pondělí 2. září 2019

KARTIBŮH

Tři kamarádi a já se sešli, aby spolu hráli karty. Dva z nich, oba netradičně v košilích, byli příliš nedočkaví, takže na inkriminované místo dorazili moc brzy, a zároveň příliš ostýchaví, aby předčasně zasedli zarezervovaný stůl, a tak postávali venku.

Třeba já: dal jsem si ve stánku kruhovou výseč pizzy a z vyvýšeného místa neslyšně pozoroval dění před vybranou restaurací či spíše kavárnou a dával bedlivý pozor, aby mi kapky přebytečného omastku nezaneřádily oděv, jak se tak často stává. A neušlo mi, že ke vchodovým dveřím dorazil Vlastík. Nahlédl dovnitř, nikoho známého nenašel, a tak vytáhl z batohu brakovou literaturu, na niž nedá dopustit, a opustil šedivé rozhraní Smíchova a Malé Strany dveřmi do barevného světa špatně přeložené fantazie na ještě horším papíře.

Říct, že jsme se na prázdninové karetní soaré trousili jako švábi na pivo, není přesné. Já jsem si třeba místo piva objednal nevalné chai latté a vlažné bílé víno domácí provenience a odsoudil se k tradičním posměškům, že si nejsem schopen objednat jako člověk. A když už si prostě z nápojového lístku spolehlivě vybírám ty největší hovadiny, mám trpělivě nést následky, a ne brblat.

Brblám a snímám karty. Stůl je diskrétně schovaný do sklepa, hluk z čajovnovité kavárny s prvky restaurace sem skoro nedoléhá. Jen u vedlejšího stolu dvojice mužů srandovně ortodoxní moravštinou hovoří o zážitcích na cestách. Jak rádi stopují a cestou změkčují a protahují ty své samohlásky, na které v Praze zapomínáme. Děláme si z nich poťouchlou legraci a jsme přesvědčeni, že si toho nevšimli.

Ke komu se přikloní štěstí ve hře? A kdo se bude muset obejít se štěstím v lásce, které se sice taky počítá, ale v tabulce naší improvizované dlouhodobé soutěže mi nikterak nepomůže? Předčasným vítězem je chybějící účastník Péťa – ať už je kdekoli, nepochybuji, že tráví čas smysluplněji. Jsme tedy jen čtyři; kdysi jsme si tuhle neobvyklou herní variantu pojmenovali jako "královskou". Kdo bude králem?

Budu to já. Kartibůh, jak se jmenuje fiktivní scenárista našich partií, posílá do mých dlaní karty buď hrozivě vysoké, aby z kamarádů vytáhly ty jejich méně svalnaté, nebo naopak pohodlně nízké, aby nepozorovaně proklouzly, zatímco okolí se bude přetahovat. Možná je to kombinace mastné pizzy, odporného mléčného lehce kořeněného nápoje a teplého bílého vína, ale zdá se mi, jako by nakonec vůbec nezáleželo na tom, zda chci uhrát žádný štych, nebo čtyři. Protože to pokaždé dopadne přesně tak, jak chci.

Blíží se závěr partie a jediné tajemství je, kolik to bude. V naší hře se jen málokdy poštěstí, že by se někdo dotkl magických tří stovek bodů. Jednou se to určitě povedlo bráchovi na táboře. A teď asi i mně. Tak ne, jen 298. Počkat, tady se zapisovatel seknul. Je to přesně 300!

Pravda, není to totéž jako třeba zahrát stejné skóre v bowlingu, kde už to prostě víc nejde. To jsem jednou viděl a hráč se potom v extázi nedůstojně válel po dráze a okolí podoben našemu kocourovi, když dostane "jejich" drogu šantu kočičí. To už je trochu moc.

Ale nepopírám, že jsem měl radost. Dokonce jsem našemu stolu objednal panáky (Moravákům ne). A mohli jsme rozehrát druhou, tradičně závěrečnou partii, tentokrát už v pěti, kdy se Natálka z pozice servírky posunula až do prestižní sestavy hráčů.

A kdo tentokrát skončí s encyklopedií psů? Kdo si odnese auru vítězů? Já rozhodně ne. Omámen pizzou, ohřátým mlékem, ohřátým vínem, lihovinou a euforií tápu. Karty ztěžkly. S plonkovými svršky a nízkými trumfy se navzájem podezřívavě pozorujeme. Co s vámi, kluci? Kluci mlčí. Kartibůh se mi vysmívá. Jestli v něčem dominuji, je to krčení rameny. Jinak mi nejde vůbec nic (o objednávání nápojů vůbec nemluvě).

Že skončím poslední, je nabíledni. Jediné tajemství je, kolik to bude. I nejslabší hráči se aspoň přiblíží dvěma stům bodů. Já na 99 procent zapisuji nejnižší skóre v dějinách našeho karbanu – 122.

A co ta láska? Bude to taky jak na houpačce? Uvidíme. Ač bych měl po tomto výkonu chodit kanálama, sedám do tramvaje a jedu to zjistit.

text a foto Řízek

Žádné komentáře:

Okomentovat