pondělí 31. října 2016

PROMĚNA ŽENY

"Lukáš zase někde běhá," mávala pokaždé moje žena rukou, kroutila hlavou a říkala to nad vínem svým kamarádkám tónem, jako bych se někde nechával věšet na háky, nebo bych se převlékal za elfa a mlátil se v lese s jinými elfy sekyrami obalenými molitanem. A pak šla do solárka.

Ta samá žena má teď dvoje běžecké boty (na asfalt i do lesa), měřič tepu, tréninkový plán a ambici doběhnout Velkou kunratickou, samozřejmě po "chlapské" trase - překonat tři brody a vyškrábat se na Hrádek i na dva další kopce.

Vše se zlomilo na jednom narozeninovém večírku. Uprostřed zábavy se svým švagrem uzavřela bizarní sázku, jejímž předmětem je právě účast na legendárním závodě. Zatímco rychlejší z této dvojice se v cíli může těšit na teplý čaj a nehynoucí slávu, poraženého čeká něco tak šíleného, že to ani napsat nemohu. Ale věřte mi, nechtěli byste to. A nepřáli byste to ani svému příbuznému, byť "jen" sešvagřenému.

I po vystřízlivění obě strany nicméně seznaly, že sázka platí. Zatímco švagr Tomáš začal okamžitě zprudka hubnout a je to i znát, Maruška vyrazila do sportovních potřeb a vrátila se v růžovém. Pak vyrazila na konzultaci s trenérkou. Doma se následně objevila s několika hustě popsanými listy papíru a takřka nábožně opakovala tajuplné výrazy jako běžecká abeceda nebo fartlek. Pak nazula růžové, nebo fialové boty a skutečně začala běhat. A teď, když potmě kluše Kunratickým lesem, zdraví kolegy běžce pokynutím, jako by to dělala odjakživa.

V obou rodinách prožívají přípravy na závod stejně. A přejí si, aby už to konečně nějak proběhlo. Nedočkaví duelanti se totiž pohybují v jakýchsi sinusoidách (od "Běželo se mi dneska krásně, mám to v kapse" po "Bolí mě celý tělo, v životě ho nemůžu porazit, vždyť je obrovskej. A ty brody. Já vůbec nevím, jak se mám skrz ten potok dostat. Asi tam zastavím na břehu a budu stát a koukat."). Na okolí potom je, aby vždy přesně odhadlo, kdy se rozpoložení změnilo, a podle toho buď mírnilo, nebo dodávalo optimismus a sebevědomí a v mezidobí masírovalo bolavé svaly a přidávalo nějaké rady kolem taktiky. Celé je to sofistikovaný proces podobný třeba vypuštění nějaké družice. A je to stejně otravné, jako když se připravuji na nějaký maraton.

Když se závodník trochu uklidní, posílá svému soupeři namachrované esemesky. Když zrovna klidný není, rodina se pokradmu pokouší se zástupci té druhé dohodnout zmírnění drsné sázky. Právníci tomu říkají dohadovací řízení a nastává tehdy, když si obě strany uvědomují, že je to vážně průser.

Celé to však má i své milé stránky. Třeba když uřícení oddychujeme na spadaném listí po společném výklusu. Za čtrnáct dní bude ale s manželskými běhy konec. Vítězná, nebo zahanbená Maruška se vrátí do solárka, k vínu a kamarádkám a z běhání bude opět pofidérní kratochvíle nevybouřených zvrhlíků.

text Řízek, foto Maruška

pondělí 24. října 2016

KRETÉNI PROTI DEBILŮM

Je to něco jako zápasy MMA, ve kterých je dovoleno všechno. Akorát místo skutečných svalnatých gladiátorů, kteří se v ringu kopou do rozkroku a utrhávají si uši, se zde podobným způsobem utkávají jedinci daleko za zenitem, nejen sportovním, ale dost často i životním.

Utkání osmé hanspaulské ligy, obvykle fotbalové, se občas zvrhnou. Zpravidla tehdy, když jeden tým neunese způsob hry druhého. Anebo prostě proto, že to jsou idioti. Jedni, nebo druzí, dost často napříč celým hřištěm.

"Ty kreténe, jestli mi ještě jednou řekneš "debile", dám ti pěstí," běží rozzuřený hráč týmu Krabí výměšky za naším Kajetánem, který zrovna odpočívá na střídačce. Kajetán mu něco dlouze vysvětluje a zakončuje nejspíš slovem, které hráči Výměšků vadilo. Ten se napřahuje... a poplácá ho po tváři.

A najednou je mela, u postranní čáry diskutuje a postrkává se hlouček zpocených strýců, polovina má žluto-černé dresy, druhá oranžové. Společné mají to, že nikdo z nich neumí hrát fotbal. Jsem mezi nimi dokonce i já, ani nevím, jak jsem se tam z branky dostal, a pokouším se odsunout masivního hráče s přezdívkou Bambus, který do mě před pár minutami dost nešetrně zajel, načež jsem na něj začal hystericky ječet nejrůznější vulgarismy (a pak jsem se mu omlouval, ono to zas tak strašné nebylo), no a teď se rozpřahuje na moje kamarády.

Brunátných diskutérů je celá řada a vlastně ani nevím, co konkrétně se řeší, ale řeší se to hodně divoce, každý hrozí, gestikuluje a nesmiřitelně se tváří. "FC Forejt odchází! FC Forejt jde pryč ze hřiště!" velí kapitán Václav na protest, nevím přesně proti čemu. Snažím se namítat, že za stavu 3:1 pro nás a pár minut před koncem by to nebylo úplně taktické. Vůbec mě neposlouchá, ale jeho naštěstí taky nikdo, takže odchází jen Václav, načež se vrací a po chvíli se zase začne hrát. Respektive vztekat se, stěžovat si u rozhodčího, prasit a oplácet.

"Tak to přizneeej!" hulákají na Marťase a dožadují se vhazování, ale Marťas nic nepřiznává, vhazujeme my a on utíká k soupeřově brance. Jedna kosa, druhá, koukám na rozhodčího, ale ten jen čumí, protože je rád, že je rád a že zatím nikdo nenapadá jeho. A pak to naštěstí ukončí.

"Vyhráli poprvý v životě," odtuší jeden z krabího týmu, protože se před zápasem podíval do tabulky naší ligy, kde jsme byli zcela poslední. Jenže tabulka lhala: vyhráli jsme už podruhé a jsme předposlední. A pevně doufáme, že hráči Krabích výměšků si najdou nějaký jiný sport, ve kterém by mohli vyniknout. Anebo že aspoň budou příště vynikat v nějaké jiné skupině než my.

text a foto Řízek

pondělí 17. října 2016

DERNIÉRA

Fotbalový reprezentant, o kterém jste v životě neslyšeli, ačkoli má bronz z mistrovství světa, se loučí s národním týmem. Přestože Dušanovi Pastorokovi experti prorokovali velkolepou reprezentační kariéru včetně postu kapitána, nakonec stihl jen třináct mezistátních zápasů.

Po úspěšném světovém šampionátu, kdy se ve výběru zabydlel, přišel totiž strmý pád. Nejprve národní tým převzal trenér s přezdívkou Alkoholik0 a při svém divokém experimentování se sestavou na Dušana nadobro zapomněl, stejně jako zapomněl na dobré mravy i všechny, kterým na reprezentaci záleželo. Pak mužstvo pochopitelně nepostoupilo z kvalifikace, Alkoholik0 se s ostudou poroučel a s ním i jeho výběr. Nový kouč, tentokrát už příčetný, pak bezmála třiatřicetiletému Dušanovi taktně, ale důrazně vzkázal, že už dá přednost mladším. Majiteli klubu bylo téměř do breku.

No a pak se ještě Dušan zranil, a to tak nějak po Rosického způsobu, tedy na dlouho. "V 80. minutě zápasu přerušují hráči týmu Forejt rozbíhající se akci a zakopávají míč do autu, protože jejich spoluhráč Dušan Pastorok se zjevně bez pomoci lékaře z trávníku nezvedne. Vypadá to hodně ošklivě," popsal komentátor smutnou událost.

Žádný Pastorok ve skutečnosti neexistuje. (Tedy přesněji řečeno v Litvínově žijí dva a pochybuji, že některý z nich je Dušan). Řeč je o internetové fotbalové manažerské hře Hattrick, součástí jejíž skomírající komunity jsem se před mnoha lety stal - a nejen já. Ale zatímco Vlastíkův FC Farkash paběrkuje v poslední VI. lize a Maruščin SK Neumann je pod nucenou správou (mojí; pořád doufám, že se Maruška k týmu někdy vrátí), můj FC Forejt letos postoupil do třetí nejvyšší soutěže, kde se i kvůli zraněnému Pastorokovi absolutně nechytá. Do životopisu si to asi nedám, ale je to tak.

Hattrick je jinak dost hrozná hra, zvlášť pokud na ni nahlížíme současnou optikou. Na jakýkoli úspěch se dlouho čeká (hraje se jen jeden mistrák za týden), navíc všechno blbě, tak nějak devadesátkově vypadá a musíte se srovnat i s tím, že vás budou porážet i třináctileté děti. Na druhou stranu, pokud máte v týmu talent Pastorokova typu (můj skaut si ho vyhlédl už jako teenagera), může se i z bahenní ligy s trochou štěstí dostat až na úplné výsluní. Počkáte-li pár let, v tomhle případě asi tak pět. Což je zase krásné, motivující a povznášející. Dokud se pak neobjeví nějaký Alkoholik0 a všechno nezničí!

Bývalý reprezentant se teď pod vedením klubového lékaře na stadionu, kde odehrál celou kariéru (na snímku), dává dohromady a hodlá se brzo zapojit do ostrých bojů o záchranu. A já hledám novou motivaci, proč zaplatit další roční předplatné takzvaného fanouška (hra vypadá o fous lépe a nejsou v ní reklamy). A pokud to někdo dočetl až sem, může se mi dodatečně vysmát za to, že za to ještě platím. Je to tak. Já a další dva třináctiletí. Dostanou příště na frak, spratci.

text Řízek, foto hattrick.org

pondělí 10. října 2016

POSLEDNÍ Z POSLEDNÍCH

Prožíváme s fotbalovým FC Forejt divnou sezonu. A spíš než divnou by asi bylo přesnější říct blbou. Po čtyřech kolech nemáme žádné body a jsme poslední v poslední lize po výsledcích 2:3, 2:9, 0:5 a 1:3. Přitom jádro týmu, které tvoří novinář, strojař, obchodní reprezentant a učitel, ale bohužel žádný fotbalista, se před sezonou jednoznačně shodlo na tom, že cílem je postup.

To, že se to letos nepodaří, je zjevné. Abychom se dostali aspoň na druhé postupové místo, muselo by ředitelství soutěže vyloučit přinejmenším deset našich soupeřů, což je jeví jako poměrně málo pravděpodobné. Ale kdoví: stejně tak nemožné se nám před začátkem sezony jevilo, že už fakt neexistuje nikdo jiný, kdo by hrál fotbal hůř než my.

Nejhůře dopadl duel se Serfy.cz, kdy jsme se absolutně nechytali a prohráli o sedm gólů. Naopak nejblíže jsme byli k relativnímu úspěchu v prvním kole, kdy jsme za stavu 2:3 měli za loket v zakrváceném obličeji mladého Matyáše v poslední minutě kopat penaltu.

Soutěž jsme začali nevšedně s brankářem Kubou, který mimochodem chytá výborně. Mě do branky zatím v podstatě nepustilo divné psychosomatické zranění prstu a kapitán, který mě raději vyslal do útoku, kde jsem měl zúročit své letité zkušenosti amatérského vytrvalostního běžce.

To se mi daří s tím, že se obvykle pohybuji v prostorách, kde nikdo jiný není a kam se sporadicky dostane míč, což je dílem příjemné, dílem zneklidňující. Z pozorování kolegů útočníků jsem nicméně zjistil, že jsou na tom podobně. Akorát když se k nim míč náhodou dostane, jsou schopni si jej předtím, než jej ztratí anebo nepochopitelně zakopnou daleko mimo branku, ještě chvíli hýčkat.

Získal jsem ale i cenné zkušenosti - už vím, že když se ke mně dvakrát za zápas balon dostane a zkusím se s ním rozběhnout směrem, kde tuším branku, zpravidla mě někdo ostře sejme zezadu. Přesto už jsem ovšem i dvakrát vystřelil (směrem) na branku a dal i jeden gól - to byl ovšem "důležitý" gól na 2:9, který jsem vsítil klasicky přes celé hřiště z výkopu, když jsem zrovna chytal. Dalších branek jsme moc nezaznamenali. V posledním zápase dal Marťas třeba tak divný gól, že se po něm soupeřovu brankáři omlouval.

Proč vlastně hrajeme tak strašně, není úplně jasné. "Chtělo by to víc pohybu, i když v posledním zápase jsme už pohyb zlepšili," přemítá kapitán Vašek. Však jsme taky hráli s týmem FELace, který tak jako my neměl žádné body (a už je díky tomu má). "Lepší souhru a být odvážnější, dávat míče rychleji od nohy," pokračuje a já si nejsem zcela jist, zda to není pro nefotbalisty, kteří se vidí jednou za týden ve chvíli, kdy dostávají strašný debakl, možná až moc ambiciózní plán.

"Co se mi líbí, je náš zápal a to, že se snažíme," vyzdvihuje motivátor Vašek. Nezbývá než doufat, že to příště bude stačit, nebo že se třeba soupeř nesejde. Nebo se můžeme tvářit, že to celé naše kopání je od začátku vlastně recese.

text a fotky Řízek

pondělí 3. října 2016

PODÉL KRÁSNÉHO MODRÉHO DUNAJE

Na dokonalosti údolí zvaného Wachau pracuje mocný Dunaj už řadu let. Krátce poté, co vyhladil veškeré terénní nerovnosti, na stráních nad řekou vyrostly hrady a zámky, réva, penziony a meruňky. Pak o tom Strauss složil notoricky známý valčík. Následně se na hladině objevily obrovské remorkéry a podél břehu natáhli silnici B3. Na ní, schováni za stánkem s grilovanými rybami, se s Vaškem natíráme vazelínou.

Na začátku
Maratony jsou utrpením takřka pro všechny zúčastněné. Řidiči na převážnou část dne přišli o tepnu spojující Kremži s Melkem a naše manželky zase o možnost trávit víkend jakkoli jinak. Stejně tak naše klouby. My jsme si své vytrpěli dokonce už předem.

Málo známý rakouský maraton byl Vaškovým dárkem k třicetinám; dárkem nechtěným, motivačním, jehož součástí jsem byl i já. Spolu jsme proto dva týdny před závodem absolvovali cvičný třicetikilometrový běh. Nepovedl se: došla nám slova, vlekli jsme zničené nohy podél krásné modré Vltavy ve tmě a v hrozné krizi, které obě padly příliš brzo. Na startu si přejeme, ať je to jiné.

A je. Klušu vedle nevidomého kluka. Toho jeho vodič drží na krátké šňůrce. Mají nádherné pravidelné tempo, jako by dohromady tvořili jakousi dálkově řízenou čtyřnohou soupravu, jíž uvádí do pohybu mocný zpětný setrvačník anebo skryté lano s navijákem. Vodič najednou posílá lahev s vodou, slepý kluk mi ji podává do prázdna, kde mě tuší. Krása a dojemnost té chvíle je prchavá, mizí v tom šíleném kvapu.

Obsluha přívozu
"Běžíš moc rychle," volá na mě manželka. Já vím, jenže nemohu jinak. Mám strach, že kdybych zpomalil, zastavím. A když zastavím, dostanu křeče. Pak bych se opřel o svodidla, předběhl by mě nejdříve funící pán v modrém, pak Vašek a pak tisíc plnoštíhlých dam, které bůhvíproč jdou část trasy s námi a trekovými hůlkami nekompromisně bodají do asfaltu. A to nechci.

Údolí je trochu podobné tomu, které si vybrousila Berounka. Jen je tu méně bizarních chatiček a více nazdobených hasičáren. Před jednou z nich řinčí krojovaná dechovková kapela. Hraje z partesu a jako z partesu. S údivem zjišťuji, že nic nenakopne unavené smysly lépe než tříčtvrteční žesťový rachot.

Na konci
Neodbytné umcaca mi duní hlavou další hodinu. Je to hudební podkres pro teleshopping místní cestovní agentury, který se živě odehrává okolo nás: navštivte Wachau, právě teď. Odpočiňte si na konci léta, svezte se na lodičce, dejte si meruňkové knedlíky a zapijte je ryzlinkem.

Anebo si můžete v poklusu dát banán, kousek spolknout a zapít ionťákem a zbytek nechat válet na patře, než se úplně rozpustí. Kremže je blízko (legendární hořčice se už tu vůbec nevyrábí), pozná se to podle zvýšeného počtu diváků, bab s hůlkami i projíždějících sanitek. I podle toho, že funění kluka v modrém, s nímž jsme se celou dobu míjeli, se vystupňovalo a konečně přebilo dechovku. Pak zmizel někde za mnou. On i vinice a meruňky a malebné údolí.

Silnice se loučí, trasa se z posledních sil klikatí městem a v dálce se zřejmě rýsuje cíl. A svítí čísla časomíry. 3:18:13! Největší euforii rychle vystřídá zima. Nedali mi tu blyštivou fólii, potácím se v koridoru a hledám Marušku. Marně, protože je s Hankou Vaškovou zdržel převozník přes Dunaj. "Půjčila byste mi prosím telefon? Ztratila se mi žena," zkouším německy na nějakou dívku a její asi otec mi gratuluje. Ne ke ztrátě, ale k tomu, že jsem v cíli. A pak se všichni (Vašek za 3:28) najdeme a je to zase dojemné, po schodech se vlečeme ke sprchám skrze stovky podobných příběhů.

A dechovka to balí, na silnici B3 pustili nakvašené řidiče a z oken voní meruňkové knedlíky.


text Řízek, foto a video Maruška a Hanka