čtvrtek 28. března 2013

TRAGÉD SE MOTÁ V KUCHYNI

Až se budu jednou ucházet o nějaké extrémně dobře placené místo s obří zodpovědností, stravenkami a služebním (aspoň) passatem a zkušený personalista prozkoumá mou osobnost, pravděpodobně zjistí, že jsem především omezený, nepoučitelný a zoufale neumím prohrávat. V práci se to snažím všemožně maskovat, naplno se to pak projevuje ve volném čase - ve sportu a vaření.

Třeba badminton ve své omezenosti ani neuznávám za sport (podobně jako třeba ještě florbal), ovšem srandaturnaje s kolegy jsem se v tomhle paskvilním plácání zúčastnil. A pak jsem se tak zoufale snažil zvítězit a tak roztomile jsem se vztekal, když jsem samozřejmě dostával hrozně na budku, že mi to dodnes předhazují. Prý ze mě (a o mě) měli strach.

Co mi rozřezali patu, místo běhání a jiných sportů se naplno věnuji svým dvěma dalším koníčkům: psaní diplomky a vaření. Zatímco ten první se aspoň opticky zvolna někam posunuje, ten druhý jde od desíti k pěti pod nulou. Jídlo je přitom jedna z věcí kromě kocoura - který podle nového občanského zákoníku ani věcí není -, jež nás s Maruškou velmi výrazně spojuje, byť na ní to není vidět. Někdy vaříme společně, ale nutno přiznat, že se nám tu postupně vkradla rivalita. A rozmrzele dodávám, že tahám poslední dobou za kratší konec provazu.

Není každý den posvícení, říkal jsem si, když jsem nedávno zazdil úplně triviální jídlo - už vím, byla to panzanella, chlebový salát s rajčaty, na kterém snad není co zkazit. Ale je, dá se to přehnat se zálivkou z vinného octa. A z dobroty je rázem kyselý kentus. Maruška protáhla obličej. Kdyby to bylo jednorázové, mávl bych nad tím rukou. Jenže ono to nekončí a pořád se to stupňuje.

Tohle jehně jsem nevařil já
Maruška kontrovala jehněčím na česneku a mátě s grilovanou zeleninou a taky nějakou rybou s olivami. Oboje bylo, bohužel, luxusní.

Večer předtím, než jsme s Eliškou a Jirkou vyrazili na hory, napadlo mě něco upéct. V pečení moc zběhlý nejsem, jako dítě jsem se sice motal všude, ale trouby jsem se spíš bál - nicméně pečených věcí si vážím. Jako velká část našich spoluobčanů důvěřuji internetu a zároveň nemám moc rád klasickou bábovku, je taková dusivá a suchá.

Takže jsem kdesi vyhrabal recept na tvarohovou bábovku a (ač vím, že se to nemá dělat), pročetl i diskusi. Co jeden, vražte tam radši dva tvarohy, psala nějaká paní a další hospodyňky jí dávaly za pravdu. A tak jsem ji poslechl a zároveň začal recept i sám vylepšovat. I sám sebe. Poprvé v životě jsem ušlehal sníh, vymazal formu. Nic jsem nerozbil.

Ještě v troubě vypadala parádně, nadýchaná, zlatavá. Pak se svině přilepila k formě a nešla vyklepnout. Vztekle jsem ji vymlátil ven, její horní část zůstala přilepená a odhalila trudné, bledé nitro. "Vždyť to vypadá jako sekaná, hehehe," poznamenal někdo vtipný v Rakousku, pojídaje jinou, normální bábovku od maminky. Ta moje byla dobrá, i když to vůbec nebyla bábovka, chutnalo to úplně jinak a nikdo si nedal.

Poslední trapas má dvě části. Nejprve jsem celý nadšený koupil v rakouském řeznictví zlevněný "Rindsgulasch" s tím, že si doma uděláme zvěřinový guláš (no jo, kdysi jsem z němčiny maturoval za tři a to jen díky "zákeřné" otázce Moje koníčky). Z divočiny se tak vyklubalo hovězí. No co, kráva je taky fajn. Pokud ji člověk v papiňáku nepřipálí. Že jídlo samotné vypadalo jako kravinec, už ani nebylo tak podstatné.

K dovršení debaklu Maruška včera vytvořila senzační pappardelle s hovězím a tyrolským špekem. No a taky už má dopsanou diplomku. Tohle skóre by těžko otočili i zkušenější hráči, než jsem já.

text Řízek, mobilní fotky Řízek a Maruška

neděle 24. března 2013

KAMIKAZE MAJÍ PIŠKOTŮV POHÁR

Když mi ráno teploměr v autě nechápavě ukázal -4, byl to asi takový úlet, jako když brácha kdysi sebral ze stojanu důchodcům na Andělu balík bezplatných novin Metro a vypustil je z nejvyššího patra schodiště základní školy. Krásně plachtily, ovšem Piškot tehdy dostal napomenutí třídního učitele. Ani my jsme nápad zařídit na turnajovou sobotu nejchladnější den snad od doby Gottwalda neocenili. Piškotův pohár se navzdory popletenému počasí odehrát musel, co by tomu řekli sponzoři. A vyvedl se. Nový putovní pohár si odnesli turnajoví nováčci z týmu LC Kamikaze AbyDal; doufejme, že se příští rok vrátí i s ním.

Své by o rozmarech jara mohli, nebo spíš nemohli vyprávět třeba Hanč s Vrbatou, jež ještě větší nečas zastihl téměř na den přesně před sto lety. Ale dost už o počasí, beztak bylo téměř stejné jako loni, slunko tehdy zrovna tak pálilo, jen bylo tenkrát asi o třicet stupňů více.

Na třetí ročník našeho turnaje se na hřiště na sídliště Chodov, kam jsme rozrůstající se turnaj z pragmatických důvodů přesunuli, přijelo rekordních osm týmů a několik dalších jsme museli odmítnout - proti prvnímu ročníku to bylo skoro mistrovství Evropy.  Všechny fotky z turnaje najdete zde.

Navíc poprvé přijeli i hráči ze čtvrté a šesté hanspaulské ligy, jež obě ční vysoko nad námi (jak asi budou vypadat takoví borci? Budou mít kérky a účesy jako opravdoví fotbalisti? Zaparkují jejich naleštěné sporťáky před školou na místech pro invalidy? Podepíšou mi jejich přeplácené hvězdy dres? honilo se mi hlavou).

"Luki, hlavně nesmíme vyhrát, když to pořádáme, je ti to jasný?" měl spolupořadatel Václav naopak zbytečné obavy. Ale nepředbíhejme.

Karlovarská losovačka
Ojíněné hřiště u ZŠ Pošepného, ležící ve schizofrenní poloze mezi bludištěm z paneláků a na pražské poměry skoro pralesem, kde se náramně běhá, nakonec všichni našli. Vašek vytvořil parádní excelovské turnajové tabulky, vedle nichž se mnou ráno propiskou narýsovaný "pavouk" pro play-off tolik hanbil, že jsme jej z nástěnky radši sundali.

Krásná modelka, kterou jsme zaplatili ze startovného (zrušila kvůli nám focení pro nějaký časák), při slavnostním zahájení vylosovala dvě čtyřčlenné skupiny. Nás škodolibě foukla do skupiny ironicky označené B mezi všechny tři nová mužstva - měli jsme hrát s Celtikem THK (teoreticky největší favorit, háklivý na správný přepis svého názvu), LC Kamikaze AbyDal (šestá liga) a papírově slabším Dream Teamem (mužstvo vytvořil Vaškův kamarád z Kosoře, a snad to můžu říct, jeho hráči mají něco společného s KFC).

