Z lobby sem doléhají tak strašné výtahové coververze známých hitů, až mě to zvrhle baví. Ironic od Alanis Morrisette jako reggae. Cryin' od Aerosmith jako popová sračka. Panebože, ti Doors... Už si pamatuju, jak to jde za sebou; podle všeho je to jedno album, které točí pořád dokola. Ano, ještě kolu, prosím.
Moře je asi dvě minuty od nás a jsme na Korfu. Není to zas tak podstatné, protože sedmdesát procent dovolené strávíme v dětském bazénku, kde je čtyřiceticentimetrová hloubka a močí do něj ratolesti nejrůznějších proveniencí. Vedle něj je bar se šizeným kubíčkem a hned za ním je hotelová restaurace. V ní mají pestrý výběr jídel; každý večer je menu regionálně uzpůsobeno a suita kuchařů je přepečlivě průběžně doplňuje, ale především tu mají hranolky a zmrzlinu.
Hotelový komplex je čistý, pokoje klimatizované a personál úslužný, ale především tu mají kočky. Toulají se po asfaltových cestičkách, přežraně se vyvalují pod golfovými vozítky pro přepravu líných hostů a ti je pokoutně vykrmují šunkou nakradenou ze švédských stolů, třebaže jim chybí zlatá páska na pacce, symbol, že patří do all inclusive honorace. Krmíme kočky a stýská se nám po kocourovi. Ten nám zatím doma mstivě ničí věci a pomočuje kočárek, a kdyby jen to.
Párkrát opustím hotelový výběh a vyrazím na nejbližší kopec. Cestou zpět po pěšince skrz jakousi pašeráckou vesničku mě napadne, že by mě mohl napadnout pes. Stane se tak; naštěstí se brzy ozve smršť řeckých nadávek a pes se vrací na základnu.
Sezona jde do nastaveného času. V hotelu jsou především senioři. V jedenáct nastoupí do bazénku a pod vedením animátorů začne "aqua gym". Rodin s dětmi je jen pár. Hedě nevadí, že Polákům a Angličanům nerozumí. Přetahovat se o nafukovací hračky se dá vícejazyčně. Jako i smutnit, když ad hoc kamarádku jedno z těch letadel, už opálenou a poštípanou, bez varování odveze zase pryč. Nebo když přijdete na dětskou diskotéku a jste tam sami (a musíte tancovat s mámou a tátou, který je fakt nemožný).
Ten pravý all inclusive řev ale nastane až jednoho večera, kdy s kamarádem Archiem blbnou při večerním koncertě jakéhosi místního tria Yamaha tak intenzivně, až si gumovým hadem málem vyšvihne oko. Bude nač vzpomínat.
(Jezdili jsme přes léto hlavně na chalupu, na vodu – na Vltavě jsme byli snad dvacetkrát – a v zimě na několik týdnů na hory, třeba i přes Vánoce, to ti byla paráda. U moře jsme byli s rodiči snad dvakrát; tohle opravdu není blbý, ale nechybělo mi to).
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat