O KOCOUROVI, KTERÝ CHTĚL LÉTAT

Pohádka od naší nejmenší
text, kresby a fotka Maruška, fotka a grafická úprava Řízek, v roli Barnabáše von Schwarzenberg Pepa

V jednom malém parku stál vysoký domek, ve kterém bydlel kocour Barnabáš se svým pánem. Když se ráno Barnabáš vzbudil, protáhl se a hned se běžel podívat k oknu, co nového se dnes v parku děje. Vyskočil na parapet a velké žluté oči se mu rozzářily, když viděl, jaký je tam venku zase šrumec. Ze čtvrtého patra měl krásný výhled na celý parčík a tak sledoval psy, kteří se pod ním proháněli, vlaštovky a děti na hřišti. Mňoukal si blahem a jediné, co ho od jeho zábavy dokázalo odtrhnout, byla snídaně od jeho pána.

„Barnabáši, poběž, máš tu dobrotu,“ volal na něj, a když kocour dojedl, ještě se s ním chvíli mazlil. Většinu času byl však pán v práci a Barnabášovi bylo smutno. „Kdybych tak mohl alespoň za všemi těmi zvířátky, co si hrají dole v parku,“ říkal si. Jenže, jak všichni vědí, kočky ven nechodí, a tak si mohl Barnabáš jen rozmrzele mňouknout, že by byl radši psem.

Občas za oknem lítal ukřičený havran a Barnabášovi se takhle předváděl i dnes. Kocour věděl od pána, že havrani jsou pěkné potvory. „Oškliví ptáci,“ nadával na ně vždycky Barnabášův pán. Ale kocour jim přesto záviděl, že si tak létají a plachtí ve vzduchu, můžou na zem i na střechu a hrají si s ostatními ptáky.

„Má taková hezká křídla, ani s nimi moc nehýbe, a přesto lítá. Asi to nemůže být taková věda,“ říkal si Barnabáš, když havrana pozoroval. Napadlo ho, že kdyby hodně roztáhnul všechny čtyři packy, jeho huňatý černý kožich by ve vzduchu také určitě letěl.

Druhý den kocourův pán zaspal. Sotva zjistil, že mu nezazvonil budík, nasoukal se do obleku, otevřel okno, aby vyvětral, a za chvíli už byl na cestě do práce. Ani nedal Barnabášovi snídani. Kocourek vyskočil k oknu a díval se, jak jeho pán po cestě peláší do práce. Už už si chtěl na chvíli schrupnout, když zjistil, že pán nechal otevřené okno. Vzpomněl si na havrana a představil si, jaká dobrodružství by mohl v parku zažít.

Barnabáš neváhal a rozhodl se létat. Ladně vyskočil z okna a roztáhnul tlapky, ale …. Ouha… neletěl, ale padal. Kmital nožičkami ve vzduchu, ale ani to nebylo platné. Věděl, že velké neštěstí je na spadnutí.

V poslední chvíli ho však mohutný zobák čapnul za kožich a Barnabáš letěl. Sice ne přímo on, ale pocit to byl krásný. Za chvíli se ocitnul zpátky za svým oknem. „Teda, ty jsi pěkné trdlo!“ krákal vedle něj havran, který ho ve vzduchu chytil. „Copak tě to napadlo?“ rozčiloval se dál pták. „Víš, já chtěl létat jako ty. Jsem stejně černý jako ty a packami taky umím zamávat,“ povídá Barnabáš. „To sice ano, ale nejsi přece pták, ale kočka! Ty se nenaučíš létat nikdy,“ odvětil havran.

Barnabaš smutně svěsil hlavu a začal nešťastně mňoukat. „Ale zase umíš jiné věci. Chytat myši, máš páníčka, který tě má rád a dává ti mlíčko. Já sice lítám, ale jinak jsem sám a je mi smutno,“ uklidnil ho pták.

Barnabáš uznal, že má havran pravdu. A tak se ty dvě černá zvířátka domluvila, že se budou každý den scházet u okna a povídat si, aby jim smutno nebylo. Barnabáš brzo poznal, že havran není ošklivý, jak říkal jeho pán. Velký zobák a krákání totiž ještě nedělá zlého ptáka. A stejně je to i u lidí.



KONEC