MEDVĚD JAKO SLON (Zápisky z necest, díl II.)

Noc v penzionu byla sice rozmařilá a ortodoxní mílaři mají další důvod, proč mnou pohrdat, ale tři Grácie Sprcha, Postel a Teplo mi vrátily část ztracené energie. Včerejší úpal odezněl a nohy mi od rána šeptaly, že jsou tu pro mě, kdybych něco potřeboval. Ano, obávám se, že toho dnes bude víc. Nejdřív se svezeme kolem Nízkých Tater a pak nás ve Velké Fatře čeká stoupání na Križnou, což je nejvyšší bod letošních Mílí.

Šlapal jsem sám, posnídal kafe a bagetu na pumpě a po hodině a půl nečekaně narazil na známého Tomáše, který podle všech předpokladů měl přece být už dávno daleko přede mnou – včera měli po překonání zakázané zóny spoustu času ujet dál na západ, zatímco já jsem odpadl. Ale nebyl; teprve rozespalý vylézal z jakéhosi přístřešku. "Volali nám, že se na trase pohybuje medvěd, tak jsem radši skončil tady. Ti další dva jeli někam na rozhlednu," pokrčil rameny.

Tomáš.

Jsem asociální, nejlépe se mi jede samotnému. Tomáš na údajně nejlehčím sériově vyráběném horském kole na světě má ale velmi podobné tempo a jak postupně zjišťuji, i smysl pro humor, takže se na část závodu stáváme tandemem a je namístě si o něm říct víc. Pochází z Liberce a v přibližně třiceti letech se stal rentiérem, protože si jako obkladač vydělal na vše, co potřeboval (má dům, auto a psy). Takže teď trochu pracuje jako údržbář v hypermarketu a ve volném čase jezdí na kole. Kéž bych se býval hůř učil, povzdechl jsem si v duchu a zdaleka ne poprvé. Uprostřed tlačení na jednu z hor jsem si u něj aspoň zamluvil obložení koupelny, až ji budeme rekonstruovat.

Kdekoli.

Tato etapa měla pravděpodobně rekordní převýšení. Po jednom z tlačných kopců v Nízkých Tatrách jsme se těšili na sjezd do civilizace s potenciálními hospodami a obchody, místo toho nás, vyhladovělé a přehřáté celodenním sluncem, zlomyslná a nepřející navigace poslala na prudce stoupající polní cestu. Dochází nám jídlo. "Někdo by měl vymyslet jedlé oblečení. Jako když Lady Gaga měla šaty z hovězího," přemýšlí Tomáš. Jako první bych snědl dlouhé cyklistické kalhoty, jako druhé podkolenky a nakonec bych pozřel dvě ze tří svých bund. Tlačení mi opravdu nejde, protože moje kolo se rozhodlo, že na svých bedrech kromě výše zmíněných hadrů ponese i veškerou tíhu světa.

Až po další zdlouhavé hodině jsme se octli na hlavní silnici vedle nuzně vypadající kozí farmy. Slečna v okénku studuje vysokou hotelovou školu v Praze a prodala nám neuvěřitelně dobrý jogurt a neuzené korbáčky. Ty budu v následujících dnech vytahovat z brašny, když bude nejhůř. A ač budou postupně měnit vzhled i skupenství, nikdy nezklamou.

Križná.

Je před i nad námi hora Križná. V posledním koloniálu doplňujeme zásoby a naopak – zneužívám ochoty paní prodavačky a v krabici jejím prostřednictvím posílám domů pár zbytečností (plachtu, fotoaparát, část teplého oblečení i jídlo, které mi nechutná). Mám rázem o 2,5 kilogramu lepší náladu. Snad i proto není dvouhodinový výstup na skoro 1600 metrů měřící horu navzdory našim obávám nijak drsný. Dokud to jde, jedeme, když to nejede, jdeme a výškové metry přibývají opravdu rychle.

Sjezd, který si zasloužíme, má s přestávkami skoro 16 kilometrů. A nedlouho poté odpočíváme v Turčianských Teplicích v jakési herně. Zastávka se nepovedla. Servírka Tomášovi vleze až na záchod, což ho překvapí, naplnit bidony čerstvou vodou je nad její intelektuální síly.

Medvědem vynucený nocleh v Budiši.

Plán je dojet k dalšímu medvědímu nočnímu zákazu.Jenže hned za stáčírnou minerálek na kraji jednoho lesa u nás zastaví teréňák s mužem v zelené kamizole. "Kam si myslíte, že jedete? U cesty je medvěd jako slon, bude vás nahánět," děl a na výslovný upřesňující dotaz odmítl, že by si z nás dělal srandu. Tomáš má z medvědů hrůzu. Já trochu taky. To zvíře má tendenci vypadat tu jako pařez, tu jako osamělý balvan, tu jako kandelábr. A naopak. Výskyt slona hlásíme centrále. A zůstáváme v obci na kraji lesa u hodné paní, jež nás nechá spát v pergole na zahradě. Nechá nám i minerálku. "Dávají nám je ze závodu, protože nám strhli pramen," vysvětluje. Její dcerka prý před nedávnem utíkala z lesa před medvědem tak zběsile, až přišla o papuče.

Medvěda sloních rozměrů jsme druhý den v lese nezahlédli. Ani žádného jiného jedince skromnějšího vzrůstu. A tak jsme celkem v klidu přejížděli a přetlačovali další a další slovenské kopce. Dvacet kilometrů před prvním kontrolním bodem u Trenčína jsme s pěti dalšími jezdci vytvořili vláček a těšili se na pohodový příjezd do města. "Teď už je to v podstatě z kopce," konstatoval nad mapou jeden z nich a mě už vůbec nepřekvapilo, že jsme vzápětí začali stoupat podél lyžařského vleku. Vlekli jsme kola do prudkých strání a smýkali sebou při ostrých technických sjezdech. Tomášovi vymrštěná větev nalomila patku u přehazovačky. Od té doby přestal mluvit, zachmuřil se a zcela se mentálně soustředil na to, jak by tento díl mohl co nejrychleji sehnat.

Na hranici s Českem.

Za Trenčínem a po skvělém chlebu se sádlem a s cibulí brodíme Váh. Není to snadné, proud je silný, ale zase je to osvěžující. Táhne nás to domů, a tak přesně tři dny, tři hodiny a tři minuty po startu dosahujeme české hranice. Za odměnu můžeme sjet až do Štítné nad Vláří. Byli jste tu někdy? Ve dvou restauracích mají dohromady jediné jídlo, a to utopence. Dotaz na placení kartou je zodpovězen upřímným smíchem. Stejně servírka reaguje i na požadavek od sousedního stolu, aby ukázala prsa. Místo toho můžeme sledovat bizarní zápas v páce. Jeden ze štamgastů přesvědčivě vítězí, než si druhý – slabší, ale chytřejší – na okamžik pomůže druhou rukou. Stůl jásá a oslavuje "vítěze". Poražený se marně dožaduje pomoci videorozhodčího a je očividným podvodem navždy ztrapněn. Jeďme raději pryč.

Po nočním pochodu po hřebeni spíme v nevábném turistickém přístřešku těsně nad Vizovicemi. Je to v podstatě palanda – Tomáš je na stole, já v podpalubí ve štěrku pod ním, protože mám lepší karimatku. Na desce jsou vyryté sprosťárny, kolem mě vajgly a hlavní silnice je vzdálená několik metrů. Ale přijdou i horší noclehy.

Hostýnské vrchy.

Vizovice se probouzejí k životu v 7:00. V tu dobu otvírají samoobsluhy a my přijíždíme jen o pár minut později. Přes protesty parkujeme naše drahocenná kola hned za kasami prodejny v místech, kde si slušní lidé melou zrnkovou kávu. Tomáš i další jezdci zůstávají ve městě déle a houfují se před cykloservisem. Tam mu má během dne dorazit náhradní patka. Mám nutkání zůstat se svým novým kolegou, ale nakonec ve mně nepřekvapivě zvítězí soutěživý asociál – ostatně, on mě stejně brzy dožene.

Vizovické vrchy jsou nízké, ale ostré. Navazující Hostýnské už jsou o poznání cyklistice přátelštější. Jenže místo posledního sjezdu do nížiny čeká otravné tahání kola přes dlouhý polom a cestu zlikvidovanou lesáckou technikou.

Postupně spěji k závěru, že Míle jsou v jistém smyslu jako formule 1. Většina závodníků se pohybuje zhruba stejnou rychlostí, ale rozdíl nastává právě v depu. Čas se dá ušetřit tím, že si člověk odepře část spánku anebo třeba teplý oběd s polévkou, pivem a kofolou. A to já si zrovna odpírám nerad. Stavím v hotelu hned ve Chvalčově a o mnoho hodin později v kempu v Oderských vrších, kde mi novou krev do unavených žil vlije nekompromisní smažák s tatarkou.

Nocleh u zakázané chatky.

Třetí, jen birellovou hospodskou zastávku si dopřávám ve městečku Dvorce. Dojíždí mě při ní David – dlouhovlasý závodník, který před několika dny po pizze ve Spišské Nové Vsi zmožen horkem odpadl. Místní doporučují dojet ke Slezské Hartě a přespat někde u jejích břehů, nakonec po dlouhém překonávaní něčeho, co ještě nedávno bylo lesem, spíme pár set metrů od sebe – on v přístřešku, já i přes varovnou ceduli v pergole u chatky. Nebe je dosud nejkrásnější. Uprostřed noci se rozzáří ostré světlo, jako nějaký reflektor pátračů – ale je to jen fotobuňka, kterou zažehla má cesta na záchod.

Přivstal jsem si, chci být brzo na checkpointu v polovině závodu. Očekávám tam návštěvu, ale nebude to ještě zadarmo. Začínají mě zlobit Jeseníky. Milá pumpařka v podhůří servíruje bagety (předzásobili se kvůli hladovým mílařům), kafe i Jesenku a vůbec jí nevadí, že smrdíme. Do kopců stoupáme s Davidem, ten mi ale před výjezdem k nádrži Dlouhé stráně ujíždí. Tím spíš, když si ve stánku pod nádrží objednávám párek a další kafe. Je třeba taky žít. Kolegu pak zahlédnu až na opačné straně přehrady, kterou je nutno obejít.

Kdekoli II.

Traséři použili oblíbený trik, místo příjemného dojezdu do kontrolního stanoviště nás nejprve poslali jakousi kamenitou strouhou o pár set metrů níž a pak zase vzhůru. Abychom si moc nevyskakovali. Nebylo lehké sladit příjezd, ale málem se nám to povedlo: minutu po mně do checkpointu skoro stejně triumfálně přijíždí auto s tátou a Maruškou.

Mám nefalšovanou radost, že je vidím. I z toho, že se mě nesnaží přemluvit, ať se s nimi vrátím domů. Další radost je sprcha, teplé jídlo i náhradní díly, které jsem si nechal poslat. Se šikovnějšími lidmi měníme brzdové destičky a přifukujeme vidlici, zatímco David a Radek, kteří dorazili pár desítek minut přede mnou, vyrážejí odkrojit další kilometry z druhé poloviny, než bude zase tma. Táta s Maruškou kvůli pár desítek minut trvajícímu setkání stráví sedm hodin v autě.

Fakt si toho vážím – ostatně přítomnost blízkých byl doping, ze kterého jsem žil dalších několik hodin. Pomohlo mi i to, že tuto část trasy už jsem v opačném směru jel loni. I když se ukazuje, jak moc je paměť nespolehlivá, tím spíš ta moje. Pamatuji si převážně ty hezké věci. Takže z Jeseníků a Králického Sněžníku, kdy jsem loni trpěl psychicky i fyzicky, prakticky nic.

Dlouhé Stráně.

Po 160 kilometrech mi to už moc neutíká, padla tma i depka a kolo ztěžklo. Není divu, ona se totiž zasekla zadní brzda. Zpomaluje jako šílená, i když to není žádoucí, jako třeba teď, když tlačím kolo do kopce v serpentinách kolem Dolní Moravy. Zahlédnu nádhernou pergolu u zrenovované roubenky. V chalupě se svítí. Společnost usazená u deskových her nejprve na pár vteřin děsivě zmlkne – avšak ukáže se, jak s přibývající únavou a sešlostí získávám na věrohodnosti a potřebnost pomoci ze mě jen čiší: je mi povoleno přespat.

Pro partu kolegů z nějaké brněnské firmy jsem příjemným předpůlnočním zpestřením mejdanu, jakýsi exot, blbec k večeři, který za svitu čelovky dost nešikovně rozebírá zadní brzdu. Přinesli mi pivo a kafe – nemohl jsem se rozhodnout, co chci víc. Jsem unavený. Postavil jsem je vedle sebe jako v oblíbené milostné písni kapely Květy Půllitr a sklínka. "Kdybych měl ruce, přál bych si na vás sáhnout," povídá točené pivo hrnku s instantní kávou, zatímco se uprostřed noci švýcarským nožem rýpu v brzdách, jejichž princip nechápu, kousek za polovinou závodu, jehož smysl jen tuším, uprostřed života, kterému rozumím ještě méně.

Jak je to s tím Děčínem? Dá se tam bivakovat, nebo je to hloupost? Kolik kořenů se vejde na metr čtvereční? Kde prodávají sloní uši? A je na Klínovci zima? Brání se psi útokem? Odpovědi na tyto i další palčivé otázky pravděpodobně přinese poslední díl naší mílařské trilogie.

První díl najdete zde.

text Řízek, foto Ř., Tomáš N., Lidka Polišenská a 1000 miles