Stodůlecký piráti proti
Koze znezaneřáděné
Ve druhé skupině A tak zůstala všechna mužstva známá z loňska - Stodůlecký piráti, Koza znezaneřáděná, TMK Černý koně a Vodka team. Ten dorazil bez své největší slabiny, a to pana Vodky, čímž jeho šance značně stouply. Piráti a Koza ve skupině dominovali. Lonští vítězové dokonce nedostali ani gól a áčko vyhráli bez porážky. Koza zase sbírala remízy a pět bodů jí v pohodě stačilo. Oba týmy namířily do semifinále. To Černý koně brali jediný bod za remízu s Kozou, Vodka je ve vzájemném zápase přemohla 2:1. Turnajový klíč je poslal do bojů o páté až osmé místo.

Objevily se i akrobatické prvky.
Béčko se zpočátku jevilo jako skupina extrémů, nakonec bylo nesmírně zajímavé. Kamikaze smetlo Dream Team 6:0, čímž naše obavy stouply. Ovšem v zápase s Celtikem jsme předvedli asi nejlepší výkon ze tří ročníků Piškotova poháru vůbec a díky dvěma gólům Marťase jsme se, byť pokopáni a někteří i zalehnuti radovali z remízy 2:2. Já vím, že je jásat z plichty je pochybné, ale my přece hrajeme osmičku! Bylo to jako radost důchodce ve fabii, který skoro vybrzdil Trpišovského.

A měla to být prakticky poslední naše radost. Celtic nicméně vzápětí zaváhal ještě jednou, Dream Team po skvělém výkonu vybojoval úplně stejnou remízu jako my. A přestože jsme vzápětí neudrželi nadějných 0:0 s Kamikaze po dvou blbých gólech v závěru, situaci v zamotané skupině měly rozseknout až poslední dva mače. Kamikaze, k naší smůle i smůle Dream Teamu, prohráli s Celtikem 0:1, ten tak na poslední chvíli postoupil. A naše demolice Dream Teamu 1:0 nás jen posunula na nepostupové třetí místo.

Mezitím nám navíc odjely na naše poměry hvězdy Vlastík a Kája (Vlasta totiž stíhá několik vrcholových turnajů v různých sportech denně, je takový antický ideál a renesanční člověk), do tepla domova zmizela i modelka Maruška, ale pak se vrátila. Není tak divu, že zápasy o konečné umístění jsme nezvládli. S Černými koni i v následném zápase opět s Dream Teamem o sedmé místo jsme dlouho drželi remízu, ani jednou to nevyšlo - na poslední příčku nás poslala porážka při penaltách, jako už kdysi.

Penalty FC Forejt moc neumí.
O pohár se tedy hrálo jinde. Do finále prošli Celtic s Kamikaze, repríza duelu z naší skupiny byla dlouho vyrovnaná, dokonce tak dlouho, že jako ve finále Ligy mistrů rozhodovaly pokutové kopy. Tuhle disciplínu ovládli lépe Kamikaze a co bylo fajn, z vítězství i z poháru měli takovou správně klukovskou radost, to se mi líbilo. Třetí skončila po zápase se Stodůleckými piráti Koza znezaneřáděná.

Pak jsme to vyhlásili, rozdali ceny, poháry a upomínkové předměty od řekněme neoficiálních sponzorů. A zhodnotili to v hospodě, respektive před ní, protože uvnitř už nebylo místo: Bylo to fajn, padalo až nečekaně hodně gólů, nikdo nezmrzl a nikdo se snad vážněji nezranil, i když Vašek okázale kulhal a trpěl jak v televizi.

A to, že jsme skončili poslední, je jedinou kaňkou na turnaji. Kromě té ukrutné kosy. Těšíme se za rok.

text Řízek, fotky Tomáš (Piráti), Řízek a Milhauz

pátek 15. března 2013

VYPSANÁ MŇÁGA

Mňágu naživo jsem neviděla již hezkou řádku let. Vlastně už ji ani moc neposlouchám, ale přišlo mi jako dobrej nápad zavzpomínat na starý dobrý časy.

Koncert, který byl 13.3. v pražském Lucerna Music Baru, byl ale trochu jiný, než jsem byla zvyklá, neboť Mňága je právě na turné s Vypsanou Fixou zvaném Tugedr tůr, a fanoušci tak mají možnost slyšet některé fixí písničky v mňágovském a ty mňágovské zase ve fixím obalu. Vzhledem k tomu, že nejsem fixí fanda, tak těžko můžu posoudit, zda bylo mňágovské provedení některých vypsaných songů lepší než originál. Ale Márdiho rockové „posléze zametééén“ mělo rozhodně šťávu.

Musím konstatovat, že za ta léta, co jsem nebyla na koncertě Mňágy, se řada věcí změnila. Třeba už nemusíš čekat ve frontě na lístky v pasáži Lucerna, ale koupíš si je z tepla domova a drsňáckému vyhazovači u vchodu pak ještě víc drsňácky ukážeš třeba smsku. Hustý, co?

Nebo že se před koncertem nepředkalíš cestou ve vlaku becherovkou s tonikem, abys ušetřil za drahý pivo, protože seš těžce pracující student a na to pivko prostě máš (nebo sleduješ v televizi volbu papeže a na předkalení prostě nějak nemáš pomyšlení a čas). :-)

Co se ale nezměnilo, je fronta na šatnu a začátek koncertu o dvacet minut později.

Mňága uvedla svůj hodinový blok Hodinovým hotelem a v duchu starých vypalovaček se pak neslo celé její vystoupení.

Zhruba po hodině vystřídala kapelu z Valmezu kapela z Pardubic a jelo se dál. Předpokládám, že Fixa nezapomněla do repertoáru zařadit ty největší pecky, protože davy šílely, pod pódiem v kotli to vřelo a i Maruška se chvílemi začala pohupovat do rytmu. Na Fixe mě asi nejvíce zaujal její bosý bubeník hulící jednoho jointa za druhým.

Jak jsem psala o změnách, tak je tu ještě jedna, kterou bych měla zmínit. A to, že Petr Fiala se stal optimistou. Jak jsem se dočetla v jednom rozhovoru s ním, jeho žena Zuzana - zpěvačka a manžerka v jedné osobě - mu prý ukázala, jak se prokopat ven. Mám pocit, že když měl ty deprese, tak jsem mu ty písničky nějak víc věřila. Ale vzhledově se nijak moc nezměnil, pořád vypadá „jako po chemoterapii“, jak poznamenala Maruška.

Abych to shrnula, koncert jsem si moc užila. Bylo fajn po čase vidět Novozélanďana Frantu, Petra s Domčou, Lukyho s Maruškou a Péťu F. s kamarádkou - učitelkou Bárou (říkala, že je na ní to učitelství vidět hned na první pohled, tak ať to taky víte, až se na ni kouknete :-)) a zazpívat starý dobrý hity.

Tak zase příště, snad to bude dřív než za pět let.

text Ála, fotky Řízek

sobota 9. března 2013

EXPERTI TESTUJÍ ČESKÝ SEN

 
Nákup nového vozu momentálně neplánuji. Jednak proto, že mám v peněžence 33 korun, a taky z toho důvodu, že naše stávající auto ještě velmi pěkně jezdí. Přesto jsme se jednoho dne vydali do autosalonu na předváděcí jízdu a následně zamilovali do nové octavie. Jasně, ferrari to není, ale kdo z vás už seděl v novém idolu rozvedených čtyřicátníků, jak tento vůz označila naše kamarádka?

Mně se tam moc nechce, přiznala se Maruška bez okolků. Při realizaci takových mých leckdy trochu ostudou zavánějících nápadů se pokaždé cítí jako Hujerovi říznutí Homolkovými. Nedivím se jí, ale nakonec jsem ji tam dotáhnul.

Naštěstí pán v prosklené prodejně mladoboleslavských žihadel rychle pochopil, s kým má tu čest. Byl velmi milý, a tak jsme mu záhy odpustili i to, že do bezplatné výpůjční smlouvy napsal "vyník". Brysknĕ a přesně odhadl velikost našich úspor, na nic moc se neptal, a na půl dne nás posadil do fungl nové octavie v neobvyklé hnědé barvě, s 98 kilometry na počítadle a plnou nádrží. Ať si jedeme, kam chceme, ale ať jsme do čtyř zpátky, jinak bude zle.

První dojmy našich expertů? Zvenku je nové auto nevtíravě krásné a veliké. Uvnitř voní plastová novota a interiér je poněkud strohý. Dojem zachraňují přehledné a přitom elegantní budíky. A rádoby stříbrná lišta na dveřích a prošívaný volant si mě získávají. Sedadlo krásně vede. A všechno je tak koncernově povědomé, že jsem uvnitř za chvíli jak doma.

Vyrážíme jen na krátký, asi stokilometrový výlet, na takovou velkorysost jsme nebyli připravení - náš nabitý program pochopitelně není možné v průběhu dne alternovat. Lidé po nás koukají. Možná i proto, že máme špatně zavřený kufr. Zastavujeme a motor automaticky chcípne (šetřivý systém start/stop bych zrušil). Když řídí Maruška, motor chcípá i manuálně.

Až si někdy koupím novou octavii, chci benzínový turbomotor 1,4 TSI s šestistupňovou převodovkou a pokud možno trvale plnou nádrží. Ten agregát je totiž jako masové kuličky z IKEA. Navenek to nepoznáte, ale ty koně tam prostě jsou. A je jich tam ďáblovo stádo, přesněji 140. Chvilku jsme jeli i s naftovým dvoulitrem, ale tohle bohatě, bohatě stačí.

Odvezu jednu krasavici do práce, s druhou si pak už sám vyrazím na takovou radotínskou severní smyčku Nürburgringu (Chuchle, Slivenec, Cikánka, ty vesnice kolem Ořecha, Třebotov, Vysoký Újezd, Černošice...). Stromy a pole lítají kolem a jsou rozmazané. Auto kultivovaně řve a za námi běží Praha-západ. Vyletěl mi tep i spotřeba, sem tam se rozsvítí nějaká kontrolka, včetně mých osobních varovných systémů. Expert Radek z Autosalonu by se jen významně podíval do kamery a suše by prohlásil: "Mazec." Zastavuji na kraji pole, oba zhluboka vydechujeme a jsme zpocení. To je láska.

A pak jim ji teda vrátím a vyrazím vydělávat. Už mi na ni chybí jen 459 867 korun.

text a mobilní fotky Řízek

pondělí 4. března 2013

BLONDÝN SE VRÁTIL

Začalo jaro. Poznáte to podle uřvaných ptáků i toho, že se Franta vrátil z teplých krajů. Chce si tu teď hlavně uklidit v dílničce. My, jakožto jeho přátelé, jsme si na něj museli pořádně počkat. Asi tak rok a půl. Tak jsme se s ním zašli přivítat.

František ten dlouhý čas strávil především na Novém Zélandu a v okolních obcích; česal jablka, česal ovce, stříhal ovce, spal v autě a podnikal atraktivní výlety. Pěšky i na kole. O tom všem vyprávěl těm, kterým se doneslo, že už je zpět. A chudák to musel vyprávět mnohokrát, jak se v klubovně dychtiví posluchači postupně slézali a jak se střídali kolem jeho židličky. Pili pivko a populární tatranský čaj.

Jaké to bylo, Franta vlastně moc neprozradil. Jen naznačil. Létání s Aeroflotem je prý divné. Malajsie je kolem Kuala Lumpuru furt jen město - pláže - město - pláže - deštný prales, takže nic moc. V pralese je nepříjemné, že ani ve vedru prádlo neschne. Když je v Austrálii vedro, je to jako stát u zapnutého teplého fukaru. A když je člověk pořád venku, vrátí se s blonďatým melírem....

Po celou tu dobu, co byl pryč, jsem jeho kroky sledoval na jeho blogu - a když v klubovně říkal, že to nikdo nečetl, tak tím pádem nemluvil pravdu. Teda, ono většinou nebylo moc co číst, bylo to bez zbytečných kudrlinek a často i bez zbytečných písmen. Ale obrázky to byly hezký. Pravděpodobně i celá ta cesta.

text a mobilní fotka Řízek