Ještě mnohem méně mi jdou pohádky. Potíž je v tom, že se po mně jejich vymýšlení vyžaduje každý druhý den v době, kdy už běžné děti spí a já už bych šel docela taky. Naštěstí je Hedina laťka zatím poměrně nízko: oblíbila si fiktivní dvojici "Čertík Bertík a holčička", již spolu zažívají četná dobrodružství, kam až naše společná fantazie sahá. Moc daleko, pravda, ne.
Moje pohádky jsou objektivně dost hrozné a nudné. Čertík Bertík s holčičkou obvykle někam jdou, on je děsně nešikovný, takže se zpravidla zraní nebo onemocní, holčička se o něj stará. Pak už mu je lépe. Konec, opona, jdeme spát.
V této disciplíně mě na hlavu poráží nejen Maruška, nýbrž i tchán, který si ve svých pětaosmdesáti jubilejní desáté vnouče pohádkově užívá. Nedávno rodinu zaujal loutkovým divadlem, které bylo vlastně spíš performance, jak se záhy ukázalo. Hrálo se na žehlicím prkně a krátká pohádka "Jak šlo vejce na vandr" k údivu zkoprnělého publika zničehonic skončila tím, že upustil syrové vejce na novou podlahu (konec vandru). Od té doby se s Hedou marně dožadujeme reprízy. Babička nikoli.
Co mi jde ještě hůř, je lhaní. Když jsme včera vyráželi od kamarádů z Hradce Králové, chybějící dudlík na spinkání se mi prostě nechtělo hledat, protože jsem netušil, ve které z asi sedmnácti tašek by tak asi mohl být, a už jsem fakt chtěl jet. Kamarádka do rodícího se hysterického záchvatu totálně přetaženého dítěte přišla se záchranou v podobě příběhu o dudlíkové víle, které dítěti náhradou přinese nějaký dáreček. To víš, že jo. Oba jsme rychle prokoukli, že žádná taková víla není, a Heda řvala dál.
V autě hned usnula, dudlík nedudlík, a doma jsme se večer s Maruškou rozhodli využít příležitosti a velmi nepřesvědčivě rozehráli riskantní hru, že dudlík - stejně jako zimní bunda, což je pravda - bohužel zůstal v Hradci. (Daleko radši bych jí upřímně řekl: zlato, budou ti už skoro tři roky, jsi hrozně šikovná holka a už se na ten dudlík vykašli a najdi si radši nějaký jiný zlozvyk, který mě taky začne brzo štvát. Nicméně nevím, jestli bych situaci pomohl.)
Když se trochu uklidnila, celkem věcně mě žádala, abych nasedl do auta a pro ten dudlík jí do Hradce zajel. To jsem odmítl s tím, že je to hodně daleko. Pak mi (opět logicky) navrhla, abych se pro něj zítra zastavil, až pojedu do Bratislavy. Nebo že bych vlastně mohl někde koupit nový.
Jestli to chceme vyhrát, zbývá jediná věc: Čertík Bertík někde ztratí dudlík. S holčičkou ho půjdou hledat, nenajdou ho, ale čertík pak najednou zjistí, že bez něj se mu líp povídá a že mu to vlastně vůbec nechybí.
Případně řeknu tchánovi, ať zahraje Jak šel dudlík na vandr.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat