Byl to jednoduše skvělý nápad. Václav pozval kamarády do svého víkendového podhorského bytu na něco jako běžecké soustředění. Říkal jsem si, že to má jedinou slabinu: nikdy se to neuskuteční. Jako celá řada předešlých obdobně grandiózních nápadů.
Když jsem spolu s panem domácím, Pavlem a Milanem seděl v autě a mířil do Podkrkonoší, musel jsem chtě nechtě uznat, že jsem se tentokrát v odhadu trochu zmýlil. Jelikož jsme škrtnutou Prahu minuli až v devět večer a za zhruba 36 hodin máme být zpět, čekal nás poněkud zkrácený víkend, zato prodloužený výlet v horách. Trasu nám naplánoval nepřítomný, covidem sejmutý Pája a měla měřit nevšedních padesát kilometrů. Někdo by tomu mohl říkat i pánská jízda.
Mohli jsme nepochybně vybíhat i v lepší formě, jenže to bychom bývali přišli o tekutý štrúdl, Václavovy lampové drinky a takzvané chuťovky, hodnotnou diskuzi hledající průsečíky mezi mými dvěma nejlepšími a letitými kamarády a mým asi trochu vyděšeným nadřízeným a o ne úplně úspěšné pokusy hrát náš sofistikovaný slovní fotbal.
Pavel, který má ke společenským hrám vztah podobně rezervovaný jako já k pracovním poradám, to nepochybně považoval za ztrátu času, jak mu pořád omlacoval o hlavu Milan, a vůbec to bylo celkově veselé. Původní plán dojet ráno do Harrachova vzal logicky a z bezpečnostních důvodů za své; alternativní trasa vybíhající od paty bytu a končící tamtéž, abychom se nemuseli nikam trmácet, byla nadšeně přijata. Pravda, pořád to mělo měřit padesát kilometrů.
Ve tři přišel pořadatel s neotřelou myšlenkou vyrazit do hor už ve čtyři, abychom byli brzo zpátky a že spát už se nevyplatí. Reagoval jsem tím, že jsem šel spát.
V devět jsme se začali probouzet k životu. Venku lilo. Václav mě donutil udělat vajíčka, přičemž prohlašoval, že sám nic jíst nebude. Zabalili jsme energetické tyčinky a více či méně skladné bundy, protože předpověď vypadala hůř než ta naše snídaně a snad i hůř než my.
V jedenáct se nám podařilo vystartovat. Déšť ustal. Při třetím kroku mi vypadla bunda, ale nějak jsem ji upevnil na záda a vypadal jsem jako obří zelenkavý mravenec. Zjistili jsme, že máme s Pavlem stejná trika. Milan měl zas skoro stejné jako Vašek.
Začali jsme potkávat lidi se startovními čísly. "Běžíte špatně," hlaholili a poprvé to bylo vtipné. Běžela i legendární paní s afrem. Zatímco závod patrně skončil nebo došli běžci, stoupali jsme do Příchovic. "Tady to máme rádi," zasněně informoval organizátor a opakoval to co dvě stě metrů, vtipné to bylo pořád.
V Harrachově to máme zas rádi my, v pekárně jsme nechali rozumnějšího Milana a několik stokorun. Vaškovi se při té příležitosti zhoršila karma, protože před sebe ve frontě nepustil kouzelnou babičku, která si chtěla koupit jednu buchtu a ujížděl jí autobus. Vysvětlil jí, že tu taky čekáme a že to i tak stihne.
To neměl dělat, protože babiččina kletba (anebo slabost z vynechané Václavovy snídaně) začala ve stoupání na Krakonošovu snídani účinkovat a náš průvodce se v místech, která zrovna nemají rádi, začal propadat. Na Labské boudě, kam jsme v podstatě došli, byl náš přítel bledý a třesoucí se. I selfie a lživou esemesku pro manželku, že je v pořádku, jsem za něj musel napsat já.
Podařilo se mu však, za asistence talíře halušek, nevídané zmrtvýchvstání. Druhou polovinu trasy (pravda, už mnohem milosrdnější) zahájil téměř úprkem k Ručičkám a dalším legračním místům, které mají všichni rádi. Naše skupinka byla opět povětšinou pohromadě. Až jsme společně spadli někam k pumpě pod Pasekami nad Jizerou, kde jsme se jako správní sportovci občerstvili RedBullem na posledních, ještě velmi dlouhých deset nebo dvanáct kilometrů, kdy jsme se ploužili za robotem Pavlem.
Milan uklidil, přivezl buřty na ohýnek a zjistil, že ve vsi probíhá jakési loučení s létem a že tam hraje zábavová kapela Kompress. Tak dlouho jsem naléhal, až jsme vyrazili za pivem, klobásou a především za bizárem, ale ono to bylo vlastně velmi přijemné.
Před odjezdem jsem se vracel pro zapomenuté ukulele a aby nedopadlo jako ty bundy, které jsme vlekli a které byly k ničemu, museli jsme spolu s Milanem a jeho krásnou kytarou zahrát spoustu písniček a ztratit ještě víc času.
Návrat byl disciplinovaný, Praha se blížila rychleji než nedělní ráno. V autě jsme se opět pokoušeli hrát slovní fotbal, což dobře dopadlo, protože čeština byla díky tomu krátce před Černým Mostem obohacena o nové slovo arestárna. Ale i tam to máme rádi.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat