neděle 27. června 2010

KDYŽ FANYNKY PLÁČOU...


Prosím, nesmějte se - FC Forejt 1:5
text a fotka Řízek

Sezóna pro nás skončila, jeli jsme domů. Ale na rozdíl od hráčů neúspěšných týmů, kteří frustrovaní opouštějí mundial už po osmifinále, jsme se mohli i nepatrně radovat. Protože jsme náš poslední jarní fotbalový zápas vyhráli, a završili poměrně úspěšnou druhou polovinu soutěže. Pravda, byly tam i nějaké kontumace v náš prospěch, ale na to se historie a kdokoli jiný soudný nikdy ptát nebude.

Na druhou stranu, ani soupeři z týmu Prosím, nesmějte se se po porážce 1:5 zklamaně neváleli po zmoklém umělém trávníku (ještě aby, komu by se chtělo být oblepený těmi otravnými kousky černé gumy), ani neplakali. Brečela jen jejich fanynka. A to ne proto, že by neunesla porážku „svých“ hochů, ale spíš z toho důvodu, že ji jeden z našich protihráčů seřval. Nesprávně totiž vyplnila zápis. Tomu se fakt smát nedalo, maximálně tak nevěřícně kroutit hlavou, protože na gentlemanství a vměšování nebyl čas.

Zajímavé bylo, že oba týmy měly úplně totožnou vodnickou zeleň na dresech a že rozhodčí pro jistotu vůbec nebyl. My jsme tedy navlékli trička, abychom se protihráčům nepletli, a to mělo velkou výhodu, protože nám naše dresy během nenadálé průtrže mračen nezmokly, a mohli jsme se tak do nich po zápase převléct. Kromě brankářského, který si na sebe navlékl Rádoš – já jsem kvůli předstírané bolesti malíčku raději místo chytání zkusil oprášit svou někdejší ofenzivní slávu.

Zatímco Rádošovi po slušném výkonu zkazila čisté konto jen naše lehkovážnost po slejváku těsně před koncem, s oprašováním slávy jsem příliš úspěšný nebyl, takže to asi v útoku zkusím zase až za dalších patnáct let. Ale zářili jiní. Václav ani nepředstíral údiv a překvapení, že ze dvou jeho polostřel padly dva úplné góly. I proto jsme už v poločase prestižního duelu o klidný střed tabulky vedli 3:0. Prosím, nesmějte se totiž jako jeden z mála týmů na světě hráli o poznání hůře než my.

Trefili se ještě Pecen, Kája a Matyáš, já jsem bohužel nedokázal zacílit do prostoru branky, jinak by to tam pravděpodobně spadlo taky. Dokonce se pak Kájovi podařilo v pralese najít i původně beznadějně ztracený míč, takže pocity jakože jednoznačně dobrý. Nejhorší ze všeho byl akorát ten slejvák, protože mi v batohu zmokla nějaká lékařská zpráva, celá se potrhala a rozpila, takže zase budu před bílými plášti za idiota. A déšť způsobil i to, že pak kanonýr Václav celé dřevo chodil a spal v našem reprezentačním dresu. Ale to asi nikoho moc nepřekvapilo.

pondělí 21. června 2010

KLOSTERMANNOVA BLANICE


Udělat se šestkrát
text Šunka, fotky Řízek a Franti

Přesně v půl sedmé ráno jsem byla naivně v turisťáku jenom já (a Špína). Nicméně brzy potom dorazil zbytek, takže Špína neměl moc času začít brblat.

Asi o hodinu později jsme vesele vyrazili na cestu za dravou a divokou vodou, kterou jsme všichni, až na výjimky, zvládli. Někdy s neuvěřitelnými akrobatickými výkony, ale o tom později.

Naše společnost sestávala z šesti mužů: Rádoše (organizátora výpravy), Franty (coby řidiče na krátké úseky), Řízka a Špíny (jak jsem již nakousla), Žvejka (člena mé posádky) a Honzy (bývalého spolužáka Rádoše – Banána) a dvou dívek: Zdeňky, která se nás stále ptala, jestli je možné mít i sedm dní kocovinu, a mne, tedy Šunky.

Až na to, že nám nesvítil vlek, proběhla cesta v pořádku. U Blanice jsme na sebe oblékli ty nejmenší vesty, co jsme v turisťáku našli, což byly právě ty, co se tam najít daly… Zasmáli jsme se Špínově profesionální vodácké obuvi a vyrazili.

Já jsem Žvejkovi několikrát důrazně připomenula, že mám po plastice bubínku a nechci jít na replastiku, tak ať jede slušně. Žvejk se zatvářil, že to pochopil. Na prvním jezu, který je už asi 20 metrů od startu, jsme ovšem předvedli, že za to opravdu umíme vzít. Vykouzlili jsme totiž náš první bravurní fantastický (naštěstí) neopakovatelný akrobatický výkon s třemi vruty a hlavně s grácií.

Uprostřed jezu jsme se zašprcli na nějakém šutru, Žvejk neváhal, nechytal se bortů (pravda, pustil jednou rukou pádlo), ale to proto, aby mohl odvážně strčit ruku do vody (s patřičným efektním náklonem celého plavidla) a odstrčit nás od toho proklatého šutru. Podobnou figuru jsme si procvičili ještě několikrát, nicméně vždy s grácií.

Po první jízdě Žvejk pojmenoval náš tým Fortuna crew. Naproti tomu nevím, kolik uměleckých efektů předvedla Overboard crew Řízka se Špínou, ale je jisté, že počet jejich cvaknutí je strhující. Je to číslo 6! (Esíčko, špatný náklon Špíny, nevím, asi jez, opět špatný náklon Špíny, atd. a dále.)

Rádoš to dnes vystihl na Facebooku, dovoluji si ho citovat: „Blanice je nejvíc nejlepší řeka! Ale cvaknout se šestkrát na dvanácti kilometrech, to už chce opravdu notnou dávku snahy!!!“

Franta na nás byl hodný a v mezipauze nám uvařil čaj a po mně prudce hodil Špínovu hoperskou čepici z líčí tak, že mě málem skalpoval – nevím, čím jsem si to zasloužila. Franto? Já jsem zaobdivovala chlapce, že do toho jdou znova, a jeli jsme.

Ale v druhém kole se již všechno uklidnilo, Overboard crew to vybrala v tom prvním i za ostatní. Po vylodění jsme vyrazili na oběd. Franta se galantně zeptal nějaké postarší paní, kam máme jet na jídlo, paní poradila, Franta se jí zeptal, jestli si ji může vyfotit, Řízek ji vyfotil a jeli jsme do úplně jiné hospody…

Dali jsme si 3 x 13° bezva nový polotmavý ležák Klostermann a cesta domů rychle ubíhala. Honza párkrát křičel, že nemá co pít, že potřebuje do hospody, ale spravil to Frantův rum do čaje, takže nám Rádoš musel zastavit jen dvakrát na čůrání.

No a teď už víte všechno, bubínek mám celý, mám modřiny na kolenou, Žvejk je bezva zadák akrobat, modřiny snad nemá. Řízek se Špínou asi jo a myslím, že tam k modřinám přibudou i nějaké ty šrámy. Rádoš si dal v hospodě sice kafe, nicméně v Praze si to pak opravdu vynahradil. Zdenička se dostala díky Klostermannovi z kocoviny a Honzu jsem potom už neviděla, takže nevím…

Franta přišel o rum, ale našel mi mikinu, takže mu klidně přispěju na novej. Díky, Franto!

A dík patří také Rádošovi, který to všechno způsobil; Fortuně a Overboard crew a Klostermannovi, který se k nám také přidal.

Takže jako – Blanice je nejvíc nejlepší řeka!!!

středa 16. června 2010

TÝDENNÍ VÝLET


Zpravodajství na procházce
text a foto Řízek, spolupráce na titulku Maruška

Není to tak, že by se novináři jen společně propíjeli skrze večery a přes den něco případně napsali v očekávání dalšího večírku. Skutečnost je totiž daleko pestřejší. Nedávno jsme třeba s částí redakce vyrazili na výlet.

Protože jsem v kolektivu nejmladší, ambiciózní a mám nejhezčí pohorky, stal jsem se šéfredaktorem výpravy. A protože jsem si zároveň byl dobře vědom křehkosti své kolektivní obliby, vymyslel jsem trasu idylickou tak, aby příliš nezatížila redakčními poradami a večírky zdeformované postavy. Zároveň trasu navigačně nenáročnou, abych se zbytečným blouděním neztrapnil. To se ovšem povedlo jen zčásti.

Jeli jsme k Sázavě. Není náhodou, že výletu předcházel večírek, ale disciplinovaně se neprotáhl až do raníčka, a tak na smluvený sraz dorazili snad všichni, kdo tam měli být. Marjánka, já, Iva, Veronika a Renier.

„Íííííííííííííííí,“ přivítal nás středověký dvoupatrový východoněmecký vagon. Ne tak Vanessu, která přiběhla až těsně před odjezdem. Ale o otravné pískání nepřišla, toho bylo dost po celou cestu a bylo to asi tak příjemné jako koncert vuvuzelové kapely. Zato nás zamračená lokomotiva protáhla několika tunely, a než jsme se nadáli, byly tu Pikovice.

Nedaleko poslední peřeje si trampský podnikavec otevřel okénko s buřty a pivem a kořalkou lacinou. To pivo by bývalo bylo určitě žádoucí, jenže on na nás vytáhl kazeťák nabitý Nedvědem, což nás odehnalo dále po stezce. Na skalních útesech, kde prý po nocích strašívá bájná čarodějnice Chica de la roca, se nám Vanessa pochlubila se svým velmi osobním životem a vlastně i dalšími věcmi. „To jsem rád, že to vím,“ přiznal jsem upřímně.

A chvíli poté Vanessa seřvala amerického cyklistu, který mluvil moc nahlas. „Zklidněte si ho, prosimvás,“ doporučila ještě rázná dívka hromovým hlasem manželce sportovce a my jsme měli radost, jak pěkně reprezentujeme. Pak ještě Vokurka hledala na zadní straně mé praktiky obrazovku, že by si třeba prohlédla ty moje fotečky.

Viděli jsme třeba slimáka, nějaké další lidi, vodáky a po devíti kilometrech konečně i hospodu bez Nedvěda, zato v Kamenném Přívoze. Pak dorazila i politická reportérka Eva, jež musela prostě zhlédnout Paroubka v televizním souboji – určitě už tehdy věděla, že je to naposledy!

Vyrazili jsme od hospody k nádraží v klidném tempu, které se velmi změnilo poté, co jsme se pod mým vedením (ano, nejsem ani šéfredaktor, ani pán všech moří) cestou trochu ztratili. A co teprve potom, když jsme po kolejích dobíhali vlak. Počkal na nás, cestou zpátky jsme usínali a spatřili vodního lyžaře brázdícího závěje jiskřivé hladiny. Byl to parádní výlet a příště prý jedeme na Kubu, to by taky mohlo být fajn.

sobota 12. června 2010

WHERE IS MY MIND?

Teplákovka na půl žerdi
text Milan foto Marťas

Přestože naše akce propagujeme skrze nejrůznější informační kanály, jen málokdy, jestli vůbec kdy, se nám podaří někoho přesvědčit, že trávit čas s námi je prima. Tentokrát se sešel v podstatě jen jeden člověk, totiž Martin a Milan Jansa, a přitom šlo o poměrně nevídanou událost: v pražské Akropoli vystoupila jedinečná norská kapela Hurra Torpedo.

Tříčlenná partička ze Skandinávie si k provedení většiny svých písní vystačí s jedinou elektrickou kytarou a několika vysloužilými elektrospotřebiči, které obstojně nahradí kompletní bicí soupravu a ještě k tomu nabídnou i zajímavou podívanou. Pánové měli zkrátka dobrý nápad jak hudbu zjednodušit a přitom okořenit. Navíc mají charisma až na půdu, líbivý hlasový projev a schopnost vybrat ze světových hitů právě ty, kterým takový neuhlazený kabátek parádně sluší.



Před koncertem jsme si dřepli na naše tradiční místo u popelnic před Akropolí, abychom probrali všechno důležité a doplnili energii po náročném a horkém dnu. Posledně jsme, to bylo před Mňágou, na stejném místě potkali dvojníka Franty a i dneska nám byla bohyně absurdity nakloněna – naproti přes ulici se promenádoval naprosto přesnej Žvejk.

Chlápci v teplákovkách začli hrát asi v půl deváté a skončili přesně v deset, přesto jsme nelitovali, že jsou kvůli devatesátiminutovému představení naše peněženky o 340 korun lehčí. Něco takového se zkrátka nevidí každý den, a to nemám na mysli jen prdelky norských recesistů, které byly zcela samozřejmou, očekávanou a nezbytnou součástí koncertu. Naštěstí někdo z obecenstva mezi blýskajícími fotoaparáty třímal i kameru, takže je alespoň zlomek atmosféry bezpečně konzervován na věčné časy jak pro ty, kteří si chtějí zážitek připomenout, tak i pro ty ostatní, kteří budou nejspíš při sledování záznamu litovat, že si nechali takovou estrádu uniknout.



Když nás polodebilní vyhazovači vyšťouchali (řečí facebooku: dali nám poke) ze sálu, vydali jsme se do nedalekého klubu Matrix, kde jsme ještě chvíli poslouchali nějakou roztomilou studentskou kapelu a odkud nás ochotný Marťasův kamarád ze střední odvezl až do Radotína. Laskaví policisté nám z auta poradili, abychom se nebavili na kolejích (závory byly pochopitelně nahoře, zase nás nepodceňujte!), a pak jsme se, nevím proč, rozhodli, že přespíme v klubovně. Že tam potkáme v půl druhé ráno Lukyka, to jsme nečekali, ale vzhledem k bizarnosti událostí, které nás do té chvíle stihly potkat, nás už něco takového nemohlo rozhodit a pokojně jsme usnuli na pohodlných žluťoučkých molitanech.

Snad se k nám Norové ještě někdy vrátí a s legračním přízvukem zazpívají znovu Skákal pes přes oves a snad také příště dorazíme na jejich koncert v hojnějším počtu! Protože THIS IS NOT ENOUGH! É! É!

čtvrtek 10. června 2010

HÉREČKY V DUCHU FAIR PLAY


Forejt FC - Nightmare Team 0:3 (po poločase 0:1)
text a fotky Řízek

Bolely mě zuby a bylo mi zle. Hra našeho fotbalového týmu za to však výjimečně nemohla, na vině byla čistě vrtačka a kleště. Pročež jsem se po hrozně dlouhé době zase octl za postranní lajnou v roli fotografa a břitkého kritika, místo toho, abych aktivně zasahoval do dění na plastovém pažitu.

Možná zajímavější než konečný výsledek, který se vzhledem k rozdílnému postavení v tabulce (oni úplně nahoře, my bezmála v koncích) tak trochu dal čekat, byla nezvyklá míra pozornosti, kterou mač vzbudil – na našich stránkách se k němu vyjadřovali hned dva cizí lidé, a dokonce ani jeden z nich jsem nebyl já.

Pozoruhodná byla i protichůdnost obou tvrzení. „Těším se na náš vzájemný souboj a doufám, že to bude v duchu fair-play a všichni si fotbal užijeme,“ napsal na naše fórum někdo zákonitě dobrý z Nightmare Teamu a sportovně popřál hodně štěstí. Zato z jiného tábora přilétlo varování. „Bacha, jsou to hrozný hérečky, stačí se jich dotknout a padají jak švestky. Nejsou moc běhaví, ale umí si to dát do nohy. Pokud mají slabinu, tak je to brankář, zkoušejte to odevšad,“ radil informátor z týmu našeho někdejšího přemožitele.

Do brány se mimořádně rozložil Václav, vedl si nad očekávání dobře a kdoví, jestli jeho celotělový styl nakonec ještě zcela nezmění pohled odborníků na trénink hanspaulských brankářů. Sice jsme záhy dostali gól z přímáku, který prolétl nekvalitním zdivem našich hráčů, ale pak se strašně dlouho nic zlého nestalo. Sportovní hérečky dokonce zahodily penaltu, a tak poločasový hvizd přišel za celkem přívětivého skóre 0:1. Jinak se pozorování našeho "skauta" moc neplnilo - protivníci byli běhaví a padali asi tak často, jako my.

Dokonce naše útočníky soupeř občas pustil i do šance. Jenže ani Jirka, ani navrátilec Radim nedokázali sami před brankou prověřit údajně nespolehlivého gólmana, takže ten výše citovaný hanopis byl možná jen špinavá pomluva, kdoví. Václav na druhé straně odolával, dokud Matyáš hloupě neztratil míč v rodícím se přečíslení, čímž vpustil Nightmare Team do nezastavitelného brejku. Je dílem náhody, že jsem zachytil i poslední gól zápasu, kterým si náš rezervní brankář nakonec trochu pokazil rodící se renomé.
Jinak nám to v druhém poločase moc nešlo, Marťasovi míč pořád přiblble odskakoval, Matyáš pohybem připomínal sovu ozářenou dálkovými světly, Radim byl asi ještě ve vzpomínkách zraněný. A tak jsme zase prohráli, aniž bychom pořádně vystřelili. Ale nikdo se nezranil.

neděle 6. června 2010

TRHÁNÍ NEKONEČNA


Houby, mříže, vrtačka
text a trofejní foto Řízek

Na zubní chirurgii na Karláku mají v oknech mříže. Snad aby nešťastníky, kteří už prohlédli chlácholivé řeči, že to bude maximálně tlačit, ale určitě ne bolet, zadrželi uvnitř a nemuseli je pronásledovat areálem.

Za mřížemi se dělalo hezky. „Letos by mohlo být hodně hub. Těšíte se na houby?“ ptala se sympatická tmavovlasá zubařka nevzrušeně, zatímco brala do ruky jeden z nástrojů. Měla většinu obličeje zakrytou sterilní rouškou a to jí dodávalo jakousi orientální tajnosnubnost, která se tak důsledně tloukla s těmi houbami a vrtačkou. Nemohl jsem se rozhovořit, měl jsem v puse hák, navíc pravou polovinu úst jsem měl jaksi umrtvenou – dokonce i ucho jsem necítil, to ti bylo zvláštní!

Zvláštní byly i oba moudráky, které se mi paní chystala uzmout. První byla pracovně nazvaná ležatou osmičkou, jelikož anarchisticky vyrostla naprosto nelogicky vodorovně – proti všem –, a tím pádem zůstala i hluboko v kosti. Druhá, horní osmička (na snímku s ibalginem) zase měla kořínky spletité jak nějaká dvousetletá sosna.

Takže jsem to paní nijak zvlášť nezáviděl. Nekonečnu se z mých úst vůbec nechtělo, a celá operace se proto měnila ve zhruba hodinovou reklamu na trpělivost a domácí kutilství, pořád se něco vrtalo, páčilo, měnily se vrtáky a lékařce na roušce přibývaly krvavé kapky. „Škoda, že to nemůžete vidět,“ zalitovala uprostřed boje doktorka a mě to opravdu moc mrzelo. Do toho mi o něco méně hezká sestra miniaturním luxem vysávala sliny občas i s ksichtem. Takže velmi příjemné.

Po víc než hodině bylo hotovo, zub rozčtvrcen a přemístěn do odpadu. Pokývnutím jsem dal souhlas k přesunu invazních vojsk i do oblasti pravé horní osmičky, přece sem nepůjdu dvakrát. A to už byl koncert. Doktorce se povedlo zamotaný zub vytrhnout bez vrtání a téměř okamžitě, možná bych i zatleskal, ale měl jsem nehty ještě preventivně zaryté do sedadla.

Překrásný zub se pak stal nečekaně předmětem handrkování, protože jak já, tak ona jsme si na něj dělali zálusk. Prý se málokdy povede něco takového vypreparovat tak precizně a čistě, žadonila lékařka a už jej určitě viděla ve své sbírce dentálních klenotů – podobně jako můj bývalý ortoped schraňoval neobvyklé rentgeny mého kotníku. Fotografie nahoře ale dokazuje, že nakonec nad profesionálním furiantstvím zvítězilo primitivní sběratelství.

(Ale slíbil jsem jí, že jí ho někdy přinesu, až mě přestane bavit).

úterý 1. června 2010

PÁD PANA JIŘÍHO


Neslavná výhra v Lidovém domě
text a foto Řízek

Zachmuřený zavalitý muž po boku štíhlé blondýny a spindoktorů dokráčel k pultíku. Na pozadí zářila mapa republiky s bezvadnými hesly typu naděje, změna, prosperita, třináctý důchod a ta o červené karkulce. „Zájmy obyčejných lidí prohrály, obyčejní lidé prohráli,“ vysvětlil zdrceným obyčejným lidem, že prohráli. I když socialisté vyhráli. A proto že tedy zavalitý muž odejde.

Zůstanou nám jen vzpomínky a usměvavé i zamračené billboardy, než je někdo sundá, déšť je rozmáčí, nebo sami uznají, že prohrály, a odejdou.

V Lidovém domě jsem byl i já a přes oranžové květiny jsem fotil tuto - jak se později ukázalo dějinnou - událost. Vše bylo připravené na bezvadný mejdan, na který chybělo jediné – procenta. Ponejprve se odhady bagatelizovaly, ale protože Maruška a další volební komisaři sčítali pekelně rychle, nálada se čím dál víc kazila.

Pan Rath, kterého za normálních okolností považuji spíš za úsměvnou postavičku, to tentokrát vystihl poměrně přesně, bylo to takzvané Pyrrhovo vítězství. Mapa republiky se navzdory těm bezvadným heslům obarvila i jinými barvami.


Ale těm, kteří nebyli moc oranžoví, to zas tolik nevadilo. Holubí letka podnikala poctivé nálety na křidélka, stehýnka, báječnou paštiku s brusinkovým želé a gulášek. No ale hlavně jsme samozřejmě pracovali, víme? Poté, co silnému muži blondýna s červenými drápky vlepila pusu a společně odešli někam do nitra domu, se strašně rychle ty dobroty někam ztratily.

Vytratil jsem se taky, po půlnoci opustil redakci a pořád přemýšlel o preferencích, procentech, prohrách obyčejných lidí. A teda taky o paštikách. Pan Jiří na to asi nebude vzpomínat pozitivně, ale já jsem si to docela vychutnal.