HEDA MÁ NUDLI

S hudbou to teď není slavné, byť jsme podle mě definitivně zahnali Fíha tralala a Míšu Růžičkovou a pan doktor Zub Zub Zub, který ti spraví chrup chrup chrup, snad už taky brzo půjde do hajzlu. Na vrcholu hitparády se dlouhodobě drží Viktor Sodoma s hravou písní o střílení tygrů. Pořád tu máme snesitelné Mixle v piksle, ale taky by neškodilo, kdybychom netočili jen tři až čtyři jejich písně dokola. Spotify mi podstrkuje Dádu Patrasovou a Ivana Mládka. Na druhou stranu, když Heda dorazí k nejlepší kamarádce domů, nejprve se zeptá její zkoprnělé maminky, kde tady mají nějaké nástroje. 

Heda má nudli. Je to taková ta společensky akceptovatelná nudle, která nebudí veřejné pohoršení, jenže pod školkovým drobnohledem by neprošla. Vzal jsem si tedy hlídací volno a při přípravě programu na deštivý den jsem objevil muzeum hudby. Zní to jako strašná nuda a nejspíš to i nuda bude, jenže za A) do Karmelitské se dá dojet pěkně tramvají, a to máme rádi a za B) mají vychytrale otevřeno i v pondělí, když se jiné instituce vzpamatovávají z víkendu. 

Pravda, narazili jsme už u vstupu, protože se nám do něj nevešel kočárek. Ale ostraha nás jen s velmi mírným až blahosklonným jebáním pustila dovnitř pootevřením dalšího křídla. 

A pak už to bylo nečekaně skvělé. Paní v šatně i v pokladně nás nasměrovaly do interaktivnější části expozice. První místnost téměř liduprázdného muzea obsahuje exotické předměty jako třeba funkční gramofon s výběrem hrůzostrašných zdevastovaných komančských desek. Heda jim říká cédéčka, byť vypadají spíš jak lázeňské oplatky a podobně i hrají. 

Snažím se ji získat pro theremin, ale asi se mi nedaří vysvětlit, k čemu je to vlastně dobré. Dopadne to tak, že si do mého experimentálního kvílení pouští přeskakujícího Jožina z bažin. Mají tam i stratocaster s kombem, ale to zas prý moc křičí. Nakonec se shodneme na syntezátoru. Podaří se nám z něj mimoděk vyloudit něco jako hlavní motiv z Let Forever Be od Chemical Brothers. 

Asi bychom se zdrželi i déle, ale museli jsme jít objevit hrací schody. Nevím, co si pod tím představovalo dítě, ale jsou to prostě kouzelné schody, které hrají klavírní tóny, když na ně někdo našlapuje. A pak tam mají i parádní stěnu s funkčními bubny a bubínky. 

A celou řadu krásných, unikátních nástrojů, na které se nesmí sahat a na které třeba někdy dojde, až opustíme vývojové stádium Tlapkové patroly. 

Vstup stál jen 120 korun, navíc mají v přízemí i příjemnou kavárnu, kde jsme za osmdesát korun pořídili kafe, "kafíčko" i nějakou sladkou tyčinku, kterým obecně přezdíváme lumpárny. 

Navíc za ty dvě hodiny, co jsme byli uvnitř, přestalo pršet. Celkově nám to tedy hrálo do noty. Haha.

text a foto Řízek