Oni takhle jezdí každý rok, ale zpravidla mě zapomenou pozvat, respektive je patrně přestalo bavit mě zvát poté, co jsem to rok co rok s různými výmluvami odmítal.
Ale teď jsem tu, dokonce mi svěřili dodávku (řekl bych, že správně odhadli, že nebudu mít cestou potřebu pít pivo) a vypnul jsem si i pracovní notifikace, tedy aspoň některé. Šestihodinovou cestou jsme třeba řešili, jak se pozná, že v sousedství někdo umře, a dospěli jsme k závěru, že podle televize: když nápadně hraje, soused umřel, když nápadně nehraje, soused taky umřel. Taky jsme hráli slovní fotbal (otáčím a zkracuju) a jediný, kdo neudělal skvělý vtip o Rakušanech a sklepu, byl asi Tutsu, protože pořád spal.
Večeřeli jsme sekanou z mikrovlnky. Kremžská hořčice, radotínské minipivo a divná hudba tekly proudem. Největší ohlas vzbudil zpěvák výčtových písní Ladislav Vodička a nějaká silná žena Natálka, která řekněme zpívala o lásce. Společenské hry jsme nepostrádali, protože jsme koukali na YouTube. Když došlo až na sestřih pořadu Rande, usoudil jsem, že jdu spát. Nenapadlo mě, že člověku může dojít YouTube.
Postel měla jen o pět centimetrů víc než já a za celý pobyt jsem se s tím nedokázal srovnat, respektive naopak. Lyže měřily stejně jako já a byly tátovy, oblečení jsem měl bráchovo, a jelikož mě strašně tlačily ty boty, postupně jsem vyškemral ještě dvoje další ponožky.
Ale jinak jsem to po těch pár letech úplně nezapomněl; kdybychom byli na lyžáku, jezdil bych s Kubajzem v prvním družstvu, pokud by mě nesuspendovali za rozevlátý styl. Na Katschbergu jsme se ještě s teplými permicemi spustili z černé sjezdovky a pak z lanovky pozorovali zbylé kolegy, jak profesorsky i svérázně zdolávají rychle měknoucí svahy.
Taky že bylo pořád asi jedenáct stupňů. Tutsu se nekonečně dlouho vyhříval na lavičce a srkal aperol. Péťa každou jízdou namotal tisíce úplně stejných obloučků a cestou do ubytování před námi jel strašně pomalu někdo z Brna a hned jsme přesně věděli, o čem si ta posádka asi povídá.
Večer mi ukázali novou hudebně-zábavní dimenzi, a sice kapelu Bert and Friends. Milan skvěle hrál na kytaru a obskurním způsobem zničil paní domácí sprchový kout. Ta ale byla ráda, že jsme v pořádku, protože v televizi hlásili, jak pro Angličany a Holanďany přistával vrtulník – asi si zlámali nohy. "Když už mluvíme o těch zlomených nohou," vytvořil jsem asi nejlepší oslí můstek v životě a přiznal se ke zničení jakési rurální židle.
Poslední večer jsme pili "Pštroh", Milan mě obskurním způsobem zničil ve stolním fotbálku 0:10 a při turnaji se staly i další divné věci, ale já o tom celkově nemůžu napsat vůbec nic negativního, protože chci, aby mě zase příště pozvali.
Na konci se paní domácí ptala, jestli jsme jako kamarádi, nebo co vlastně jsme. Nezáleží na tom, jestli naše vysvětlování pochopila nebo co si o tom myslí, jde jen o to, jestli Milan nebo pojišťovna zaplatí za zničený sprchový kout. Protože jestli ne, půjde do sklepa.
text Řízek, foto asi Petr a Marťas
Žádné komentáře:
Okomentovat