Kouzlo i půvab měly trvání maximálně deset sekund. Takový interval (slovy: jako když desetkrát vyslovíte jednadvacet) stačil na to, aby mi Karel zmizel z dohledu. Dalších přibližně dvacet sekund bylo třeba, aby obdobně začal mizet Lukáš.
Štěstí pro čtenáře tohoto textu, že se tím rovnou dostáváme k odvyprávění příběhu fotografie, která se líbí nejen majiteli tohoto blogu, ale i mně, a ten první si přál, aby text byl hlavně o ní.
Pohlídal jsem si dobře hned první seběh senohrabského závodu. Vypadá nezáludně, míří po kraji svažující se louky do úvozu, který se po pár stovkách metrů začne ostře zvedat po svahu vzhůru k lesu. Ten seběh vypadá naprosto neškodně, ale paměť je velká čarodějka. Přesně před třemi lety jsem se na trati tohoto závodu ocitl poprvé. Bylo to tehdy vůbec poprvé, co jsem se kdy ocitl na trati jakéhokoli běžeckého závodu (kvůli covidu měl tehdy virtuální podobu, kdy si každý přijel trať odběhnout v čase, který si zvolil). No a tehdy jsem byl očitým svědkem toho, jak se Lukáš vybíhající s vervou sobě vlastní poroučel k zemi do bahna právě v místě, kde se louka mění v úvoz a bývá tam vcelku logicky nejvíc mokro.
Řekl jsem si, že takto letos neskončím, tedy pardon nezačnu, a hned úvodní pasáž zaběhnul běžeckým stylem, kterému se v plavání říká “paní Radová”. Přišlo mi to přiměřené. Ano, litoval jsem, že kolegové ve stejném triku jsou fuč a že jsem výhodu společného startu prohospodařil tak brzo, vždyť sil i elánu na rychlejší proběhnutí bylo dost, ale zase jsem byl spokojen, že pokračuju neumazán. Přece ten dres byl fungl nový!
Když jsem vzpomínal na to, jak vypadala trať v roce 2020, přišlo mi, že letos je přece jen o poznání blátivější. Čekal jsem sníh, ale převládalo bahno. Na mém způsobu probíhání těch nejrozblemcanějších úseků mi nepřišlo nic zvláštního. Minimálně do okamžiku, než jsem na nich vstoupil do vícečetných interakcí se “soupeři” na trati, jedno zda těmi mě předbíhajícími, nebo těmi, jež jsem dobíhal já.
Nemohl jsem si nevšimnout, že se do kroku opírají tak nějak víc. A že když jsem za nimi, odhazují bláto mým směrem. Ne že bych šel v blátě na špičky, ale přece jen jsem se snažil najít nejpevnější část cesty a volil trochu jemnější došlap.
To vše jsem tak nějak vnímal. Plně mi věc došla, až když jsem po proběhnutí cílem došel k oběma klubovým kolegům, kteří už se pár minut zahřívali čajem a ukusovali ze sušenky. A tu Karel začal porovnávat moje a Lukášovo pozadí a bavit se tím, že jsme asi neběželi stejný závod.
Byl by to žert, který by zůstal mezi námi, kdyby Lukáš Karla nevyzval, aby věc fotograficky zdokumentoval a já neuposlechl výzvy, abych k tomu něco PATetického napsal….
text Pavel alias Pat, foto Karel J.
Žádné komentáře:
Okomentovat