Anebo kolo, to je přece jen o fous lepší. Ze silničního jsem udělal rotoped a druhé, to zábavnější expediční, mi visí nad pracovním stolem a trpělivě čeká, až budu mít čas a příležitost.
"Co kdybys do toho Hradce dojel na kole?" zeptá se takhle Maruška pozorující některé neklamné znaky blížícího se záchvatu protivnosti před plánovanou víkendovou cestou za kamarády.
Co bych nedojel? Samozřejmě by kamarádi mohli bydlet v nějaké atraktivnější a méně placaté lokalitě: v Tatrách, Krkonoších nebo vlastně kdekoli, kde něco je, jenže nové kamarády-horaly takhle narychlo neseženu, brblal jsem si v duchu – ale dofoukl jsem duše, do batůžku hodil nějaké tatranky, do hodinek stáhl trasu a vše nachystal na diskrétní odjezd před půl sedmou ráno, abych nikoho neprobudil a někdy kolem poledne dorazil do cíle, jak bylo žádáno. Heda prý shodou okolností vstala v 6:25.
Baví mě jet podle navigace, dává to vyjížďce zdání dobrodružství. A jsem ze závodu 1000 Miles Adventure zvyklý hodinky poslouchat na slovo: když mě šipka místo pohodlné trasy podél potoka bůhví proč pošle do kopce, kolem pole a hnusného sídliště, ani neceknu.
První hodinu mě to baví. Je kalné nedělní ráno na pražské periferii, nikde ani noha. Jen v Úvalech zrovna jedou dva vlaky proti sobě, naštěstí každý po své koleji. Tak čekám.
Ujet pět kilometrů mi trvá zhruba dvanáct minut. Vlaku výrazně rychleji. Kdybych projížděl uličkou rychlíkového vagonu, určitě by se ty vektory nějak sčítaly. Nepochybně bych byl v Hradci dříve, jenže bych přišel o zážitky.
Nebo spíš o pole. Lesy záhy došly a krajina se proměnila v neatraktivní polnohospodářskou placku protkanou vesnicemi s bizarními názvy. Tlustovousy, Přišimasy, Žhery, Skramníky, Zvěřínek, Hořátev, Jestřábí Lhota, Polní Chrčice, Sány, Zbraň, Mlékosrby, Boharyně, Homyle. Na vývěskách na návsích visí plakáty agrometalových a revivalových kapel. Zaujala mě skupina Anežka: má asi nikoli náhodou stejný font jako Metallica a zřejmě tady zrovna má turné.
Ještě by třeba mohlo začít foukat, pomyslel jsem si – a stalo se: ze severovýchodu vanulo něco, co sice rozhodně nemělo parametry vichřice, ale vytrvale protivné to bylo a chvílemi i celkem akutně.
Největší kopec celé trasy překonával čtyřicetimetrové převýšení a na jeho vrcholu byla místo výhledu umístěna bioplynová stanice, což jsem vzhledem ke směru větru tušil už na úpatí.
V Poděbradech jsem si dopřál kafe a svačinu, ale neprozřetelně jsem zůstal sedět vně kavárny a trochu jsem (v asi patnácti stupních) zmrznul, protože paní servírka se blížila ještě pomaleji než následně Chlumec nad Cidlinou, který byl zhruba na stém kilometru; do konce expedice jich zbývalo ještě třicet.
Dál jsem na kole s 2,5palcovými pneumatikami kosil co 12 minut pět kilometrů, jen už to bylo trochu s přemáháním a s bolavými zády. Aby toho nebylo málo, před Hradcem a těsně před polednem se nečekaně objevilo několik kopečků, čemuž už jsem odvykl, a přímo v Hradci pak rozladěné děti včetně našeho, které se přetahovaly o hračky a střídavě plakaly.
Ale furt to bylo asi stotřicetkrát lepší než plavání.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat