- No nevim. Ty Opisy byly dost fiasko. Mi to Janko hodí na hlavu.
- Stojí to jen 350,-. Kdyžtak odejdeme jak ze Žítkovských bohyní.
Takhle nějak asi vypadá, když se progresivnější části párů v Café Míšeňská nad odporně drahým a nedobrým vínem domlouvají na tom, jak vytáhnout své drahé polovičky z šedi jejich všedních dnů. Proto jsme se posledního červencového dne vydali na další imerzivní počin pod hlavičkou spolku Pomezí.
(Co je proboha imerze? Je to jakési částečně interaktivní divadlo s výhodami. Hra probíhá naráz v různých místnostech a diváci jsou vlastně pohyblivou kulisou či komparzem příběhu. Děj typicky probíhá na několika místech naráz, diváci mohou pronásledovat ty aktéry, kteří je zajímají. Nebo mohou zvolit jakoukoli jinou strategii, jak si večer užít. Nevýhoda je, že i kdyby se přetrhli, nikdy neuvidí úplně vše.)
U vchodu do známé budovy za Poříčskou bránou nám byly předány Nové listy – dobový tisk, který nám díky shrnutí událostí a jednotlivých informací počínajícího politického dramatu postupně umožnil naladit se na atmosféru příběhu, který na účastníky čekal v osmi pokojích rozprostřených po prvním patře vybydleného činžáku. Kromě novin jsme obdrželi i hlasovací lístek. Bude tedy na nás, jak příběh skončí?
Po několika rozpačitých a horkých minutách představení začalo. Octli jsme se na jakémsi festivalu dokumentárních filmů. Postupně jsme v místnosti stylizované do podoby promítacího sálu začali rozeznávat postavy, které nepatřily k řadám návštěvníků. "Proč se ten chlápek u promítačky stále chytá za prsty? Je snad nervózní? A jeje, ten manželský pár v druhé řadě vypadá na pěkné vykuky," běželo mi hlavou a čekal jsem, co má za lubem hippie dvojice před promítacím plátnem.
Po několika záběrech, které vypadaly jako záznamy útočných manévrů wehrmachtu, se na plátně zčistajasna objevily výjevy z pohádky Jen počkej, zajíci a nastal chaos. Dobrý začátek, říkám si. A pak se zpoza plátna vyloupl On. Ten chlápek, kterého jsem viděl v Nových listech. Stavros! Sympaťák od pohledu a vůdce národa. Laskavými slovy plných populismu se snaží dostat do hlav a srdcí nás všech, tedy až na moment, kdy zmiňuje cosi o separatistech a jejich vině za ty hrůzné události, které jsme v útržcích zaznamenali na záběrech. Promítač, uvaděčka a mladý hippie pár začnou chodit mezi účastníky a soupeří o naši pozornost, kterou si mezitím získal Stavros a jeho naučené líbivé obraty.
Musím zjistit víc. Vydávám se tedy za promítačem. Chlapec s očividnými mentálními problémy? Nic lepšího v životě nepotřebuju! V jeho příbytku metr na dva metry jsme se usadili společně s dalšími návštěvníky. Spustil vodopád nesmyslných vět o útoku, mrtvých, jeho filmu. Věty byly prokládány promítačovým lupáním jakýchsi prášků, zapíjením alkoholem a vítáním stále nových příchozích.
„Je tu nějaký novinář?“ zeptal se do pléna promítač. Modří věděli, ale Řízek se ke svému žurnalistickému pozadí nepřihlásil. Poté co chlapec spolkl už pátou pilulku, vzdal jsem to i já.
Začal jsem střídavě procházet všechny místnosti, zkrátka mapovat terén. Separatistický kutloch, příbytek manželského páru, bar, náměstí s lavičkou. Nejvíc času jsem však strávil ve Stravrosově kanceláři. Dialogy mezi autoritářem a jeho asistentkou Kristýnou až mrazivě připomínaly známé výjevy z reálného prostředí.
Takhle nějak asi vypadá, když se progresivnější části párů v Café Míšeňská nad odporně drahým a nedobrým vínem domlouvají na tom, jak vytáhnout své drahé polovičky z šedi jejich všedních dnů. Proto jsme se posledního červencového dne vydali na další imerzivní počin pod hlavičkou spolku Pomezí.
(Co je proboha imerze? Je to jakési částečně interaktivní divadlo s výhodami. Hra probíhá naráz v různých místnostech a diváci jsou vlastně pohyblivou kulisou či komparzem příběhu. Děj typicky probíhá na několika místech naráz, diváci mohou pronásledovat ty aktéry, kteří je zajímají. Nebo mohou zvolit jakoukoli jinou strategii, jak si večer užít. Nevýhoda je, že i kdyby se přetrhli, nikdy neuvidí úplně vše.)
U vchodu do známé budovy za Poříčskou bránou nám byly předány Nové listy – dobový tisk, který nám díky shrnutí událostí a jednotlivých informací počínajícího politického dramatu postupně umožnil naladit se na atmosféru příběhu, který na účastníky čekal v osmi pokojích rozprostřených po prvním patře vybydleného činžáku. Kromě novin jsme obdrželi i hlasovací lístek. Bude tedy na nás, jak příběh skončí?
Po několika rozpačitých a horkých minutách představení začalo. Octli jsme se na jakémsi festivalu dokumentárních filmů. Postupně jsme v místnosti stylizované do podoby promítacího sálu začali rozeznávat postavy, které nepatřily k řadám návštěvníků. "Proč se ten chlápek u promítačky stále chytá za prsty? Je snad nervózní? A jeje, ten manželský pár v druhé řadě vypadá na pěkné vykuky," běželo mi hlavou a čekal jsem, co má za lubem hippie dvojice před promítacím plátnem.
Po několika záběrech, které vypadaly jako záznamy útočných manévrů wehrmachtu, se na plátně zčistajasna objevily výjevy z pohádky Jen počkej, zajíci a nastal chaos. Dobrý začátek, říkám si. A pak se zpoza plátna vyloupl On. Ten chlápek, kterého jsem viděl v Nových listech. Stavros! Sympaťák od pohledu a vůdce národa. Laskavými slovy plných populismu se snaží dostat do hlav a srdcí nás všech, tedy až na moment, kdy zmiňuje cosi o separatistech a jejich vině za ty hrůzné události, které jsme v útržcích zaznamenali na záběrech. Promítač, uvaděčka a mladý hippie pár začnou chodit mezi účastníky a soupeří o naši pozornost, kterou si mezitím získal Stavros a jeho naučené líbivé obraty.
„Je tu nějaký novinář?“ zeptal se do pléna promítač. Modří věděli, ale Řízek se ke svému žurnalistickému pozadí nepřihlásil. Poté co chlapec spolkl už pátou pilulku, vzdal jsem to i já.
Začal jsem střídavě procházet všechny místnosti, zkrátka mapovat terén. Separatistický kutloch, příbytek manželského páru, bar, náměstí s lavičkou. Nejvíc času jsem však strávil ve Stravrosově kanceláři. Dialogy mezi autoritářem a jeho asistentkou Kristýnou až mrazivě připomínaly známé výjevy z reálného prostředí.
Po čase sledování si pozorovatel mohl povšimnout, že Stavros je uvnitř vlastně jen vylekaným mužem, který je loutkou her jeho ďábelské asistentky Kristýny. Usmívající se intrikářka nechávala dumajícího a apatického Stavrose podepisovat plné moci a dekrety, jimiž budovala svoji vlastní politickou sílu. Tyto dokumenty, včetně některých složek vedených na protagonisty příběhu měla uložené přímo v kanceláři. Jako správný špion pracující pro vládu jsem se jal prohledat pracovní stůl. Sakra – Kristýna má klíč na krku, takhle se k těm plným mocím nedostanu.
Šel jsem proto o dům dál. Zde zrovna probíhal rozhovor mladého manželského páru. Elegantní a pohledná žena zrovna hubovala svého manžela za to, že se na baru setkal se zástupkyní separatistů. Vždyť on ji nemá přeci co poslouchat! Má být rád, že se za vlády Stavrosovy garnitury mají dobře. A má adorovat Stavrose, protože ho adoruje ona – jeho manželka! Je na první pohled jasné, že politické smýšlení obou manželů má daleko od harmonie. No hodně štěstí přeju! Na tyhle dramata nemám ve svém životě čas.
Vydal jsem se proto zpět do Stavrosovy kanceláře. Autoritář stál v rohu u kartotéky a listoval si v barevných složkách – zabarvených dle politického souznění s režimem. Na stěně byla odkrytá nástěnka se schématem vztahů jednotlivých protagonistů. A hle! Klíč od psacího stolu je v zámku. Začal jsem tedy na stůl vyndavat jednotlivé plné moci a dekrety. Nic netušící Stavros svými podpisy zmocňoval Kristýnu k nejvyšším politickým rozhodnutím. Jeho nechápavý pohled na dokumenty přeruší hlášení.
Je to tu – volby! Nabízí se dvě varianty: strana Šťastné zítřky autoritářského Stavrose a Opozice – velká neznámá pro všechny hlasující. Ptám se volební zřízenkyně, kde je plenta. Prý není. „Mají všichni odvoleno?“ zjišťuje žena. Kolega Kopáč chtěl samozřejmě dodat okamžiku jistou dramatičnost a jako poslední volič jde rozhodnout o osudech našich protagonistů.¨
Probíhá počítání. Z nás leje pot. Dopíjím pivo.
„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informovala, že v letošních volbách zvítězila strana Šťastné zítřky.“ Na tvářích separatistů je vidět hořké zklamání. Se šouravým krokem se vracejí zpět do svých místností. A náhle se ozve rána...
V rychlém sledu zjišťujeme, jak výsledek voleb zamával s osudy postav. A můžeme jen prozradit, že zamával velmi.
Šel jsem proto o dům dál. Zde zrovna probíhal rozhovor mladého manželského páru. Elegantní a pohledná žena zrovna hubovala svého manžela za to, že se na baru setkal se zástupkyní separatistů. Vždyť on ji nemá přeci co poslouchat! Má být rád, že se za vlády Stavrosovy garnitury mají dobře. A má adorovat Stavrose, protože ho adoruje ona – jeho manželka! Je na první pohled jasné, že politické smýšlení obou manželů má daleko od harmonie. No hodně štěstí přeju! Na tyhle dramata nemám ve svém životě čas.
Vydal jsem se proto zpět do Stavrosovy kanceláře. Autoritář stál v rohu u kartotéky a listoval si v barevných složkách – zabarvených dle politického souznění s režimem. Na stěně byla odkrytá nástěnka se schématem vztahů jednotlivých protagonistů. A hle! Klíč od psacího stolu je v zámku. Začal jsem tedy na stůl vyndavat jednotlivé plné moci a dekrety. Nic netušící Stavros svými podpisy zmocňoval Kristýnu k nejvyšším politickým rozhodnutím. Jeho nechápavý pohled na dokumenty přeruší hlášení.Je to tu – volby! Nabízí se dvě varianty: strana Šťastné zítřky autoritářského Stavrose a Opozice – velká neznámá pro všechny hlasující. Ptám se volební zřízenkyně, kde je plenta. Prý není. „Mají všichni odvoleno?“ zjišťuje žena. Kolega Kopáč chtěl samozřejmě dodat okamžiku jistou dramatičnost a jako poslední volič jde rozhodnout o osudech našich protagonistů.¨
Probíhá počítání. Z nás leje pot. Dopíjím pivo.
„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informovala, že v letošních volbách zvítězila strana Šťastné zítřky.“ Na tvářích separatistů je vidět hořké zklamání. Se šouravým krokem se vracejí zpět do svých místností. A náhle se ozve rána...
V rychlém sledu zjišťujeme, jak výsledek voleb zamával s osudy postav. A můžeme jen prozradit, že zamával velmi.
Potlesk. Děkovačky. Tleskačky.
Mariánka zkušeně navázala hovor s hercem separatistou – jistojistě jen kvůli tomu, aby rozebrali dnešní počin, a vůbec to nemělo nic společného s jeho scénou nahoře bez. K rozhovoru se přidala se i uvaděčka/volební zřízenkyně/sestra promítače. Chvíli jsme lamentovali nad počasím a hicem v domě, vysekli hercům několik poklon, venku dali cigárko a rozprchli se zpět do našich pražských příbytků.
Skoro mám teď chuť vás taky nechat hlasovat. Povedlo se nám vytáhnout naše drahé polovičky z šedi jejich všedních dnů?
Mariánka zkušeně navázala hovor s hercem separatistou – jistojistě jen kvůli tomu, aby rozebrali dnešní počin, a vůbec to nemělo nic společného s jeho scénou nahoře bez. K rozhovoru se přidala se i uvaděčka/volební zřízenkyně/sestra promítače. Chvíli jsme lamentovali nad počasím a hicem v domě, vysekli hercům několik poklon, venku dali cigárko a rozprchli se zpět do našich pražských příbytků.
Skoro mám teď chuť vás taky nechat hlasovat. Povedlo se nám vytáhnout naše drahé polovičky z šedi jejich všedních dnů?
text Honza M., foto FB Pomezí a Terka
Žádné komentáře:
Okomentovat