Jak jsme si to užili? Náš kocour ráno bůhví jak chytil sýkorku, letěl bytem a postupně ji v chodbě, ložnici a dětském pokoji cupoval, zatímco se vyděšená žena zavřela na záchodě. Protože po Hedě jsem to chtít zatím nemohl a nikdo další tam nebyl, musel jsem nastoupit a po několika pokusech nešťastné zvíře druhému nešťastnému zvířeti vyrval ze chřtánu. Obouchaná sýkorka dostala šanci a využila ji: sletěla z balkonu do parku.
Vyrazili jsme na nákup a vzali to právě přes park: zatímco jsem koukal, jestli někde neleží bezvládná sýkorka, dítě klidně jednoucí na odrážedle nedaleko mne najednou zakňouralo "chci za maminkou" a zmizelo. Jakože doslova.
Nejdřív mi to přišlo jako špatný vtip, který se brzy vysvětlí, ale v parku nebyla, nebyla ani u maminky, která zrovna odnášela tříděný odpad ke kontejnerům. Začali jsme zmateně běhat po okolí a dvě minuty hrůzy skončily tím, že ji žena našla na ostrůvku uprostřed přechodu přes hlavní silnici za rohem (ale prý počkala na zelenou). Uf. No, užíváme si to.
Po rozpačitém obědě v drahé restauraci, kde neměli rádi potulující se děti, vyrazily holky na loutkové divadlo o Ferdovi mravenci a brouku Pytlíkovi, mě i bednu s banány a dalšími klasickými proprietami Piškotova poháru konečně nabral Václav a až na to, že nám málem došla nafta, žádné další incidenty nenastaly.
A tak to mohu konečně stočit k turnaji. Sešlo se nás přesně devět a půl týmů, což je nejvíc v historii. Ta polovina znamenala, že jsme s kolegy z Forejtu řešili dilema, zda nás bude moc na jeden tým, nebo málo na dva. Zvolili jsme tu druhou variantu s tím, že jsme do každé skupiny umístili jeden Forejt a hodlali jsme se personálně mírně prolínat. Já sám jsem navíc měl chytat za Deník N, takže vše nasvědčovalo tomu, že vyrovnám svůj rekord v počtu týmů, jimž to budu kazit, a v počtu židlí pro jeden rozměrnější zadek.
Poprvé jsme hráli na hřišti Motorletu a mělo to svoje výhody: třeba to, že to bylo po všech stránkách lepší, pokud člověku jde o fotbal. Složitější byly přesuny mezi dvěma hřišti, na nichž se paralelně hrálo, protože mezi nimi se nacházelo ještě jedno velké, na němž malé talentovanější děti hrály skutečný fotbal. Pokud člověk hrál za tři týmy, celkem se naběhal, aniž by vůbec vkročil na hřiště.
V deseti týmech bylo pochopitelně složitější dostat se mezi nejlepší čtveřici, která se posléze utká o putovní pohár. I když měl člověk hned tři kandidáty. Forejti na obou hřištích měli k postupu blíže než Deník N. Béčko na horním hřišti celkem nečekaně sbíralo body, byť občas hrálo bez střídání, bohužel však selhalo proti FC Restart, což byl tým, který nakonec skončil úplně poslední.
Áčko na spodním hřišti hýčkalo naděje ještě déle. "Hlavně ať nejsme spolu ve skupině, už se trošku známe," přál si Lukáš, kapitán týmu Jedna noha netleská, s nímž jsme přes zimu odehráli asi deset bezvadných přáteláků. Samozřejmě to vyšlo tak, že jsme proti nim hráli hned první zápas (a vyhráli jsme). Jenže v zápase, v němž jsem byl v očividném střetu zájmů, jsem našemu Filipovi nepochopitelně chytil hlavičku zblízka a krátce poté šel Deník N hned do dvoubrankového vedení, které už Forejt nestihl dotáhnout. Zatímco reprezentace našeho nezávislého média tak jako tak skončila až čtvrtá ve skupině, Forejtu někde v těchto místech pravděpodobně unikl postup.
Tou dobou už jsme byli všichni bez výjimky mokří - hráči, jejich odložené věci, diváci, papírové tašky připravené na předávání cen, poháry i nástěnka s výsledky. Po několika letech a první hodině parádního počasí přišlo něco mezi přeháňkou a průtrží mračen, ochladilo se o pár stupňů a nejlepší by bylo se do něčeho zachumlat, kdyby to všechno nebylo durch.
Hráli jsme tedy jen o celkové pořadí a nakonec sedmé Enko porazilo Kozu znezaneřáděnou, která pořád nevynechala ani jeden ročník. Legrační náboj měl duel o páté místo, o něž se už pod umělým osvětlením utkaly oba Forejty. Naše béčko bylo od začátku lepší, ale nechali jsme to dojít až do penaltového rozstřelu, kde jsem se dokonce trefil i já a vyhráli jsme. Penalty ostatně rozhodly poslední čtyři zápasy poměrně vyrovnaného turnaje: z trofeje se radovali hráči TJ Sigma Churpos včetně našeho bývalého stážisty Erika, kteří v rozstřelu porazili J. R. Club.
Zbývalo zmrzlýma rukama nadepsat diplomy a rozdat ceny. Brouk Pytlík vypadající jako já srazil z lavičky menší pohár pro poražené finalisty, který se samozřejmě rozsekal. Naštěstí jsme to takovou tou šedivou "americkou" páskou opravili tak, že to prakticky vůbec není vidět.
Piškotův pohár je vzpomínka na mého mladšího bráchu Adama a kdyby tu byl, mohli bychom teoreticky v béčku Forejtu nastoupit hned tři, protože jsme se na hřišti potkávali s nejmladším bráchou Kubou, který je mu ostatně podobný. A jednou, když mi to uprostřed boje ujelo, jsem na něj zavolal Adame!, aby mi poslal přihrávku. Kdo mě zná, ví, že mám mimořádně tichý a slabý hlas, takže to vlastně nikdo neslyšel. Nebo kdoví.
A pak už pohár přetekl, a tak nám zhasli.
Žádné komentáře:
Okomentovat