Podél Sázavy bez dětí, ledu a utopených míčů
text a foto Řízek
Na rodinném výletě není nic skandálního. I to, že jej tvoří pouze dvojice lidí, je na rozdíl od jednodenního výletu s táborníky celkem v normě. Vyrazili jsme v sobotu k Sázavě, do její krajiny vodové a skalnaté, trempy kdysi osídlené a vytrvalými podzimními lufťáky dnes obývané.
Nejeli jsme vlakem ze Zbraslavi, v Petrově nás ze svých plechových osidel tedy vypustilo mé téměř už věrné vozidlo. Ledva se zelená značka metamorfovala v červenou, prošli jsme okolo nápisu pro hloupé vodáky, kteří by snad chtěli splouvat ještě dále po proudu, kolem pikovické cukrárny a chaty s nostalgickým názvem Poslední peřej.
Bylo hezky, ale zároveň takový ten hnusnější podzim, kdy to nejdříve barevné listí začne splývat v šedivý vyblitý celek, jako když žluté pruhované tričko opakovaně perete mezi jinými barvami. Vlaky na druhém břehu šplhaly po skalách, provoz na stezce pro lidi byl však minimální – aktivní senioři s teleskopickými hůlkami doprovázeni nudícími se vnoučaty s velkými rovnými kšilty, rodinka v pohorkách jak z reklamy na tatranky, stádo skautů.
Ocenil jsem novinkovou naučnou stezku, jenže její tvůrci zůstali někde mezi začátkem a půlkou cesty. Šestici zastavení navrstvili do asi dvou kilometrů, spolu s banálními popiskami a divnými fotkami. A dál nic, dál nic. Nicméně kvůli recenzi naučné stezky jsme tam nebyli.
Byl to přece výlet.
Ve společnosti červené značky jsme dospěli až do Kamenného Přívozu, v restauraci byli podivuhodní lidé, nemluvná servírka a vlažná polévka, zato nefalšovaný čaj Jemča. Na most v Žampachu se prostě muselo, co by to jinak bylo za rodinný výlet. Za ten výšlap do stráně jsem pochopitelně nemohl, všechny mosty jsou ze své podstaty logicky nahoře.
A pak jsme došli do Jílového, nastoupili jsme do klasicky pomněnkového přetopeného dvoupatráku a skrze tmu a tunely jsme vyrazili zpět do Petrova. Na trampských a lufťáckých chajdách svítilo jen pár světýlek. Bylo po sezóně.
Žádné komentáře:
Okomentovat