Stejně tak se nám trochu rozvolnila opatření týkající se obrazovky; ono se to ostatně dost blbě vymáhá, když sami v jednom kuse civíme do telefonů (před chvílí mi mobil přinesla k vaření krupicové kaše, chtěla mi chudák udělat radost). Takže když někdo řekne: My nemáme doma televizi, pokrčíme rameny a opáčíme: My jo.
Tlapková patrola určitě není největší zlo z toho, co se dá na Déčku najít: tvůrci přišli s neotřelým nápadem, že ve fikčním světě tohoto seriálu bůhvíproč nahradí integrovaný záchranný systém jakousi smečkou štěňat vedenou vynalézavým a trochu panovačným nagelovaným hošíkem – a dětem se to líbí, což jim nepochybně vyšlo v průzkumech. Patrola všechno zválcuje; má virální potenciál srovnatelný se školkovým průjmovým onemocněním doprovázeným horečkami.
Vadí mi akorát ta prvoplánová komerce: těch psů je tam jak psů jen kvůli tomu, že když koupíš dítěti Čejse, řekne fajn, dobrý, ale já chci ještě Máršla, potom ještě Rabla a Skáj a kde je sakra Rajdr (což je v Hedině podání Uajdu). A když už konečně máš všech šest až deset psů (někteří jsou ve vztahu k těm hlavním zjevně trochu "na volno"), ještě přece potřebuješ jejich vozítka a pak jejich vozítka pro jízdu mezi dinosaury a superhrdinská vozítka.
Pořád se tam omílají stejné hlášky. Každé to zvíře, je-li vybráno pro záchrannou činnost, jak hotentot vždy zopakuje nedbale přeloženou větičku typu "Jsem v jednom ohni". Z čehož vznikají i nedorozumění: kvůli sloganu "Tlapky připraveny do akce, Rajdre, pane" si Heda dlouho myslela, že "akce" je to shromaždiště, kam jsou ta nebohá zvířata svolávána. Takže když jí Ježíšek přinesl tuhle jejich centrálu, říkala jí "akce".
Abych jen nekritizoval, jsou tam i dobré momenty, třeba zábavné vedlejší postavy: starostka je trochu pizda a chová slepici a vypadá trochu jako bývalá starostka naší městské části, která je tak trochu pizda. Starostku naštěstí žádné dítě domů nechce.
Teď tohle celé ještě přišlo do kin. Usoudili jsme, že tohle zařízení už Hedě nebudeme déle skrývat, a jednou v sobotu, když zrovna bylo krásně, jsme oblékli teplákovku (vlastně spíš tlaplákovku, haha) a vyrazili do obchodního centra řekněme za kulturou a já jsem tipoval, které z osmi přítomných dětí skrytých za středními a velkými kyblíky popcornu (malé neprodávají) začne plakat jako první a proč zrovna to naše.
(Pro nutričně radikálnější rodiče, kteří nadzdvihli obočí: Heda dosud popcorn neměla. Možná i proto si ty kuličky zvědavě jednu po druhé prohlížela a říkala jim "burger", který ale taky nikdy neměla.)
"Oni to jsou vlastně trochu vagnerovci ještě za Prigožina," konstatovala žena krátce potom, co se naši hrdinové konečně objevili na plátně - děti musely zvládnout kromě popcornu i nekonečné trailery na jiné filmy (včetně Krajča) a úplně debilní předfilm, nebo co to bylo.
Příběh je šablonovitý a Mirka Spáčilová by tomu určitě nedala ani svých typických šedesát procent. Přesto jsme se shodli, že nás to vlastně neuráží. Děti to chápou a celkem stíhají, i když tam pořád létají jakési meteority, lejzry a chvílemi i psi (učebnice fyziky to také není). Padouch je jasný, je tam i zlý a tupý starosta, navíc je tam určitě i nějaké to poselství.
Třeba to, že i nejmenší štěně v celém sále nakonec dokáže velké věci. Vydrží hodinu a půl v klidu sedět, nepoblinká se z popcornu a počůrá se až doma.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat