K lásce, která se má v tomto doličném předmětu naplňovat, ovšem patří i drobné trapasy. Když spočíváte v náručí své drahé polovičky a najednou dostanete loktem, protože miláčkovi se něco zdá. Nebo pokud se v noci probudíte, protože vám fouká na místa nejintimnější, zatímco vyvolený si lebedí ve vaší peřině. Chtě nechtě jsou chvíle, kdybyste takto velké lóže raději sdíleli sami.
V naší hrubě nekonzervativní rodině (žena, muž a kočka) ale tahle samota nefunguje. Když spíme každý zvlášť (kočku si volně dosaďte podle představivosti), není to prostě ono. Mně je například příšerná zima. Ať se zabalím do čehokoliv, mám pocity jak na márách.
Druhé mínus mého osamělého ulehání představuje paradoxně vstávání. Kocour Pepan ví, že beze smečky (rozuměj Lukáše) jsem slabší, a tak párty rozjíždí v čase 4:38. Skáče mi na hlavu, mňouká, dává mi hlavičky. Kdyby Vietnamci v 60. letech věděli, co dovede česká kočka ze Žižkova, tak má Strýček Sam po srandě.
Jak jsem se dozvěděla, ani Lukáš nekonzumuje bez mé přítomnosti spánek milosrdných. Naposledy se s přáteli z VARLE (Vistová asociace – radotínská liga exotů) rozhodl zlepšovat své karbanické dovednosti kdesi v Krkonoších. Pět mužů v nejlepším věku mělo jeden pokoj…ouha. Navíc jedním z těch můžu byl legendární Péťa Forejt. Sen všech docentů ORL, kteří věří, že našli lék na chrápání. Navíc, zatímco Péťa zařezává, z batohu se sama od sebe ozývají nová hypermoderní, ale porouchaná sluchátka, která se můj muž koupil za nekřesťanské peníze, aby posléze zjistil, že ho nezvladatelně komandují povely „pairing“, „power on“, power off“. Pořád dokola a bez ohledu na čas. Než se vybijí. Je to takový sluchový koncentrák.
Po čase jsme si přiznali, že oddělené lóže pro nás není. Nástrahy typu kočka, chrápání a sluchátka prostě zvládáme líp, když oddychujeme vedle sebe.
Jak jsem se dozvěděla, ani Lukáš nekonzumuje bez mé přítomnosti spánek milosrdných. Naposledy se s přáteli z VARLE (Vistová asociace – radotínská liga exotů) rozhodl zlepšovat své karbanické dovednosti kdesi v Krkonoších. Pět mužů v nejlepším věku mělo jeden pokoj…ouha. Navíc jedním z těch můžu byl legendární Péťa Forejt. Sen všech docentů ORL, kteří věří, že našli lék na chrápání. Navíc, zatímco Péťa zařezává, z batohu se sama od sebe ozývají nová hypermoderní, ale porouchaná sluchátka, která se můj muž koupil za nekřesťanské peníze, aby posléze zjistil, že ho nezvladatelně komandují povely „pairing“, „power on“, power off“. Pořád dokola a bez ohledu na čas. Než se vybijí. Je to takový sluchový koncentrák.
Po čase jsme si přiznali, že oddělené lóže pro nás není. Nástrahy typu kočka, chrápání a sluchátka prostě zvládáme líp, když oddychujeme vedle sebe.
I když teď si vzpomínám, že jednou nás vzbudila zásahovka, která si náš byt spletla se sousedem, pak ten prasklý bojler od paní učitelky, nebo když Lukymu neustále píše pan vydavatel a já mám na sebe přepojenou linku pro novináře… ale to zas jindy. Tak dobrou noc, děti!
text Maruška, foto Ř.
Žádné komentáře:
Okomentovat