VIKTORIINO A MOJE TAJEMSTVÍ (Zápisky z necest, díl I.)

Ampliony ve vesnici téměř na ukrajinských hranicích chrastily a vyhrávaly ryčnou píseň. Rusínsky nerozumím, ale předpokládám, že to bylo o lásce a jejím hledání, o vzestupech a pádech a o trnité cestě za štěstím a podobně. Každopádně to bylo velmi vlezlé – jinými slovy, mělo to hitový potenciál. "Je mi jasné, že mi to v hlavě bude znít celých 1600 kilometrů," povzdechl si kolega Ondra přešlapující vedle mě. Já to slyším doteď – ale nejelo se při tom špatně.

Mezi skromnými domečky poskládanými kolem potoka v ukrutném vedru postávají a polehávají další nám podobní dobrodruzi a jejich barevné stroje. Vůbec se sem nehodíme. "Před obecním úřadem dnes v 15:00 startuje závod 1000 mil Česko-Slovenska. Opakuji: před obecním..." přerušil dechovku hlas starosty. Zbývá už jen pár minut.

Dostat se do Nové Sedlice není zrovna jednoduché, a tak zhruba třetina startovního pole, tedy asi šedesát lidí včetně mě, na start osmého ročníku (zejména) cyklistického extrémního závodu dorazila organizovaně vlakem z Prahy do Humenného a dále autobusem. Na hlavní nádraží pro nás a naše kola připravili dva vagony navíc.

Kupé plné vztahových poradců.

Jsou tu mazáci i úplní nováčci. Ve vlaku s námi jede kupříkladu i legendární Petr Ozogán, který závod absolvoval na kole, koloběžce i pěšky. Ty méně zkušené reprezentuji třeba já nebo můj známý Ondra. Loni, kdy se závod jel v opačném směru ze západu Čech na východ Slovenska, jsme oba vyrazili poprvé, ani jeden z nás však závod nedokončil – já dojel shodou okolností aspoň do poloviny, Ondru v Krkonoších fatálně zradilo kolo.

V našem kupé je i nenápadný Jakub s nápadnými červenými kraťasy, který ale loni skončil na skvělém desátém místě, a další muži. Všichni už jsou v cyklistickém. Jeden má legrační sklápěcí brýle a vůbec nemluví, jen se občas pousměje. Ti zbylí řeší, jak udržet při tak dlouhém závodě oblast styku jezdce s kolem v aspoň částečném provozním komfortu i jak udržet vztahy a manželství v harmonii, když je jeden z páru sobecký blázen nebo bláznivý sobec a usmyslí si, že vrazí desítky tisíc a dva týdny dovolené do potrhlé cesty na kole.

Koluje víno, fotografové poslali slivovici a průvodčí prodává lahváče. Odmítám, většinou. Dostal jsem v pátek antibiotika – dost mě bolel nos, a tak jsem vyhledal místní postarší lékařku Viktorii. Viktoriino tajemství spočívá v tom, že je neuvěřitelně drsná až sadistická. Traduje se to, respektive tradujeme to především já a tchán, který je podobný bolestínek. Tentokrát ale byla milá a jemná. Mám zánět. Napsala mi třídenní antibiotika a mast. A to, že jedu zítra na Tisíc mil, bylo zase moje tajemství.

Nejmladší a nejlehčí závodník brodí.

Nedochází mi to, ale zuří tu taktická bitva o slušná místa na spaní. Kdo odpadne první, spí nahoře, což je hendikep. Prohrávám, v bidýlku pod střechou vagonu je hrozné horko a odevšad trčí různé ostré hrany všemožných zarážek. Hrozí pád i penetrace čehokoli. Je to jak klecové lůžko, v podstatě se bojím usnout. V následujících dnech toho stejně moc nenaspím, tak je to aspoň trénink.

V Humenném přestupujeme na autobus, který hodinu a půl šplhá až do hor. Okénko se mi obtisklo na obličej, jak jsem se pokusil ještě chvíli zavřít oči. Řidič má všude vyvěšené šály se slovenskými státními symboly a upozornění, ať lidi udržují čistotu (s tím, že negramotní a nevidomí to dodržovat nemusí).

A pak už je to rychlé: registrace, vyzvednutí startovních čísel a rolničky proti medvědům (opravdu), povinné vážení závodníků, poslední pivo a bageta, podepsat se na startovní listinu a pak už jedeme. Peloton se nejprve propletl obcí a pak se rozjel po silnici na západ. Tuhle rychlost už většina z nás nezakusí; vypozoroval jsem, že moje průměrné tempo dosahuje sotva deseti kilometrů v hodině. Hodně se tlačí a brzdí. Kdežto tady valíme tempem amatérských závodů Kolo pro život, jako by to celé mělo za padesát, šedesát kilometrů skončit.

Číslo 044 je moje.

A ono to hned tak neskončí. Každý musí taky někde spát, něco jíst a na bicyklech jezdců je vidět, jak moc tyhle otázky každý z nich řeší. Někdo má kolo jak na letní výlet k vodě – jako třeba Milan Hanyk. Kromě dvou váčků na řídítkách veze pouze pod sedlem igelitku se spacákem. Počítá s tím, že bude hezky. A počítá správně. Vyhraje ve skvělém rekordním čase.

Druhý extrém představuji třeba já. Můj stroj trpí nadváhou až obezitou – je celý obložen různými brašnami a futrály, v nichž jsou připravené těžké věci, které by se mohly hodit, ale nebudou. Máme tu namátkou kompaktní fotoaparát včetně nabíječky, náhradní mobilní telefon včetně masivního držáku na řídítka, tři (!) bundy, 900 gramů vážící, zato moc pěknou plachtu pro případ bivakování v dešti, kartáček na zuby (proč?) a další. K tomu mám spoustu zdravých, ale jak se později ukáže, nepoživatelných sladkostí – abych nejedl jen tatranky a kofilu.

Spěch velké části závodníků má svůj důvod. Na Slovensku trasa závodu prochází oblastmi s častým výskytem medvědů. Do nich se v noci nesmí vstupovat. A logickou taktikou pro první den je šlápnout do toho a někdy po půlnoci dojet na 170 kilometrů vzdálenou chatu Hrešná, kde jeden takový zákaz začíná. A hned se šestou ranní, kdy zákaz končí, vyrazit dál.

Bez nálepky by to nejelo.

Kromě toho bylo potřeba přebrodit i dvě řeky. K Laborci jsem po devadesáti kilometrech dorazil ve společnosti nenápadného Jakuba a dalších dvou jezdců. Vzhledem k množství svých věcí brodím nadvakrát (vody je tak nad pupík) a jako jeden z mála si nechávám kalhoty. A je to chyba. Zachovat si před fotografy důstojnost je totiž daleko méně cenné než zachovat si zadnici v suchu.

Před druhým brodem projíždíme obcí kolem hospody (všichni ji kupodivu míjejí) a mě najednou něco bodne do lýtka. "Křeč, křeč!" volám zoufale, jako bych ji tím chtěl zastrašit nebo jako by to mělo někoho zajímat. Kolegové uhánějí dál, já to beru jako znamení, že je čas si odpočinout, a stáčím to do hospody. Jako v téměř každé zde mají točený ochucený birell. I pár dalších mílařů, kteří po mně zastavují, volí tenhle nápoj. Ti, jejichž pohonnou směsí je pivo a s nimiž jsem se potkával loni, jsou ještě před brodem. Octl jsem se tedy mezi rychlejšími birellisty.

Padá tma, jedu sám po rovném asfaltu mezi vesnicemi, což je velmi vzácný úkaz. V jedné z nich je pizzerie a trouba ještě hřeje. Objednávám sedláckou pizzu, jejíž zadání bylo nejspíš "čo by ses s tím crcal, daj tam všetko", další birell a vtom přijíždí vyzáblý mladík na zeleném erbéčku (je mi sympatický, protože má stejnou značku kola). Jmenuje se Jára, je mu jednadvacet, a přesto to zjevně není žádné ucho. Trasu Mílí si projel "jen tak" sám a dojel i Italy Divide (1250 km dlouhý obdobný závod). "Jsem nejmladší, nejlehčí závodník s nejmenším procentem tuku v těle," doplňuje mi druhý řádek své vizitky. Nevím, čím bych to trumfnul, tak mu nabídnu druhou polovinu své pizzy. Pyskuje, že nejí houby, ale nakonec to celé sní.

