Nebylo to moje auto a byl jsem z něj trochu nesvůj. Totéž se dalo říct o dětech na zadním sedadle. Vůz byl pro zajištění pohodlné jízdy vybaven automatickou převodovkou. Ze stejného důvodu byly děti vybavené videem s maxipsem Fíkem. Ani nedutaly, vypadaly jak zhypnotizované. Probralo je až cuknutí auta, když jsem na křižovatce instinktivně hledal levou nohou spojku, a místo ní samozřejmě objevil brzdový pedál.
Šťastně jsme dojeli do zoo. Matně si vzpomínám, že pro mě v dětství byl jeho nejatraktivnější součástí plavající lední medvěd následovaný kočkovitými šelmami, které svou nebezpečnost a lovecké pudy vychytrale skrývaly za spánek či hypnotické obcházení výběhu po vyšlapané cestičce. Jako dítě jsem byl hrdý na to, že jsem se tím nenechal oblafnout.
Pro moderní děti jsou mnohem zajímavější jiné položky. Ještě před samotným vstupem do placené části existují bezpečnostní skříňky, které jsou přitažlivé nejen motivy zvířat, nýbrž i zdánlivě nekonečnou hloubkou. Zatímco žena kupuje vstupenky, děti se skryly do uzamykatelné nory. A konečně turnikety a hurá za medvědem. Je tam, jak si ho pamatuju. Plave a skoro i dovádí v betonové částečně prosklené betonové kádi imitující tající ledovou kru. Sklo se dá zadýchat a pak se po něm dá kreslit prstem. Tohle zjištění je velmi nakažlivé, medvěd se snaží zaujmout, ale má smůlu, jeho výběh je pokreslen panáčky.
Jdeme radši dál, překonat nástrahy klouzaček, stánků s párky v rohlíku a dalších zákeřných pastí. Údolí slonů je přesně takové, jak by člověk z názvu čekal, ale slony děti znají z televizní obrazovky, takže je jejich přítomnost a majestátní vykračování nikterak nepřekvapuje. Překvapují je naopak různé drobné stavby evokující svatyně, a tak máme šanci zjistit, že naše přednáška Hinduismus pro tříleté není ještě tak úplně vycizelovaná. Zatímco vysvětluji, Miki visí na klandru a naklání se ke slonům, jinak je vše pod kontrolou.
Některé pavilony jsou moderní a vybavené plochými televizory. Na nich pobíhají stejná zvířata, jako se nacházejí opodál za sklem. Je to veskrze dobrý nápad, jenže jeho důsledkem je houf dětí kolem obrazovky a houf dospělých kolem ospalého exponátu. Ale zase je dobré, že se nervou.Zlatý hřeb by neodhadl asi nikdo – je to naučná stezka zkamenělin. Betonové zvětšeniny zamotaných pravěkých tvorů. U každého šutru se obě děti zastaví a podrobují ho dlouhému zkoumání. Stejným hloubavým způsobem o chvíli později jedí smažený sýr. Ale kdoví, třeba je jejich rozvážné tempo úplně normální a jen my pořád někam spěcháme, aby nám všechny ty naše eidamy neztuhly a nevystydly.
Bylo to vlastně skoro jako Galapágy. Akorát výběh tuleňů se opravuje.
text a foto Řízek
