Já jsem například dobrý v odkládání věcí. Nemyslím takové ty každodenní nepříjemnosti, které má člověk tendenci valit před sebou. Mám na mysli věci, na nichž vám z nějakého – více či méně důležitého, respektive pofidérního – důvodu záleží.
Pro lepší pochopení ilustrace z minulosti. Věřte či nevěřte, přesouvám se až do poloviny devadesátých let dvacátého století. Pracoval jsem už notnou řadu měsíců ve sportovní redakci Českého rozhlasu. Chystal sportovní vstupy do zpráv, živého vysílání, režíroval pořady S mikrofonem za fotbalem a za hokejem. Pochopitelně jsem si od začátku pomýšlel na okamžik, kdy se já sám za mikrofon, jedno zda studiový či reportážní, také posadím a okusím svou chvíli živého vysílání. Pokukoval jsem po ní, ale také jsem ji svéhlavě a tvrdohlavě odsouval. Pod různě formulovanými záminkami, se skutečným důvodem jediným: ze strachu, že se ukáže, že na to nemám.
Nechme čas trhnout oponou a přesuňme se do dvacátých let století jednavacátého. Na jaře roku 2020, uprostřed nevím už kolikáté vlny covidu, se rozhodnu začít běhat. Pomýšlel jsem na to už déle, ono bydlet na kraji Prahy, kde les máte dvě stě metrů od domu, k takové aktivitě láká. Ale hnulo mnou až věčné a náročné vysedávání na vynuceném home officu. Abych se z něj a z pracovního náporu nezbláznil, začínám vybíhat do Roztockého háje.
Nejdříve jen tak, později s mobilem a očima hledajícíma prostou nativní aplikaci měřící “ušlou” vzdálenost, ještě později s mobilem, do kterého jsem si na radu kolegy/kamaráda/běžce stáhnul aplikaci Strava. V ní začínám šmírovat, jak se taky běhá a “trénuje”. Necelý rok po prvním vyběhnutí, uprostřed nevím kolikáté vlny covidu, zajdeme s kolegou/kamarádem/běžcem na mé první tréninky na ovále na Děkance a ČZU. O půlroku později zavítám premiérově na trénink se skupinkou vedenou Honzou Havlíčkem na Děkance, kam kolega/kamarád/běžec pár let chodí jednou týdně trénovat.
Otázka, proč to dělám, je nasnadě a má snadnou odpověď: běhání mě baví, chytlo mě, dělá mi dobře a docela mi i jde. V žertu si párkrát řeknu “Kde já jsem mohl být, kdybych s ním začal před třiceti lety?”
Že bych si někdy mohl zaběhnout maraton, mě poprvé nesměle napadlo zhruba v čase prvních návštěv na Děkance. Do prvního startu zbývalo dva a půl roku. Proč tak dlouho, to by se dalo vysvětlovat sáhodlouze, jádro odkládání ale bylo stejné jako čtvrt století před tím v rozhlase: obava, že vyjde najevo, že na to nemám.
Čas se však ukázal jako mocný léčitel.
Že by letošní jaro a pražská trať mohly být okamžikem a místem, kde ztratím své maratonské panictví, jsem se rozhodl v lednu. Ne že by mě lákal masový závod, platí pravý opak, přišlo mi však praktické být sladěn s kolegy, které potkávám v úterý ráno na tréninku a jejichž úsilí v naprosté většině mířilo k pražskému maratonu.
Na tréninky jsem se snažil docházet pravidelně, tréninkového rozpisu se držet v maximální míře, kterou mi umožňovaly pracovní povinnosti a potřeba být co nejvíc s rodinou. Tréninkové úsilí vzbuzovalo zprvu poměrně dlouho pocity marnosti, zhruba měsíc před závodem se proměnilo v pocit, že to začíná běhat a zhruba o dva týdny později v přesvědčení, že forma vrcholí předčasně.
Kdo mě trochu zná, nepřekvapí ho, že o botách, trenkách, tílku i gelech, které si na start vezmu, bylo rozhodnuto a jasno dlouho dopředu. Hlavou se i tak honila spousta otázek, které bych za normálních okolností valil na kolegu/kamaráda/běžce, z něhož se však od ledna stal nedobrovolně kolega/kamarád/momentální ne-běžec, a tak jsem se pokoušel ho vědomě netýrat dotazy na závod, který pro něj nepřicházel v úvahu (případně na tomto místě se omlouvám za těch několik případů, kdy jsem se neudržel). (Omluva se přijímá, pozn. red.)
Jedna pozoruhodná věc se i tak děla – vracím se k myšlence na čas coby mocného léčitele: jak se závod blížil, nedostavovala se nervozita, myslí i tělem se šířil klid. Ne snad pramenící v přesvědčení, že to zvládnu, ale kotvící vědomí, že co šlo v přípravě udělat, uděláno bylo a závod ukáže, zda to bylo dostačující a zda vůbec jde o podnik vhodný pro mě. Pryč byl byť náznak pocitu něčeho fatálního, věci dostaly svůj přirozený vývoj a spád.
Jako správný asociál jsem si maloval, jak si to v sobotu 5.5. odbudu všechno hezky pěkně sám. Tuto představu nabourala zhruba týden před závodem parťačka z Děkanky Zuzka, která se přes Facebook ozvala s dotazem, jak si to plánuju, a dva dny před startem vytvořila chat, kam pozvala startující Děkankáře za účelem domluvy společného srazu.
Bylo potěšující pozorovat, jak se samotářská psyché metamorfuje do té, jež se těší na sdílený prožitek. Zázemí, které jsme pak před závodem získali díky Martinovi v Karolinu, byl luxus, jenž zážitek z celé neděle zvednul pro mě do výšin nečekaných. Tak moc jsem si na společnost zvyknul, že ve mně zábavně hrklo, když mi Zuzka po příchodu na Staroměstské náměstí řekla, že oni jdou odstartovat do áčka, a já se i po opuštění Martinem šel osamoceně dle původních, nyní však již zapomenutých představ schovat kamsi do hlubokých útrob startovacího koridoru E.
.jpg)
Zaznívá z dáli tlumený výstřel startovní pistole a z blízkého reproduktoru se začíná linout ohulená ústřední melodie Smetanovy Vltavy. Z veřejných prostor ji mám v paměti spojenou z okamžiků ruzyňských přistání na palubách letadel ČSA. A je asi důkazem mého stáří, že mě její poslech i za specifických okolností, kdy dávám do pohybu své tělo v chumlu stovek a tisíců lidí, dokáže dojmout.
Běžím. Hodinky zatím prakticky vůbec nesleduji. Je potřeba koukat po okolí, protože jsem dál součástí davu, který se trhá pomalu a při vbíhání do uliček Malé Strany opět houstne. Jednotliví běžci si hledají místo, o kterém si myslí, že jim dle jejich výkonnosti náleží. Pokouším se o to samé a beru to několikrát po levém obrubníku před kolegy, kteří vypadají, že (zatím) nechtějí běžet tak rychle jako já.
Usmyslím si, že si v chumlu vyhlédnu běžce, který by od pohledu mohl mít podobnou ambici, jen o poznání lepší styl běhu, a jsem odhodlán se ho držet.
Nacházím ho. Má odhadem tak o třicet let méně než já, stylovější oblečení i pohyb, v uších sluchátka a běží jen o trochu rychleji než já. Držím se ho celou cestu až někam za Úřad vlády. Pod Letnou, někde kousek před tím, než dosáhneme Holešovic, ho předbíhám, i u něj se mi nakonec zdá, že běží na mou současnou formu pomalu. To stále ještě držím tempo zhruba 4:35.
Vývoj závodu pro mě nabírá dramatický zvrat ve chvílích, kdy doběhnu do Podolí. Zjišťuju, že nemohu. Poměrně náhle, zato zjevně. Nohy ztěžkly, tělo ovládla všeprostupující únava, nechce se běžet dál. Vlastně se zdá, že to ani nejde. Řadu kilometrů zaměstnává hlavu vracející se úvaha, že je čas to vzdát. Přidává se píchavá bolest v pravém stehně, která této myšlence hlasitě přitakává. Neumím provést jiný mentální cvik než uchýlení se k prozatímnímu závěru, že prostě ještě chvíli zkusím běžet.
Překvapivě to funguje. Po pětadvacátém kilometru jako by se tělo pocitově zase rozběhlo. Strakonická vykreslená kolegou/kamarádem/běžcem/ne-běžcem jako slzavé údolí trati ubíhá překvapivě rychle a snadno. Po seběhnutí z ní sice nepřichází další obdobná krize, ale očividný úbytek sil ano. Zpomaluju a měním si závod na úsekový běh od jedné občerstvovací stanice k druhé. Oproti první polovině závodu na nich zásadním způsobem měním taktiku: místo pokusů o vypití trocha vody za běhu (párkrát skončila spolehlivě v nose) cíleně zastavuju a piju v klidu. Druhý kelímek vychrstnu vždy na hlavu a zátylek.
Druhá a poslední krize přichází při vyběhnutí z Holešovic do Karlína. Nějakou dobu už se hlava zaobírala propočty, zda mě skutečně mohou doběhnout pacemakeři tahající svůj roj běžců do cíle v čase 3:30. Vychází mi, že by k mému doražení dojít nemělo. A pak se najednou přese mě přeženou a já se ani nepokusím se jich udržet. Nejsem toho schopen. (V matice jsem byl už v prvním ročníku na gymplu zcela marný.)
Kdybyste náhodou netušili, kde vás na pražské maratonské trati čeká největší krpál, řeknu vám to. Je to vyběhnutí z Husákova ticha. Ten nicotný kopeček mi zhruba dva kilometry před cílem dává pořádně zabrat. Na nábřeží pak v nohách cítím doslova každou kostku dlažby, po které běžím a úpěnlivě vyhlížím asfalt v Pařížské. Přichází. A s ním i odměna v podobě schopnosti zrychlit. Nečekám to, ale děje se to. Běžím rychleji než řada závodníků přede mnou.
Odhadem tak nižší desítky jich v té ulici, kterou jsem jako malé dítě bydlící v Benediktské chodil rád na procházky s mámou a ségrou, předbíhám. Jsem na modrém koberci, i přes zlité a dioptricky už dávno nedostačující brýle vidím na časomíře 3.32:něco, protínám cíl. Nejsem příliš emotivní člověk a pocit si nepřipouštím prakticky žádný. Mizím opatrným krokem do Karolina, kde už jsou všichni kolegové, někteří dávno převlečení. Přijmu gratulace k maratonské premiéře a zapomenu komukoli říct, aby mě na památku vyfotil.
Na záchodě se převléknu a pak navzdory odhodlání vyrazit rovnou za Jaruškou domů odejdu za kolegy do Lokálu v Dlouhé na polívku a pivo. S nejmilovanější ženou se potkáváme v Dejvicích, zvu ji na oběd do Grosseta. Doma mě pak překvapí odměnou v podobě kytky, láhve sektu a velkého balení Raffaelo. Jako vždy, když mi právě ona projeví tak láskyplnou náklonnost, mě to dojme (čti výše: nejsem příliš emotivní člověk).
Do čtyřiačtyřiceti jsem se nikdy nevěnoval pravidelnému sportování. Týden před osmačtyřicátinami uzavírám čtyřletý “olympijský” cyklus celkem intenzivního běhání dokončeným maratonem. Nic speciálního to se mnou nedělá. Jako kdyby to celé prostě jen mělo takhle být.
Epilog 1
Když jsem někdy zkraje roku 1997 konečně souhlasil, že na rozhlasový mikrofon zkusím poprvé jít, vrátil jsem se ještě roztřesený po odvysílání večerního sportovního přehledu ze studia, v kanceláři redakce zazvonil telefon a ve sluchátku se ozval tehdejší šéf sportu Mirek Augustin. Povídá: Vítej mezi rozhlasáky.
Epilog 2
Poté co si v neděli 5. 5. 2024 cestou z Karolina zavolám s Jaruškou, vytáčím ještě rychle před Lokálem na jeho výzvu v telegramu číslo kolegy/kamaráda/běžce, abych mu řekl pár prvních dojmů. Z mobilu se ozývá: Ahoj maratonče.
text Pavel, foto Pavlův archiv
