JAK ZBOHATNOUT

"Pšššššššššššššš, dzzzznk, bžžžžžžžž," ozvalo se ve 4:45 z koupelny a nebylo to vůbec blízké jakýmkoli zvukům obvykle pocházejícím od anebo z kocoura či sousedů. Podivný neutichající hukot přehlušil i ptactvo v parku a mě napadlo, že je potřeba násilím přerušit sny, setřepat kočku z peřiny, nohou i z postele a jít hasit, vyhánět, zachraňovat, vypínat, volat o pomoc, utíkat či co vlastně.

Bytost či síla odpovědná za bytové katastrofy v okolí Zelené lišky nad námi naštěstí trpělivě drží ochrannou ruku; dochází k nim totiž výhradně tehdy, pokud jsme doma. Sice v době, kdy spíme nebo bychom aspoň rádi spali, ale zase si nemůžeme moc vybírat.

Tentokrát praskla jakási hadička vedoucí k záchodu vodu, divné zvuky pocházely od jejích proudů nedočkavě prýštících na podlahu. Ocenění si zaslouží červený kýbl na vytírání podlahy, který byl prozíravě náhodou umístěn přímo pod místem, kde se hadička protrhla. Kulminaci tím pádem zpozdil podobně jako vltavská kaskáda a dal záchranným týmům čas aspoň na to, aby si protřely oči.

Zbývalo jediné: zorientovat se v místnosti, nalézt uzávěr vody a pak svolat krizový štáb. Dohodli jsme se, že my vytřeme podlahu a Pepan že na nás bude znepokojeně čumět, jak se mu motáme kolem jeho záchoda, který to tak jako obvykle přežil bez újmy. Pak půjdeme ještě na chvilku spát a ráno pak že si hlava rodiny (já) přivstane a v hobbymarketu se pokusí najít něco, co by tvarově odpovídalo prasklé hadičce, a následně se to pokusí instalovat.

Hobbymarket se v sedm teprve probouzel, ale i tak byl plný nepřátelských předmětů, jejichž funkci zpravidla ocením až ve chvíli, kdy se v domácnosti rozbijí. Zpravidla raději vadný kus pro demonstraci předem vymontuji a pak se nechám odborným personálem dovést do míst, kde se podobné předměty nacházejí.

Mezi padesáti regály s desítkami různých hadiček se dvakrát ptám jakési "asistentky prodeje", jak se teď poanglicku říká, načež hadičku podobné barvy i délky odnáším od pokladny domů doufaje, že tentokrát to vyjde. Ne jako když jsem tu minule kupoval špunt, který je příliš malý do velkého umyvadla, ale příliš velký do malého.

Pro nás humanitně vzdělané s oběma rukama levýma je zkrátka taková prodejna místem frustrace. Řešením by bylo zavést jakýsi přátelský hobbymarket pro blbce: každé zboží vybavit cedulkou podobnou té v zoo, kde je důkladně vypsáno, čím se který tvor živí, kde žije a co je na něm zajímavého. Takže u hadičky k hajzlíku by bylo napsáno, že se to používá ke spojení nějakého kohoutu s vodou a hajzlíku. Že je to něco jiného než hadička pod umyvadlem (proč, to už vědět nepotřebuju). Že to občas praskne, ale že to zvládne vyměnit i novinář s hasákem. Ale že se vyplatí mít ten hasák. Že je dobré vodu zapínat až po utažení. Že krmit se to nemusí, avšak že se tam hodí dát těsnění. Možná by tam mohl být i takový testovací hajzlík, kde by si to člověk mohl zkusit přidělat pod dozorem asistentky, anebo opravdického instalatéra (ne toho z porna) tak říkajíc nasucho. I když to by možná bylo už trochu potupné.

Pokud byste to někdo chtěli zavést a šíleně na tom zbohatnout, pusťte se do toho. Je to rozhodně díra na trhu - ještě mám další podobně dobré nápady, ty vám ale hned nemůžu vykecat, koneckonců, taky chci být milionář. Dodám jen, že záchod jsem spravil, ale žena teď raději při odchodu z bytu zavírá vodu.

text a fotka Řízek

SOUBOJ NEJHORŠÍCH Z NEJHORŠÍCH

Viděli jste to finále poháru mezi Plzní a Spartou? Ten Petržela! Jak zavinil vyrovnání a pak ještě neproměnil rozhodující penaltu, jouda jeden! smáli jsme se před zápasem o úplně poslední místo v poslední hanspaulské lize a nejvíc Matyáš. Ten o pár desítek minut později zavinil vyrovnání a neproměnil rozhodující penaltu. Jouda jeden. 

Oba týmy k sobě měly tabulkově velmi blízko. Značné ambice, téměř žádné body. A i oděni jsme byli podobně zářivě, jen místo naší jasně oranžové si soupeři z FC Bad Boys oblékli reflexní zelenou, takže to na hřišti na Děkance vypadalo jako v podtrhaných poznámkách studentky práv před státnicemi. Samý zvýrazňovač! A pak jsme se do sebe pustili.

Za poločas jsme dali stejně branek jako v dosavadní sezoně. A všechny stály za to - Péťova křížná rána z levé strany, pak Marťasova nekompromisní šibenice a nakonec i překvapivá Kájova střela z dálky.

Třikrát jsme vedli, jenže soupeři v první půli dvakrát vyrovnali, podruhé po vymyšlené a vykřičené penaltě. Ta byla přísná! To se takhle zkusmo zavolá "Ruka!" a rozhodčí to odpíská. "Já snad radši jdu střídat," reagoval rozezlený kapitán, který se prý skutku dopustil. Byť měl ruku u těla a nehrál aktivně. S elektronickou tužkou si to bohužel rozebrat nemůžeme.

Nevím, jak to viděla první naše letošní fanynka Eliška, ale mně zápas přišel nad poměry pohledný, zvlášť když zohledníme fakt, že pod námi prostě už nic horšího není. Hra měla náboj. Hrálo se poměrně ostře, k nervozitě přispíval marný rozhodčí, který dál neměl jasno v tom, jestli má pískat úplně pokaždé, když si uplakaní soupeři zakřičí, anebo jen v polovině těchto případů. Vztekal jsem se i já. "Míč jsi sice trefil, ale pak jsi ho vzal přes kotníky," vysvětlil mi po odpískaném faulu, ačkoli i sejmutý hráč vehementně prohlašoval, že faulován nebyl. Jednou nám ale sudí pomohl, protože po kose zezadu nepochopitelně nevyloučil Matyáše.

I když, kdyby už nebyl na hřišti, těžko by špatnou rozehrávkou standardky potom nezavinil vyrovnání na 3:3. A už vůbec by na něj nezbyla penalta v poslední minutě zápasu, o které naopak vůbec nebylo pochyb a na niž se jaksi nikdo nehrnul.

Remízou jsme stejně jako soupeři získali letos teprve druhý bod a stejně jako oni jsme jich mohli získat víc, trochu jsme zmokli, ale stihli jsme aspoň kus hokeje a naši porazili Nory. Takže to dopadlo vlastně celkem dobře.

text a foto Řízek

JAKO VÍTR

Na Kvadriatlonu dvojic jsme byli s Milanem počtvrté. Krásný a tradiční závod pro nás kdysi objevila Maruška, jejíž nadšení pro věc ovšem postupně chladlo, až ochladlo úplně. „Fakt tam musíte jet? Je volno, svátek, nemůžeme třeba místo toho jít někam na výlet?“ Nemůžeme. Musíme běžet, pádlovat po nehýbající se Sázavě, při orientačním běhu pátrat v neznámém lese po krmelci a na závěr zkolabovat na horském kole. Budeme sahat po legendárním umístění, ale nakonec nepohrdneme 21. místem z 99 dvojic. A přivezu ti pěkný ručník.

Start je letos u restaurace Paluba v Čerčanech. Připravíme bicykly, náhradní i naše duše na následující dobrovolné utrpení. Začneme desetikilometrovým během přes kopec a pak podél vody do Chocerad. Běžíme jako vítr a v táhlém stoupání setřásáme jeden pár za druhým.

Když se po polovině běhu terén vyrovná, Milan běží jak Keňan bůhvíproč oblečen v rumovém dresu a půl metru za ním vlaju já, s podobným, avšak mnohem přiléhavějším dresem a dočista bez dechu. Když už toho mám opravdu dost, dobíháme do Chocerad a spouštíme loď na vodu jako průběžně třetí (!) pár. Případný komentátor aby rychle googlil, co je to ten tým CS Večerníček vlastně zač; případný pisálek by měl už příběh, kterak se vymetači padesátých míst octli na bedně. Budoucí vítěz závodu nám posléze plavidlem zablokoval vlez do vody, protože „čekal na kolegu“, pak nás dočista zmáčel nějaký další konkurenční nešika, ovšem takové incidenty patří zjevně do světové špičky kvadriatlonového sportu a příště na to budeme dozajista připravení.

Foto Kašpic

Následují skoro hodinu a půl trvající galeje. Zachraňují nás sporttestery s GPS, protože jen ty jediné tvrdí, že se opravdu pohybujeme z místa, a volavka, kachna, desetimetrová peřej, dálniční most, prostě cokoli, co není nekonečný volej. Taktizující člověk s kolegou, kterého se už dočkal, nás okamžitě předjíždějí a asi ještě další plavidlo, ale největší houf červených kánoí se k nám pořád nepřibližuje. Hovoříme jen v heslech. Ruce. Střídáme. Volavka. Cákáš. Promiň. Zkurvenej vítr. Kolik ještě? Tolik? Jak pak zjistíme z mezičasů, vedli jsme si však víc než dobře.

Do depa u Paluby se totiž dostáváme někde kolem pátého místa. Obě naše kola, kterým by se dalo říkat Červený a černý, tam na nás počkala, bleskově se převlékáme a hurá na naši dlouhodobě nejslabší disciplínu. Na první části horského kola máme především vystoupat do míst, kde začne orientační běh. Pár závodníků nás samozřejmě předjíždí, ale pořád to celkem jde.

Někde u Kozmic na louce se přezouváme opět do běžeckého, fasujeme mapy s 19 vyznačenými kontrolami a otěže přebírá opět Milan, kterému ta orientace jde nějak lépe. Les je tajuplný a plný nečekaných překážek. Můj přínos je v předčítání nápovědy, která upřesňuje umístění jednotlivých kontrol. Časem se omezuji na výkřiky typu Debilní severní kámen. Debilní, zasraná bažina. Debilní roh oplocenky a ještě debilnější vidlice rýh, ať už to je cokoli. Orienťák je těžký, náročnější než dřív. Bloudíme však celkem zanedbatelně. Poslední kontrolní kleštičky mají být u krmelce, jenže tam nic není, ale než stihnu propadnout panice, uvidíme další dva, podstatně menší krmelce, zaradujeme se a vracíme se ke kolům.

Foto Martina

Ještě zbývá 24 kilometrů v sedle. Dokud klesáme, jedeme tak akorát. Trasa je fakt pěkná, ale už jsme ve fázi, že to moc neoceňujeme. V posledním kopci závodu, na silnici do Ondřejova, to přijde. „Asi jsem narazil do zdi,“ hlásí Milan metaforicky a opravdu, jeho nohy se pohybují uspávacím tempem a můj parťák má podobně prázdný výraz, jako když ho při naší první účasti v kopci předbíhaly nějaké babky s trekovými hůlkami. Na bedně už asi nebudeme, pisálek má po zápletce, ovšem nějak se do cíle musíme dostat. Posledních osm, deset kilometrů už jedeme více méně samospádem, byť po rovině podle vody. Předjíždí nás ještě několik dvojic, které samy sotva jedou. A pak konečně cíl, po více než pěti hodinách. Vítězové už tu hodinu regenerují, dávají rozhovory, nebo co já vím, co dělají vítězové, ale pro nás je 21. místo radost, stejně jako pro mě guláš a pro Milana pivo v cíli.

Domů kromě zážitků, které každému na potkání vyprávíme a které nikoho nezajímají, přivezeme i pamětní ručník. Náš pan kocour jej hned první noc ostentativně počůrá. A po tomhle všem, žena promine, je skoro povinnost jet příští rok znovu.

text Řízek, foto Ř., Kašpic a Martina. Naše starší kvadriatlony byly popsány tady, zde a támhle.

