docela fajn.

text Řízek, foto Pájova samospoušť

čtvrtek 9. dubna 2015

JARO NA VSI

Matně si vybavuji, jak jsme kdysi s bráchou, sestřenicí a bratrancem coby kolednický gang o Velikonocích prošli vesnicí, kde máme chalupu. Nahoru ke kostelu po pravé straně a nevynechat žádný barák, jen u toho podivína nemá smysl zvonit. A od kostela zase dolů po druhé straně ulice. S vrchovatým košem vajec i dalších dobrot jsme se radostně spěchali pochlubit, načež brácha zakopl a všechny vykoledované věci z košíku vysypal a rozbil. Sice nás to chvíli mrzelo, ale zato to byla dobrá historka.

Na památku slavného koledování jsme tehdy na nejzazší okraj zahrady zasadili do bláta u potůčku pomlázky. Po nějakých dvaceti letech se drží už jen některé, avšak jejich zakroucené kmeny a bujné větve vytvořily solidní buš. Letošní pomlázky jsme tak z velké části vyrobili z vlastních zásob. Chvílemi na nás i sněžilo, což bylo přinejmenším divné.


Pletení pomlázek nám v rodině nikdy moc nešlo. Přemíra materiálu mi letos dovolila uplést hned dvě, obě takové zkroucené, každou jinak. Manželka cynicky podotkla, že moje výtvory trpí nemocí ALS. Utahoval si z nich ostatně i rodinný známý. To bylo troufalé, neboť on sám koledoval s opentleným klepadlem na koberce. Zato tvorba bratra Kuby se podobala kyji, neboť místo proutků se pokoušel plést z klacků. Ale nástroj dokončil, což obdivuji.


Otec zase uprostřed pletení zjistil, že na začátku omylem vyřadil jeden z proutků, a tak to šněroval jen ze sedmi. Nabízeli jsme mu pomocné ruce. "Nechte si je, budete je potřebovat na aplaus," odvětil.


Kocour Pepan byl samozřejmě nad věcí. Aby ne, když nemá mimické svaly. Byť si myslím, že některé velikonoční nápady úplně nedocenil.


Chalupa je mnohem zabydlenější než tehdy a asi i útulnější. Hlavně se tam výborně vaří. Se ženou přijíždíme vyhublí a odjíždíme tlustí. A vyuzení od netěsnících kamen v takzvané Petrově seknici (pastoušce pojmenované patrně po někdejším nenáročném čeledínovi), kde jsme přespali.


A druhý den přišli i koledníci. Sháněli se po vajíčkách, pentlích i po panácích. Tak jak to koledníci obvykle dělají, a každý je proto rád vidí.


Nejlepší byla tak trochu krojovaná partička s opravdovým dítětem na nádherném trakaři. Měli i obrovské řehtačky, které podle očekávání dělaly po roztočení obrovský bordel. Taková dřevěná zkouška sirén.


Když jsme odjížděli, už nesněžilo, naopak bylo krásně. Dvě pomlázky jsme aspoň zabořili do hlíny a uvidíme, jestli z nich něco bude. Jen letos nikdo nic nevysypal ani nerozbil, bohužel.

text a fotky Řízek

pátek 3. dubna 2015

MANŠESTR, WI-FI A KEČUP

Jezdit se mnou na hory není snadné. Považuji totiž sám sebe za jednoho z nejlepších žijících lyžařů, plánovačů i řidičů, a proto nelibě nesu jakékoli zásahy do cestování i samotné organizace lyžařského požitku. Kromě toho mám nepěkný zvyk podlehnout nejpozději třetí den ponorkové nemoci a být nenávistný a zžíravý, což žena jen stěží dokáže žehlit. Patrně tyhle moje vlastnosti nějak odhalili i ostatní, a tak s námi letos nikdo nechtěl jet. Když už to vypadalo, že si budeme muset kamarády vymyslet (což je metoda, kterou zhusta využívá náš kocour), našli se Míša s Honzou a mohli jsme vyrazit.

Tedy ono to s Míšou a Honzou taky není úplně jednoduché. Honza třeba do poslední chvíle neví, jestli pojede a vrátí se s námi. Závisí to i na předpovědi počasí, jež nemá být slunečné. Co hodinu se tak mění počty hyundaiů, účastníků i destinace. Nakonec jedeme všichni pohromadě jedním vozem, předpověď se totiž změnila, a i bez zahrádky a rakve se dá skvěle cestovat, pochvalujeme si my na předních sedadlech. Maruška to vidí trochu jinak, protože ji na ubohém prostoru prostředního sedadla zavalují lyže a přezkáče.

V Budějovicích pomocí chytrých aplikací naši kamarádi najdou bezvadnou burgerovou restauraci, což je myslím docela kumšt. A za rohem už by bylo Rakousko, kdybych asi půl hodiny nejel za náklaďákem se dřevem. Bydlíme v obci Maishofen poblíž našeho oblíbeného Zell am See. Tentokrát jsme nechali ubytování zařídit jiné, nikoli mě, tudíž nebydlíme u krav, ale v podkroví pěkného rodinného penzionu. Navíc tam mají wi-fi.

Druhý den ráno mě pošlou pro pečivo. Místo požadovaných osmi housek dostanu za necelých pět eur polovinu pekárny, zřejmě nějaká spontánní charitativní akce, když mě viděli. Lyžařům zvednu náladu. Ukrutně hodujeme. Není moc hezky, ale lyžovačka docela dobrá. Jen mám bráchovy krátké lyže a celkově lyžuju nějak hůř, než si pamatuju. Snad si toho nikdo nevšiml.

O den později se počasí vycajchnuje vymetenou oblohou. Pro snídani jde tentokrát Míša a z charitativní pekárny donese i nějaké koblihy. Neustále všechny buzeruji, takže se nám podaří být už v devět v lanovce. A stojí to za to: lyžujeme na manšestru, lidí je málo, prostě to nemá chybu. Navíc je všude wi-fi. Na konci dne si Maruška rozvalená na sluníčku na lehátku dopřeje populární jägatee a její jízda dolů k autu podle toho vypadá. Lyžování končí freeridem přes louku. V penzionu jsem si dokonce střihl i společenskou konverzaci v němčině s paní domácí ("Vy jste byl běhat? Óóó! - Ano, jsem běhat byl, k voda, hodně vody, jezero. - Až k jezeru? Óóó!").

Den návratu začne lahodnými toasty s kečupem, po němž se naši kamarádi podřeknou, že kvůli detoxikační dietě vlastně nejedí pečivo a kečup. Což by přesně mohlo být tím spouštěčem ponorkové nemoci. Ale ne. Míša s Honzou jdou na lyže, kdežto nás čeká patnáctikilometrová romantická procházka kolem napůl zamrzlého jezera a delikátní oběd z benzinové pumpy. U přístavu šumí ledová tříšť, kačeři se pohupují na vlnách a kloužou po tenkém ledu. A pak jedeme domů a po zbytek roku budeme doufat, že si pro příští zimu nebudeme muset hledat nové kamarády.

text a foto Řízek