TATI!
MAMI!
MUÍČKO!
Mám hrozně rád naši postel, je to jakási kotva a jistota v dnešním složitém světě, ale jakmile se z vedlejšího pokoje uprostřed noci ozvou tyhle výkřiky, všechno se ve mně sevře, protože to zase začíná a naopak sladký spánek, jak jsme ho v předchozích hodinách krátce zažili, bez náhrady končí.
Jak jsem kroutil hlavou nad zkušenějšími otci a maminkami, jejichž ratolesti se rozhodly torpédovat zasloužený odpočinek rodičů tím, že jim anektují postel (proč se s nimi prostě nějak nedohodnou?), tak přesně tohle se teď děje každou noc.
S tříletou dcerou se ve čtyři ráno velmi složitě diskutuje. Na její návrh, že si mám jít lehnout na gauč, jsem nedávno spontánně zareagoval zbytečným a úplně nesmyslným dotazem: "To myslíš vážně?" Co mi na to asi tak má říct?
Empatičtější žena ji v těchto situacích zpravidla vezme za ruku a odvede ji zpátky do jejího pokoje a počká u ní, až usne.
Mimochodem, kromě toho má Heda také roztomilé období budování interiérových bunkrů, respektive vypisuje zakázky na jejich výstavbu: "Táto, postav bungr." To mi zas tolik nevadí, akorát je potom nesmíme zase bourat, pročež se pak v bytě hůře pohybuje. Což teď ale stejně nechceme, protože chceme spát.
Zatímco ohřívám mlíčko, Heda nezadržitelně míří do dospělácké ložnice a zabírá mou polovinu. Diskuzi o návratu do správné postele razantně utíná.
Tak se aspoň trochu posuň, zaúpím, načež se dítě nepatrně pohne ke středu. Popostrčím ji o dalších asi deset centimetrů, abych neležel jen na tom dřevěném rantlu, přičemž v tu chvíli na posteli přistává kocour, který odněkud přiběhl, protože tohle si přece nemůže nechat ujít. Vměstná se někam mezi a rázem tu řešíme problém čtyř těles. Na dvou metrech. Ve čtyřpokojovém bytě.
Jsem z nich nejstarší a nejrozumnější, ale momentálně bezradný. V kompaktní poloze se pokouším pokračovat v započatém spánku, jenže okupovaný prostor není jediná nesnáz, se kterou je potřeba se vyrovnat: jak takhle mrňavé dítě proboha může takhle šíleně chrápat a funět...?
Nic, vzdávám to a odcházím do obýváku na gauč.
Jenže tam je přece ten bungr.
A nemůžu se na ni zlobit, protože mi ráno namaluje obrázek a na koberec, kde jsem spal, mi přinese nedopitou limonádu ze včerejška.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat