pátek 28. prosince 2012

KRIZE? TMA PŘED ÚSVITEM!

V uplynulých letech i v současnosti se stále hovoří a píše o realitní krizi, bankovní krizi, finanční krizi - ani nevím, o jakých všech krizích se mluví a píše. Je možné, že se dostavila i fotbalová krize? Výsledky našeho hanspaulského týmu FC Forejt by se tak mohly jevit...

Desáté místo (z dvanácti) v nejnižší lize, jedenáct odehraných zápasů a celkový počet sedmi bodů nepůsobí úplně nekrizově, to je pravda. Ale největší tma je těsně před úsvitem a já jako kapitán věřím a vím, že náš nově používaný herní styl (snaha o hraní po zemi) je cesta tím správným směrem.

V této sezóně jsme obdrželi čtyřicet sedm branek a dali jich "jen" dvacet pět z mnoha a mnoha šancí. Bohužel fotbal je o gólech, a když góly z jasných šancích nedáváte, nemůžete myslet na úspěch.

Nicméně nemůžu říct, že tato sezóna byla jen špatná, viděl jsem tam zároveň i dost světlých okamžiků. Jedním z nich bylo to, že jsme začali chodit na pozápasové hodnocení (do hospody, pozn. red.). Doufám, že v příští sezóně se to zlepší a bude nás tam chodit víc. Dalšími takovými chvilkami byla tři vítězství. Co na to říct? Škoda jen, že jich nebylo více.

Co pro příští sezónu? Je to jednoduché. Fotbal hrajeme pro radost, tak bychom k tomu i nadále měli přistupovat a dávat více gólů, protože bez gólů to prostě nejde.

Jakmile toto zvládneme, pomyslné dveře sedmé ligy se nám opětovně otevřou.

Přeji vám vše nej v novém roce a spousty nejen fotbalového štěstíčka.

Váš kapitán

text Venál, ilustrační mobilní foto Řízek

úterý 25. prosince 2012

ZACHRÁNCE

Vyskočil jsem z auta a snažil se ho chytit. Byl studený, vlhký a zmítal sebou. Byla noc na 23. prosince a vedle kádě se na asfaltu po chodníku mrskal kapr. Byl to zoufalý pokus o útěk? O sebevraždu? Nehoda způsobená nedostatečnou velikosti kádě? Nebyl čas to řešit. Popadl jsem ho a hodil zpátky. Vy tu kradete kapry?! probudil se jeho hlídač a začal na mě řvát - ta otázka byla, pravda, na místě. Vysvětlil jsem mu, že jsem mu, že jsem tvorovi jen na chvíli zachránil život a prodavači jeho zisk. Tak to jó, to seš dobrej, díky, chlape, opáčil a já se cítil jak zachránce života - byť života, jemuž už moc času nezbylo.

Tohle by se nestalo, kdybychom nešli slavit Vánoce do hospody U černého vola, pořadatel akce se neopil a my ho nevezli domů - právě kolem těch kaprů.

Popořadě:

O té hospodě jsem dosud nenapsal nic pozitivního kromě toho, že tam mají dobrou sekanou. Vrchní jakoby to vycítil, anebo si to tady přečetl. Jinak si nedovedu vysvětlit, že mi vynadal hned poté, co jsem si pokusil objednat si první pivo. Dobrý večer, jste na mě nepříjemný, nevím, čím jsem si to zasloužil - to jsem neřekl já, ale on. Pivem o stůl mrštil taky on. Ten doutnající konflikt se konečně rozhořel naplno a běžná kalba získala nový rozměr.

Organizátor trachtace byl dvojnásob smutný. Předně že se nám jeho oblíbený podnik líbil čím dál méně, navíc proto, že místo očekávaných patnácti lidí jich s ním hodlalo adventně hodovat asi pět.

Z Vola jsme tak vypadli po pár pivech a sekaných brzy, už mě tam víckrát neuvidí, slibuji jako pokaždé. V podhradí v Žabce kupujeme vodku, zbytek týmu se houpe na zábradlí. Když se o klandr opřu i já, najednou celý svět padá a já i s láhví napřed. Jsem jako Hanzlík ve Slavnostech sněženek, nesmím tu polívku za boha vylít. Končí to šťastně; jsem potlučen a můj oděv značně zaneřáděn, ale Hanzlík dopadl hůř, a hlavně ta láhev přežila. Je to další z milníků večera: kdybych ji rozflákal, stěží by duchovní otec akce dopadl, jak dopadl.

Odpojil jsem se a spěchal jsem do Akropole na koncert. Potkal jsem Míšu a Petra, kteří na rozdíl ode mne a Marušky měli na vystoupení kapel Zrní a Květy lístky. Dnes vyprodáno, vysmála se nám cedule, tak jsme se uprostřed alternativních lidí otočili a hurá zpět za našimi přáteli.

Jenže večírek nabral mezitím nečekaný spád, šéf akce se třeba ztratil a přestože udával polohu na Malostranském náměstí, objevil jsem jej - a zachránil - před filozofickou fakultou, což je s podivem. Pruhovaná mikina, vánoční dárek od jeho milé, zářila, zbytek byl temnější. Usoudil jsem, že jeho večírek skončil - bylo půl deváté - a vydali jsme se na zábavnou cestu domů. Cestujícím v tramvaji jsme předvedli například ukázky kung-fu a spoustu nesouvislého blábolení. Na Pankráci měli ještě někteří z nás potřebu komunikovat s kolemjdoucími a prodejci kaprů, možná i těmi kapry. V téhle situaci jsme dorazili k nám, emeritní tyčkařka na televizním parketu bojovala s emeritním hokejistou; padlý král večírku to glosoval a občas decentně "zadancoval."

Když se mu začínal obzor vyjasňovat, naložili jsme jej do auta a kolem kapra na útěku jsme jej dovezli domů. Setkal se i se svými věcmi, které mu jiní kamarádi přivezli z restaurace, když se jim ztratil. Pak se mě ptal, jaké to vlastně večer bylo.

Tak jsem mu tohle vyprávěl.

text a mobilní foto Řízek

pondělí 17. prosince 2012

DRAČÁCI PROTI PRODAVAČKÁM

Dnes bych se zde rád zamyslel nad televizními seriály. Nepůjde však o žádnou sofistikovanou kritiku, jak už jste zvyklí - vypadám snad jako Mirka Spáčilová? Seriály totiž nejsou tak úplně moje gusto, nemám na ně trpělivost, a tak je trochu s podivem, že jsem z bohaté tuzemské produkce téměř dokoukal zrovna primácký seriál Obchoďák. Ano, ten, který kvůli tomu, že se na něj vůbec nikdo nedívá, za pár dní končí. Ten bych si dovolil porovnat s americkou fantasy sérií Hra o trůny z produkce HBO.

Tak jasně, ono to srovnání bude asi trochu kulhat, protože Obchoďák, i když mu nemůže nikdo upřít snahu, bude vždy jen ubohá papundeklová provinční sračka s vachrlatým scénářem a okoukanými herci. Oproti tomu Hra o trůny je po dvou sériích už malém legendární záležitost, při které milovníci fantasy na celém (skutečném) světě zažívají několikeré Vánoce a naplnění mokrých snů. Že jste o ní ještě neslyšeli? Já do pátku taky ne a to už máme s Maruškou za sebou osm hodinových dílů - byl to hezký víkend. Takže to bude asi jako srovnávat Ivetu Bartošovou s Amy Winehouse.

Co však mají tato díla společného, kromě toho, že nemám rád nakupování ani fantasy?

Nepřehledné prostředí. Hra o trůny se odehrává na fiktivní ploše Sedmi království Západozemí, na každém rohu se něco děje, někdo kuje pikle, souloží a vraždí zvířata a děti, jinak je to v podstatě takové Dračí doupě říznuté Heroes of Might and Magic a Tolkienem a nepřekvapilo mě, že knižní předlohy zaplnily čestné místo Vlastíkovy knihovničky. Přiznám se, že občas netuším, kde na rozlehlé mapě se hrdinové zrovna probodávají a kopulují. Obchoďák zase nepřekvapivě téměř neopustí atraktivní obchodním centrum za našimi humny, kde si ani po několika letech nejsem jist, v kterém patře je Interspar, a pokaždé marně hledám bankomat. Zkrátka a dobře, ani v jednom se vůbec neorientuju.

Moc postav. Jak autor knižní předlohy Hry o trůny, tak především stvořitelka Obchoďáku nemysleli na jednodušší diváky mého typu. Rodinná pouta jsou propletená sama o sobě, navíc to Hra o trůny komplikuje incestem a Obchoďák zase různými věkově nevyrovnanými vztahy. Abych si skoro kreslil rodokmeny! Navíc měli potřebu dostat do děje prakticky všechna bizarní jména z kalendáře - věděli jste, že existuje jméno Doubravka? A to není fantasy. Ani v tom se neorientuju.

Hlavní hrdinka je v tom. Ať už jste atraktivní Daenerys Targaryen (žena, kterou nic nepálí), anebo manažerka obchodního centra Vanda, máte především plodit děti, ovšem musíte zároveň zvládnout i celou řadu dalších úkolů - ať už je to řízení čtyřicetitisícové armády divochů, anebo obřího obchodního domu a náročný rodinný život. Zatímco Vandu oplodnil buďto nevěrný fidlálista (tak mu fakt říkají), nebo její dávný milenec, s nímž se příležitostně zapomněla onehdy po večírku (uvidíme!), v těle Daenerys koluje dračí krev (jak přesně to provedla, mi není zcela jasné) mixnutá s geny hrůzostrašně vypadajícího divocha. Zatímco Vandě je během těhotenství převážně špatně a fidlálista jí dál zahýbá, Daenerys se celkem přirozeně stává královnou barbarů, sní syrové koňské srdce a její partner jí dělá, co jí na očích vidí, třeba na jejího ne moc sympatického bratra vylije roztavené zlato.

Krutost. V tomhle ohledu vede rozhodně dílko Lucie Konášové. Ve Hře o trůny sice zabíjejí oddané a nevinné domestikované vlky, sekají lidem i koním hlavy, desetiletá dívka propíchne osmiletého chlapce a krále alkoholika nakousne divočák a všude tryská krev a asi i další tekutiny, ale zase tam nejsou v každém druhém záběru nenápadně nastražené igelitky Intersparu a další "nevtíravý" product placement, absolutně nesympatická bába (Alena Vránová), co se do všeho... co do všeho strká nos, dalších strašně moc nesympatických postav, které jsou na pěst, dementní výtahová hudba opakovaná do zblbutí, šišlající Václav Noid Bárta ve znělce a tlustá paní kopulující na kuchyňské lince. Správně by se to mělo jmenovat Obchodní doom.

Erotika. V tomhle musím opět chtě nechtě přiznat kladný bod Hře o trůny. Přestože v Obchoďáku se všechno motá kolem různých trojúhelníků i víceúhelníků (a kolem Intersparu), žádný sex tam vlastně vidět není (ano, Dagmara v kuchyni, ale tak to bylo spíš pro fajnšmekry). Ve Hře o trůny je naopak k vidění všechno a pořád, takže pak divák (já) třeba zírá s široce otevřenýma očima, jak si tam dvě pohledné kurtyzány "dlachní kačenky" (citace Marušky).

Akutní nedostatek kladných hrdinů. Fikční svět Hry o trůny i Obchoďáku je ke klaďasům nesmlouvavý. V seriálu HBO postupně vymírají - často v hrozných bolestech. Seznávají, že držet se svých ideálů bylo vlastně dost krátkozraké. Pokud na to zjištění vůbec mají dost času. V seriálu Primy nikdo žádné ideály nezastává. Dobrácký učitel češtiny a po nocích taxikář (Pavel Kříž) je soustavně podváděn svou plnoštíhlou ženou, Petr Kostka coby doktor je zas tak kladný a moudrý, až je to protivné snad i jemu, a postava dušínovského právníka v podání Davida Matáska je zcela z jiné planety - správňák, který balí prodavačku Intersparu, a ta mu pak uteče s bývalým mužem do Panamy (mimochodem, všimli jste si, jak se často v tomhle textu objevuje slovo Interspar? To jistě není náhoda). Sympatické hrdiny však Obchoďák vůbec nemá. 

Zdravotní problémy. Kromě Intersparu je nejvytíženější místnostní Obchoďáku ordinace. Vandina dcera se před maturitou předávkuje energy drinky a má z toho něco jako epileptický záchvat (!), stárnoucí fotbalista má autonehodu a pak okázale kulhá, dítě sní písmenko do spotřebitelské soutěže z obalu tyčinky, migrény, bolesti zad a infarkty ani nepočítaje. Syn Eddarda Starka (z rodu Starků) hned v prvním díle ochrne, falešnému následníku trůnu potrhá vlk ruku, Eddardu Starkovi probodnou nohu zákeřně zezadu kopím a těch šrámů a jizev z boje je tolik, že by je dobrotivý Petr Kostka ani nestíhal obvazovat.

Jak jsem na předchozích příkladech ukázal, oba seriály jsou prakticky stejné. Proč je tedy jeden naprostá krávovina fungující jen jako nosič reklamy a druhý zajímavá podívaná i pro odmítače dračáků? Úspěch toho druhého přičítám, kromě těch kačenek, hlavně faktu, že je tam vlastně poměrně málo fantastična. Sice to je celé takové středověko-tolkienovské, jinak však stále aktuální. Pořád se navzájem rubou, souloží a přemýšlí, jak ty ostatní ochcat, což je reálnému životu určitě bližší než nezajímavé peripetie těch dokonalých lidí z obchoďáku za rohem. Navíc Hru o trůny zjevně dělal někdo, kdo to umí, a měl na to i prachy.

text Řízek, koláž Milan

neděle 9. prosince 2012

V REŽII AGENTA 007

Jako dítě mi to celkem nevadilo, avšak jako vedoucí jsem se na ten čas v roce, kdy už je jako vážně opravdu pomalu potřeba začít nacvičovat na mikulášskou besídku zvanou Mitra, bytostně netěšil. Stejně jako na tu ostudu, co jsme zpravidla předvedli (málokdy nás pochopili!). Letos poprvé jsem téměř dočista abstrahoval od jakékoli pomoci s organizací i vedením a byl se podívat jako divák - a nebylo to špatné.

Především jsem ocenil, že po loňském úletu, kdy chlapce tradičně slabé dívky dočista vymazaly ze sálu, bylo letos vše při starém. Vyhráli kluci. A jinak? Poměrně plné kino, dobrá nálada, přiměřeně vtipní moderátoři, sladké věnečky, technicky téměř dokonalé promítání fotek (poprvé včetně výborných videí) a naprosto skvělý Mikuláš. A taky to, že si vlastně nikdo nebyl jistý, kolikátý že to je vlastně ročník. Letos prý buď 41., nebo 43.

Bondgirl k sežrání.
Nejlepší scénku předvedla družina vlčků, kteří zahráli parodii na bondovku. Bylo to poměrně zábavné, nechyběla tomu málem profesionální výprava včetně těch divadelních přístrojů, které vytvářejí iluzi epilepsie a zakouřených prostor, značně sofistikované vtípky i rafinované kostýmy (ano, narážím na to, že to celé patrně zařídili a vymysleli jejich vedoucí).

To novorozeně bude mít časem
vážný problém s pletí.
Ale na druhou stranu, zařídili to opravdu skvěle a děti se to perfektně naučily a taky zahrály. Diskutabilní bylo, zda opravdu nechat druháky nebo třeťáky předvádět soulož pod nataženým prostěradlem - byť tenhle rozměr k Bondovi patří asi jako k Bobovi Bobek. Publikum tohle neřešilo, následoval až frenetický potlesk a o vítězi bylo rozhodnuto.

Ten tvůj kamarád kapitán je jak
pytel, a neříkej, že ne.
Berušky předvedly námořnickou hru, deklasovaly piráty a našly svého uneseného kapitána.

Jejich starší kámošky hrály hru o princezně, která měla komplex z jakéhosi "bordelu" na svém obličeji, snad to byla obří piha; to bylo místy srandovně zrýmované a princ se ukázal jako pravý materialista, což je v dnešní době v pořádku, že jo. Pak tu byl i zmiňovaný Bob s Bobkem někde v Tichomoří u Robinsona a nějaké krásné Tahiťanky. Nejstarší holky byly jen dvě, tak zahrály písničku, a kino dokonce zpívalo.

Sherlock v deliriu zabil Watsona, bídák.
Byť jsem přes rok táborníky spíš občas navštěvoval, než vedl, k jejich scénce jsem měl přeci jen bližší vztah. A proto mě potěšilo, že svého Sherlocka Holmese, zobrazeného jako nesvéprávného vraždícího alkoholika, zahráli fakt pěkně, skončili třetí a lidi se smáli - protože na generálce jsem tou scénkou a úrovní jejího nastudování byl upřímně zděšen (jak mi bylo vysvětleno, kluci si ji vymysleli sami).

A pak už přišel Mikuláš, který ze své nebeské knížky vyčetl, že Jáňa občas poslouchá až napodruhé. A pak hurá do zimy. Mitra byla tak akorát a povedla se.

Starší texty o Mitře najdete zde, tady, tu a tam.

text a fotky Řízek

pondělí 3. prosince 2012

UZENÁŘI RADOTÍN

 
Můj přítel Vlastimil má celou řadu charakteristických znaků. Pro účely tohoto krátkého textu bych se - z prostorových důvodů (přeci jen, ten internet není nafukovací) - zaobíral jen jedním z nich: Vlasta s oblibou a často nosí divná trička. Jakože ne přímo hnusná, spíš bizarní. Jako seprané šedivé tričko Divadla pod Palmovkou sezony 1998 popsané dávno zapomenutými hrami a jejich aktéry.  

Anebo jasně červené triko s logem Kosteleckých uzenin. Ano, tím, které národům, jež neznají párek, připadá jako reklama na felaci. No tak mu to asi dali v práci, třeba dělá v masně, řeknete si. Ale chyba lávky! S Vysočinou a tamním uzenářským kolosem náš radotínský gigant nemá společného pranic - jen to tričko.

V naší bowlingové lize má každý svoje koule, nohsledy, fanklub a dresy, jak už jsem se zmínil dřív, jen my furt nic, směšní otloukánci z Radotína. Proto jsme se jednou dohodli, že přijdeme aspoň všichni jednotně oděni, třeba v červeném. Byl jsem si téměř jistý, že Vlasta dorazí za řezníka - a měl jsem pravdu. Červená trika sice působila lehce soudržným dojmem, ale žádné nájezdy v Naganu to teda nebyly. A tak jsme na další turnaj dorazili převlečení za pracovníky masokombinátu všichni.

"Kde jsi to sehnal? No né, ty si děláš srandu, ale kde jsi to sehnal?" opakoval náš lídr pořád dokola, jakmile jsem sundal mikinu a odhalil párek. A jakmile ho odhalil i Péťa. Opakoval to i poté, co jsem mu to vysvětlil.

V kostce řečeno: když něco opravdu chcete, stačí si o to říct a oni vám to pošlou, dokonce zdarma. Tedy nejdříve zavolají, ujistí se, že to není vtip, a pak se vás zeptají na rozměry přátel-spoluhráčů. Slíbil jsme té hodné paní z Kostelce, že žádní další moji kamarádi o trička žádat nebudou - což mi přijde pravděpodobné. Nicméně vás stejně prosím: nepište jí. Poslala by vám kromě triček i tři roztomilé červené klíčenky a jeden otvírák (ten se blbě dělí, skončil tedy u mě).

(Třeba bych uspěl i v pražském divadle, nicméně tak historické kostýmy v tamním fundusu asi nemají.)

Zbývá jen dodat, jak Amatéři Radotín s novými "dresy" váleli. No, nebyla to žádná hitparáda. Sice jsme nesestoupili rovnou, ale předposlední místo nás poslalo do baráže, což je v našem podání vzhledem k našim bohatým barážovým zkušenostem (nikdy jsme neuspěli, ba ani jsme nebyli blízko úspěchu) sestupu téměř rovno.

Atmosféra posledního hracího dne naší ligy byla celkově taková divná. Do té doby sympatický ženský tým Radavy, který je mimochodem výkonnostně úplně někde jinde, si po celou dobu po každém hodu pomáhal tak "spontánním" až orgastickým křičením, až to štvalo snad i ty kuželky a leckoho (mě) to přimělo až k nesportovnímu napodobování toho jekotu. Bylo to jak na fotbale - a bowling, to je přece něco jako šachy anebo návštěva obrazárny.

Radava nakonec neudržela vedení, skončila "až" druhá (a po téhle uřvané šou jsem jim to skoro přál) a na úplný závěr se s jiným týmem navzájem posílala do prdele a horoucích pekel a vzkazovali si, že už se nikdy nechtějí vidět. To se jim mimochodem s námi možná povede snáz, když sestoupíme.

Pak se moc nepovedlo ani vyhlašování, které se místy změnilo ve výsměch. "Petr Forejt z Amatérů má nejhorší nához třetího dne, no jo, on má vlastně i nejhorší nához čtvrtého dne, takže dva nejhorší náhozy, slyšíte, n-e-j-h-o-r-š-í," otvíral si pořadatel hubu na naší sympatickou týmovou trojku. Jakoby vyšlápl lejno a pak se v něm ještě tři a půl kilometru klouzal. Péťa byl očividně rozzuřen a otvírala se mu kudla v kapse. Vsadím se, že už ho taky nikdy nechce vidět.

Každopádně mně řeznický duch pomohl, když už nic jiného, dostal jsem se mezi jednotlivci před letargického Vlastíka, který během přestávek mezi hrami popíjel odděleně a všemožně se separoval (takový masový separát, řeklo by se).

Od té doby jsem přijal identitu tohoto oděvu, se svým předchozím životem nechci mít nic společného, říkejte mi čaroděj Gothaj 244 a bude to v pořádku.

text Řízek, mobilní fotky Maruška