V hanspaulce jsme si s kolegy z Forejtu ještě před pár týdny posílali screenshoty průběžné tabulky skupiny, jíž jsme po třech hubených výhrách dočasně vládli. Navíc nás měli čekat papírově slabší soupeři.
Před utkáním s týmem, který v minulém kole zmlátil rozhodčího, jsme se trochu obávali o svá chatrná těla, pokud by se hněv sympaťáků z nějakých důvodů obrátil naším směrem, ale relativně dobře to dopadlo a prohráli jsme v kontextu dalšího dění jen přívětivých 3:5.
To pořád nebylo tak špatné, mít ze čtyř zápasů tři vítězství. Pak však přišel větší a podivnější trapas. Kapitán posledního mužstva skupiny s působivým skóre 4:21 a žádnými body za námi před utkáním přišel, že si nechali doma registračky, takže budou všichni hrát na rodná čísla. Bylo to trochu podezřelé, ale jako pořád ještě téměř lídr skupiny jsme nad tím mávli rukou, protože je stejně přejedeme.
Načež proti nám nastoupil tým o dvě až tři třídy výš než my, který nás k ničemu nepustil a prohráli jsme (pořád ještě jen) 0:6. O bizarní situace přitom nebyla nouze: asi se mi ještě nestalo, že by mi někdo během asi devadesáti sekund nasadil dvoje jesle.
V mezidobí můj hattrickový virtuální FC Forejt vstoupil do sezony prohrou 0:4. Ale to sem dávám spíš pro pobavení, že to ještě hraju.
Měli jsme týden na oklepání a načerpání pozitivní energie. V pondělí jsem napsal klukům, že bych jim šel pomoct na bowling. Půl roku jsem to nehrál, protože po závodě Tisíc mil ještě úplně nemám cit v prstech a blbě se mi hýbe palcem, jak jsem pořád řadil na největší kolečko. Náš tým s nešťastným názvem Amatéři Radotín se pohyboval v klidném středu ligy, což se mým příchodem zlomilo.
Do té doby suverénní Radek padal častěji než striky, Vlastík v sepraném triku FC Forejt (tady se nám to hezky propojuje) zuřivě gestikuloval a depresivní Péťa jen kroutil hlavou. O mě ani nemluvě. Nasbírali jsme ubohé tři body z dvaceti možných a uprostřed posledního mače proti nějakým dorostencům jsme zjistili, že nás pozoruje skupinka seniorů působících dojmem ztracené expedice z Peru. Ti zajásali, když Péťa dvakrát za sebou sejmul všechno (mexická vlna ale neproběhla), a pak zklamaně odešli, když jsme v posledním kole netrefili skoro nic a prohráli o tři kuželky.
Ráno jsem šel s bolavou patou běhat s Vaškem na Vyšehrad a tak strašně jsme se ploužili, že to nepamatuju, a můj hovorný přítel v důsledku zamlžených brýlí přehlédl obří blátivou louži jak z Prasátka Peppy a oba nás dokonale ohodil a zmáčel.
Už to nemůže být o moc horší, říkal jsem si cestou na další hanspaulku. Našlapaná sestava se odvážně pustila do soupeře, kterého hned v první minutě pustila sama na našeho brankáře. Pak jsem se na hřišti opět po čase sešel v útoku s bráchou: za tři minuty společného pobytu jsme dostali tři branky a kysele jsme odešli zpět na střídačku. O poločase jsme prohrávali 0:7.
Chvíli před koncem jsme se na hřišti potkali s Márou a oblíbené duo Rasta a Plešoun svou nepojmenovatelnou hrou dosáhlo dalšího ze svých obskurních gólů. Po Márově neskrývaném útočném faulu (chytil soupeře pod krkem) se kupodivu hrálo dál, nastalého zmatku jsem zneužil a zmocnil se míče a uklidil ho do sítě. Když o tom tak dodatečně přemýšlím, asi to na cenu fair play úplně nebylo. Dal jsem i další gól do prázdné branky, ale při výsledku 2:9 to nejspíš není úplně k chlubení.
Nevím, co horšího se ještě může přihodit, ale jdu teď plavat. Držte mi palce.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat