JEDENÁCT PODĚKOVÁNÍ ZA AMSTR

Je jediný město na světě, kde jsem žil mimo Prahu. Za studií, půl roku. Je to Amstr. A tak asi dává smysl, že je jedno město na světě, kde jsem mimo Prahu běžel maraton. V Amstru. Nevymyslel jsem to (na téma, kdo to vymyslel, se v našem gangu osmi nemístně žertovalo), ale líbilo se mi to.

Zaběhnul jsem si v Amstru na maratonu osobák. Oproti Praze 2025 jsem zrychlil o devět a půl minuty. Moje maratonská postupka nyní vypadá takto: Praha 2024, maratonská premiéra: 3:31. Praha 2025: 3:20:01. Praha 2026: DNF. Amstr 2026: 3:10:30.

Chtěl bych tu napsat, kdo za ten Amstr zdar může.

Martin, trenér ve fitku. Začal jsem k němu chodit v květnu. Cíleným cvičením mi zpevnil střed těla a posílil nohy. Hlavně ty zadní a hlavně pod zadkem, kde nejvíc bolí a kvůli čemu jsem vzdal Prahu. Na jeho radu jsem na dva měsíce mezi červnem a srpnem vysadil běžecký tréninky, určitě i to pomohlo.

Honza, trenér na Děkance. Naučil mě během léta a kouska podzimu v tréninku zpomalit. Určitě to pomohlo.

Kolegové v práci. Dali mi k padesátinám Saweho boty, ve kterých zaběhl světový rekord. Nikdy bych si je sám nekoupil. A asi by mi žádný jiný tak moc v Amstru nepomohly.

Lukáš. Je to vlastně vždycky nevyřčený, ale je to tam, skoro až podvědomě. Když to zvládneš ty, tak přece i já. Když můžeš ty, můžu i já. Pomáhá to a je to fajn.

Pája. Poslal mě k doktorovi, kterej mi jako první řekl, co asi pod tím zadkem mám za trabl.

Doktor Geřábek. Poslal mě na fyzio a eletroléčbu. Obojí pomohlo.

Fyzioterapeut Filip. Rozumnej a přemýšlivej přístup. Přišel na možnou souvislost s bederní páteří a poradil cviky, které pomohly.

Kolegové z Děkanky. Dost se jich straním. Hlavně jejich společných sobotních long tréninků. Ta parta a společnost během tří dnů v Amstru ale byla naprosto báječná. A nemohla nepomoct.

Moje tvrdohlavost. Když jsem se v srpnu vrátil k tréninku, bolelo to fakt hodně. V tom jednom místě pod zadkem. Asi to nebylo úplně rozumné ten Amstr nepustit. Ale v kombinaci s fitkem a doktory to nakonec šlo a vyšlo.

Moje víra, že změna je možná. Že se lze posunout, proměnit a zlepšit. Že to je jeden ze smyslů života. A že to celý je možný úplně v klidu i po padesátce. Lidi, kterým za tuto víru vděčím, o tom vědí.

Moje Jaruška. Vím, že by byla radši, kdybych nezávodil a běhal si jen tak. Vím taky, že mi věří, a já cítím její podporu. A jsem za ni neskonale vděčný.

Jako za všechnu tu pomoc, co se mi dostalo.

text Pavel, fotky SK Babice a P.