Na etiketách řepkových olejů bylo bůhvíproč napsáno Mamince a Pro mne, správně by tam však mělo být Jirkovi a Pro kamarády z Radotína. Nalil jsem olej do tchynina friťáku a s Maruškou a synovcem jsme krájeli, klepali, obalovali a těšili se na večer.
Ve stejnou dobu zřejmě Jirkova maminka drtila obrovské množství česneku a stroužky slučovala s máslem a taveným sýrem v poměru, který je utajen podobně jako recept na Coca-colu. A Jirka, s nímž tradičně společně slavíme narozeniny, ač se narodil o jedenáct měsíců později, jel možná zrovna kupovat sud nápoje, kterému jeho synek říká "popo". Možná je to zkratka pro velkopopovické pivo, těžko říct.
V klubovně jsem snad rok nebyl, byl tam větší bordel, než bývalo zvykem, a asi sedm lidí. Upoutalo mě, že z reproduktorů hrál Aleš Brichta, jednooký mezi vlastenci, což mi přišlo jako roztomilá recese, ale asi to bylo míněné vážně. Jako každý rok jsem se uvelebil do křesla a rozvíjel černé myšlenky, že už nikdo nedorazí, že už na nás všichni kašlou, protože si udělali kupu dětí, jež jsou podstatně zábavnější než my.
Ale nakonec přišlo přes dvacet lidí. Řízky i pomazánka zmizely ještě dříve než Brichta. A večer hrozně rychle plynul, lidé přicházeli s dary, vesměs látkami, po nichž je člověku lépe a jinak, jako jsou například lahve a dorty.
Mezitím jsme hodně mluvili: o pěstních soubojích v nejnižších fotbalových soutěžích, slaďování rodinného života s pracovním, chrabrých novinářích, lékařích, učitelích, právnících a jejich nelehkém údělu. Anebo o mostech mezi lidmi i nad dálnicemi.
Přijal jsem gratulaci z Finska i z Loun, která pak dorazila osobně a odvezla nás všechny domů. Tou dobou už bylo po půlnoci, z repráku se linuly nějaké divnosti od Tata Bojs, Jirka spal a v sudu zbývalo na dně pár posledních sklenic popo.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat