Na dvě čárky na ženině testu jsem zíral stejně vyjeveně, jako když na mě před čtyřmi lety mávala něčím podobným, ale těhotenským. Stejně jako tehdy i teď to byla bezprecedentní a pro nás zcela nová situace.
Je pravda, že Maruška nevypadala úplně dobře, a tak se celkem nabízelo nechat ji pod dozorem ošetřovatele Majua (kocour) a držet od ní dál jak sebe, tak dítě. Volba padla na chatu a znělo to téměř skvěle: táta si vezme notebook a bude si přes den dělat ty svoje noviny a po uzávěrce bude pečovat, přes den bude totiž pečovat babička a nadto nám vyvařovat a pak večer bude odpočívat u prosecca. No a Heda, ta bude prostě jenom hodná.
V pondělí večer jsme dorazili do Městečka, kde bylo asi dvacet centimetrů sněhu. Zatímco jsem prohazoval cestu, ozvalo se divné praskání. Jak se ukázalo záhy, byla to silná větev borovice, která se ulomila a dopadla zhruba dva metry od tchyně, na niž se snesl jen elegantní poprašek. Zřejmě to bylo jakési znamení a na nás teď bylo, abychom ho rozklíčovali. A na mně, abych tu větev rozřezal a odtahal z ulice.
Druhý den jsem si v dětském pokoji optimisticky vybalil notebook. Heda mi seděla na klíně a samovolně spouštěla solitér, o kterém jsem nevěděl, že jím můj stroj disponuje. Chvíli to byla zábava, třeba na poradě, pak už to začínalo být poněkud otravné a s prací zcela neslučitelné. Pak se ukázalo, že na veškeré babiččiny povely dítě reaguje zavrčením, což je nějaká nová hra, která byla pro všechny zúčastněné ještě méně zábavná než ten solitér. A hlavně že se ode mě nehne.
Na oběd do blízké hospody jsme dojeli na bobech. Heda nesnáší, pokud boby jedou z kopce nebo rychleji než krokem. V restauraci byli velmi vstřícní i poté, co jsme všude rozlili jahodový džus a celkově se chovali přesně podle toho vzorce, který určitý typ restauratérů vede k těm imbecilně působícím ostentativní zákazům dětí. Cestou zpět jsem naopak musel boby táhnout svižněji a na zpomalení reagovalo zavrčením. Nemůže to být z Tlapkové patroly? Tu bych mimochodem ostentativně zakázal.
Využívám chvíle, kdy je dítě s babičkou venku, schovávám se v dětském pokoji a zapínám počítač. Jenže Heda utíká za mnou zpět do chaty a při zouvání bot si neznámým mechanismem rozsekne ret o schody nebo o zeď. Krve je samozřejmě jak z vola a řev nebere konce, tedy do té chvíle, než nahlas vyjádřím spekulaci, že by to možná mohl vidět doktor. Pak už je to najednou téměř dobré. Jen teď bude pár dní vypadat jako Karlos Vémola muší váhy.
Odpoledne bylo stejně hrozné, ukňourané a protivné – třeba taková výprava za Mikulášem a anděly do blízkého Poříčí se taky nezapíše mezi naše hvězdné společné okamžiky, ale byl jsem odhodlán ještě pár dní vytrvat. Jen si na to prostě vezmu volno.
Jen poté, co si zahraju fotbálek. Zbaběle zdrhám na otočku do Prahy a pálím za sebou mosty a radši si nepředstavuju, co se tam děje. Nicméně v době, kdy jsem krásným volejem ze tří kroků snižoval na konečných 2:5, babička kupodivu bez problémů uspala dítě.
Čekal nás tedy společný večer, a tak jsme seděli u prosecca a vlídně rozprávěli a pak se trochu hádali o manželství pro všechny a pak jsem zavrčel a šel spát.
Středa už byla o něco lepší. Na nikoho nespadla žádná větev. Marušce už bylo lépe. Rozestavěli jsme sněhuláka a iglú. Pokoušeli jsme se bobovat, ale pořád nás to baví jen po rovině nebo do kopce. Vrčení, pravda, moc neustávalo. "Bože můj, to je spratek, to je hrozný," odtušila rezignovaně babička a večer nám udělala bramboráky.
Pak jsme týmu oznámili, že se zítra vracíme domů (rozhodli jsme se, že ženin covid už není nakažlivý. Prostě nemůže). Pak přišla obleva. Změkl nám sníh a stal se z něj parádní stavební materiál. Dostavíme iglú a Heda s fialovým rtem v něm chce přespat (zapomeň a padej do toho auta).
Jak to ti lidé během pandemie dělali?
text a fotky Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat