U DNA

Vytáhl jsem své osmikilové kolo na podvečerní hodinové řekněme rehabilitační kolečko přes Točnou a bylo to výborně vymyšlené: uřícený jsem měl dorazit do tradiční hospody u minigolfu na Děkance, kde vlastně ten minigolf už moc není, cestou nabrat dostatečnou žízeň na jedno až dvě piva a pak u nich rozebrat veškeré aktuální světové problémy a pak jít domů s blaženým úsměvem spát. 

Jenže hospoda u minigolfu byla nevlídně zhasnutá a na mobilu byly tři nepřijaté hovory od Václava zhruba z doby, kdy jsem funěl serpentinami na Točnou, a jedna pozdější SMS poté, co se dovtípil, že to asi nezvednu. Byli v nedalekém studentském baru U dna, o jehož existenci jsem samozřejmě doposud neměl tušení. 

U dna je zhruba u dna studentských kolejí plazících se z jedné strany Kavčích hor; vypadá jako takový dvoreček nebo zahrádka, ale po schodech se vleze do poněkud nepřehledných prostor s barem. Zde mohl třeba kdysi být nějaký kryt, ale teď to spíš poskytuje útočiště lidem, kteří moc jako studenti nevypadají, ostatně vždyť jsou prázdniny. Nakonec jsem ale musel uznat, že ten prostor má ve svém DNA útulnost.

Opřel jsem silničku o plot a zaostřil na dva kamarády usazené u skládacího party stolu a několik rozpitých půllitrů a menších sklínek před nimi: budilo to dojem, že je nás víc než ve skutečnosti, ale byl jsem pak ubezpečen, že je to takto v pořádku a že se větší účast kamarádů očekávat nedá. 

Původní plán jsem tak nakonec mohl začít realizovat, jen na jiném místě. Náskok Vaška s Péťou už se mi samozřejmě podařit nepovedlo a ani náskok ostatních přítomných. To ani zdaleka: u vedlejšího stolu, respektive na něm, usnul mladý muž krátce poté, co z mobilu pustil nahlas hudbu a co jeho kamarádi někam odešli. Zůstal tedy sám s Lanou del Rey.

A my jsme v těch trochu zvláštních kulisách mohli konečně pustit do toho, co je nám nejbližší: hovorů o ničem a o všem.

Tentokrát jsme tematickou vyprázdněnost téměř dotáhli k dokonalosti: po dlouhé diskusi o šokující aféře s dětským exkrementem v krytu světla na pánských záchodech a následném ostrém sporu o dvojku z chování došli k závěru, že by režisér Vorel mohl zfleku natočit drsnější pokračování (předkračování?) seriálu Gympl nazvané Druhý stupeň a Péťa by v něm mohl hrát rebelujícího učitele. "Ty seš vlastně takovej Havel," konstatoval Vašek a vlastně to bylo úplně na místě. 

Semleli jsme toho mnohem víc: tchyně, tábor, simulování u ortopeda, souběh rodinného a pracovního života, komparace dětských nemocí a tak. Mezitím se setmělo a paní vrchní se přesunula od baru na lavičku a přivinula se k sousedům. Pak došel rum a Lana del Rey taky zmlkla.

A já jsem zjistil, že jsem do toho svého téměř dokonalého plánu nezahrnul klíče od by tu. Ale dobře to dopadlo. Nebo aspoň u mě. O kamarádech zatím v agenturách zprávy nejsou.

text a foto Řízek

JEDNO PROCENTO

Stalo se mi to poprvé a bylo to divné: nepoznal jsem vlastní dceru.

Zazvonil jsem, v jesličkách mi tety zabzučely a pak se proti mně s voláním "Mami, mami!" vyřítilo dítě sice obdobné tomu našemu, ale něco na něm nesedělo. Hedin tradiční a naprosto charakteristický účes a la Boris Johnson nebo Čapí hnízdo byl ten tam, běžící dítě mělo místo něj v neposedných vlasech důmyslnou konstrukci ze sponek a gumiček.

K mému chvilkovému váhání, jestli mám zvedat do náručí potenciálně cizího potomka a co by tomu řekli naši a jeho lidi, pravděpodobně přispělo i to, že dívka volající Mami, mami byla zcela jinak oblečená než ta, která ráno volala Neci, neci, když jsem ji tam odvedl. Prý si Hedinka do něčeho mokrého sedla, takže ji tety celou převlékly.

To, že jsem (už i) ve školičce zanechal dojem asociálního imbecila ("Vy jste ji dneska ani nevítal," vytkla mi vrchní teta), mělo ještě jednu příčinu. Byl jsem totiž celý den u vytržení a tak trochu mimo, neboť mi nad ránem přišly peníze a musel jsem o tom přemýšlet. Taky jsem přemýšlel, co s těmi penězi udělám.

Byly to peníze z úrazového pojištění, konkrétně trvalých následků fotbalového turnaje novinářů, kdy mě spoluhráč David rozchytal tak důkladně, až mi odlomil kus kosti z posledního článku prostředníčku (ale turnaj jsem dohrál).

Nezhojilo se to úplně dobře a ani operace se bůhvíjak nepovedla, prst je křivý a poslední článek nejde ohnout. Dopady to má dle mého značné (od nejdůležitějších po nejméně podstatné): při bowlingu mi padá výrazně méně striků, v malém fotbale jsem se přesunul z branky do útoku a jsem k smíchu, když hraju na kytaru, nezdržuju sebe ani případné posluchače vybrnkáváním a místo pěti prsty (celkově) píšu na klávesnici už jen čtyřmi – tudíž toho napíšu o pětinu méně, což je ambivalentní. Když někoho na dálnici prostředníčkem odkazuji do patřičných mezí, vzbuzuju spíš soucit.

Před dvěma lety si i pojišťovna uvědomila, že můj prst pravděpodobně žádný zázrak nespasí, a tak mě informovala, že za dva roky se na dálku potkáme znovu (co kdyby přece jen) a zúčtujeme spolu. Celé ty dva roky jsem jí pochopitelně dál posílal pětikilo měsíčně. 

O dva roky později přišlo poštou spoustu formulářů a nějak nebyl nikdo, kdo by je mohl kvalifikovaně vyplnit. Po několika měsících tápání, ignorování, dovolených a připomínání jsem přes známého sehnal plastického chirurga, protože k pachateli operace se mi úplně nechtělo. Ten mě ještě poslal pro zprávu na rehabilitaci, kam jsem chodíval. Ta mě stála čtyři telefonáty, jednu návštěvu ordinace a 450 korun.

Do Motola na plastickou chirurgii jsem jel (o berlích, ale to je zase jiná story) dvakrát (čtyřikrát jízdenka za 30 korun); poprvé jsem to vzdal, protože přede mnou čekalo zhruba dvacet lidí.

Napodruhé jsem se radostně vracel snad se vším, co jsem potřeboval - už mě čeká jen poslední fronta a doporučený dopis na centrálu pojišťovny, protože jinak než papírově to samozřejmě nejde. Sympatický plastický chirurg navíc za vyplnění nic nechtěl, ale klesl u mě tím, že vyslovil uhozenou prognózu, že mi pojišťovna pošle pár set korun. 

A byl úplně mimo, protože mi přišlo celých 2500 – 1 % z pojistného plnění. 

Užili jsme si je hezky; koupil jsem plnou nádrž nafty a dvě kafe. 

Člověk nemusí být bůhvíjaký počtář, aby mu z toho vyšlo, že se tahle operace – ať už mluvíme o Davidově rozchytávání, zdrátování v Thomayerce či nekonečném papírování – tak úplně nevyplatila.

Na druhou stranu se to dá brát pozitivně: z 99 procent jsem vlastně celý a zdravý. A kdo to v sedmatřiceti může říct? 

Navíc to dítě, které jsem si odvedl ze školky, bylo opravdu to správné. To nejsprávnější.

text a foto Řízek

ČERVENÝ A ČERNÝ

Lidem, kteří utekli z Ukrajiny před válkou, přece nemůžeš vyčítat, že nám jejich děti pravděpodobně snědly rybíz, říkal jsem si. 

Vedle chaty, kam jezdíme, je ještě jedna menší. Na její trochu zanedbané zahradě jsem onehdy zasadil pár ubohých keříků červeného a černého rybízu, mezi nimi možná ještě dva polochcíplé angrešty; prostě žádná velká plantáž, ale zasadil jsem si je sám a člověk tak nějak obecně má sklony ty nedokonalosti přehlížet, když je jejich spolupachatel. 

V menší chatě a na rybízové zahradě máme hosty z Ukrajiny a občas to vypadá, jako by tam byli odjakživa. Člověk má tak nějak obecně sklony zapomínat na ty šílené okolnosti, proč tu jsou, protože to působí skoro idylicky: taková trochu větší rodina na nekonečném víkendu.

Heda volá "Děti, děti" pokaždé, když dva kluky a dvě holky, kteří řádí úplně stejně a ona jim rozumí jen o něco méně než nám, z vedlejšího pozemku zaslechne, a řítí se za nimi. Když byly potichu, možná měly zrovna plnou pusu rybízu. Nezlobím se na ně. Nemůžu. Ale ten rybíz bych si rád dal. Nebo bych ho rozšmelcoval do marmelády. Byly by jí tak dvě deci, ale byla by moje. 

Jedeme na výlet na jinou, tátovou chalupu, kde je báječně. Pořád se tam jí, dítě je nadšeno, dostalo k užívání tatrovku, stan a traktor a já, dost nečekaně, obsypané keře s rybízem. Moje žena a tátova přítelkyně trhají a auto se plní. Červený a černý je pravděpodobně román o sklizni rybízu.

Vracíme se do větší chaty, která sousedí s menší chatou. Abych svými nesmyslnými nápady zaměstnal fakt úplně všechny, tchyně shání u sousedů mlýnek na rybíz (a už možná tuší, že později v noci mi bude ještě prát pokecané kraťasy, abych měl zítra v čem jít do práce). Mlýnek, z jehož jednoho konce vytéká šťáva, zatímco z druhého vylézá takové nekonečné e-e, se jmenuje Tutti fruti a já jsem u vytržení, že lidstvo vymyslelo něco tak sofistikovaného jen kvůli blbému rybízu a že to sousedi schraňují jako oko v hlavě přesně pro tyhle vzácné příležitosti. 

Šťávy vypadá, že je hodně, zachvátí nás proto zcela zbytečná panika, že máme málo skleniček. Tchán hledá další zavařovačky a hele, tady jsou už jen čtyři okurky, ty se dají případně obětovat. Nezapomeň jednu skleničku schovat, abychom měli na Vánoce na linecký!

Je to strašně sladké. To proto, že jsme tam vysypali dvě kila cukru. Zachraňuji to kyselinou citronovou, kterou jsem tam, pochopitelně opatrně a po lžičkách, nakonec taky vysypal celou. Docílím samozřejmě jen toho, že ta hmota, které je mimochodem jen pár skleniček, je zároveň strašně sladká i strašně kyselá. Ale je moje.

Kromě toho, že budu mít ráno ještě vlhké kraťasy, je jisté, že k snídani bude marmeláda. Ale co s ní? Oksana odvedle vlastně včera přinesla nějaké palačinky. Vše odpuštěno.

text a fotky Řízek