A tak jsme jednou v neděli měli jít do divadla, protože babička byla ochotná hlídat, ale nakonec jsme šli do kina a bylo nám to celkem fuk, jako jsme i moc neřešili, na co vlastně jdeme, protože celkem stačilo, že tam určitě nebude Tlapková patrola.
Pohlídat tříleté převážně velice hodné dítě není zpravidla zas tak těžké, kámen úrazu nastává při pokusu dostat holčičku v nějakou aspoň trochu rozumnou hodinu do postele, dosáhnout konsenzu ohledně množství pohádek a pak se po dlouhém boji s vítězným gestem (když už konečně chrápe) vrátit k protějšku, který mezitím sám usnul. Ale dnes my ne, to babička si to užije!
Překvapeni, že se to opravdu děje, jedeme do multikina na Chodov a navzájem se při větrném výstupu z metra upozorňujeme na nezapnuté bundy, neboť momentálně nemáme koho komandovat. V obchoďáku samozřejmě zabloudíme, protože ho nejspíš navrhoval autor aplikace pro datové schránky nebo nějaký podobný pošuk, zajdeme do banky, nakoupíme punčocháče a mně jedny tenké rukavice, protože jsem zjistil, že jich mám doma sedm (!), kterým chybí partnerka.
Prostě si to užíváme.
"Můžu si koupit ty nachos se sýrovou omáčkou?" škemrá žena a já mám na jazyku, že až po večeři, když bude hezky papat, ale ovládnu se a souhlasím, pokud mi tedy zároveň vezme velkou kolu.
Je to film Woodyho Allena a je úplně stejný jako všechny ostatní zhruba tři filmy Woodyho Allena, které jsem kdy viděl, a vůbec mi to nevadí, protože tu opravdu nikde není žádná Tlapková patrola ani nic, co by ji připomínalo. Zápletka je ohraná, Paříž hrubě nevyužitá, decentní jazzová hudba příšerná, ale zdaleka nejhorší jsou ty nachos, které ale zároveň obsahují nějaké drogy, takže je bohužel všechny sníme. Závěr to však má brilantní, když tedy opustíme téma nachos. Tam to bude slabší.
Nejsme schopni vybavit si, jak se ten film vlastně jmenoval, ale soudím, že to ničemu nevadí. Teď bychom mohli spěchat domů a vystřídat a propustit unavenou babičkovou patrolu, která je momentálně patrně spolu s Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým na cestě k železnému zámku, a tam to zdaleka neskončí.
Ale to by úplně ztratilo ten půvab, což opět tým rodičů musí potvrdit: k čemu je zajistit si hlídání, když se člověk vrátí moc brzo? Jdeme ještě na víno.
U nás na Budějovické covid a budoucí metro D ruku v ruce pohřbily všechny slušnější oblíbené hospody, ale na rohu velké křižovatky ještě něco zbylo. Je nám blbě z těch nachos, nicméně tatarák ještě zvládneme. Není to moc dobré a víno je prostě nějaké bílé, ale je nám fajn.
Povídáme si: o práci a zdraví, o kamarádech, samozřejmě o Hedě. Vlastně jsem si dlouho takhle nepopovídal. Asi bychom to mohli zkusit častěji.
text a foto Řízek