Bavíme se o krásném speciálu jiného závodníka a já znalecky podotknu, že asi myslí to kolo Samba. "No, máš sice pravdu, ale ono se to jmenuje Salsa," opraví mě a je mi stejně stydno, jako když jsem si v prodejně kytar místo nylonek poručil silonky.

Do Hrešné zbývá asi 50 kilometrů. "Je to jen přes jeden kopec, koukej, pak už by to mělo být v pohodě po rovině, jen na konci se to trochu zvedá," ukazuje mi na mobilu. Jak se ukáže později mnohokrát, mílaři prostě neumějí nebo nechtějí číst v mapě.

Ten jeden nekonečný kopec nás po silnici vytáhne o několik set výškových metrů. Místo milého klesání následuje úzká lesní cesta zhyzděná traktory, takže stojíme na brzdě a já poprvé padám – v malé rychlosti na pravý bok. Ta část "v pohodě" vede ve skutečnosti třeba polem se vzrostlou kukuřicí. A "na konci se to trochu zvedá" znamená hodinové tlačení prudkého svahu až k horské chatě. Je půl třetí ráno, ale jsme tam. Před chatou se povalují desítky mílařů, griluje se a pípa ještě vytáčí. Plácnu sebou k chlívku s nějakými zvířaty a spím, než mě vzbudí první nedočkavci žhaví vyrazit v 6:00, až padne zákaz.

První medvědí zónou projíždím asi hodinu po nejrychlejších. Instinktivně hledám jakékoli stopy šelem či následky jejich zlotřilých rejdů a snažím se přimět svou nesmělou rolničku, aby cinkala hlasitěji. Následuje pěkný sjezd, kde míjím německého závodníka, z jehož zadního kola v bolestivém nepřirozeném úhlu trčí přehazovačka. Nabízím mu pomoc (asi spíš psychologickou, vzhledem k mým mechanickým dovednostem), on ale mává rukou a volá: "Fšecko toprý".

V Margecanech je samoobsluha a naše košíky obsahují všechny téměř totéž – colu, minerálky, sladké tyčinky a čokolády a slané sýry a tvrdé salámy pro celé spektrum hladu. Populární je jesenka a její variace. Být výrobcem, narvu do toho ještě kofein a taurin a prodávám to v nějakém víc sexy obalu jako energetický gel za trojnásobek ceny. Jesenka prostě nemá chybu, dokud třeba nevyteče do batohu.

Od samoobsluhy pokračujeme společně s Tomášem jedoucím v oranžovém dresu jednoho z hypermarketů. Už loni (taky nedokončil) jsme se potkali, marně jsme spolu stíhali převozníka přes Labe. Teď šplháme klikatou cestou skrz jakýsi lom a pak ještě výš. Jsou to první opravdové hory. Hloupé je, že po dvou hodinách spánku mi to nijak zvlášť nejede. Ukazuje se, že zdravé bezlepkové flapjacky, kterých si vezu kvanta, jsou především hnusné. Jen mi zalepují patro. Nasazuji těžší kalibr – vysočinu. Pak už nohy začnou trochu poslouchat.

Je velké vedro. Vypil jsem snad šest litrů vody. Část dne jedu s Járou a také s Davidem. S ním ve Spišské Nové Vsi v pizzerii s gramatickou chybou v názvu konstatujeme, že by se z toho horka jeden posral. David dokonce už dál jet nechce, místo toho se svalí někam do stínu. A dělá dobře, odpočine si a o pár dní později bude zase přede mnou.

I dnešní etapa je svázána medvědími zákazy. Hraje se o to, jestli se jezdcům před 21. hodinou podaří projet patnáctikilometrovým úsekem u Čierného Váhu. Nevím, jestli hned ve 21:01 vyleze naštvaná medvědice, nicméně pokud to závodník nestihne, dostává penalizaci.

Celý den cítím únavu a moje skupinka mi zhusta ujíždí. Dost času jedu sám a míjím se jen s podivínem zvaným Indián. Ten je proslulý tím, že snad ani nic nejí a nespí, jen pořád pomalu vytrvale šlape na kole, z nějž trčí řada plastových lahví. Na tři mé známé narážím v hospodě v jakémsi zimním středisku. Jsou odhodlaní poslední dnešní zákaz stihnout projet. Já to tak jednoznačně nevidím, respektive je mi to jedno. Dvacet kilometrů před ním to vypadá, že bychom to mohli zvládnout. Jenže pak se ukáže ta zlomyslnější stránka trasérů. Následující hodinu a půl náš pohyb zpomalí kopce a louky s vzrostlou trávou.

A tak do vstupu do medvědího hájemství přijíždíme až v 19:15, já na chvostu skupiny. Tři hlasy ze čtyř jsou pro průjezd územím, na můj názor se nikdo neptá. Uprostřed kopce do sebe tlačím flapjack a únavou sotva klopýtám. V zóně je podle mapy jeden pořádný kopec – 1260 metrů nad mořem je už dost, když jsme sotva v devíti stech.

Čierný Váh musel tlačit i budoucí vítěz.

Nepříjemné je, že zesiluje vítr a přichází vichřice. Nebe prozářily blesky. Bouřka v lese může být ještě nebezpečnější než medvěd, tady se nám navíc nabízí unikátní kombinace obojího. Napadá mě řada sporných otázek: Může se v bouřce běhat, když člověka pronásleduje medvěd? Je medvědí dráp vodič? Oblékáme pláštěnky a na displeji mé navigace se najednou objevuje obrovská kapka. Je o sto metrů nad námi – Čierný Váh je, jak se ukazuje, bráška českých Dlouhých strání, tedy přečerpávací vodní elektrárna vykuchaná ve vrcholu hory. Pro nás to znamená tlačení kola do strmého srázu a pak jeho vynesení do zhruba stovky schodů. Podlamují se mi kolena, hlasitě oddychuji, ale na to není čas, musíme odsud zmizet – ať už kvůli medvědům, bouřce či penalizaci. Z lesa vyjíždíme s pohodlnou rezervou ve 20:57...

Kluci jsou spokojení, protože překonali zákaz a nic jim nebrání ještě mnoho hodin postupovat dál. Vidím to jinak. Loučím se, přeju šťastnou cestu a dobré pořízení v cíli a jdu se svalit do altánku u hlavní silnice a jsem odhodlán zde zůstat. Ledaže... "Slečno, prosím vás, není tady poblíž nějaká restaurace?" volám na anděla na bílém kole, ve skutečnosti úplně normální holku, která zrovna jela kolem. Je, dokonce s penzionem, hned v další vesnici. S penzionem? Tam bych se ještě mohl doploužit.

O dvacet minut později přinutím paní na recepci, aby si kvůli mně a mým 35 eurům za nocleh protáhla směnu. Nemá z toho bůhvíjakou radost. V chodbě jsou kola jiných mílařů a bar bude za chvíli zavírat, jedno pivo byste ale mohl stihnout. Válím se v měkké pohovce a snažím se předstírat, že nejsem okamžik před kolapsem. V hlavě mi hučí rusínská dechovka o pádech a trnité cestě, zatímco paní s přehnanou pečlivostí (jen mi proboha už dejte ten pokoj) slabikuje adresu na mé občance. Chci jí pomoci a něco říct, ale dostávám křeč do čelisti. Ani jsem nevěděl, že je něco takového možné.

Kdo potká medvěda? A kdo slona? Dá se bivakovat uprostřed Děčína? 

Na tyto zásadní otázky odpoví, nebo neodpoví pokračování našeho příběhu.

text Řízek, foto Tomáš Srb, Anna Kopková - 1000 miles adventure