OSADNÍCI Z MĚSTEČKA

Pes Sam trávil první vteřiny nového roku s vytřeštěnýma očima na pokraji infarktu, schoulený u naplno puštěné televize, jejíž řev nedokázal přehlušit retardované petardy. A pět lidí v chalupě opodál první vteřiny nového roku málem prošvihlo kvůli napínavé deskové hře. Pokusili jsme se strávit letos silvestra bez petardovaných retardů, takže jsme se stáhli do Městečka u středočeských Nespek, kde jich bylo ještě snesitelné množství.

Někdo nám v Benešově odřel auto, když Maruška spolu s hosty, kteří tam dorazili vlakem - Lubošem, Vaškem a Hankou - nakupovala proviant na poslední noc v roce. Trochu mě to naštvalo, protože i naše plechové auto má duši a opuštěné na parkovišti se nemohlo bránit.

Já jsem zatím spolu s Pepou a Pepem zatápěl v kamnech romantické chaty vybavené glóbem se skrytou cisternou, knihami a trofejním parožím. Chata v současnosti funguje převážně jako útočiště a kuřárna pana docenta. Ten byl tak ochotný, že nám udržoval oheň, zatímco jsme se vydali na procházku.

Pepan objevil alkoglóbus.

Ukázali jsme hostům Městečko a zmínili jeho panoptikální charakter. Považte, před vámi se tyčí nízkoenergetický úsporný domek bratru tak za deset mega, vedle něj hacienda se soukromým dětským hřištěm (tváře sídlištních děcek by zbledly závistí do panelákových odstínů), nalevo se buduje široká asfaltka s chodníky mezi poli pro další vily...

Maruška si dá.

A my šlapeme po rozbahněné cestě pro starousedlíky a pozorujeme zahrádku místního velkosběratele vyřazených dopravních prostředků a zemědělské techniky. Vytáhl jsem z batůžku čaj s rumem a bylo nám fajn. Luki si dá, Maruška si dá, Luboš si dá, Vašek si dá? Vašek si nedá. Pak jsme trochu bloudili a skrze les a pole jsme dospěli k hospodě. K jedné ze dvou, které v Nespekách mají sympaticky hned naproti sobě přes ulici.

Mňamka

Nutno přiznat, že velebená restaurace naše hladové kamarády zklamala, ve vývaru nebylo maso, olej byl plný hranolek a majonéza plná salátu. Takže jsme šli dál, potkali dementy s bouchacími debilitami, kolem Hotelu Doly, který podobně jako nedaleký penzion nabízí "ubytování pro lásku", ovšem i s pronájmem té lásky. A pak přes kopec do Pyšel a ke golfovému hřišti a pak už do křesel v útulné chatě.

Kocour Pepan v ní zažíval převtělení do zvídavého tvora. Nebojácně procházel nahoru po schodišti i dolů a inhaloval tajuplné vůně pravděpodobných hlodavců. Na čumáku se mu tak objevovaly různé kosmetické nedostatky, jako třeba pavučinová maska. A i když pořád ještě nemá ty mimické svaly, vypadal, že ho to baví.

Panoval tam takový příjemný klídek. Připomnělo to náš někdejší "silvestr porozumění" v Janských Lázních, ale teď to bylo trochu jiné, chyběl tam smrad ze žumpy, divní tvorové ve střeše, a především chyběli manželé Batistovi, lyže a sníh.

My jsme si umíchali drinky a do chlebíčkové ochranné atmosféry rozbalili společenské hry. Byť ze mě udělali protihráči okamžitě embargovanou Severní Koreu, Libyi či Irák, podařilo se mi ovládnout poslední Osadníky roku 2013. To, že Luboš ani Maruška tu hru nemají rádi, jsme elegantně vyřešili tak, že prohráli spolu (každý matematik ví, že dva minusy jsou pokaždé plus). A pak jsme se pustili do vláčkařské hry Ticket to Ride Europe, kde však Benešov chybí.

Městečko hoří.

Šampaňské jsem odpálil na zahradě pravděpodobně o trochu později, než se má. Obloha se mezitím potáhla barevnou mlhou signalizující změnu letopočtu a senzitivní zvířata se snažila schovat, kde se dalo.

Naši hrdinové z chaty po nezbytných přípitcích ve dvě ráno na verandě připomínající film Báječná léta pod psa rozehráli vědomostní hru Česko, což nebyl dobrý nápad, a tak ulehli až ve čtyři. A ráno třeba splachovali sýrové kuličky kolou, ale to už je jiný příběh.

text a fotky Řízek