VYKAŠLALI SE NA TO!

Kopaná má několik pravidel, která jsou zdánlivě nepodkročitelná. Že proti sobě hraje 11 hráčů na každé straně a že pokaždé zvítězí Němci. Zatímco německé pravidlo dostalo na Euru další trhlinu, existuje jedno dogma, přes které vlak nejede. A sice, ze když při fotbale Vlastík běží sám na brankáře, vždy tak dlouho přemýšlí, že ani nevystřelí, neboť se mu míč vždycky tak srandovně zaplete mezi nohama. A pak lamentuje a vymlouvá se, že to nešlo.

Tak nám skončila hanspaulka. Pro leckteré naše hráče však patrně ještě před závěrečným kolem, a tak všichni vyrazili na svatby, rodinné oslavy anebo prostě někam. A tak se stalo, že jsme se octli v prekérní situaci: bylo nás pět, Péťa nemohl běhat a šestý Kajetán se někde zasekl. Proti třetímu týmu tabulky s hrdým jménem Periferie United to nevypadalo dvakrát nadějně.

A to jsme to ještě hrubě nestíhali. Vraceli jsme se totiž s Marťasem po Strakonické ze stavby tábora, a byť mladý řidič hnal svůj pičolet, seč mohl, zácpy nám dost často vystavily stop. Zatímco Marťas šlapal na plyn, sčítal jsem omluvy a výmluvy ostatních a přemýšlel, kde ty chybějící borce vlastně vezmeme.

Jasně že o nic nešlo. Ale představte si, co by dělal takový Petr Čech, kdyby mu dvacet minut před zápasem pípla esemeska od Baroše, že to teda nakonec nedává a čau. A kdyby si ještě na webu přečetl, že kapitán Rosický taky nejde a že se Kadlec opomněl někde na svatbě. Určitě by je taky poslal do prdele jako já, a to je panečku jiný formát.

Na soupeře jsme vlétli nejlépe, jak byl unavený oslabený lazaret schopný. Rozvinuli jsme celoplošný presink a vylili před vápno radotínský beton a čekali, až dají góla a až přijde Kajetán. Obojí se dostavilo skoro zároveň až asi po dvaceti minutách. A Kája si dokonce přivedl nějakou babu.

S Kajetánem se obraz hry změnil. Ukázalo se, že soupeř je docela hratelný, jen jsme toho nedokázali moc využít a místo toho jsme ještě do poločasu prohrávali 0:2.

Ve druhé půlce se Péťa a Vlasta dostali do asi pěti stoprocentních šancí, ale netrefili branku, potažmo se naplnilo Vlastovo pravidlo o zakončování gólovek. Krásnou ranou k tyčce jsme obdrželi poslední letošní gól, a navzdory tomu jsme byli chváleni. Obvykle kritická Maruška, která zápasu zpoza učících papírů přihlížela, náš projev vyzdvihla, prý jsme se zlepšili. Chválen byl i Vlastík, který co do počtu šancí neměl tou dobou v Praze 4 konkurenci.

Nebyl to špatný fotbal, nebyla to tak zlá sezóna, zvlášť její druhá polovina. Končíme šestí, tedy mezi těmi lepšími. Nabízí se neodbytně ještě dvě kruciální otázky: proč měl jejich brankář rozhodcovský dres a jak to udělat, abychom na podzim postoupili. Na žádnou z nich bohužel odpověď neznám.

text Řízek, foto Maruška

KOLEČKOVÝ VÝLET

Můj druh má spoustu hobby. Takže v bytě se nám válí koule na bowling, obrovský drak (říká se tomu „kajt“), kytara, dva foťáky, turistické mapy a v neposlední řadě kolečkové běžky. Právě posledně jmenovaný předmět jsme se rozhodli provětrat v mé učící pauze. Vzali jsme běžky, vzali jsme brusle a hurá do Poděbrad. Ne do lázní, jak si určitě myslíte, alebrž na cyklostezku podél Labe.

Bylo 26 stupňů, sun was shining a my vyrazili na cyklostezku směr Poděbrady-Nymburk. Nejdřív teda hezky pozvolna, takže po dvou kilometrech jsme zastavili na točenou limonádou. Kousek od nás zrovna probíhaly jakési hasičské závody, tak jsme se radši po dopití žlutky rychle sebrali, abychom neviděli, jak bude v alejích nablito.

Svištěli jsme dál, dokonce se mi na mých nových bruslích značky Fila (product placement musí být) podařilo předhonit Lukyho. Určitě by vám tvrdil, že je to tím, že neměl k těm suprběžkám suprhůlky, ale to mu nevěřte. Než jsem stačila zajásat, jak jsem si ho namazala na prsa, svalil se za mnou jak pytel. A výsledkem byl silniční lišej na pikantním místě… Určitě by vám tvrdil, že i za ten karambol může absence hůlek, ale to mu taky nesmíte věřit.

Skaut chvíli fňukal, ale než jsme dojeli do Nymburka k mostu a stavidlům a závodům dračích lodí, bylo po breku. Abyste nám věřili, tak jsme se tam vyfotili a v kolečkách jsme měli tak 9 kilometrů. Teprve? No hergot, tak šup šup. Přeběhli jsme na druhý břeh (bez registrace) a namířili jsme si to zpět do Poděbrad. Trochu jsme bloudili, ale blondýně nakonec poradil domorodec a tak jsme se vydali po tom hezčím břehu pěkně zpátky.

A to vám bylo bájo. Nikde nikdo, cesta uzoučká, ale přitom tak akorát. No idylka. Luky už nespadl, mě po 18 kilometrech začaly ty nové brusličky tlačit, tak už jsem si finále přes město odpustila a doploužila se do cukrárny. Ale to byla taková cukrárna, že i Homer Simpson by doughnuty vyměnil za jejich dobroty.

Břicha jsme si naládovali zmrzlinou, pan Odřený zadek dokonce nějakým jogurtem s živou kulturou a uťapaní jsme to zalomili autem směr Praha-Budějovická, kde už se ostatním krámům stýskalo po Lukyho běžkách. Hned druhý den si skaut pořídil nějaká udělátka, díky kterým teď může jezdit na běžkách i s hůlkami. Takže teď jestli spadne, tak už nám nebudeme moct tvrdit, že za to můžou ty hůlky, co nemá.

text a mobilní fotky Maruška, mapička Endomondo.com

TAKOVÝ JIRKA

Pravidelní čtenáři už patrně pochopili, že náš fotbalový tým není žádný velkoklub, i když už dokonce má i svůj facebookový profil. Jsme naopak spíš maloklub, ale i tak mezi sebou máme některé výrazné individuality. Naším problémem pak je, že ti, co v pozitivním smyslu vyčnívají, za nás moc často nehrají. Takový Jirka. Asi po roce přišel na hanspaulku, proti Power WCC zařídil všechny góly a zase odjel. Díky čau.

Dá se říci, že Jirka (na snímku se občerstvuje) byl minulou neděli něco jako Rosický, když zrovna není porouchaný. Jednu branku hned na začátku dal a další tři vytvořil pro Marťase a Matyáše. Byl prakticky u všeho, byl neuhlídatelný, a byť po pauze výrazně zvolnil tempo, rozhodčí jej po právu zvolil nejlepším hráčem, a to aniž by mu někdo napovídal.

Přesto to taková pohoda nebyla. Jeho opačným protipólem jsou totiž individuality, které nikam nevyčnívají, ale na zápasy zase chodí pokaždé, třebaže je jejich kvalitativní přínos pro tým leckdy sporný. Jenže bez nich by to nebyla taková sranda.

Kupříkladu já. Gól na 1:1 se vážně moc chytat nedal, soupeř hlavičkoval hodně zblízka a někdo ho zkrátka neuhlídal. Zato hned další střela na branku, taky úspěšná, svou razancí připomínala bowlingovou kouli vrženou čtyřletým dítětem. Čapoun by na to v televizi asi řekl: Hmmmm...., anebo by to glosoval výrazným No... doprovázeným povzdechem. Já se k tomu však stavím čelem: nějak to tam spadlo. Byl to totiž jeden z těch zápasů, kdy, jak říká můj vzor Radek Sňozík, jsem nechytil ani taxíka.

Po poločase jsme tak vedli jen 3:2,  i když jsme měli proti týmu utopenému poblíž nás v té méně atraktivní polovině tabulky velkou převahu a celou řadu slibných šancí. Naštěstí hned po třech minutách pak Jirka geniální přihrávkou vysunul Matyáše a ten to už musel dát, i kdyby fakt nechtěl. A do konce duelu jsme snad i zkušeně kontrolovali hru.

FC Forejt tedy zdolal Power WCC 4:2, bylo to naše páté vítězství z deseti zápasů, skončíme někde kolem prostředka tabulky, takže se náš letošní výkon dá označit za polovičatý anebo přinejmenším nevyrovnaný. A v tom posledním letošním jarním duelu to budeme mít hodně těžké. Mozek týmu, blonďatý Velký Mozart, totiž zahájil další roční přestávku.

text a mobilní fotky Řízek

ZADAR ZADARA

Na to, abych v pracovní době procestoval svět, jsem si patrně vybral blbé povolání. Psaní v domácí rubrice příliš šancí k exotickým výpravám neskýtá, to ostatně dá rozum. A když se jedna taková příležitost konečně objeví, nečekaně a nenadále, je třeba po ní skočit a drapnout ji za pačesy. Jako onehdá.

Za rozbřesku mě vítá vrátný na vojenském letišti ve Kbelích. Seznamuji se s elitním reportérem televize a několika dalšími rozespalými pisálky, do jejichž ranku patrně spadá vojenství, a pár generály a plukovníky. Po šesté hodině nás lifrují do letadla Casa, které jsem na vlastní oči nikdy neviděl, ač jsem o něm párkrát psal (Casa se porouchala, Casa je předražená, Casa nemůže létat, Casa už může létat a tak dál). Nevěřte všemu, co se píše, je to pěkné letadlo a nastupuje se do něho zadkem.

"Ptala se, jestli nechceme letět do Chorvatska, do Zadaru. Chceme?" tlumočil jsem o tři dny dříve svému šéfovi nevšední dotaz armádní mluvčí. Volal jsem jí kvůli něčemu dočista jinému než kvůli výletu k moři. Do Chorvatska chceme. Čeští vojenští piloti nás tam snad vezmou do vrtulníku, bude to príma, napíšu o tom hluboce lidský příběh. Vrtulníkem jsem letěl jen jednou, a to neplánovaně z hor. Jinak je znám jen z M*A*S*H*e, jsem slepý houslista. A Chorvatsko neznám vůbec. Ale bude to fajn.

Vrtulové vojenské letadlo má svá specifika. Letí pomalu a nízko a hučí. A řídí je blondýna a dává zapomenout na všechny předsudkové vtipy. Letuška se pořád usmívá, má zelené montérky a kanady. A neustále nás něčím krmí. Vrtule řvou a deformují hlasy ostatních do takových podivných, nelidských skřeků. Nad mořem žvýkám miňonky a zapíjím je kokakolou a připadám si zrovna tak rozpolceně.

Po necelých dvou hodinách přistáváme nedaleko od moře, kam nás ale nevezmou. Nevezmou nás totiž ani do vrtulníků, sorry. Na betonové ploše starého letiště přistávají pestrobarevná letadla nejrůznějších typů. Vládne takový balkánský chaos, kontrolní věž je rozstřílená, kdoví, kdo to tady vlastně řídí. Lovíme naše piloty vrtulníků, je vedro a oni jsou moc ochotní. Elitní reportér se vzteká, protože to jsou jeho piloti, ne naši. A vrtulníky za chvíli odlétají na misi.

Sedíme pod vysokými sosnami. Po noze mi lezou černí mravenci a vzduch je teplý a voní. Čas se zastavil a nechce se mu domů. Na trávníku leží velké šišky. Místní říkají, že opodál je spousta min. A i moře je nadosah, ale hlídají ho chlápci se samopaly. Tedy hlídají nás.

Když se čas zase rozběhne, pojíme zvláštní řízky s podivným květákovým bramborovým salátem a někdo zavelí k odletu do Česka. Vrtulníky se zrovna vracejí.

Letadlo otevře svou záď a letuška v kanadách rozdává kafe a bagety. Generálové jsou veselí. Ti nejpilnější v tom hluku a zimě pracují, jiní spí. Já koukám na moře pod mraky, psát budu až na zemi, tohle bych nezvládl, a až do noci. A přivezu parádní šišku, to budou mít doma Maruška a Pepíček radost.

text a fotky Řízek
 (lepší fotky a článek zde)

KOMPLEXNÍ FOTBAL 21. STOLETÍ

Snad za to mohla populární knížka nadějného radotínského prozaika Pavla B., již mi konečně vrátil Pája - tolik mi chyběla! Anebo ta pádla, která si s sebou místo dresu a trenýrek přivlekl náš kapitán. Jisté je, že jsme v neděli v malém fotbale zažili velké vítězství 2:1 nad VAL-VAL. teamem; navíc v zápase, který bychom, jak nás tak znám, za normalních okolností prohráli.

Nastiňme si nejprve situaci, v níž se tým nacházel. V minulém kole jsme trapně a jednoznačně podlehli 0:3 týmu Defect Praha složeného z nesympatických lidí ve sparťanských dresech, po ubohém výkonu zejména v druhém poločase. Přesto jsme v tabulce poskočili z osmého místa na sedmé, což málokdo umí. Pár minut před výkopem se nám navíc uprostřed Jižního Města ztratil brankář, tedy já, neboť se rozhodl jet z práce na fotbal na kole a postrádá orientační smysl.

Včas jsem se našel a začali jsme skvěle. Matyáš hodil aut a Marťas trefil šibenici a vedli jsme. A nastalo naše galapředstavení. Začali jsme hrát kombinačně, technicky i takticky vyspěle a předváděli jsme něco, co by expert pojmenoval, jak říkám, nejspíš komplexním fotbalem jednadvacátého století. Anebo nějak ještě klišovitěji. Prostě jeden z nejlepších výkonů na světě.

Jak moc té asi patnáctiminutové show chyběly góly, jsme poznali vzápětí. Po neuvěřitelně zahozených tutovkách minela kapitána pustila do první větší šance soupeře a i já mám svoje limity.

Náš tlak byl ten tam. Do konce poločasu se síly minimálně vyrovnaly a po poločase jsme se dostali pod deku. Nepřihráli jsme si, zmatkovali jsme a celkově to najednou ten nadlidský superfotbal nepřipomínalo ani zdálky. Naštěstí se z ojedinělého brejku dostal do slibné šance Pája. Všichni jej na dálku povzbuzovali, ať už vystřelí, ať už proboha vystřelí, ale on tak šíleně dlouho čekal proto, aby mohl ideálně přihrát Marťasovi a ten aby dal vítězný gól.

Co se dělo pak, je možná lepší nevědět, anebo se to pokusím vylíčit v heroických barvách. Neskutečné sebeobětování týmu až do dna sil. Bago soupeře, obrovské šance a nepřehledné závary, kdy už asi i neslyšitelný rozhodčí přemítal, že snad bude muset počtvrté v zápase zapískal. A když už to vypadalo fakt zle, míč mířil nezadržitelně přesně pod břevno a já jsem se mohl tak maximálně snažit jej psychicky ovládnout, odněkud se vynořila Marťasova noha a zachránila body. Nevím, jak to ten člověk udělal, ale vyšlo to.

V poslední minutě zazdili soupeři další gólovku a naopak Václav mohl napravit aspoň jedno ze svých četných zaváhání, ale gólman soupeře vytvořil zákrok jak v televizi. Tak jsme si podali ruce, soupeři ucedili, že jsme měli kliku, a to my jsme klidně přiznali.

A zbývá ještě vysvětlit, k čemu že tam byla ta pádla. Akorát že to nevím.

text a mobilní foto Řízek

ZÁPOČET Z LÉTÁNÍ

Zatímco celá řada mých mladších a troufám si tvrdit i méně talentovaných kamarádů - a co je horší, i spolužáků - už oslavila své tituly na bizarních i respektovaných univerzitách, u mě pořád nikdo s diplomem nezaklepal. Přesto jsem zaznamenal významný studijní milník: zpracoval jsem teze své diplomové práce, čímž se cíl téhle královské etapy přeci jen přiblížil. A za odměnu jsem vyrazil létat na rozmoklou louku.

Před pár lety jsem přitom na vyvýšených prostranstvích a polích trávil každou volnou chvíli, a nebyl jsem sám. Třeba kitingový průkopník Franta si v Jizerkách po krásném letu zlomil kotník, létal i Venál a jindy nás zase rozzuřený sedlák za to, že jsme mu s Jirkou pošlapali řepkové pole, nahnal do chlíva, abychom poklidili jeho prasatům - to si nechte vyprávět. Jenže Franta je na Novém Zélandu a Jirka má taky asi jiné zájmy. O Vaškovi nemluvě.

Několik dní zpátky jsem na létání asi po dvou letech našel chuť: na keškařské vycházce po Děvíně jsme našli parádní louku s asi metr vysokou trávou. Slintal jsem na borce, kteří tam dováděli s větrem o závod. A tak jsem se tam dneska vrátil se svým drakem.

Foukalo, až to ve vodárenské věži architekta Hubáčka divně rezonovalo, jako by tam strašil duch chlorované vody, a na její nevzhledné špičcce chrastily satelity. Plocha křídel mého tažného draka je sice menší, i tak ale činí slušných jedenáct čtverečních metrů - dost na to, aby to s letcem s poctivou novinářskou postavou pohazovalo po louce jak s nějakým nehmotným igelitovým pytlíkem z amerického filmu.

A taky že ano. Zadržím dech. První poryv větru přináší závrať, adrenalin, srdce, nebo co to je, buší do spánku, oranžový flek vystřelí nad obzor a zastíní mraky a podrážky pohorek se v marné snaze zkouší zarýt do rozměklé země. Letíme a padáme, propojení čtyřmi tenkými provázky a vzájemnou nedůvěrou. Neviditelná a dlouhou přestávkou zjevně zapomenutá síla větru mě okamžitě posílá k zemi a vleče někam úplně pryč. Nejprve ještě celkem elegantně po zadku, poté méně důstojně po břiše a obličeji skrze trávu, obilí, luční kvítí a další vegetaci. Ať tam není šutr! Hlavně ať tam není šutr! Naštěstí to s výjimkou nějakého pejskaře nikdo přes ty vzrostlé rostliny neviděl. A znovu a znovu.

Po čtyřiceti pěti minutách jsem toho měl ažaž a beztak začínalo pršet. Natrhal jsem družce kytičku z těch pár lučních květů, které jsem nestihl zválet. Oranžovou potvoru jsem sbalil a slíbil jsem jí, že ji příště vytáhnu na vzduch dříve než za dva roky.

text a mobilní foto Řízek

SLIVENECKÁ LEDNICE

Volal Milan, jestli přijedeme. Nechtělo se nám, protože jsme se zrovna ládovali syrovými rybami, které kolem nás jezdily na talířcích po pohyblivém pásu a naproti seděl chlap, co vypadal jako Okamura. Ale protože už jsme měli stejně dost a Milan hlásil, že má program Sliveneckých letnic zpoždění a že Xaviera Baumaxu, kterého Maruška tak miluje, stihneme, tak jsme vyrazili.

Slivenec je asi v nějakém jiném podnebném pásmu, protože navzdory názvu festivalu z nebe padalo něco jako mrznoucí mrholení, domorodci vytáhli svoje funkční bundy a ti méně moderní deštníky. Na pódiu velmi decentně řádilo něco s názvem Bluesberry a spíš než hudební výkony 40 let starého tělesa bylo zajímavé, že jejich kytarista zařídil Slivenci ty krásné stojany na kola.

Po Bluesberry přišlo něco neuvěřitelného, a to výstup místního moderátora a jeho nekonečná a nekonečně vtipná úvaha o pseudonymu písničkáře, který se zrovna chystal vystoupit a kvůli němuž jsme celou tu štreku z japonského tepla do slivenecké kosy absolvovali. Koukali jsme na sebe a nechápali jsme.

Baumaxa ladil, zvučil a pak zničehonic spustil. Začal Kafkovou Prahou, kterou mám rád, ta je dobrá, ale opravdu ne moc strhující. Babky přimrzlé na lavičkách a dvouhodinovou frontu na pivo to nikterak nerozhýbalo. Podobně jako další songy litvínovského barda.

Těšil jsem se na urážky a na jízlivé řeči na všechny strany, na živé i mrtvé umělce nebo na debilně se chovající publikum, ale asi nebyl ve své kůži nebo ho prostě vystoupení na drobném pódiu mezi hospodou a špinavým rybníčkem tak děsně nebavilo, nevím. A přitom tam bylo takových motivů pro prudu! Od supermoderního uklízecího vozu, který kroužil po jediné pořádné ulici pořád dokola, přes povalující se mládež před pódiem po ty šedivé muzikanty, kteří hráli před ním. Promarněná šance!

Do oblíbeného Nazijazzu, který se původně jmenoval Nad dopisy diváků, ale to už není zas tak důležité, se umělci podařilo vpravit tematicky podobnou skladbu Ráchel, a to bylo fakt prima. Jenže pak náhle, chvilku po začátku, přišel konec. Na závěr svého vystoupení, když se mu už asi nechtělo hrát, tam dal ty pitvořivé legrácky jako Smíšený les a Muzikantská Liduška a pak najednou zmizel a ani ten srandovní moderátor ho nevyvolal zpátky, škoda.

Názory na Baumaxův krátký koncert se různily. Jirkovi se to nelíbilo, Milanovi, který se poškorpil s mou družkou, zase jo. Ale on nebyl ve stavu, kdy by se mu něco nelíbilo. Kajetán nemá rád, když umělec svými ústy napodobuje trumpetu a říká: Pan Ladislav Gerendáš sólo. My jsme byli lehce zklamaní, ale s Marťasem jsme se shodli, že to aspoň nebylo tak strašné jako kdysi v Lounech. Ostatní byli zmrzlí.

Naštěstí si pro ně už chystal Sluneční hrob následující Blue Effect. A my jsme se pakovali domů.

text a foto Řízek