PODLE OČEKÁVÁNÍ BEZ ŠANCE I KRÁSY

Zařekl jsem se, že další reportáž o našich fotbalech napíšu teprve tehdy, až vyhrajeme. Pak jsem podmínky zmírnil; postačí, když získáme bod. Nebo aspoň vstřelíme gól. Jenže vzhledem k tomu, že nic z toho asi letos nenastane, mám už teď pro vás, kteří jste to neviděli a kteří o to stojíte, krátké shrnutí naší situace po polovině jarní sezony.

Stručně a slušně řečeno, stojí to za houby a fanoušci, kdybychom nějaké měli, by se na tribunách zřejmě zuřivě a s náležitými pyrotechnickými efekty dožadovali odvolání trenéra, kdybychom nějakého měli. Po pěti odehraných zápasech má náš tým jeden bod za remízu v prvním kole, poté čtyřikrát za sebou prohrál a pyšní se skóre 3:15. Dostali jsme se do fáze, kdy neznámá osoba, jež vytváří zpravodaj o naší soutěži a jež nás patrně nikdy hrát neviděla, ke zprávám o našich prohrách (celkem po právu) přidává doušky typu "xy si podle očekávání poradil s Forejtem; Forejt neměl nejmenší šanci a od začátku nedokázal svému soupeři klást účinný odpor či střetnutí s Forejtem moc fotbalové krásy nenabídlo." Zkrátka, naše pověst nás předchází.

Naše vítězné utrum začalo prohrou 1:3 s AC Dýně, kdy jsme také naposledy vedli. Následně proti Buzuluku Úvaly jsme od začátku moc nestíhali, jen asi dvacet minut před koncem Matyáš snížil na 1:3 a optimista by zadoufal třeba v nějaký napínavý závěr. Pesimista by měl pravdu, když by tipoval, že zápas skončí debaklem 1:6. Tím se potvrdilo staré pravidlo, že s Buzulukem, byť to taky není žádný Bayern ani na hanspaulské poměry, téměř pokaždé vysoko prohrajeme.

Následoval tvrdý souboj s Vodka teamem (0:4), který se z otloukánka Piškotova poháru stal kupodivu jakýmsi hegemonem naší skupiny. Po slibném začátku s několika velkými šancemi (Kuba třeba střílel do prázdné branky, ale zbrkle) jsme rychle polevili. S důraznou až debilní hrou soupeře jsme si jako obvykle moc poradit nedokázali a definitivně nás zlomilo zranění Luboše a následný gól na 0:2 v nastaveném čase prvního poločasu, kdy jsme nepohlídali roh. Ve druhém dějství (ano, byla to trochu opera, smutná) jsme se vůbec nedostali do jakékoli šance a do historie vejde kapitánův údiv po jednom z gólů, kdy se Péťa při rychlém brejku soupeře stihl vrátit od soupeřovy branky rychleji než kapitán klusající z poloviny hřiště.

Před zápasem s Vodka teamem

Na žižkovské Pražačce jsme se naposledy střetli s týmem Blueghost.cz. FC Forejt by tyto mládence v dobách největší slávy (asi to opravdu byla ta sedmá liga) sfoukl jak svíčku. Zvlášť za předpokladu, že se na zápas neočekávaně dostavily i posily z lakrosu včetně Marťase, Kajetána a Jirky. Výsledkem byl ale jen prakticky nekoukatelný zápas téměř bez šancí, kdy tragédství jednoho týmu soupeřilo s nešikovností druhého. Tak nějak to osoba nebo stroj tvořící ten zpravodaj zřejmě napíše do souhrnu příštího kola.

V nastaveném čase prvního poločasu nastal jev zvaný déjà vu a po nepohlídaném rohu jsme dostali jedinou branku zápasu. Po zbytek utkání nám nebylo možné upřít jakousi snahu, jenže bylo to úplně jalové, prakticky bez šancí - uspěli bychom patrně jen zkontrolováním registraček soupeřů, ovšem to už neděláme. Bylo to dokonce tak jalové, že jsem ani rozezlen nešel po zápase do hospody (a nebylo to jen tím, že jsem neměl zrovna žádné peníze a byl jsem tam autem, takže bych si stejně dal jen limču).

Měli bychom něco změnit, ale nenapadá mě, co by to mělo být. Možná sport?

text a fotka Řízek

NARAZIT DO ZDI

Že maratonci občas hlavou trefí zeď, o tom jsem až do soboty neměl tušení. Do té doby přehnaně hovorný a vtipkující Pavel kolem 25. kilometru zčistajasna zbledl a zmlkl, jako kdyby mu do pusy vlétla rozzuřená včela, která už to nemohla poslouchat. Ovšem, jak jsem se záhy dozvěděl, stalo se mu to, čemu prý běžci říkají Hit the Wall. Říct, že mu došly síly, se samozřejmě taky dá, ale nezní to tak sexy.

Před touto nemilou příhodou jsme se hekticky sešli na radotínském nádraží. Vyděšený pěti stupni nad nulou a temnými mračny jsem koupil lístky do Berouna a s lehkou nervozitou jsem pozoroval přijíždějící vlak. Jak zastavuje u peronu. Jak se otvírají dveře. Jak výpravčí bere do úst píšťalku. Vtom se na druhém konci nástupiště objeví elastický muž atletickými proporcemi připomínající mého někdejšího gymnaziálního souseda Páju. Mávneme na sebe, nastupujeme a souprava se okamžitě rozjíždí. Nechybělo mnoho a byl by z toho pozdní příchod a poznámka.

Veselý doktor Pavel, sladěný do modré, ukazuje značkové vybavení, já nenápadně zakrývám díry na nohavicích a ponožkách a užasle poslouchám, jako pak po dalších několik hodin, napínavé vyprávění o extrémních běžeckých závodech, jejichž exoticky znějící jména nábožně v duchu přeslabikuji a okamžitě zapomínám. Přesto si nás průvodčí splete s cyklisty a vnucuje nám čísi kola uskladněná na chodbě vlaku. Pája to nějak srandovně glosoval, ale to už je přece Beroun, zapínáme sporttestery a vyrážíme po červené.

Na to, že nás čeká necelých 30 kilometrů okořeněných asi šesti kopci, běžíme nějak moc rychle. Ješitnost mi nedovolí na to upozorňovat. Běžíme a řešíme závody, zásnuby a Pájův budoucí "six pack", což je, jak jsem se sám dovtípil, mezinárodní ekvivalent pekáče buchet. Je přece lepší mluvit než mlčet, poněvadž to rychleji utíká. Následuje Svatý Jan pod Skalou a prudký výšlap. Doslova. Extrémní běžci prý totiž takové kopce nevybíhají, ale využijí svých dlouhých vysportovaných nohou a svižně kráčejí. Svižně kráčíme.

U Bubovických vodopádů, které nedávné deště přece jen trochu zdramatizovaly, už zase klusem doháníme skupinu seniorů a nervózně jak pan Bean na hotelovém schodišti se za nimi smýkáme po skalách. Pája pak frajersky brodí mimo kluzkou lávku, klopýtne a důchodci se smějí, jak jeho goretexová obuv začne okamžitě čvachtat.

Pak si začvachtáme energetickým gelem. Mezi cizinci na karlštejnském nádvoří působíme rozruch. Pavel totiž bůhvíproč vytáhl svou někdejší legrácku a volá: "U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo Liberéééc, Liberééc!" Směje se, ale vtipné to není, nikdy to totiž nebylo vtipné, ani když jsem to slyšel poprvé. Tak už to Pájo, prosím, nikdy neříkej!

Aniž bychom zakoupili suvenýry, stoupáme k Mořince a dále k Vonoklasům. Navrhuji přestávku na kofolu v restauraci v Solopiskách, ale jsem přehlasován. Zrovna v těchto místech, po zhruba 22 uběhnutých kilometrech, začíná náš parádní ultratrail být poměrně únavný. O další tři kilometry dál Pája zcela ztichne, ačkoli témata mu ještě nedošla, on totiž narazil na tu pomyslnou zeď. Rád bych mu nějak pomohl, ale zábavné říkačky neumím. Studnice fórků vyschla. Běžíme mlčky, značně zpomalujeme. Pod námi se rýsuje Radotín, probrodíme se posledním bahnem a po bezmála třech hodinách a 28 kilometrech v nohách končíme symbolicky u urnového háje. Kde taky jinde.

A nejvíc mě zajímá, jak o tomhle výkonu bude vyprávět, proto si to s ním zase někdy moc rád poběžím poslechnout.

text Řízek, foto Pája